Na úteku vo veľkom jablku

________________________________________________
➤ Dwane, Aurora

Bemola na Dwaneov nápad reagovala len hlasitým tľapnutím po čele. To si z nej snáď uťahoval?
"Poďme sa teda pomodliť do kostola, na jediné miesto, kde nás kresťania nikdy nenájdu. Ešte lepšie, môžeme sa všetci vyspovedať z našich hriechov. No čo by asi templári a anjeli robili v kostole?" Hovorila silno sarkastickým tónom, ale nemala v pláne nikoho uraziť. Len to považovala za mimoriadne hlúpy plán. Úspešne sa ukryť v kostole počas toho ako vás prenasledujú Ježišovi nasledovníci by bolo geniálne a celkom nečakané - tam by vás naozaj nehľadali - no problém nastal v tom, že anjeli dokázali nekresťanov a iné "kacírske" existencie vyňuchať ako sledovacie psy. Najmä ak vkročili priamo na ich sväté miesto.
"Akonáhle prejdete cez prah kostola, na zadku vám bude visieť tucet cherubov. Tomu sa chceme vyhnúť." Osvetlila svoj argument Bemola a zamyslela sa. Bezpečné miesto, kde len tak mohli nájsť... jej myšlienky boli hrubo prerušené ohlušujúcim treskom nasledovaným slabou tlakovou vlnou. Vila Bryana Owensa, stojaca asi jednu míľu za vašimi chrbtami, sa v momente zmenila na ohnivú guľu. Bol to pomerne obrovský výbuch. Bemola šokovane otvorila ústa a uvedomila si, že čas na premýšľanie je u konca.
"Padáme, banda! Tu vonku sme na odstrel!" Zavelila Bemola rázne, mávla rukou aby ju obaja nasledovali a znova sa zmenila na snežného vtáka. Odrazu si spomenula, že títo dvaja nedokázali lietať. Bezradne pristála na asfalte.
"Potrebujeme sa dostať do mesta. Do Manhattanu. A vy... si musíte zohnať povoz. Ako vôbec cestujete? Máte vlastné káry? Alebo si zavoláte tie... žlté autá?" Na názov tých ľudských transportov si naozaj nevedela spomenúť. Tax-čosi. Ona ich nikdy nepotrebovala. Vtáčie krídla a tak. Ach, ako si teraz priala aby aj títo avatarovia mali svoje krídla... museli konať rýchlo, pretože templári sa isto blížili.

________________________________________________
➤ Zoe, Takeshi

"Ja nikdy nespím, moja. V snoch ma prenasleduje jeden trkvas a nechce mi dať pokoj." Posťažoval sa kojot Zoe pri zmienke o tom, že obaja boli hore. Zvedavo sa obzrel na ruku a potom sa capol po čele. On hodinky nenosil, to bola ľudská úchylka. Tí boli časom a jeho meraním vskutku fascinovaní, dokonca aj nevysvetliteľne posadnutí. Ohľadom toho mal zaujímavú teóriu. A teraz sa naskytla dobrá šanca si ju overiť.
"Vy ľudia nosíte tie hodinky len aby ste vedeli kedy sa džgať jedlom, že áno?" Opýtal sa víťazoslávne, no zároveň neisto a pošúchal si labky; ono bolo treba uznať, že jeho výskum nikdy nedosiahol akademických kvalít. No dobre, v skutočnosti sa jednalo len o chabý odhad.
A čo to? Ona sa zaujímala o jeho krásny kožuštek? Začala mu ponúkať akési riedidlo a kojot jej venoval len prekvapený pohľad. Toto dievča nezačalo vrieskať na celé pľúca, nezačalo ho mlátiť ako prašinu s besnotou? Neuveriteľné. Keď so svojím parťákom vyrábali tieto žartíky, očakávali rev, zdesenie a hnev - to bola predsa pointa celej tej srandy. Ale táto dievčina sa doňho pustila nie s krikom, ale dobrotou a milým výrazom. V tom momente vedel, že jeho voľba bola správna. Trefa do čierneho!
"Tlein ka inin! Ty sa nehneváš?" Prehodil s prekvapeným výrazom na tvári a nemotorne sa vyštveral zo zamazanej krabice plnej náradia. A potom dokonca uhádla jeho identitu! Ach, to nebolo fér. Možno si predsa len vybral až príliš inteligentnú osobu.
"Hue-čo? Ach, to mi nič nehovorí. Ja pochádzam z... ehm, Vasintonu. Vieš, to mesto... alebo to je štát?" Zamýšľal sa kojot s jedným prstom spočívajúcim na brade a potom pokrčil plecami. V tejto chvíli sa ešte neplánoval prezradiť, no Kuku to poriadne zvŕzgal. Had s operenými krídlam, to uhádne aj magor! No ich divadielko pre teraz pokračovalo.
Kuku medzitým bleskovo zliezol z Takeshiho a cestou mu nezabudol poriadne pomačkať tvár, čo mu prišlo náramne zábavné, hľadiac na zdesenie človečieho chudáka. Nemal v pláne mu spadnúť rovno na hubu, ale skončilo to naozaj humorne. Na chladnej zemi sa poriadne ponaťahoval a povzdychol si. No! Znova ho niečo napadlo! Tento chlapec sa očividne bál hadov. Kuku sa k nemu znova naklonil, výhražne sa zamračil a hlasito zasyčal aj s otvorenou papuľou, ozbrojenou dvoma obrovskými tesákmi, ostrými sťa žiletka. To z neho isto dušu vystraší - fungovalo to snáď na každého! Hue k nemu priskočil a poriadne ho capol po hlave.
"Ku-... Duku, stačilo." Vyštekol karhavým tónom, až sa mu skoro podarilo prezradiť meno jeho spoločníka. Potom sa znova mohol venovať svojej vyvolenej. Tá pred neho postavila fľašku riedidla, nech sa jednalo o čokoľvek. Hue nádobku schmatol a zmätene si ju prehliadal, dúfajúc, že mu túto hranú hlúposť Zoe uverí. Herectvo mu popravde celkom išlo.
"Vošli sme sem cez dvere." Odvetil kojot s hlúpym úsmevom, pretože hovoril pravdu. Zoe samozrejme nevedela, že ako bohovia dokážu cez obyčajné steny - a teda aj zamknuté dvere - jednoducho prekročiť. Odpovedať na druhú otázku sa najprv zdráhal, no napokon "to prezradil." Prečo ešte trocha nepokúsiť jej trpezlivosť a veľké srdce?
"My... my sme vlastne... my nemáme domov," začal trhane hovoriť Hue, pričom mu náhle do očí vyhŕkli falošné slzy, "a sme hladní, a zúfalí... tak sme prišli hľadať jedlo. A teplý nocľah. No, kto iní by nás prijal než spriaznení bezdomovci? Viete, musíme sa držať pri sebe, nejako sa cez tieto temné kapitoly života predrať, navzájom si pomôcť, nemyslíte?" Na doplnenie celého efektu dievčine venoval obrovské smutné oči. Kuku sa musel počas tohto srdcervúceho monológu odobrať ďalej, pretože sa skoro znova pustil do smiechu - práve ich oboch nazval bezdomovcami, a také pomenovanie ľudí zvyčajne poriadne urazilo.

[zoe]

"No jo vlastně!" plácnula se do čela a vytáhla si z kapsy mobil, aby zkontrolovala čas. Opravdu ji to ve sletu událostí nenapadlo. Možná prostě ještě byla moc rozespalá. Překvapeně nadzvedla obočí, protože bylo těsně nad ránem. Popravdě čekala že prostě po včerejšku vypne a bude spát půlku dne. Asi na to měla moc neklidnou smysl. "Je skoro osm." oznámila postavě před sebou i když se o to neprosila. Co se dá dělat.
Naznačila mu, ať k ní jde trochu blíž, zatímco vylila trochu ředidla do hadru. Místností se okamžitě "provoněla" typickým zápachem ředidla, ale se Zoe to ani nehnulo. Musela na tohle být prostě zvyklá. A když se chystala pustit do čištění kožichu od oleje, ozval se Takeshiho výkřik. Srdce v hrudníku ji poskočilo, nenechala se snad ukolébat tím, že tenhle kojotí muž vypadal docela přátelsky a ona si myslela, že jsou v bezpečí. Okamžitě hadr odložila a vyletěla na nohy. "Chvilenku." omluvila se a vydriftovala si to zpoza krabic tam, kde zůstal Takeshi. "Take-!" automaticky vykřikla, ale zastavila se uprostřed jeho jména, když si všimla co se přesně stalo před ní. Byl tohle majitel hadího hlasu? Opatrně udělala k hadovi a Takeshimu několik kroků. "Omlouvám se, ale děsíte mi asi kamaráda." oslovila hada a velice opatrně ho nadzvednula ze země, protože prostě vypadal, že Takeshiho ohrožuje. Jo a taky prostě měla strašné nutkání se ho dotknout, jestli je jako fakt reálný. Neměla pocit, že by takového hada někdy viděla, ale taky rozhodně nebyla expert na plazy. A na fakt ne na mluvící hady. "Taki, jsi v pořádku?" rozhodla se, že je konečně na čase dát svému novému kamarádovi přezdívku. Koukala na něj starostlivě, zatímco hada stále držela ve vzduchu a docházel jí, že tohle byla tak trochu její chyba. To ona se rozhodla, že ani jedno z mluvících (polo)zvířat nevypadá nebezpečně. "Já vím, že to zní šáhle, ale jelikož všechno posledních pár hodin tak znělo - máme ve skladu dva mluvící tvory kteří více či méně připomínají zvířata. Zprvu jsem se lekla, že nás našli tvoji pronásledovatelé, ale nemyslím si, že mají zlé úmysly." v jejich očkách se zalesklo jisté nadšení. "A hlavně viděl jsi někdy mluvícího hada nebo kojota s rukama?" zasmála se na moment a nejistě se rozhlédla okolo kam s hadem, protože ještě stále dlužila kojotovi vyčištěný kožich. Po chvilce zaváhání se rozhodla si ho pověsit kolem krku. "Pojď se podívat!" chňapnula Takeshiho za ruku a snažila se ho postavit na nohy, aby ho dovedla zpět za krabice, kde ještě stále byl kojot a otevřené ředidlo. "Hele jestli jsi včera viděl japonskýho boha, tak proč ne mluvící zvířata. Nebo spíš lidi co vypadají jako zvířata." zamračila se nejistě. "...Co jste vlastně přesně znač?" rozhodla se nakonec zeptat, zatímco se natáhla zpět pro hard a konečně začala kožešinu na špinavém místě čistit.
"To nevadí, tady v téhle oblasti ty pověsti málo kdo zná. Klidně je vám můžu povyprávět." navrhnula, mezitím co dokončila čištění. Nebylo to vůbec tak hrozné jak to na první pohled vypadalo. Vlastně jen malý flek. Možná se prostě spíš vylekal.
"Přísahal bych, že jsem zamknula..." zamumlala si pro sebe nejistě a zamračila se při tom docela nešťastně. Byla tak neopatrná, že zapomněla zamknout? To byla snad ta nejdůležitější věc kterou musela udělat co dorazili do skladu. Ohrozila ne jen sebe, ale i Takeshiho. Vydala nešťastný dlouhý povzdech. "Vasinton jakože... Washington?" zeptala se opatrně. Nechtěla ho nebo jeho výslovnost nějak urazit.
Chvilku nad jeho slovama přemýšlela, ale pak se pobaveně rozesmála. "My jsme teda spíš uprchlíci, ale ono to sečteno a podtrženo vyjde na stejno." domů se vrátit nemohli, že jo. Takže technicky od bezdomovců neměli daleko. "Dokud vás tady nikdo nenajde, tak jako já, tak je to naprosto v pohodě. Ale víceméně by se tu nikdo neměl zdržovat." vysvětlila, čímž jim vlastně nepřímo řekla, že tady můžou být, dokud o tom nikdo nebude vědět. "My se stejně asi nebudeme moct zdržet dlouho." uvědomila si na hlas a otočila se na Takeshiho.
"Jak se cítíš? Vyspal jsi se aspoň trochu?"

[takeshi]

Někdy nastane chvíle - jeden krátký moment, který může všechno obrátit vzhůru nohama. Můžete si něco přát nebo mít představu, jak by vaše situace mohla probíhat, ale některé faktory jsou prostě mimo vaší kontrolu.
Takeshi měl takovou svoji vlastní představu a byla opravdu hezká. V jeho ideálním světě by se probudil a viděl by, jak ho upřeně sleduje pár zelených kukadel, zahřálo by ho to u srdce, protože ač byl včerejšek hrozný den, připomnělo by se mu v klidu, že se během něj stalo i několik dobrých věcí. Konkrétně jedna úžasná věc, kterou si v žádném případě nezasloužil a možná právě proto tolik toužil po tom, aby to jen tak neskončilo.
Místo toho měl teď hada na tlamě. Yep. Křičel. Kopal a myslel si, že umře. Ono totiž máte hada a hada. Když se v travičce plazí nějaký maličký hadíček, co na vás udělá zoubky a zasyčí jazýčkem při pokusu vnést do vašeho srdce strach, je to roztomilé a vnese do toho srdce možná tak cuteness overload. A nebo byl Takeshi prostě divnej a měl rád neobvyklá roztomilá zvířata.
No a pak tu byli hadi. HADI. Takové ty velké hadice smrti a neštěstí. Takeshi? Not a fan, chápete.
Naštěstí se zdálo, že nemá zájem uškrtit nedobrovolného samuraje k smrti a chystal se slézt z něj dolů. Na pomoc dokonce přiběhla i Zoe s novou přezdívkou, která by Takeshiho asi překvapila o dost víc, kdyby právě neměl obtisknutého hada na obličeji. S hlubokými nádechy a hlasitými výdechy se Takeshi snažil uklidnit, ale bylo toho už prostě moc. Chtěl chvíli klidu a nemohli mu dopřát ani normální probuzení. Jestli se z toho měla stát nějaká nová norma, tak potřeboval vědět, kde může odhlásit odběr.
Když však Zoe zmínila mluvící zvířata, Takeshi se najednou vrátil do místnosti, zahleděl se na ní a vyskočil na nohy. "Počkej, počkej. Mluvící zvířata?" Nedokázal si u toho nevzpomenout na mývala, který se obětoval, aby mu zachránil život. Trochu doufal, že Zoe nedokáže rozeznat kojota od mývala a že ten, za kým teď jdou, je skutečně Azeban. Jenže nebyl.
Když totiž došli za krabice, uviděl stvoření, které svými proporcemi připomínalo něco z pohádek. "Pamatuješ na mluvícího mývala?" připomněl Zoe, že jí o něm říkal krátce po tom, co si včera vypůjčili auto. "Řeknu ti, co jsou. Špatné zprávy. Když nás dokázali najít oni, určitě to zvládnou i ti druzí." Ucítil, jak na jeho mysl znovu začala útočit nervozita. Oběma rukama si projel vlasy a s hlasitým výdechem se otočil na noze. "Musíme pryč." Nervozita se rychle proměnila na zoufalství a to si sebou za ručičku dotáhlo paralyzující strach. Jak už se rychle stalo tradicí, s Takeshiho náladou se rychle zatáhlo nebe a pro teď se mohli všichni v okolí rozloučit s příjemným ránem. Rukama si z vlasů sjel do očí a promnul si je.
Co měl dělat? Co mohl dělat? Jestli se tady objeví ten chlap s mečem, bude to konec pro něj i pro Zoe a nevěděl, která z těch věcí ho momentálně strašila víc. Nemohli je prostě nechat být? Nikomu nic neudělali. Oba dva byli ve špatný čas na špatném místě. Takhle to přece nemělo být. Take byl tak mimo, že se uzavřel do takové pomyslné bubliny strachu a všechno kolem sebe vytěsnil, takže na to, na co se ho Zoe ptala, vůbec nereagoval. Byla to ale všímavá slečna, takže jí určitě došlo, jak se asi cítí.

[aurora]

"Ehm.." Založila som si ruky na hruď a tak nejak som sa zamračila na premieňajúcu sa Indiánku. To ma naozaj práve použila kvôli nadávkam?
"Aby si vedela, nadávky sú úžasný coping mechanizmus zvládania záťažových situácií!" Použila som ju trocha pobúrenejším tónom. Rozhodne som ju neospravedlňovala. 
No a oni chceli niekam utekať. Prečo by som niekam utekala? Kam ? Jediné čo ma napadlo bola moja posteľ, brat, prípadne letisko a ísť niekam na druhú stranu svetla. Celá situácia mi však prišla až moc absurdná. V tom sa ale ozval výbuch.. a v podstate sa otriasol celý "vzduch" okolo nás. Všetko to išlo smerom od vily, kde sme len pred chvíľkou vstali. Žiara.. otras.. a ja som mala v hlave jasno.
"Nie.." Zamrmlala som trocha roztraseným hlasom, nahlas som preglgla a zas som raz zakývala hlavou smerom na indiánku a Dwane-a.
"Nie nie nie fuck this. Ja s vami neostanem.." Ustúpila som o pár krokov, no .. a následne som sa len vydala po svojich. Na opačnú stranu smerom od nich. Nech už myslela čokoľvek, taxíky, iné žlté autá, či mala hocijay geniálny plán. Ani som sa nesnežila vyzerať ospravedlňujúco. Skôr som vyzerala no.. vystrašene. Oplatil osa im však naháňať niekoho takého? pravdepodobne nie. Ja som s tým nechcela mať spoločného nič, s nimi.. s templármi, s hocičím. Nox si jednoducho vybrala zle.

________________________________________________
➤ Zoe, Takeshi

Had na Zoe vrhol nechápavý a bezradný pohľad, ale tak nejak sa zmieril so svojím osudom a nechal sa dvihnúť a odniesť ako vrece zemiakov.
"Žžieňa, pošuj, ty mi vôbec nehrášš do sstereotypov..." Prehodil skľúčene had a nevedel či sa má tešiť z toho, že sa ho tento človek nezľakol ako diabla a nesnažil sa ho odohnať kade ľahšie, alebo či má byť sklamaný z faktu, že bez kriku a chaosu to nebola taká sranda. Pravda, ten mladík to nahradil dostatočne.
"Ale tvoj frajer je hotový ssraľo." Doplnil s prešibaným úsmevom, aký dokázal vyčariť len... had? Kuku poznal slabosť ľudského ega a sebavedomia, a vždy považoval za srandu ho poriadne naštrbiť. Táto poznámka ho isto dostala do riadnych rozpakov. Kto sa po niečom takom nezačervenal ako zrelá rajčina?
"Hééj, haló, my tu stojíme. A... plazíme." Zamával rukou kojot zatiaľ čo sa Zoe a Take o nich zhovárali ako o exemplároch v zoologickej záhrade. Dokonca sa tváril urazene. Rázne k nej prikročil a prstom ju ďobol do stehna.
"No prepáč, dievočka, to si vyprosím - označenie "tvor" považujeme za nekorektné. A nikto z nás tu nemá žiadne zlé úmysly, to už siaha do teritória rasových predsudkov... chudák môj parťák, toho vaši rodáci naháňajú len čo ho vidia v susedstve." Sťažoval sa rozhorčene, mávajúc rukami hore, dole, akoby sa ocitol uprostred debatného krúžku. No mal pravdu, hady nemali u ľudí dobrú povesť. Slovo "had" bolo dokonca často synonymom zradného a zlého človeka. Kde sme to boli, v rokoch šesťdesiatich? Už chýbala len hadia segregácia! No jeho pohoršenie pominulo keď mu začala čistiť kožuch. Aké milé dievča, pomyslel si Hue, veď za ten olej ani nemohla.
Zoe si nemohla nevšimnúť, že pri následnej zmienke o japonskom bohovi a hovoriacom mývalovi sa kojotovi rozšírili oči a zatváril sa akože netuší o čom hovoria. Úzkostlivo sa zahľadel do zeme a nohou tam začal v prachu čosi kresliť. A keď Takeshi ich prítomnosť nazval zlou správou, kojot zdvihol pohľad a zo záujmom sledoval ich konverzáciu.
"Tí druhí? Ja viem o kom hovoríte. Prenasledujú vás muži so symbolom kríža, však?" Spýtal sa opatrne Hue. Nechcel ich vystrašiť príliš veľkou znalosťou jeho vlastných a dobre známych nepriateľov. Bohovia, ktorí si volili avatarov, zvykli spraviť jednu obrovskú chybu - chudákom smrteľníkom v priebehu jednej minúty prevrátili svet naruby, vtiahli ich rovno do sveta mystiky, mágie a náboženstva bez riadneho vysvetlenia, a vôbec si neboli vedomí toho, že ľuďom spôsobia ťažký šok, z ktorého sa nikdy nemusia prebrať. Nejeden avatar svoj život ukončil v drogovom alebo alkoholovom opojení. Len tí najsilnejší si dokázali bez väčších problémov zvyknúť na nečakanú zmenu podstaty celej existencie, a aj v takom prípade to trvalé dlhé roky. Bohovia jednoducho zabudli, že smrteľníci sú citlivé a krehké stvorenia. Teraz ich potrebovali upokojiť - obaja si všimli, že ten mladík začína byť nepokojný.
"Nie ste jediní. My sa pred nimi ukrývame tiež. Ale môžem vám dať jednu záruku - na tomto mieste nás nikdy nenájdu. A viete prečo?" Zazubil sa kojot a doširoka roztiahol ruky, medzi ktorými vyčaroval prekrásnu farebnú dúhu. "~ Mágia. ~"
"Presssne preto tu mussíte zosstať, priatelia. Povedzste, ako sste ssa ssem dostali?" Začal vyzvedať Kuku, snažiac sa o zmenu témy. Hue hovoril pravdu - ak by teraz odišli, ani jeden z nich by týchto smrteľníkov nemohol ochrániť.

[zoe]

S hadem za krkem sledovala Zoe trochu nejistě Takeshiho. Netušila, že po tom všem bude mít největší problém právě s mluvícími zvířaty. Ze všeho toho neuvěřitelného co se stalo bylo podle ní zrovna tohle to nejlepší. I když teda oba měli od zvířete daleko. "Myslela jsem, že ti mýval pomohl?" tázavě naklonila hlavu, zatímco sledovala Takeshiho který vypadal, že dalším momentem odtud co nejrychleji vystřelí. Samozřejmě s tím velice rychle přišla i změna počasí. "Oh." kousla se Zoe provinile do rtu. Samozřejmě, měl pravdu. Možná se nechala moc unést a tohle vlastně byla hodně špatná situace. "Já vás tady zase vrátím, dobře?" pošeptala s lehkým úsměvem hadovi a velice opatrně ho položila na jednu z krabic vedle kojota.
Následně opatrně došla k Takeshimu a položila mu lehce ruku na rameno. "Shhh, všechno je v pohodě." lehce ho pohladila, snažila se ho trochu uklidnit. Bylo jí líto, že nebyla trochu opatrnější, ale s dobrou náladou se jim bude lépe přemýšlet nad tím, co by měli dělat dál. Zrovna se chystala nadechnout, aby řekla něco dalšího, ale přerušil ji hlas těch za ní. Překvapeně se na oba podívala přes rameno.
"Přišlo mi to lepší než vám říkat zvířata. A jelikož jste zatím nebyli moc ochotní nám říct, co jste zač, tak jsem neměla lepší slovo. Omlouvám se." zavrtěla nespokojeně hlavou. Tohle začínalo být trochu přitažené za vlasy, tu větu o stereotypech vůbec nepochopila. "Počkat, vy o tom něco víte?" překvapeně zamrkala, když to vypadalo, že by mohli vědět něco víc o celém tohle... neměla pro to správné slovo. Nejistě se podívala zpět na Takeshiho, kterého stále velice jemně hladila po rameni. Nechtěla ho znovu rozhodit, ale jestli to byla pravda, dost možná jim mohli pomoci. Každá informace teď asi byla dobrá. "Víte o nich něco víc? Co jsou zač? Nebo co vlastně chtějí?" zkusila to.
"Magie jakože... magie? Vy dva jste mágové nebo tak něco?" teď zněla zmateně i Zoe. Už toho zase bylo moc. Její hlava sotva zpracovala existenci hořících mečů a japonských bohů. Magie byla docela velké další sousto. "Ehm... dveřmi od kterých mám klíč?" odpověděla nejistě, ale pak zalapala po dechu. Určitě ty dveře zamčela. Vybavovala si ten moment! Dvěma dlouhými kroky se dostala ke dveřím a silně za kliku zatáhla. Jestli budou dveře stále zamčené...

[dwane]

Ah, takže to dokázali cítit. Tak v tom případě ani jeho pod lampou je největší tma logika nemohla fungovat. Bemola najednou vyrazila a Dwane na ní jen nahodil svůj really ni....ce výraz. Ale dost brzy to došlo i jí, takže přistála na asfaltu a začala vymýšlet kam by se mohli dostat. V tuhle chvíli Dwane trochu vypl a začal být smutný z toho, že většina měnících se lidí ve filmech musela být nahá během proměny a on zrovna narazí na někoho, kdo to zvládá v hadrech. No a nějak tu nezvládla druhá pusa a začala si to kráčet pryč na druhou stranu od nich.
Kočko, to co děláš je fakt blbost..!
Zakřičel směrem k ní, ale nehodlal se kvůli nějaké random koc nechat zabít. Na druhou stranu nahodil takový VÝRAZ. Protože toho bylo opravdu škoda. Na druhou stranu nebyla asi zrovna nejostřejší tužka v penále. No, co se dá dělat. Otočil se na Bemolu.
Blázníš? Člověk jako já tady v autě? Ne jen že bych stál na každém semaforu, mě by aji zastavovali chlupatí na každém rohu..
Odpověděl, potáhl si ze své cigarety a následně se sám nad tou představou zasmál.
Co podzemka? Je to nejrychlejší možnost cestování v tomhle přemrdaným městem..
Řekl nakonec a holí si dvakrát ťukl na spánek jaký úžasný nápad ho to napadl.

[takeshi]

Nevesele si tam pokračoval ve své pity party a přemýšlel nad tím, jak bude všechno hrozné, protože všichni jeho milovaní kvůli němu umřou, pak umře on a za všechno bude moct někdo, o kom vlastně ani nevěděl, jestli existuje v nějaké fyzické formě, takže si ani nemohl být jistý, jestli někdy před tou smrtí dostane šanci toho vousatého šupáka profackovat. Jako mohlos tím přijít aspoň nějaké varování typu - tady máš cool schopnosti, ale do konce života po tobě někdo půjde. Jo a taky se pokusí zabít každýho člověka, kterýho potkáš!
Takeshi sevřel pěst a už se chystal prásknout do nějaké krabice před ním, když v tom mu Zoe položila ruku na rameno a pohladila ho. To mu na chvíli pomohlo zastavit ten černý myšlenkový pochod. "Seber se, pitomče." nadechl se a zase se otočil směrem k těm dvěma podivným pokémonům. A bylo to právě včas, protože ten, co vypadal jako postižený pes zmínil ty zlé křížáky, co se ho snažili zabít na Bryanově oslavě narozenin.
"Poslouchej mě, Lucario, nemám náladu na žádný hovadiny, jasný?" zvýšil na Hueho hlas trochu víc, než původně chtěl. Celou dobu se tady ale snažil potlačovat panický záchvat a prostě už to na něj bylo tak nějak moc a nedokázal ovládat svoje emoce.
To, že zvířátka stojí proti těm s křížema, Takeshimu došlo už v době jeho spojení se Susanem, když potkal Azebana a tak trochu pochyboval, že by evil křesťani měli svoje vlastní magická zvířátka. Nedávalo by to moc smysl ne? Co když ale měli? Co když na ně naběhnout templáři se svoji vlastní armádou kouzelných bestií a rozpoutají s nimi jednu velkou náboženskou bitvu s pokémony? Takeshi znejistěl.
"A jak víme, že vám můžeme věřit?" zeptal se. Bylo by moc pěkné, kdyby se Zoe nemuseli nikam utíkat a mohli zůstat ve svém útulném skladišti, ale Takeshi prostě potřeboval nějakou garanci bezpečí.

________________________________________________
➤ Zoe, Takeshi

Situácia sa začala zhoršovať a dialo sa tak najmä pričinením Takeshiho. Hue to s nimi celé chcel prebrať v pokoji, ale nie, on tam na nich musel vyskakovať. Zdalo sa mu pochopiteľné, že obaja smrteľníci boli z dnešných a včerajších udalostí vystrašení až za uši, a práve preto sa rozhodol pre najmenej hrozivú podobu - nevinného a milého kojota z príbehov - ale ak by sem prišli vo svojej ľudskej forme, nikdy by im ani slovo neuverili. No vlastne, ono to celé mohli premyslieť nejako lepšie... divadlo dvoch hlúpych zvierat očividne nepomáhalo. A rovnako nepomáhal Kuku zo svojou desivou podobou. Hue sa len snažil odľahčiť ich mizernú situáciu. A ku šťastiu patril do pomerne exkluzívnej skupiny Nesmrteľných, konkrétne do tej časti, ktorá rozumela ľudskej duši. Zhlboka sa zamyslel ako tomuto mladíkovi pomôcť, ako ho presvedčiť, ešte pred tým než sa uchýlil k drastickým opatreniam. Prišiel sem predsa kvôli Zoe, nie kvôli nejakému prehnane ochrannému a opatrnému frajerovi.

Ach, ak to inak nešlo, zostávala mu jedine pieseň a hudba. Kuku vedel presne čo sa bude diať a tak sa spokojne usadil na jednu z krabíc. Takeshi bojoval vo vlastnom vnútri, jeho myseľ ovládal strach a na toto zlé miesto chcel zobrať aj Zoe - no Hue bol pre dnešok ich záchranou, ich doktorom. A koľko šťastia že mali! Hue prikývol na slová mladíkovej nedôvery a venoval mu široký a úprimný úsmev.
"Dvere nie sú dôležité." Prehovoril kojot smerom k Zoe a v mysli si odrazu uvedomila, že hovorí pravdu. Tie dvere neboli dôležité. Vôbec k nim nemusela chodiť. Zamkla ich a všetci ste boli v bezpečí. Akousi slučkou vo vlastnom mozgu sa podvedome obrátila naspäť a sadla si na posteľ. Nikto ju k tomu nenútil, ale chcela to, chcela to veľmi spraviť. Potom sa obrátil na Takeshiho a ukázal naň prstom.
"Ale dôvera je dôležitá." Predniesol priateľsky a Takeho v rovnakej chvíli posadla silná nálada sadnúť si na posteľ vedľa Zoe. Donútiť avatara k niečomu bolo ťažšie, ale jeho myseľ bola oslabená, nesústredená, nepozorná, a brániť sa nemohol. Ani jeden z nich nevedel, že sú pod vplyvom niekoho sugescie.

Keď takto pekne spoločne sedeli na posteli, Hue pred seba natiahol ruku dlaňou nahor a pomaly ju dvíhal. Z čistého vzduchu sa pred vami objavil potmavší vysoký muž, celkom zrejme akéhosi hispánskeho pôvodu, s hustou bradou a dlhými vlasmi zviazanými do copu. Na tvári mu visel dobrácky výraz. Zoe dokázala rozpoznať, že ide o jedného z pôvodných ľudí Mexika. Na hlave mal pestrofarebnú čelenku s dlhými perami a bol oblečený v tradičnom aztéckom ošatení, ktoré bolo lemované krásnymi geometrickými tvarmi a bohatým zdobením. Okolo krku mal na dlhom povraze zavesený akýsi hudobný nástroj - jednalo sa o vyrezávaný bubon zvaný teponaztli.
Kojot potom spojil svoje ruky a ako ich znova rozťahoval, aj v jeho rukách sa objavil krásne zelený teponaztli. Ten si zavesil okolo krku, opatrne doň načiahol a z jeho útrob vybral akúsi zvláštnu operenú lastúru. Zhlboka sa nadýchol, prikývol hlavou a jeho bubeník sa veselo pustil do hry. Do pochodu sa zakrátko pridal aj Hue. Obaja spoločne vytvárali kúzelnú melódiu, pripomínajúcu dobré časy starej ríše.
"Vypočujte si moju pieseň."
"♪ ~Hľa, tu sú moje nefritové teponaztli a moja operená ulita do ktorej fúkam, ♫
ja Huehuecóyotl. Ja som prišiel, ja som povstal, ja, spevák. ~Ayyo huiya. ♪"
Zoe sa nemýlila - Hue bol mágom. Jeho hlas očarujúci, krásny, dokonalý, jeho melódie nadpozemské. Hrať hudbu v tejto napätej situácii sa sprvu javilo ako hlúpy nápad, ale kúzlo piesne fungovalo dokonale. Obaja ste sa ocitli v akomsi neopísateľnom opojení, ktoré bolo možno porovnateľné veseliu a dobrej nálade pochádzajúcej zo silnej drogy, no toto šťastie nebolo falošné, ani dočasné. Akoby ste sa zobudili do sveta, sveta bez starostí a strachu, zla a únavy. Razom ste zabudli na zbesilý útek pred templármi, na hrôzy včerajšieho večera, a nepriali ste nič iné než počúvať tohto fascinujúceho speváka. Viac vás netrápilo či mu môžete veriť, lebo túto otázku už sám zodpovedal. Samozrejme, že vám chcel pomôcť. Na to sem predsa prišiel.
"♪ ~Teraz si užívajte, nech podvihnem srdcia tých ktorých som pohoršil. Môj hlas dvíham v piesni. ♫
Ja som prišiel, ja som povstal, ja, spevák. ~Ayyo huiya. ♪"
Od kojotieho boha ste nemohli odlepiť oči. Jeho pieseň bolo jediné čo v tejto chvíli existovalo. Stropné svetlo náhle prerástlo na slnko a potom preletelo ďaleko za obzor, jeho lúče oznamujúc posledné svetlo dňa. Odrazu ste sedeli vo vysokej, mokrej tráve na akejsi lúčine, v diaľke husté stromoradie džungle, blízko vás príjemné a mierumilovné čľupkanie jazera. Hue sa pustil do veselého tanca, poskakoval a pobehoval okolo Takeshiho a Zoe, aj so svojím usmiatym bubeníkom. Do tancu a melódie sa náhle pridali aj iné zvieratá, vtáky, papagáje, kojoty so zavýjaním, a zatiaľ čo v skutočnom živote by sa jednalo o nevšednú kakofóniu náhodných zvukov, všetci títo pomocníci navzájom hrali hudbu bohov. Malá skupinka kojotov začala hrať na hrkálkach, žabích raspoch a ďalších bubnoch. Tancu dokonca neodolal ani had, ktorý sa začal ladne pohybovať do rytmu.
Oboma smrteľníkmi prenikali pocity šťastia a radosti, o tom Hue vedel. Jeho mágii nedokázal odolať nikto. V tomto opojení zvykli ľudia milovať aj svojho najväčšieho nepriateľa, no a títo dvaja mali k sebe naozaj blízko... ak sa už dávno vrúcne neobjali, kojotí boh by sa nedivil ak by sa ich nový vzťah posunul kamsi ďalej.
"Tancujte, priatelia! ♪ ~Uvoľnite svoje srdcia, nechajte ich sem priletieť, vy, ktorí má nenávidíte, vy, ktorí si prajete moju smrť. Kedyže ja odídem a zahyniem, ♫ azda vtedy nebudete viac plakať a smutnieť za mnou. Moji priatelia, ja už odchádzam, práve odchádzam. ~Yehua ohuaya. ♪"
Hue roztiahol ruky ako pri pozdrave slnku a začal sa premieňať. Jeho chvost narástol do dĺžky, jeho srsť do bujnosti a prekrásnych farieb jesene a jeho telo odrazu obopínali siahodlhé voľné látky, podobné jeho bubeníkovi. Okolo krku sa mu zjavil mohutný náhrdelník blýskajúcich sa klenotov a drahokamov, na veľkých ušiach obrovité lesklé náušnice a na hlave operená koruna číreho zlata, ktorej krása a veľkosť by zahanbila aj toho najhrdejšieho páva. Kukulkan taktiež prešiel vlastnou zmenou - vytiahol sa do dĺžky, statnosti, lesklé a slizké telo zamenil za jagavé nefritové šupiny, operené krídla vzrástli sťa patriac anjelovi, a hlavu mu zaťažila zlatá koruna s perím, podobná tej Hueovej.
"♪ ~Ja Huehuecóyotl, ja som povstal, vy ste povstali, vaše srdcia povstali. Plávame touto piesňou, spriaznené duše, ♫
spriaznené pod veľkým slnkom na večnej oblohe. Moji priatelia, ja už prichádzam, práve prichádzam. ~Yehua ohuaya. ♪"
Božská pieseň sa napokon skončila. Hue spravil piruetu na jednej nohe a elegantne sa uklonil. Stále ste sa nachádzali na lúčine, zvieratá neprestali hrať, smiať sa a tancovať, no Hue svoju úlohu splnil.
"Tak vážená slečna, vážený pán! Už mi veríte?"

[zoe]

Ať už býl výsledek zatáhnutí kliky jakýkoliv, Zoe na něj instantně zapomněla. Proč si vlastně vůbec myslela že bylo důležité, jestli byly dveře zamčené? Nejistě se ošila, ruku stále na klice. Bylo to jako když se hráč rozhodne zrušit akci Simíka a nedá mu žádný další příkaz. Snažila se v hlavě dát dohromady, proč sem vlastně přišla a co chtěla dělat dál, ale kdykoliv se její myšlenky pohnuly tímto směrem, tak jako kdyby je něco stáhnulo zpět. Otočila si na patě a s lehkým úsměvem se usadila na roztažený spacák, jako kdyby se nechumelilo. Celou dobu se přitom vesel usmívala, takže by ani nikdo nepoznal, že se stalo něco nepřirozeného. Snad kromě té divné otočky u dveří. "Myslím, že má pravdu, Taki." mrknula Zoe nahoru na Takeshiho a doufala, že se přestaně tvářit tak zachmuřeně. Bylo jí to líto, věděla že toho měl v hlavě teď hodně.
S absolutním nepředstíraným zaujetím sledovala, co se jim začala odehrávat před očima. Nebylo tady ani moc třeba vlivu Hueho hudby, jelikož ona se pro něco takového dokázala nadchnout velice snadno sama od sebe. "Teponaztli?" zamumlala si sama pro sebe překvapeně. Určitě je viděla v minulosti na mnoha ilustracích a obrazech, dost možná si vzpomínala že něco co ho dost vzdáleně připomínalo viděla i v muzeu, ale naživo určitě ne. I kdyby se ale pletla, bylo to jedno. Sečteno a podtrženo šlo o nástroj a ona si nemohla pomoci, ale začít hlavou vesele pokyvovat do rytmu.
To co se začalo dít potom by se velice těžko popisovalo slovy. Zoe na to určitě slovní zásobu neměla. Mohla se konečně zhluboka nadechnout, jako kdyby byly všechny starosti pryč. Chvíli jí ještě vzadu v hlavě něco škrábalo, jako kdyby zapomínala na něco velmi důležitého, ale každým momentem to bylo více a více vzdálenější, až si nakonec ani nebyla jistá, že nějaký problém existoval.
Kdyby fungovala nějaká racionalita, Zoe by teď určitě neseděla v tráve na slunci a netočila nadšeně hlavou okolo, jen aby kojota nespustila z očí. Ona sama by si ani nevšimla, že se na jejích emocích něco změnilo, protože ona se takhle většinou cítila prostě normálně. Měla obvykle spoustu silných pozitivních emocí, takže to bylo naprosto přirozené. Podívala se přes rameno na Takeshiho, protože jestli některá emoce momentálně vylézala nad ostatní, tak to byla starost. Přeci jen ještě před chvilkou Takeshi nevypadal moc nadšeně. Bez váhání mu chytila pevně tváře do dlaní a jemně je zmáčknula, zatímco mu obličejem lehce zatřásla ze strany na stranu. "Bu-de-to-do-brý." vyhláskovala mu. "Věřím, že to určitě zvládneme ať se stane cokoliv." dala ještě jen aby se potom energicky vyšvihla na nohy.
S tím jak se kojot proměnil a uklonil začala nadšeně tleskat. Na jeho otázku ale neodpověděla. Ona na prvním místě neviděla důvod jim nevěřit, ale znala se a věděla, že její úsudek v těchto ohledech nebyl většinou nejlepší. Mrknula tázavě na Takeshiho, čekajíc jeho odpověď.

[takeshi]

Bylo to prosté - tady máte důvod, proč nám můžete věřit/nemáme vám to jak dokázat. Tečka. S rukama složenýma na hrudi a podezíravým výrazem usazeným na obličeji sledoval kojota a čekal, co z něj vypadne. Mohl kolem toho chodit, ale určitě mu bylo jasné, že při prvním náznaku bullshitu Take chytne Zoe za ruku a dostane jí odtud pryč. Ah, Takeshi, ty jeden naivní rýžový koláčku, kdybys tak věděl, co se na tebe chystá.
Nikdy předtím ho ani nenapadlo, jak by asi mohl vypadat usmívající se kojot a teď když tu na jednoho hleděl, mu došlo proč. Nad kojoty totiž nepřemýšlel nikdy.
"Důvěra je důležitá." Zopakoval v hlavě Hueho slova, se kterými naprosto souhlasil. Hodně zvláštní, ale skoro jako by slova podivného tvora stačila k tomu, aby byla všechna nedůvěra pohřbena někam hodně hluboko a navždy zapomenuta. Takeshi měl najednou chuť oplatit pochybnému stvoření úsměv. Zároveň s dalšími příjemnými pocity na něj přišla i touha posadit se vedle Zoe na matraci. Samozřejmě. Takeshi chtěl být vedle Zoe, proč by taky ne? Už se v žádném případě netvářil zachmuřeně, místo toho se na Zoe zvesela usmíval.
Z nějakého důvodu mu vůbec nepřišlo divné, že se před nimi z ničeho nic objevila aztécká verze Rogera Taylora. Take se prostě proháněl na vlně parádnosti, štěstí a dobré nálady, což mělo dokonce pozitivní dopad i na počasí venku, takže nebylo proč cokoliv zpochybňovat. Když pak Hue se svým bubeníkem začali hrát, Takeshimu se rozzářily oči.
Nejednalo se samozřejmě o nic, čím by se měl člověk chlubit, ale ve svém krátkém životě Takeshi zkusil různé věci. Nemusel, ale jeho záliba v nočních aktivitách ho dovedla na různá místa za různými lidmi. Ať to dovnitř šlo nosem nebo pusou, nebránil se tomu, pokud vyloženě nehrozily nějaké vážné následky. Stav, do kterého se dostal, stál většinou za to, tohle však bylo bez sebemenších pochyb poprvé, co na něj podobný efekt měla hudba, jen s tím rozdílem, že si tentokrát nebyl schopný spojit stav se substancí.
Jako by se se Zoe náhle přenesli na místo bez starostí, kde existovala jen radost, láska a štěstí. Už nebyli ve starém zapomenutém skladišti, ne. Seděli ve vysoké mokré trávě na rozlehlé noční louce. Takeshi však na nic z toho nemyslel. Celou dobu sledoval Zoe a měl pocit, jako by mu mělo srdce každičkou chviličkou vyletět z hrudi. K Hueho zpěvu se najednou přidalo snad všechno živé z širokého okolí a Takeshi se Zoe se octli v takové své vlastní malé Disney pohádce.
Když ho Zoe chytila za obličej, měl pocit, jako by mu každou chvíli měl vybouchnout celý hrudník. Na její slova několikrát přikývl hlavou.
Hue i Kukulkan si tam mezitím prošli evolucí, zřejmě na svou finální formu podle toho jak strašně fancy teď oba vypadali.
Takeshi se mezitím vším vyškrábal na nohy a postavil se vedle Zoe, která s nadšením tleskala celému tomu kouzelnému představení. Její entuziazmus byl tak nakažlivý, že donutil tleskat i Takeho. Nic z toho, co se tady právě stalo, nedávalo smysl, ale fungovalo to. Strach byl pryč.
Z jednoho tázavého výrazu se ale zdálo, že tu pořád byla jedna věc, kterou musel udělat. Místo toho, aby ale Zoe odpověděl, k ní udělal krok blíž a pevně jí objal.

Hue sa nadšenému potlesku úprimne potešil, aj keď bol na obdiv smrteľníkov, ba aj bohov, zvyknutý. Nespútaná radosť ľudí ho vždy rozveselila a bolo mu jedno, že túto pieseň spieval po stý alebo tisíci raz. Niekto by ho nazval falošníkom, klamárom a iluzionistom, no takéto pomenovanie Hue považoval za hanebné. Jeho hudba nevytvárala falošné emócie, nevkladala obecenstvu do hlavy niečo čo sa tam už nenachádzalo - práve naopak, umocňovala myšlienky a dobré pocity, ktoré boli danému človeku blízke. Jeho spev nebol klamstvom, rovnako ako klamstvom nebol spev slávnych hviezd ľudského sveta. Hudba bola vlastnou formou mágie aj bez skutočného použitia kúziel. Smrteľníci ju ovládali perfektne a bohovia sa od nich mali ešte čo naučiť.
"Priatelia, bolo mi cťou upokojiť vaše rozbúrené srdcia." Predniesol Hue s úsmevom a sadol si do trávy. Orchester zvierat postupne utíchol a slnko zmizlo za obzorom. Nastala krásna, pokojná a tichá noc. Z jazera sa ozýval zbor rosničiek, doplnený spevom milióna cvrčkov. Kojot luskol prstami a v strede lúčiny sa objavil mohutný táborák. Jeho oheň spokojne plápolal vo slabom vánku. Na zakončenie dokonalého výletu vám už stačilo len rozložiť stany a uložiť sa na sladký spánok.
"Takto kedysi vyzeral Aztlán, môj domov." Rozhliadol sa Hue po okolí. Jeho tvár posmutnela. "Kedysi. Ale to je príbeh na iný čas." Kojot vám venoval utešený pohľad a vôbec nemal v záujme znova vám pokaziť dobrú náladu.
"A teraz chcem otočiť pozornosť na jedného obrovského slona v lese... ja, Hue, tu totiž nie som jediným umelcom." Usmial sa zoširoka kojot a prstom pichol do vzduchu smerom k vám. "Je tak, Zoe? Ten dravý talent z tvojej duše vyžaruje na míle, v mojich očiach sa blýskaš sťa svetluška. Tvojím osudom je stať sa slávnou." Obrátil pohľad na Zoe a uznanlivo prikyvoval hlavou.
"Ja som ten, kto ti tento osud môže priblížiť. Môžem ťa priučiť. Priučiť kráse. Ukážem ti ako premeniť smútok na radosť, ako zobrať semienko náklonnosti a vytvoriť z neho kvet lásky. Ako medzi zarytými nepriateľmi vyskladať pevné puto, a to len vlastným hlasom a hrou na nástroje. Pravda, moc hudby je nekonečná." Hue sa chcel stať majstrom Zoe. Pretože si to zaslúžila, pretože nechcel aby svoj talent premrhala.
"Ale len ak máš záujem, Zoe."

[zoe]

Místo odpovědi se dostalo Zoe něco docela jiného. Když ji Takeshi objal tak na něj zprvu jen překvapeně zamrkala, pak se ale zasmála, ale pevně ho objala na zpět. "To mělo být ano?" zeptala se ho pobaveně. Zvláštní bylo, že všechno okolo nezačalo mizet společně s hudbou, tak nějak to bylo přesně to, co očekávala. Zvědavě se rozhlížela okolo, lehce se od Takeshiho odtáhnula, ale pravou rukou ho jemně stále držela za kus látky na zádech, takže vlastně stála pořád vedle něj. Její zvědavý pohled nakonec skončil samozřejmě na kojotovi, který se usadil do trávy.
"Aztlán?" zopakovala po něm překvapeně a ještě jednou se rozhlédnula okolo, tentokrát lehce nedůvěřivě. Věřila tomu, že kdysi určitě existoval, ale technicky to nikdy nikdo nezvládnul dokázat. A i tak to musely být tisíce roků zpět, což by tyhle dva dělalo staré... no tisíce let aspoň. Snažila se v hlavě zformovat nějakou otázku, protože jich měla současně milion, ale ani jedna neměla hlavu a patu. Nejvíc ze všeho si přála, aby tohle mohla vidět její maminka. Bylo úplně jedno jestli to bylo pravé nebo ne. Jenže než donutila svůj mozek seskládat rozumný dotaz, kojot začal mluvit dál. Zoe se ale tvářila překvapeněji a zmateněji se vším, co řekl. "Dravý talent?" nechápala, co to mělo společného s pradávným mýtickým domovem Aztéků. A taky neměla pocit, že by nějaký ohromný talent měla. Její výsledky byly spíše výsledkem nadšení, zápalu a tvrdé práce. A neprospané noci k tomu taky patřily. Pokud tedy tohle bylo to, na co narážel. Zoe se celou dobu Takeshiho nevědomky nepouštěla a velice nejistě na něj občasně mrknula, jako kdyby snad mohl znát odpověď na nějakou z jejích otázek.
Všechno co Hue říkal znělo svým způsobem kouzelně. Bylo to hodně abstraktní, ale měnit smutek na radost znělo opravdu kouzelně a vlastně všechno co doposud dělala bylo děláno s takovou myšlenkou. Ale i přes to, jak okamžitě chtěla na všechno přikývnout bylo otázek stále moc. Tolik, že ji bránily jen tak přikývnout. Nakonec Takeshiho pustila a došla ke kojotovi, kde si naproti němu sedla do tureckého sedu. "To zní všechno strašně krásně, ale co přesně to znamená?" zeptala se ho narovinu. "A hlavně co to má celé společné s tím, co se stalo včera?" dala dohromady konečně další otázku a ještě jednou si Hueho prohlédnula pořádně zblízka. Přeci jen teď vypadal jako z pověstí. Pak se ohlédnula přes rameno, protože jí došlo, že z pohledu ztratila toho druhého, hada. Ale stejně se zdálo, že ten kdo z nich namluvil víc seděl právě před ní. "Nebo taky... jak bych vůbec něco takového měla udělat? Určitě bych si pamatovala, kdyby nás někdo na hudební teorii učil, jak písní změnit takové silné pocity jako nepřátelství." jak se jí jednou rozmotal jazyk, tak ho začala bombardovat otázkou za druhou.

[takeshi]

Na Takeshiho rtech se vykouzlil spokojený úsměv, když ho Zoe objala nazpět. Tohle všechno pro něj byla jedna velká neznámá a těžko pochopitelná situace, protože Takeshi nikdy předtím nepoznal člověka, který by se k němu choval takhle. On sám lidem nedával moc šancí a kromě pár výjimek je většinou bral spíš jako někoho, kdo do jeho života vejde a stejně rychle odejde. A víte co? Nevadilo mu to.  Ale Zoe byla jiná. Přál si o ní vědět víc s každou sekundou, kterou s ní strávil. Zářila jako sluníčko, byla zábavná, hodná, zajímavá, nesoudila a všechny informace vstřebávala s klidnou hlavou. Zachránila ho a vlastně by se dalo říct, že Takeshiho jako jediná znala celý jeho nový život.
"Bude to dobrý," souhlasil nakonec nahlas, aby neměla Zoe pocit, že ji ignoruje. Pravda však byla, že jí něco takového nemohl slíbit, i když si to skutečně přál. Síla, kterou viděl Aarona používat, mu do srdce zasela nejistotu, kterou nedokáže vyléčit ani ta nejveselejší píseň. Byl ale vděčný, že jí mohl na chvíli zapomenout.
Svět kolem nich se ještě pořád ještě nevrátil do normálu a podle slov a výrazu kojota, se jednalo o jeho ztracený domov. Rozhodl se ale, že o něm mluvit nebude a místo toho svou pozornost cílil směrem ke slečně po Takeshiho boku. Proč? To nevěděl, ale rozhodl se, že bude pečlivě poslouchat všechno, co upovídaný tvor řekne. Mluvil hezky, ale Takeshi měl pocit, jako by se za jeho slovy skrývala nějaká kulišárna.
"Kdo přesně jsi?" zeptal se nakonec. "Jsi něco jako ten mluvící mýval? Předpokládám, že se znáte. A nebo..." Takeshi měl svoje podezření. O aztécké mytologii nevěděl vůbec nic, takže Huehuecoyotla neznal, ale rozhodl se, že zkusí vystřelit do tmy. "...Jsi bůh?" dokončil otázku.
Nevěděl samozřejmě, jestli vůbec existuje rozdíl mezi mluvícím mývalem a bohem, ale Susanoo nikdy nepotkal ve skutečném světě, kde se právě tahle kojotí příšerka nacházela. Snažil se to jen pochopit.

Zoe zneistila po jeho slovách o dávnom domove aztékov. Potom začala vyzvedať o svojom talente a napokon naňho vysypala celú radu nesúvislých otázok. No, aspoň sa ho už nesnažili obviniť z nejakej záškodníckej činnosti a hlavne ho nepovažovali za spojenca kresťanov. Celkom očakávane sa k dievčaťu pripojil aj mladík so svojou vlastnou prívalovou vlnou.
"Oh, koľko toho vy neviete...no kde by som len mohol začať?" Zamyslel sa Hue na moment, pretože tento "talk" smrteľníkom už dlho nemusel dávať. Navyše svet sa celkom zmenil. Dnešní ľudia na bohov zabudli a prestali v nich veriť, čo im samozrejme nemohol mať za zlé, to spôsobil najmä Elohim svojou nekonečnou svätou vojnou. Ale bolo ľahšie sa zjaviť človeku, ktorý vás verne uctieval, poznal a vôbec sa nedivil vašej existencii. Ak ale Hue niečo miloval, bolo to rozprávanie príbehov. Príbehov poznal tisíce - no Zoe a Takeshiho v tejto ilúzii nemohol držať večne.
"Teraz vás žiadam, aby ste otvorili svoje srdcia a verili mojím slovám. Od tejto chvíle z duše Huehuecóyotla nezačujete čo i len jediné klamstvo." Zaviazal sa kojot a svedomito si položil ruku na srdce. Musel ich na ten šok pripraviť. Nejeden smrteľník po zistení veľkej pravdy prepadol v šialenstvo a des.
"Áno, priatelia, mnohí ma kedysi nazývali "bohom." Avšak v mojom pokolení dávame prednosť inému pojmu - Nesmrteľní. Do tohto rodu patrí moja rodina, moji bratia a sestry. Vlastne, patria doň všetky bytosti, ktoré vy ľudia nazývate bohmi." Musel byť veľmi opatrný. Už len jednoduché zistenie, že bohovia skutočne existujú, spôsobovalo mozgový výtok u veľkej časti smrteľníkov. Chvíľku ich to nechal predýchať, no usudzoval, že aspoň pre mladíka to nie je novinkou.
"Vedzte, že mýtické báje nie sú príbehmi, a už vôbec nie fikciou. Nie, to nie. Mýty sú históriou, prekrútenou verziou pravdy." Hue si uvedomil, že udalosti včerajška môžu poslúžiť ako dobrý začiatok jeho rozprávania. Ale predtým ich musel v krátkosti uviesť do histórie večnej vojny (v zásade im prezradil všetko čo nájdete v úvode tejto témy). Dozvedeli sa, že v kozme existujú tisíce rôznych svetov, ako na zem dorazili Nesmrteľní a stali sa bohmi, ako ich Elohim zradil a potom ich počas tisícov rokov postupne porazil. Bohovia stratili svoju silu, ktorá pramenila zo silnej ľudskej viery, a tak sa museli uspokojiť s avatarmi - smrteľníkmi, ktorým darovali časť svojej vlastnej sily. Hue otočil pohľad na Takeshiho.
"Preto ťa prenasledujú, avatar. Preto ťa chcú zničiť. Predstavuješ všetko čo nenávidia. Tvoj život zachráni len ľstivosť, múdrosť a opatrnosť. Vedz, že Rád templárov vo svojom love nikdy nepoľaví, a rovnako sa nad tebou nezľutuje ani anjelská garnitúra na Nebesiach. Ich zrak siaha na okraje kozmu." Takeshi musel pochopiť, že pred posluhovačmi Elohima sa neukryje nikde. V zásade to znamenalo, že ten templár Aaron ho neprestane hľadať, a to platilo aj pre ostatných avatarov. Oproti moci a globálnemu vplyvu Rádu ste sa javili ako malé bezbranné myšky.
"Zoe. Milá Zoe. Do tejto hrôzy si bola vtiahnutá sťa do búrlivého tornáda. Templári si tvoj kontakt s avatarom vysvetlia po svojom," prehovoril Hue pochmúrne a pohľadom naznačil na Takeshiho, "a už v tejto chvíli si sa zrejme stala ich terčom." Toto bol jeden z dôvodov prečo sa mala stať jeho avatarkou. Pravda, Hue si ju vyvolil už dávnejšie, no teraz nemala na výber. Ak chcela mať šancu a prežiť, musela prijať jeho moc, stať sa jeho služobníkom a neskôr možno aj rovnocenným partnerom.