Na úteku vo veľkom jablku

[zoe]

Bylo jedno, jestli Takeshi mohl něco slíbit nebo ne. Aspoň to, že byl ochotný tuto možnost nahlas vyslovit a tím ji snad do jisté míry brát jako reálnou možnost, bylo něco s čím se dalo pracovat. Narozdíl od něj ona v Hueho slovech nic nekalého nehledala. Věřila mu každé jediné slovo, i když některé z nich musela občas chvilku přežvýkávat, protože šly proti všemu, co až do včerejška o tomhle světě věděla. "...Bůh, huh?" zopakovala po Takeshim a nejistě přikývnula. Včera přijala tak nějak kousavě fakt, že existuje japonský bůh Susanoo, tak proč by nemohli existovat i další... že? Na moment se zatvářila spíše nejistě, ale Hueho další slova nejistotě moc prostor nedávala. Jestli chtěla všechny informace od něj vyslechnout a vstřebat, musí dávat pozor a až pak se snažit přemýšlet. V ten moment se prostě rozhodla, že cokoliv co řekne přijme bez přemýšlení jako pravdu. Ať to znělo jakkoliv šíleně.
"Víme jen to, co jste nám řekl a možná o kapičku víc díky tomu, že ten co ho potkal Takeshi... nebyl moc výřečný?" snažila se neznít neuctivě, ale prostě z jeho vyprávění fakt zněl, že by zasloužil vytahat za uši. Bylo uklidňující vědět, že jestli existuje víc entit jako on, ne všichni jsou takoví. Při jeho vyprávění se jí v obličeji prostřídalo několik výrazů, ale úžas a nadšení stále patřily mezi ty nejčastější. Celé to znělo strašně šíleně. "Ale proč vlastně ne?" pousmála se při své myšlence. Hueho prosbu o otevření svého srdce splnila do puntíku, protože na její mysli nebyla jediná nejistota. Možná se objeví časem jak bude mít víc času zapřemýšlet, ale prozatím jim tohle hrálo asi do karet.
"Takže bez pomoci lidí nepřežijete?" zeptala se ho váhavě. Nebylo to nějak neuctivé ptát se boha na jeho slabinu?  I tak k Huemu ale musela cítit jistou empatii. Neznělo to tak, že si tuhle situaci vybrali. A víceméně ji teď řekl, že ona mohla pomoci. Zoe přesně na tohle slyšela. "To nevadí." pověděla mu překvapivě na jeho varování o terči. "Věděla jsem, že se něco takového může stát. Mohla jsem odejít pryč, dostala jsem šanci. A i přesto jsem tady." její hlas trochu změknul. "I když to upřímně nemění nic na faktu, že je to docela děsivé." nervózně se usmála, protože přiznat že se trochu bojí v téhle situaci asi moc nepomáhalo. Ale kdo by se nebál?
Zoe sice byla obecně docela bystrá slečna, ale teď očividně měla problém ujasnit svoje myšlenky a spojit si jisté souvilosti. A proto se naprosto vážně podívala kojotovi do očí. "Co můžu udělat? Opravdu mě dokážeš něco takového naučit?" vzadu v hlavě jí něco obě tyto otázky strašně křičelo. Stojí před ní někdo, koho její rodina tisícovky let uctívala. Neměla by správně bez jakékoliv otázky udělat cokoliv co chtěl? "To ale nezní správně..." zaprotestovala sama proti sobě.

[takeshi]

Hueho slova potvrdila Takeshiho domněnku. Skutečně se jednalo o dalšího boha - nesmrtelného, jak si říkali oni a Takeshiho to už ani moc nepřekvapovalo, protože už z Azebanových slov bylo poměrně zřejmé, že Takeshi není sám, kdo se vydal na tohle nedobrovolné dobrodružství. Nad touhle myšlenkou se na chvíli pozastavil a zamyslel se, kolik lidí si asi prošlo něčím podobným nebo možná i něčím horším. Take měl štěstí, že narazil na Zoe, která mu byla obrovskou pomocí v boji proti jeho jinak nevyhnutelnému psychickému zhroucení. Ostatní takové štěstí mít nemuseli. Touto králičí norou se pro teď ale radši rozhodl nepokračovat, protože jednak na něj pořád působila Hueho píseň, díky níž pro něj bylo jednodušší netopit se v depresivních myšlenkách a navíc tu přímo před ním byly jiné věci, které si žádaly jeho pozornost.
Rozhodl se, že dá Huemu šanci všechno pořádně vysvětlit, než sám začne dělat nějaké vlastní závěry. Ani pro jednoho z nich v tuto chvíli nejspíš nebylo žádným překvapením, že mýtické báje nejsou jen pouhou fikcí. Takeshi to měl všechno z první ruky a co věděl a viděl, řekl i Zoe. Z celého toho vyprávění cítil takový nepříjemný pocit dotčenosti. Tohle všechno mu měl říct kami, který se rozhodl, že Takeshimu ukradne jeho lidské tělo a přivlastní si ho jakousi formou neodmítnutelné smlouvy, jejíž podmínky mu do teď byly nejasné. Zoe to řekla slušně, ale s Takeshim se shodla. Susanoo byl Nenadávaj!.
Další části Hueho vyprávění byly neuvěřitelně složité a chaotické. Starodávné světy? Mýtické bytosti? Avataři? Pro běžného člověka těžko vstřebatelné sousto. Jedna věc ho však zaskočila mnohem víc, než cokoliv jiného. Podle kříže už si tak nějak odvodil, že se ho snažili zabít nějací fanatičtí křesťané. Znamenalo to ale, že Ježíš byl zloun? Takeshi předpokládal, že když může existovat nějaký obskurní aztécký kojotí bůh, tak je pravděpodobně i něco pravdivého na tomhle biblickém hrdinovi. Měli snad očekávat, že se u nich ve skladišti otevře portál a po Thanosovsku z něj vykročí Kristus s úsměvem na tváři a pokusí se je zabít?
"Nikdo se mě ale neptal na to, jestli toho chci být součástí." Takeshiho tón byl smířený a ačkoliv si přál být odvážný, byl něm slyšet náznak strachu. "Ty tu šanci máš," Očima hleděl někam do dálky, ale mluvil k Zoe. Všechno to dávalo smysl. To, proč tu byl Huehuecoyotl. Její částečný původ z Mexika. Navíc Huehuecoyotl byl skutečně hodný a to byla věc, která ho pojila se Zoe. Takeshi to z něj prostě dokázal vycítit. Možná to přece jen nebyla náhoda, že na sebe narazili. "Je to tvoje rozhodnutí, rozumíš? Víš, jak se ohledně toho cítím." Na chvíli se odmlčel a konečně se Zoe podíval do očí. "Mám strach. A ideálně bych si přál, aby sis neprocházela tím samým, co já. Do konce života budu mít terč na zádech a ten život nemusí být dlouhej." Přišel blíž k Zoe a chytil jí za ruku. "Pořád ještě můžeš zmizet." Určitě musely existovat země, kam Řád nedosáhl a nebo aspoň neměl tak silný vliv. "Pokud.. Pokud si ho ale vybereš, tak tě nikdy neopustím." Jeho mysl byla v jednom velkém nesmyslném rozporu. Na jednu stranu si přál, aby se Zoe stala ještě větší součástí jeho světa, ale stejně tak si přál opak, protože měl pořád nějakou naději, že na ní prostě zapomenou.

Téma sa neustále vracala k japonskému bohovi búrok a morí. Ani jeden z nich naň nemal dobrého slova, a Hue sa tomu vôbec nedivil. Nič sa neudialo podľa pripraveného plánu. A stalo sa tak len kvôli jednému z nich, kvôli niekomu, koho vôbec k dohode neprizvali. Hue sa so smrteľníkmi nerád zhováral o vnútorných záležitostiach Nesmrteľných, ale Takeshi si v tomto prípade zaslúžil vysvetlenie.
"Ako som sľúbil. Pravda." Nadvihol zrak Hue a Takeshimu sa zahľadel priamo do očí. "Započalo to nezvyčajnou alianciou. Ja, Hádes, Set, Ódin, Baron Samedi, Lugh, Raijin, všetci siedmi sme dohodli na rituále jarnej rovnodennosti. Prvým jarným dňom sa menuje kvôli zrodeniu nových avatarov, nie skrze kalendár. O okolnostiach našej dohody by som mohol hovoriť aj celé dni, no vedzte, že..." Hue sa náhle odmlčal a zľahka otvoril ústa. Akoby mu na um prišlo nejaké obrovské, svetoborné zistenie. Z Takeshiho sa obrátil na Zoe a potom pomaly na Kukulkana, ktorý sa tam spokojne vznášal. Oči kojota sa rozšírili a ten sa zmohol len na nervózny smiech.
"No počškať, zabudol ssi na mňa, priateľu." Prehovoril operený had s podozrením v hlase, snažiac sa prísť na to, prečo ho Hue vôbec nespomenul. Kukulkana v poslednej chvíli totižto Hue prizval k dohode. Jeho avatarom sa mal stať tento mladík, ktorý teraz sedel priamo pred vami. Preto sem prišiel so Starým kojotom. Rovnako si doteraz nevedel vysvetliť prečo tento smrteľník Takeshi tak dôverne poznal premenu na avatara. Susanoo, Raijin, japonskí bohovia... Kukulkan si to pomaly ale isto začal dávať dokopy. "A čím žše ssi ssi to vlasstne preššiel, ssmrteľník?!"
Hue k tomu nemal slov. Áno, možno si zo svojho brata z iného pokolenia trocha vystrelil. A potom na tento vtip celkom zabudol. Ako inak by presvedčil Kukulkana aby ho nasledoval sem, do jamy levovej? Hue jednoducho nechcel cestovať sám... a možno sa prekecol príliš skoro. Kojot sa zadíval na Takeshiho a pohľadom mu naznačoval: neprezraď to, prosím, neprezraď, že si sa už stal avatarom niekoho iného, Kukulkan ma isto zabije!

[zoe]

Zoe se na Takeshiho lehce pousmála a snažila se tvářit co nejméně nejistě. Protože nejistá si byla absolutně. Nešlo teď o Hueho otázku, ale o to, co Taki řekl. "Jak mám vědět jak se ohledně toho cítíš?" zpanikařila v hlavě. Rozhodně neexistoval scénář, ve kterém by to tenhle airhead dal dohromady. "To jakože se mu to nelíbí? Není na to trochu pozdě?" povzdechnula si. Přeci jen už si včera ujasnili, že tím, že se od něj neodpojila při první příležitosti je tak nějak v problémech až po uši. A když si to člověk vyložil před sebe takhle, dost možná se mohla každá pomoc hodit. Když jí ale chytil za ruku, pevně mu jí na oplátku stisknula a povzbudivě se na něj usmála. "Neboj. Vím co dělám." zasmála se. "Myslím."
Když Hue začal odpovídat aspoň na nějaké otázky, pozorně ho poslouchala. Chtěla si postěžovat, že neodpověděl na všechny, ale když si všimnula, kam se začal ubírat směr rozhovoru dvou Nesmrtelných před ní, raději to nechala být. "Takže kromě nás dvou je tu ještě..." začala v hlavě rychle počítat všechna jména, co Hue vyjmenoval. Zajímavé bylo, že mezi nimi nebyl Susanoo, ale podle toho co Takeshi vyprávěl to celé mohlo být trochu jinak, než si Hue myslel. "...dalších pět? A byli všichni v té vile?" nejistě si zkousla ret. "Snad se z tama dostali všichni v pořádku. Snad se z tama dostalo co nejvíce lidí v pořádku." nespokojeně se ošila. Ono čím více času uteklo od toho výbuchu, tím více ztrácela důvěru, že jsou její přátelé naživu. Ale dost dobře věděla, že nikdy nepřestane doufat v opak, dokud se o něm na vlastní oči nepřesvědčí. I když to o to víc bude bolet.
Byla ale jedna věc, ve které se Takeshi i Hue pletli. Zoe neměla pocit, že by měla možnost volby. Protože čím více nad tím přemýšlela, tím více si byla jistá, že by ji její babička zabila a matka vydědila, kdyby se někdo dozvěděly, že odmítnula žádost někoho takového. Občas měla pocit, že lpěly na stovky let starých tradicích jen kvůli jakémusi pocity viny, že se nikdy nevrátily do domova svých předků. Aspoň to vypadalo, že se ty znalosti, co od nich získala budou k něčemu hodit. I když byla až do teď v pořádku s tím, že až do teď jejich hlavní účel byl čistě kulturní.
Ne, doopravdy Zoe neměla pocit, že stojí před volbou kvůli tomu, že z vily utekla bez svých přátel. Snažila se na to tolik nemyslet, ale čím dál tím víc ji ten pocit uvnitř začal sžírat. To jakože měla zapomenout na všechno, co se včera stalo a prostě dál vesele pokračovat ve svém životě bez nich? Určitě by nic takového nevydržela a dřív nebo později by se nesnášela tolik, že by se sebou nedokázala žít. "A jestli by to mohlo někomu pomoci..." s každou další myšlenkou byla víc a víc přesvědčená, ale také nervózní. Co přesně se to chystala právě udělat? Dost možná už nebude existovat cesta zpět. Ale ona cítila, že v kombinací s tím, co dokázala teď díky svým obyčejným schopnostem smrtelníka by v kombinaci s kojotovými schopnosti mohla svoje nápady dotáhnout ještě na vyšší level. Pomalu ale jistě to do sebe všechno zapadalo. Možná to tak opravdu všechno mělo být.
Zoe se necítila na to vtrhnout do rozhovoru, který se kolem ní mezitím spustil. Jestli nic jiného, tak se had zdál naštvaný. Mohla si jen domýšlet, o co vlastně šlo, ale ve vzduchu visela hádka, ne-li něco horšího. Místo toho aby se ozvala tedy propíchnula Hueho odhodlaným pohledem. Neměl by snad potřebovat, aby mu to řekla doslovně, pokud byl opravdu vším, za co se vydával.

[takeshi]

Zoe Takeshiho ujistila, že ví, co dělá a neexistoval žádný důvod pro to, aby jí nevěřil. Zatím měla odpověď na každou situaci, do které se spolu dostali. Dokonce i na ty, u kterých by Takeshi sám pohořel.
Co se týkalo dalšího Hueho povídání, Take absolutně nechápal, proč se najednou obrátil jeho směrem, když tu měla být centrem všeho dění Zoe. S naprosto nechápavým výrazem v obličeji sledoval kojota, který mu tam začal vyprávět příběh o tom, jak s dalšími náhodnými bohy založili boyband nebo co. "Ouk...ej?" Neměl nejmenší tušení, co se básník snaží říct, a tak se na něj jen nervózně uchechtl a radši od něj i trošku couvl, protože z toho z nějakého zvláštního důvodu vůbec neměl dobrý pocit.
Do jejich jednostranné konverzace se pak zapojil i had, který se podle všeho cítil dotčený, že na něj kojot zapomněl. Takeshi si z toho odvodil, že had musel hrát na basu, protože basisty prostě zapomínali všichni. Chudák. Proč se ale díval právě na něj? Jediné, co si Takeshi skutečně přál, bylo vrátit se do skladu se Zoe, sehnat někde něco k jídlu, aby se mohli nasnídat a pokračovat přesně tam, kde včera skončili.
"Jak jako, čím jsem si prošel?" Takeshi po očku koukal na kojota, který mu tam sugestivně naznačoval, že má držet hubu, jinak bude ke snídani právě on. Kojotí maso Takeshi ještě nikdy neměl a víte, jak se to říkalo - má se zkusit všechno. Pozitivní by na tom bylo, že by se Zoe nemuseli riskovat vycházení. Na druhou stranu, kojot byl celkem fajn a pro Zoe byl určitě důležitý.
"Šokem!" vzdychl a podíval se hadovi přímo do očí. "Kdyby nebylo tady Zoe, tak jsem po smrti. Vy jste nesmrtelní, takže to nemůžete pochopit, ale pro nás je smrt konec hry. Když se k ní dostaneš takhle blízko," ukazováček a palec pravé ruky dal téměř k sobě. "Podepíše se to na tobě. Takže ano, prošel jsem si šokem." Takeshi nelhal. Jen mu prostě neřekl vše. Nenápadně se otočil na Zoe a zamrkal na ní, jak to pěkně vymyslel.
"A ty, tchoře!" ukázal pohotově na Hueho, aby co nejrychleji odklonil konverzaci od sebe. "Myslím, že jsi něco chtěl říct Zoe, ne? Tak spusť." Nelíbilo se mu, jakým způsobem Zoe předtím ignoroval. Měla otázky a zasloužila si na ně znát odpověď.

"Ha, tak šššok! Chudák čšlovek prežil jeden malý ššok! A teraz eššte z neho budešš mať rovno traumu... len mi tu nezačni nariekať." Odvetil namosúrene Kukulkan a vzduchom priplával rovno k Takeshimu. Tráva navôkol sa začala nadúvať a nočnou lúčinou zavial silný poryv vetra.
"Čo ty, malé háďa, môžešš vedieť o ššoku? Sstratil si ssnáď celú ssvoju rodinu? Možno ju zabili rovno pred tvojimi očami?! Ssmrteľník, eššte mi raz sskús hovoriť o ssmrti a o jej výszname - potom ti ukášžem čo vlasstne ssmrť znamená!" V očiach opereného hada sa objavil oheň, Takeshi mal dokonca pocit, že sčerveneli. Hnev boha otriasal celým svetom. Mračná na oblohe sa zatiahli, vietor sa prudko dvihol a vo vzduchu ste zacítili vôňu prichádzajúcej búrky. Osočovať boha a zvyšovať naň hlas nebol jeden z tých najlepších nápadov, ktorého Takeshiho v poslednom čase napadli. Oboch vás mohol zabiť v priebehu sekundy. Ale to by Hue nikdy nedovolil. Kojot sa postavil rovno medzi vás a rukami držal Kukulkana čo najďalej od búrkového bojovníka. Nuž, Susanoo si ho nevybral pretože bol bojazlivý a nesmelý...
"Kukulkan, stačilo. Takeshi to tak nemyslel. Nechcel sa ťa dotknúť." Prehovoril Hue a oboch vás obdaroval pokojným výrazom, v snahe upokojiť situáciu. Dve búrkové povahy, to sa mohlo skončiť len katastrofou. Kukulkan sa rozhodol ustúpiť a s povzdychom odletel k brehu jazera, kde sa zložil do trávy. Had sa smutne zahľadel za obzor. Vietor ustal, ale mračná na oblohe pozostali.
"Ospravedlňte môjho priateľa. Obaja sme si prešli peklom, no pravda je taká, že stále stojíme uprostred neho. Hrôzy, ktoré sme zažili a videli, zatieňujú náš úsudok. Sme bohovia, ale nie sme dokonalí. Smútok a hnev sú nám verne známe pocity, rovnako ako vám." Hue mal hlboké pochopenie pre obe strany. Kukulkan zažil pád svojej ríše, hromadné vraždenie vlastných ľudí a napokon aj vlastnej rodiny. To sa podpísalo aj na psychike mocného a nesmrteľného boha.

"Áno, Takeshi, obráťme sa naspäť k tej veselšej myšlienke. Zoe." Pousmial sa Hue a snažil sa ignorovať to, že ho Takeshi označil tchorom. Drzé pomenovanie mu odpustil, pretože mladík sa len snažil odkloniť tému a zachrániť mu kožuch. Starý kojot potom povstal, podišiel k Zoe, natiahol pred seba ruky, dlaňami nahor, a počkal až mladá žena urobí to isté. To čo jej chcel povedať bolo dôverné - preto museli spojiť ruky ako v tanci. Pozorne sa jej zadíval priamo do očí.
"Zoe, mojím nesmrteľným zrakom hľadím do tvojej duše, a tvoja duša je krásna ako pestrofarebné pole kvetov, neporušená a nevinná, mierumilovná a tichá, no predovšetkým dobrá a prirodzená. Mám obavy, že tvoju ľúbeznú lúčinu objavia kohorty nepriateľov, udupú ju do zeme, až na poli nezostane jediného kvietka. A ja viem, že kvety sa na toto pole nikdy nevrátia. Nie, nahradí ich burina, plevel. Rozvrat vlastnej duše je vec nenávratná." Zanôtil sťa básnik pri čítaní vlastnej poézie. Tak ako sa na správneho umelca patrilo, Hue miloval metafory. Metafora dokázala zobraziť realitu v citovom a intímnejšom svetle.
"Ja nechcem aby sa niečo také stalo. Ty, Zoe, si hodná ochrany. A isto pochopíš prečo. Ty si tá, koho bohovia vždy v ľudskom pokolení hľadali. Ten človek, ktorého náklonnosť vytvára spory medzi Nesmrteľnými. Helena, ktorá donúti aj bohov k nezmyslu a afektu. Smrteľník, ktorý je pre nás inšpiráciou a hľadaním samých seba. Skutočne, ty dokážeš prekonať aj moc bohov samotných."
"Sila prastarého kojota ti pomôže ochrániť tvoje pole kvetov. Ale to nie je jedinou mojou úlohou. Ak spojíme naše hlasy, tvoja energia, tvoja dobrota, dokáže aj nevídané - zahojiť rany a jazvy, ktoré ľudia nosia zo sebou, vo svojom vnútri. Vytrhať ich burinu, zasadiť nové semienka, znova rozkvitnúť ich pole kvetov."
"Ja... som sa za posledné stovky rokov pokúsil liečiť mnohých... ale, žiaľ, zlyhanie si ma privlastnilo. No viem, vo svojom vnútri som si istý jednou vecou - Zoe, ty dokážeš prekonať aj hlas Elohima. Zničiť jeho nekonečný vplyv nad anjelmi. Templármi. Nad ľuďmi. A otvoriť im oči. Zbúrať hradby slepej viery, ktoré si vystavali okolo svojho poľa kvetov. Ukázať im pravdu."
"To je moja odpoveď."
V očiach kojota sa objavila úprimná otázka. Ako odpovie Zoe?

[zoe]

Po tom, co začal Takeshi vykřikovat něco o šoku se na něj Zoe nejistě podívala. Měla pocit, že se snažil zachránit Hueho pomocí svých hereckých schopností, ale... asi to nebude dost na boha. I když si nemohla pomoci a pousmát se při jeho slovech. Když ale had začal znít podrážděně, její úsměv zmizel. Přeci jen si nikdo z nich nemohl být jistý, co od něj čekat. A po tom všem co se stalo se Zoe ještě necítila na smrt ani jiný podobný zážitek.
Jenže jeho slova nebyla úplně to, co Zoe očekávala. Takže její prvotní nejistota se velice rychle změnila v lítost. Celkově celý tenhle rozhovor byl hodně šílený rollercoaster emocí a jistá část Zoe chtěla, aby to už skončilo a mohli si třeba jen hezky všichni čtyři popovídat. Jenže to asi znamenalo chtít moc vzhledem k situaci. Vypadalo to, že Kukulkanova slova Zoe na moment vtrhnula do víru myšlenek, ve kterém se ztratila. Ani když se začala blížit bouřka a její vlasy divoce vlály okolo, ani když se jim Hue omluvil. Překvapeně trhla hlavou a vrátila se zpět až do reality, když si uvědomila, že kojot stojí před ní a čeká. Omluvně plaše se usmála a rychle okopírovala pohyb jeho rukou.
S hlubokým nadechnutím mu oplatila pohled, ale bylo vidět, že i když se se snaží na jeho slova naprosto soustředit, její mysl někam občasně uskočila. Vydržela se ale ani nehnout dokud Hue nedomluvil. Neodvážila by se mu skočit do řeči nebo ho přerušit. Při jeho slovech se lehce nervózně začervenala, protože měla pocit, že o ní mluví zbytečně hezky. A také byla ještě více utvrzená na svém rozhodnutí souhlasit s ním. Když ale pochopila, že Hue domluvil a očekává odpověď, opatrně odtáhnula ruce pryč. "Já..." nemohla najít vhodná slova. Doufala, že kojot před ní prostě dokáže dát nějak dohromady to, co ona ne. Chtěla mu říct ano, ale potřebovala pro to mít klidnou mysl a tu teď neměla. Bylo tu něco, co musel udělat. "Chvilku." dostala ze sebe konečně a prudce se otočila.
Pohledem našla druhého boha u jezera a naprosto odhodlaným krokem se k němu vydala a nic co by mohla Hue nebo Takeshi říct by tohle její rozhodnutí nezměnilo. Svým způsobem to byla i jejich přítomnost, která způsobila to, že si vzpomněl na takové nepříjemné vzpomínky.
Po chvilce se Zoe konečně dostala konečně k jezeru. Nesnažila se raději přemýšlet nad tím, jak se mohla fyzicky pohybovat takový kus, když původně byli jen v malém skladu. A tak nad tím raději nepřemýšlela. Zastavila se kousek od Kukulkana a chvilku počkala, jestli nebude mít nějakou negativní reakci na její přítomnost. Nechtěla by ho trápit ještě víc. On však jen stále smutně koukal před sebe a z toho se cítila smutně i ona. Nemohla to takhle nechat. Krátkými krůčky opatrně došla k němu, kde se posadila na zem vedle něj a s momentem zaváhání na něj položila dlaň.
"Je mi líto, že jste si musel něčím takovým projít." pověděla mu chvilce, zatímco její ruka pomalu začala přejíždět po jeho hřbetě. Zadívala se do stejného směru jako on. Ale její pohled nebyl tak smutný. Byl zvědavý, lehce nadšený, ale současně trochu váhavý. "Proč by někdo dělal něco takového?" povzdechnula si dlouze. To byla akorát poslední kapka do toho poháru jejich rozhodnutí. "Uvidím, co dokážu udělat." slíbila Kukulkanovi. Netušila, jestli ho její slova nějak aspoň uklidní. Doufala v to.

[takeshi]

Nebyl si jistý tím, co přesně se tady dělo, ale hadovi se jeho odpověď zřejmě nelíbila, protože se do něj okamžitě opřel a dával mu řádně sežrat každé slovo, které Takeshi vypustil z pusy. Za doprovodu hadova vzteku se prudce zvedl vítr, obloha potemněla a dokonce se zdálo, že se k nim zanedlouho přižene ošklivá bouře, za kterou tentokrát nebude moct jen špatná nálada Susanova avatara.
Nejhorší na tom všem byl ten hadův bodavý pohled, který Takeshiho doslova paralyzoval na místě, kde stál. Jako by všechna ta pozitivní nálada a radost z kojotovy písně najednou byla pryč a nahradil jí strach a lítost. Takeshi to viděl. Sledoval hadovy oči a viděl v nich utrpení, kterým si ve svém dlouhém životě prošel. Jenže to přece neznamenalo, že Takeshiho vlastní strasti nemají žádnou hodnotu, že ne? V životě každého člověka nebo boha čekala velká spousta nástrah a bolestí. Nebyla to žádná soutěž o to, kdo si prošel větším peklem. Takeshi si povzdychl a sklopil hlavu.
K tomu dalšímu se nemohl moc vyjadřovat, protože se to netýkalo jeho. Pozorně ale poslouchal všechno a ačkoliv si to nechtěl přiznat, trošku Zoe záviděl. Přál si, aby mu všechno bylo taky vysvětleno a aby se k němu jeho bůh choval s trošku větší úctou. Cítil se prostě jako nějaká věc a bylo mu z toho smutno.
Když se Zoe vydala za Kukulkanem, neprotestoval. Zoe měla jeho plnou důvěru a pokud všechno, co o ní kojot říkal, byla pravda, věděl, že se nemá žádný důvod bát.
"Prosím, jen jí neubližuj," promluvil směrem k Huemu, se kterým tam teď zůstal sám. "Všechno, co mi Susanoo udělal, jsem cítil a jsem si celkem jistej, že mě to bude strašit do konce života." Pokud byla proměna Zoe v avatara nevyhnutelná, Takeshi si přál, aby si aspoň nemusela projít žádným traumatem.

Kukulkan bol jej príchodom pochopiteľne prekvapený. Ani v celej svojej múdrosti nečakal, že sa ho Zoe zastane. Keď strávite dlhé roky osamote, zabudnete na ostatných. Zabudnete, že vám môže niekto pomôcť, lebo pomôcť si môžete len sami. A kde by sa len nabrala empatia v spoločnosti jeho rovesníkov? Vcítiť sa do situácie druhých, v tom excelovali najmä smrteľníci.
"Hue mal pravdu. Naozsaj ssi... zvlášštna. Ššpeciálna. Vidím, že kojot si vybral ssprávne." Odvetil Kukulkan zamyslene a zo záujmom si Zoe obzeral. Na prvý pohľad sa javila ako celkom obyčajný človek, no pravda, aj na pomery smrteľníkov bola nezvyčajne krásna. A inteligentná, a dobrá. Ako to bolo vôbec možné? Väčšina ľudí bola spokojná čo i len s jednou z týchto vlastností. Dokonalí ľudia pochádzali len z hliny a šikovných rúk nejedného Nesmrteľného. Kto ju mohol stvoriť? Jeho brat, Quetzal, bol dávno po "smrti." Možno bola za Zoe zodpovedná Itzamna?
"Vďaka za tvoje sslová. Ale je hanebné, aby ssmrteľník uteššoval boha... poddaní kráľov neuteššujú. Ak ssme sa dosstali do takéhoto tragického sstavu, mysslím, že nám niet pomoci." Pokrútil hlavou had, v neistote či sa zasmiať alebo znova hnevať. Nech to aj znelo arogantne, nezdalo sa, že by sa Kukulkan cítil nadradene. Naopak, skôr ho premohol pocit hanby nad biednym údelom Nesmrteľných. A Zoe sa s tým rozhodla niečo urobiť - ale ako mohli avatarovia zvíťaziť tam, kde bohovia stroskotali?
"Vyvolená, ani neviešš ako rád by ssom ti uveril, ale avatarovia ssú príbuzní rovnakému zlyhaniu ako my, bohovia. Malé víťazstvá, ba aj bitky, ale nikdy nie vojna. Vojnu ssme prehrali už dávno." Prehovoril Kukulkan s povzdychom a pohľad znova obrátil na jazero.
"Aby ssom ssa len neľutoval, čo ssa na boha vsskutku nepatrí, mala by ssi vedieť, že krivdy minulossti nikto z náss nenapraví, ale budúcnosť náss len čaká. Nedovolím ssi tvrdiť, že tá je vopred rozhodnutá. Ak vššak chceme bojovať, mussíme zabudnúť na vojnu sstarú, jej zlyhania zanechať za ssebou... a započať vojnu novú, s čersstvou krvou... s čersstvou generáciou. My, sstarí bohovia, prílišš ľpieme na prasstarých neprávostiach a prehrách." Jeho slová mali vyznieť statočne a nádejne, no Zoe si všimla jeho zlomený a unavený hlas. Kukulkan nechcel novej avatarke ničiť výhľad do budúcna, ale zároveň nedokázal zakryť svoju vyčerpanosť. Mohol sa pretvarovať, no falošné bravado a divadlo pre smrteľníkov ho prestalo baviť už dávno. Jeho posledné slová však vyzneli úprimne.
"Ak do teba vkladá dôveru môj priateľ, ssom ochotný sspraviť rovnako."

Na tvári kojota najprv spočinul obarený výraz, možno ho na moment pochytili obavy, že Zoe neprijme jeho dar. Hue tu vylieval svoje srdce a ona jednoducho odkráčala. No potom mu to došlo. A tak ako usúdil Kukulkan, usúdil aj kojot. Duša Zoe bola majstrovskou poéziou, krásnou piesňou, ktorú ste si chceli púšťať neustále dookola. Dokonca sa nezľakla ani hnevu boha, taká ušľachtilá duša. Takeshi následne spomenul búrkového boha.
"Susanoo, Susanoo... Raijin-sama nás varoval o jeho popudlivých spôsoboch... ale nikoho z nás nenapadlo, že by porušil svätosť jarnej rovnodennosti. Medzi Nesmrteľnými ide o vážne previnenie. Dohoda je dohoda, a on sa do nej vložil proti vôli ostatných. Za normálnych okolností by sa musel postaviť pred súd jemu rovných. Ten by rozhodol o jeho vine." Hueho oči zreteľne potemneli. Zrejme sa jednalo o skutočne závažný zločin, aspoň medzi Nesmrteľnými. Kojot netušil akú formu premeny zvolil Susanoo, no podľa slov mladíka to nebola príjemná skúsenosť. Jeho tvár sa znova rozjasnila v úsmeve.
"Ach, Takeshi. Starý kojot ťa môže ubezpečiť, že nie je ako ostatní Nesmrteľní. Barbarské a zastaralé spôsoby reinkarnácie sa mu znechutili dávno, a preto," odvetil, postavil sa a nadvihol ruky nad seba, "posledné stovky rokov pracoval na lepšom spôsobe. Ťažká to drina, ale výsledok... hodný zlata."
Medzi jeho dlaňami sa znova objavil dúhový mostík. Pestré farby sa náhle pomiešali a spoločne sformovali prekrásny kvet. Hue ho opatrne uchopil za stopku a ukázal mladíkovi. Bola to krásna georgína (dahlia), s lupeňmi nadýchanými ružovo-zlatistým odtieňom. Nemohlo sa jednať o pozemskú rastlinu, pretože dahlia sa vo svetle mesiaca blyšťala ako diamant, ako kopa zlata, a jediný nádych tej vône Takeshiho ovábil silnou arómou sladkosti.

[zoe]

Zoe na moment nevěděla jak na jeho první slova reagovat. Necítila se nijak zvláštně nebo speciálně. Jen prostě chtěla, aby všichni okolo ní mohli být šťastní a pokud pro to mohla něco udělat, prostě to udělala. A nebo se o to aspoň určitě snažila. V její hlavě to byla naprosto automatická věc, kterou by přeci udělal každý. Takže se na Kukulkana je vesele usmála. "Všichni děláme co můžeme." neměla teď na mysli situaci ve které se ocitli, ale život obecně. O nic jiného nikdy nešlo. Stejně jako si Kukuklan prohlížel Zoe, prohlížela si Zoe nadšeně Kukuklana. Přeci jen po jeho proměně začal jeho povrch odrážet zdroje světla formou malých barevných odlesků. A to bylo naprosto kouzelné.
"Možná se nehodí, aby smrtelník utěšoval boha, ale rozhodně se hodí, aby se přátelé utěšovali navzájem." odpověděla mu, naprosto nerozhozená čímkoliv z toho, co řekl. Zdálo se jí, že je na sebe strašně moc přísný a přitom bylo jasné, že taky dělal co mohl. Stejně jako smrtelníci. Zoe se tomu jen pobaveně pousmála, ale tuhle svou myšlenku raději nahlas nevyslovila. Už tak asi balancovala na dost tenké hranici. Místo toho na něj jen spiklenecky mrknula. "To je v pořádku, chápu že není jednoduché něčemu takovému věřit, když už jste se setkali s neúspěchem." stejně jako on se zadívala na jezero a vesele přitom pokývala hlavou. "Prostě vám budeme muset dokázat, že se pletete. Nic víc." dodala naprosto odhodlaným hlasem. Na její mysli nebyla jediná drobná nejistota toho, že by neměla Hueho nabídku přijmout. Jestli ještě nějaká taková nejistota existovala když za druhým z bohů došla, teď už určitě nebyla. Zoe sice mohla jen těžko chápat, čím vším si musel za své roky existence projít, ale snažila se s ním ztotožnit co nejvíce to dokázala. A přesně proto věděla, že tohle musí udělat. I když si stále ještě naprosto nebyla jistá, cože to budou dělat. V tomhle světě ale existovalo něco, co ho narušovalo a ona dostala možnost s tím zkusit něco udělat. "No hay mal que por bien no venga." reagovala na jeho slova o válce a prudce se zvednula. Ještě ho jednou velice jemně pohladila než se otočila na patě. "Neměla bych ho nechat čekat déle. Ale snad se ještě uvidíme." lehce pokývnula hlavou v takovém náznaku úklony a s ještě větším odhodláním a úsměvem na tvářích se vrátila k Huemi a Takeshimu. Zdálo se, že ti dva mezitím také našli společné slovo.
Vrátila se tak akorát, aby viděla jak Hue ukazoval Takeshimu krásný květ, který určitě ještě v životě neviděla. Mohl sice tvarem připomínat nějakou pozemskou květinu, ale rozhodně mu žádná z nich nesahala ani po paty. Zoe se nadšeně usmála a zastavila se pár kroků před dvojící. Omluvně se usmála na boha, jelikož jí naprosto docházelo, že ho nechala čekat. Ale i tak věřila, že se rozhodla správně tak udělat.

[takeshi]

Nebyl hloupý a samozřejmě mu došlo, že původně si ho jako schránku pro s svoje nadpozemské síly vybral Raijin, jenže k tomu nakonec nedošlo, protože se na scéně objevil démon s mečem. Takeshi se stal terčem loupeže a upřímně, nevěděl, jak se ohledně toho cítit. Co přesně to z Takeshiho mělo udělat? Necítil se jako plnohodnotný avatar. Neměl žádný účel a nikdo mu neukázal, kterou cestou se vydat dál. Na vlastní oči tu viděl, jak moc kojotovi záleželo na Zoe a jak vysoce si jí cenil. Co se týkalo jeho, byl jen ukradeným drahokamem na spodku loupežníkova pytle.
Když ho kojot ubezpečil, že si Zoe nebude muset projít podobným peklem jako on, ucítil, jak ho přešla nepříjemná těžkost, kterou celou dobu cítil na hrudi. Věnoval kojotovi vděčný úsměv a podíval se směrem k jezeru, kde Zoe vedla konverzaci s hadím bohem. Takeshi nerozuměl tomu, jak si dokáže být vším tak moc jistá v takové neurčité době. Přišlo mu to ale krásné a možná by v tom měl hledat trochu inspirace sám pro sebe. Nedokázal se u toho celou dobu neculit jako blbeček.
Jeho pozornost si pak ale znovu získal kojot, který mezi svými tlapkami zhmotnil nádhernou květinu, která nevypadala jako nic, co Takeshi znal. Pravda je, že by z kytiček dokázal nejspíš vyjmenovat jen pampelišky, kopretiny, tulipány a růže, ale to už je vedlejší. Mezitím se k nim znovu vrátila Zoe a Takeshi trošku ustoupil, protože mu bylo jasné, že se schylovalo k její velké proměně v avatara, bytost, kterou se sám nedobrovolně stal. Měl radost, že Zoe tu možnost dostala. Už nebude sám.

"Priatelia?" Rozjasnila sa jeho tvár v prekvapení. Nestávalo sa často, že by ho nejaký smrteľník priviedol do rozpakov. Rozhodne nie človek, ktorého poznal len tak krátku chvíľku. Kukulkan zneistel či to žena myslí vážne alebo si z neho len uťahuje. Z jej pohľadu usúdil, že o vtip zrejme nejde. Kde na svete táto žena pobrala toľko pozitivity? Pripomínala mu jeho samého v mladosti. V čase, keď výhľady do budúcnosti neboli naplnené temnotou.
"Ak sstojím v omyle, tak je dobre. Dokážte mi, že ssa mýlim. Dokáže mi to, a ja ssa k vám pripojím..." Odvetil Kukulkan, tentoraz s lepšou perspektívou do ďalšieho dňa. S týmito avatarmi predsa len mohli obstáť. Možno mali šancu. Musel uznať, že mu smrteľníčka zlepšila náladu. On od nej tieto slová nežiadal, no aj napriek tomu sa mu ich dostalo. Kukulkan pohladenie od Zoe prijal, dotykom sa nebránil. Už dlho sa nehral na boha - ním prestal byť pred stovkami rokov.  Had Zoe opätoval slabý úklon rešpektu.
"Ssom si isstý, že sa ešte uvidíme. Timo-itazke, malinalxochitl."

Keď sa Zoe vrátila, Hue len mávol rukou nad jej previnilým úsmevom. Nebolo sa za čo ospravedlňovať - práve naopak, kojot sa jej chcel poďakovať. Slová na správnom mieste a v správnom čase boli mocnejšie než meč samotný. A on sám najlepšie vedel, že Kukulkan ich potreboval.
"Vďaka za tvoje slová, Zoe. Kuku si ich bude ceniť." Prehovoril so širokým úsmevom, ale potom znova obrátil pozornosť na krásnu dahliu.
"Táto krásavica sa narodila v Aztláne. Alebo aspoň jej predkovia. Vlasťou tohto váženého rodu sú bujné stráne jedného zo svetových konárov veľkého wacah chan, stromu života. Krásny xochitli, nemám pravdu? Vyrastali priamo z prastarej kôry nášho domova, nášho stromu. Začalo to zlatými semienkami a pokračovalo kultiváciou... veľmi dlhou kultiváciou, musím zdôrazniť. Moja práca sa však skončila." Vysvetľoval Hue s nadšením pôvod kvetu, ktorý držal v rukách, akoby sa jednalo o svätú relikviu. Nebolo sa čomu diviť, išlo o skutočné božské dielo. Kojot potom načiahol ruku s kvetom k Zoe.
"Ak sa chceš stať mojou vyvolenou, musíš prehltnúť tento xochitli. Bez obáv, spánok ťa zoberie len na krátky moment." Bolo mu ľúto, lúčiť sa s jeho milovaným kvietkom, ale Hue vedel, že v záhradke mu rastie niekoľko ďalších jedincov, snáď ešte krajších než tento. A pre Zoe to stálo za to.

[zoe]

Zoe rychle mrknula na Takeshiho, jako kdyby kontrolovala, že je v pořádku. Ne, že by Huemu nevěřila a měla podezření, že by mu za těch pár minut něco udělal, ale spíše proto, že se o něj trochu strachovala. Přeci jen si toho zažil včera hodně a místo toho, aby od toho mohl utéct jak chtěl, tak ona to svým způsobem přitáhnula zpět. "Náhoda, huh?" na moment jí hlavou proletěla otázka existence osudu, protože pokud existují bohové, tak proč prostě ne. Pak tohle všechno z hlavy ale vyhnala a začala se soustředit na boha před sebou, protože ho už nechala čekat déle, než bylo vhodné.
Když Hue popisoval co je vlastně květina zač, měl její naprostou pozornost. Zoe se neopovážila vydat jediný zvuk, dost možná i na moment zapomněla dýchat. Ale na rtech jí celou dobu hrál nadšený úsměv. Na rozdíl od spoustu lidí v její pozici necítila ani špetku strachu. Její schopnost najít ve všem zákonitě něco dobrého způsobovala to, že vnímala na celé této situaci jen to pozitivní. Takže pro strach nebo obavy nebylo místo.
Její ruka se velice váhavě natáhnula směrem ke květině. Všechno na bohovi totiž přímo křičelo, že jde o něco opravdu vzácného, smrtelník asi neměl šanci si představit jaké to je na něčem pracovat stovky let. Jeho slova, to jak květ držel. Ale ani teď se nenechala rozhodit, dívala se na celou věc jako poctu. Přeci jen šanci jako ona dostalo asi jen opravdu málo lidí. Když však zjistila co přesně s květem má dělat, její výraz se změnil na překvapený. "Uhmmm..."
Vzala si od Hueho květ a zamyšleně si ho ve vlastní dlani prohlížela, několikrát ho otočila ze všech stran. Po tom všem co o něm bůh řekl ho prostě měla... spolknout? A necítit se provinile? Podívala se na Hueho a tázavě nadzvednutým obočím, jako kdyby čekala na tu část, kdy jim řekne, že to byla jen sranda a vezme jí něčím po hlavě aby usnula. Jenže to nevypadalo, že se něco takového stane. "Zní to líp než dostat po hlavě." vyslovila nevědomky nahlas.
A pak s hlubokým nádechem otevřela ústa, aby si květ vložila do pusy. Chvilku čekala jestli se něco stane, jestli ucítí nějakou podezřelou chuť nebo něco jiného. Když se ale v první moment nic podivného nestalo, Zoe prostě pokrčila rameny a květ polknula.

Zoe neucítila žiadnu podozrivú chuť. Práve naopak, kvetina bola sladká sťa med a jej lupene sa na jazyku rozplývali ako kocky cukru. Než stihla rastlinu prehltnúť, xochitli sa jej v ústach roztopil na príjemný, hustý syrup. Hue svoju vyvolenú sledoval s nadšením a pohľadom plným očakávania, dúfajúc, že rituál bude fungovať presne podľa jeho predstáv. Ani jednému z nich neprezradil, že túto najnovšiu generáciu xochitli netestoval na nikom okrem seba samotného. Ľudské experimenty mu jednoducho šli proti srsti. A ak by si Hue nebol istý, že sa Zoe zaobíde bez agónie bolestivej smrti, kvietok by jej nikdy neponúkol.
Tak ako kojot sľuboval, na Zoe sa začal znášať hlboký spánok. Dokonca ani nemala čas si ľahnúť na zem. Hue ju pridržal a potom opatrne uložil do vysokej trávy. Teraz jej musel zanôtiť svoju báseň, ktorú napísal len nedávno, báseň mierumilovnej smrti. Kvet bol vynikajúcim katalyzátorom, no len sám o sebe nedokázal dokončiť proces bezbolestnej reinkarnácie - smrteľníkov uložil na večný spánok, ale spiacich mohli prebudiť až slová boha. A Hue ich musel povedať správne. Zlyhanie znamenalo, že Zoe zaspí navždy ako Šípková Ruženka. Ako by na to asi reagoval Takeshi?

Akonáhle Zoe tvrdo usnula, Hue sa nahol blízko k jej uchu.
"Prezradíš starému kojotovi svoje meno?" Znela jeho otázka. Zoe otvorila oči na neznámom mieste, kde hlas kojota prichádzal naraz z každej strany. Precitla vo vlastnom sne. Vznášala sa v záplave všemožných farieb, nekontrolovane letela cez prekrásny dúhový tunel, a okolo nej sa mihali zvláštne tvary, rozmazané a nejasné, pripomínajúc scény vesmírnej odysei. Malebným kozmom vlastnej mysle ju sprevádzal harmonický hlas kojota.
"♪ In ie tlecujlixquac, in ie tlamamatlac - už ležíš na okraji ohňa, už stojíš na schodišti. ♪"
Napokon priletela k akejsi obrovskej hore, ktorá nemala konca kraja. No nebola to hora, ale strom, strom mohutnejší ako všetky pohoria sveta. Týčil sa vysoko nad oblaky a hlboko do jadra zeme. Bol to strom života, wacach chan, a Zoe hľadela na starý Aztlán.
"♪ Ipal nonixpatlaoa - moja tvár je kvôli nej šíra a šťastná. ♪"
"♪ Notonalecapo - najdrahší priateľ, ca tinotonalecapo - ty si moje slnko. ♪"
Svet okolo stromu sa začal meniť, ale strom zostával nemenný, dokonalý, neporušený. Krajina náhle zožltla, lístie okolitých lesov opadalo, no wacach chan pozostal v zeleni. Potom krajinu zaviali mohutné záveje, no wacah chan pozostal v zeleni. Zoe pristála na jednom z konárov stromu, na jeho mäkkej kôre, no tento konár bol sám o sebe posiaty lesmi, lúčinami a jazerami. Na každom konáre ste mohli vystavať mesto, ba i celý národ.
"♪ Noyollo iiztaia, moyollo iiztaia - moje srdce obelelo, tvoje srdce obelelo. ♪"
"♪ Quicemitqui in yollotl - srdce vládne všetkému. ♪"
Zoe si náhle uvedomila, že sa prepadá do kôry, akoby stála uprostred pohyblivého piesku. Namiesto hrôzy ju však napadli zvláštne pocity - aké je to asi byť kvetinou na tomto strome? Aké je to zapustiť korene a navždy sa kochať jediným, ale vskutku majestátnym, výhľadom?

A potom sa prebudila. Ilúzia krásnej lúčiny zmizla, znova ste sedeli v chladnom sklade, v realite skutočného sveta. Hue musel na premenu vynaložiť všetky svoje sily. Vyčerpane sa zapotácal na nohách, sadol si na zem, zatvoril oči a oboma rukami si začal masírovať spánky. Narozdiel od kojota, Zoe premkol ten najlepší pocit celého jej života. Naplnila ju neuveriteľná sila, elán, prekypovala nespútanou energiou.
Hue musel vedieť či jeho experiment s kvetinou vyšiel - či sa mu konečne podarilo získať recept na bezbolestné prevtelenie smrteľníkov.
"Hotovo... je hotovo. Ak som ti spôsobil utrpenie, Zoe, z celého môjho srdca sa ospravedlňujem." Prehovoril unavene a zhlboka zazíval - vedel, že čoskoro sa bude musieť odobrať na odpočinok. Predsa aj bohovia musia niekedy spať, najmä po takejto ťažkej drine.

[zoe]

Bylo nemožné si nevšimnout Hueho nadšeného výrazu, kterým Zoe propichoval. A stejně tak bylo pro Zoe nemožné se tomu nepousmát. Byla moc ráda, že květina chutnala zrovna sladce, protože si představovala že bude spíše hořká a ona hořké velice špatně snášela. Chtěla se o tuto informaci podělit s ostatními, ale v ten moment na ní začala padat extrémní únava, nic takového v životě ještě nezažila. Obvykle totiž únava přicházela postupně a člověk s ní díky tomu počítal. Tohle byl ale stav kdy se najednou po celém těle začala objevovat slabost, nebyla si ani jistá, jestli dokáže sama sebe udržet na nohou. Její hlava ani nestihla vyslat nějak varovný signál, protože prostě taky usínala. Poslední co si pamatovala než se jí zavřela víčka byl Hue. Byla si ale jistá, že přesně z toho důvodu se nemusí o nic bát.

Nebylo vůbec jednoduché rozeznat jestli se všechno událo během momentu nebo to trvalo několik hodin. Zoe se určitě takhle nikdy v životě necítila a i když pro ostatní se vše asi stalo během několika mrknutí, ona si připadala jako by spala několik hodin. Když zaslechnula kojotův hlas, pomalu otevřela oči a zvědavě se rozhlédnula okolo. Necítila žádný strach, ale jen nadšení i přesto, že se vznášela v neznámé krajině, která by se slovy těžko popisovala. Hueho hlas byl všude a současně nikde a když se rozhlížela okolo, nebyla schopná určit jeho zdroj. Stejně jako to předtím ve skladu udělal druhý bůh. Zoe zajímalo jestli by mohla jednou něco takového taky udělat.
Vjemů bylo ze všech stran tolik, že dívka nevěděla čím se kochat dřív. A proto se raději ani nepokoušela pochopit co přesně viděla nebo slyšela a prostě se nechat unášet. Podle toho co předtím Hue popisoval mohla jen odhadovat, že šlo o wacah chan. Nutno podotknout, že žádná ilustrace kterou kdy v životě viděla ani zdaleka nedokázala zachytit to, co teď měla Zoe šanci vidět. Ta divná část přistála až po tom, co přistála. Nepříjemný tíživý pocit na hrudi když najednou přemýšlíte nad tím, jestli by nebylo lehčí prostě navždy zůstat květinou v tomto překrásném snovém světě byl opravdu zdrcující, ale i tak ho bez svého vědomí Zoe prostě přijala. Jenže její pocity vylekání byly utlumeny tak rychle jak se objevily.

Zoe se zhluboka nadechnula a zavřela oči přesně předtím, než se ponořila i její hlava. Byl to vzácný moment kdy kontrolu nad jejím rozhodnutím převzal čistě rozum, který i přesto že byl zamlžen pozitivními pocity stále prioritizoval přežití. Dívka se opovážila otevřít oči až v moment kdy ucítila chlad. V ten samý moment se plná energie vyšvihnula na nohy a chvilku zmateně zamyšleně koukala na svoje ruce. "Nikdy v životě by mě nenapadlo že moje největší přání bude být květina." vydechla ze sebe užasle a až pak si začala uvědomovat přítomnost ostatních. Starostlivě se po nich rozhlédnula, jako kdyby to nebyla ona, kdo se teď probral z nezvyklého zážitku. Nezdálo se ale, že se toho moc změnilo od toho co usnula, kromě absolutně vyčerpaného Hueho.
"Ne, ne. Vůbec. Všechno je naprosto v pořádku. Ale... jste vy v pořádku?" sklonila se k němu se starostlivým výrazem.