Na úteku vo veľkom jablku

[zoe]

"Ale prosím tě, zdáš se dost schopný sám o sobě, určitě by jsi si poradil." mávnula nad tím rukou a přešla pomalu ke stolečku z krabic. "Ale když na tom trváš, tak samozřejmě nemáš zač." dodala pobaveným tónem. "To na druhou stranu já bych možná až do teď bloudila, takže jsi spíš zachránil ty mě." pověděla zamyšleně a vypadala, že něco hledá. Nadzvednula deku a ta odhalila přehnaně velký pletený pruhovaný svetr všech pastelových barev přes krémovou až purpurovou. Nadšeně se pro něj natáhla a jelikož v ten moment koukala před sebe, nemohla tušit, že si Takeshi prohlížel svoje rány. Nemohl snad doufat, že je před ní dokáže celou dobu skrývat?
Se svým oblíbeným svetrem v ruce se Zoe sklonila k malé ledničce a natáhla se pro jednoho Dr Peppera uvnitř. Pak se podívala na Takeshiho přes rameno. "Chceš colu? Nebo nějaký energiťák? Teda pokud jsi ten typ člověka, kterého to uspí. Nemyslím si, že by nám prospělo probdět celou noc." varovala ho, kdyby ho snad napadlo, že bude vzhůru a přemýšlet nad vším. Podle Zoe teď bylo jejich prioritou si odpočinout. Zatímco čekala na jeho odpověď se začalo ozývat bubnování kapek o střechu. Spokojeně se usmála a věnovala mu pohled s povytaženým obočím naznačující dost-dobrý-ne ono teda záleželo na tom, jak moc dobrý byl Takeshi ve čtení výrazů. Až teď když se na něj podívala jí došlo, že ho poprvé viděla v nějakém světle, i když tlumeném. Jasně, tušila jeho rysy a tvar obličeje díky pouličním světlům kolem kterých projížděli nebo lampám, kolem kterých prošli. Ale to měli trochu na spěch. Až teď se opovážila si ho zvědavě prohlédnout. Koukala na něj docela dlouho, mohlo to působit až skoro neslušně. Ale to byl prostě jen další projev toho, že měla ráda lidi. Chtěla přesně vědět, jak vypadá, protože jí to prostě zajímalo. A o lidech to taky mohlo něco říct.
"Oh, tohle..." rozhlédla se po celé místnosti plné různých součástek a nářadí. Pokrčila rameny jako kdyby to nic nebylo. "Popravdě cokoliv co mě zrovna napadne. Je to překvapivě docela kreativní práce." zamyslela se, jestli měla po ruce zrovna něco zajímavého, co by mu mohla ukázat. "No jasně, například tohle. Počkej chvilku." pokud si vybral nějakou plechovku, hodila jí po něm a zmizela někam za krabice. Po chvilce se vynořila s krabicí od bot v ruce, kterou postavila kousek od něj a vytáhla něco, co vypadalo jako dron. Ale oproti typický dronům byl tak třikrát menší. "Tahle malá sranda například zvládne teplotu až sto šedesát stupňů." pronesla hrdě a vytáhla z krabice něco dalšího. Ovladač drona. Položila ho na zem a poslala ho po ní k Takeshiho nohám, zatímco malého drona stále držela jemně v ruce. Takeshi si mohl hned na první pohled všimnout, že oproti klasickému ovladači měl tenhle jedno takové veselé tlačítko navíc - a byla na něm notička.

[takeshi]

Problém byl, že Takeshi měl tak trochu PTSD ze svého pokusu stát se hrdinou a zachránit noc, takže když mu Zoe řekla, že to byl spíš on, kdo pomohl jí, vyvolalo to v něm nepříjemné pocity. Nechtěl být žádný hrdina, o to se nikdy neprosil, ale mýval mu tak říkal. Mohl to samozřejmě myslet ironicky, kdo ví, jestli se to vůbec ještě někdy dozví.
Zoe mu nabídla něco na pití a Takeshi měl popravdě takovou žízeň, že mu bylo úplně jedno, co do sebe naleje, takže prostě natáhl ruku a co mu hodila, chytil. Zoe si mezitím všimla, že se rozpršelo a věnovala Takeshimu zajímavý pohled, na který mohl reagovat jen úsměvem a lišáckým mrknutím. Pravděpodobně to byly jeho nové Susanoo powers, nebudeme si nic nakecávat.
Během toho, co si začal rozdělávat svoji plechovku, si ho Zoe začala prohlížet a Takeshi vůbec nevěděl, jak na to reagovat. S trochu vykulenýma očima otevřel plechovku, takže jejich stare down přerušilo typické zasyčení a klapnutí. Posléze si Takeshi přiložil plechovku k puse a usrknul si. Vůbec si to vlastně neuvědomil, ale byl ve stejné situaci, jako slečna naproti. Za celou dobu nedostal pořádnou příležitost prohlédnout si, jak vlastně vypadá. A uh, yeah. Že je zrzka poznal, ale byla fakt hodně pěkná. Celá situace začala být trošku moc awkward, takže Takeshi očima radši uhnul někam do strany a chvíli předstíral, že se mu fakt líbí jedna z těch zaprášených krabic v koutě.
Pak přišlo o něco horší uvědomění, protože Takeho zranění bylo najednou mnohem víc nepříjemné, než předtím. Celou dobu byli na útěku a ve strachu, že se za nimi někdo objeví. Adrenalin byl znám svojí silou otupit bolest a teď nebyl zapotřebí.
Zoe se začala hrabat ve věcech za sebou a za chvíli přišla s nějakým malým dronem, který buď dala sama dohromady a nebo ho prostě nějak upravila. Spolu s dronem přišlo i ovládání, samozřejmě. To Zoe poslala Takeshimu. Vzal ho volnou rukou a pečlivě si ho prohlédl. Tlačítka s notou si nešlo nevšimnout a Take měl pocit, jako by Zoe doslova čekala na to, až ho zmáčkne. Nadzvedl obočí a prstem do tlačítka ťukl.

[zoe]

Dopadlo to tedy tak, že oba měli v ruce plechovku vanilkového Dr Peppera. Takeshi si mohl docela lehko domyslet, že asi půjde o oblíbenou sodu Zoe. Když si uvědomila, že nechtěně spustila nějaký staredown contest, rozhodla se že ho rozhodně neprohraje a něco tak titěrného jako plechovka ji nerozhodí. Trocha zdravé soutěživosti. Když její oponent odvrátil pohled, jen se pobaveně zasmála. Svou plechovku odložila na jednu z krabic než se vrátila zase zpět a jak Takeshi převzal ovladač, dostala se konečně k tomu otevřít ji a obrátit do sebe minimálně polovinu plechovky naráz. A ani nebylo divu, přeci jen už to byla nějaká doba co opustili party a mezitím několik minut běžela. Tělo potřebovalo hydratovat. A colová soda asi nebyla to nejlepší, ale byla určitě lepší než nic.
Zoe se posadila na zem a nadšeně se rozzářila, když se Takeshi ujal ovladače bez toho, aby ho musela vyzvat. Určitě s ním nebude nuda. Po zmáčknutí tlačítka se samozřejmě ukázalo, že má dron někde nainstalovaný malý reproduktor. Hrál relativně slabě, ale dost na to, aby ho oba slyšeli a hluk se rozlehnul místností. Zoe věděla, že stěny jsou velice silné a zrovna to jí starost nedělalo. Bohužel Takeshimu nemohla ukázat, jaký byl maximální výkon tohohle broučka. To by o nich dost možná věděla celá čtvrť. Co se z reproduktoru začalo linout byla nějaký generic uplifting elektronická hudba do které si víceméně automaticky začala Zoe pohupovat hlavou. "Teď je v něm samozřejmě jen nějaká náhodná stopa, abych mohla testovat zvuk. Ale se správnou frekvencí funguje jako taková pohybující se vysílačka. A tím, že vydrží vysoké teploty je ideální třeba do oblasti postižené ohněm. Takže můžeš informovat lidi v oblasti bez nutnosti vyslat helikoptéru, což je často nebezpečné a trvá o něco déle." prozradila mu, odkud přišla její inspirace. "Dokončila jsem ho teď nedávno, potřebuju k němu ještě sepsat nějakou dokumentaci a bude připraven na to být na zkoušku umístěn na jednu z místních hasičských stanic." zářila z ní radost. A asi i trocha pýchy. Ale byl to několika měsíční projekt, který dopadl úspěšně, asi si zasloužila trochu kreditu.
"Co vlastně děláš ty?" zeptala se ho z ničeho nic, zatímco se zase napila z plechovky. Měla pocit, že možná trochu moc Takeshiho zabombardovala jejími vlastními věcmi a nedala mu příležitost se vyjádřit. A když už tady měli takový hezký malý bonding session, chtěla si o něm určitě něco zjistit. Poslouchat o životech ostatních lidí přece bylo tak zajímavé! Zoe přes sebe mezitím přetáhnula onen svetr co si donesla a spokojeně se do něj zachumlala.

[takeshi]

Vůbec ho nepřekvapilo, když se z dronu najednou začala ozývat hudba, přece jen se notou často označuje. Ta další část, kterou mu Zoe vysvětlila, ho ale překvapila. "Počkej, ale to je geniální. Ne fakt. To by mohlo zachránit hodně lidí!" Rozhodil rukama a překvapeně zakroutil hlavou. "Ne? To je jako fakt hodně hustý a cool. Když jsi říkala, že si tady občas něco vyrábíš, tak mě vůbec nenapadlo, že tvoříš věci, který můžou pomáhat lidem." Hlavně by to do Zoe vůbec neřekl. Jako bylo to dost zpátečnické myšlení, ale v Takeshiho očích byli do teď vynálezci nerdi s dlouhýma vousama. Právě si u něj získala ještě větší respekt, než to teď měla.
A diskuze se nakonec obrátila i jeho směrem. Takeshi si trošku povzdychl s takovým trochu here-we-go-again výrazem. "Japonec v Americe, Zoe. Ten stereotyp je pravdivej. Otec vlastní sushi restauraci a já pracuju pro něj. Porcuju ryby a připravuju jídlo pro zákazníky." Za to, že zapadal do škatulky asiata v cizině se ale nestyděl a svoji práci miloval. "Někdy se určitě musíš stavit. Za předpokladu, že to tam někdo nevypálí, aby mě donutil vylézt z krtčí nory." Yep, deprese znova klepala na dveře. Bylo těžké vyhnout se tomu, protože všechny aspekty Takeshiho života s tím teď byly spojené chtě nechtě. "Mimochodem, moc hezkej svetr." Pochválil pestrobarevnost, kterou si na sebe Zoe natáhla.

[zoe]

Hudba byla tak akorát hlasitá, aby jim udělala pozadí pro konverzaci a nerušila je přitom. Takže si Zoe celou dobu vesele houpala hlavou i když spolu mluvili. Musela svou energii brát z hudby, protože jinak nedávalo smysl jak mohla po tom všem zase takhle ožít. Jelikož se Takeshi nedostal k páčkám pro ovládání, tak jí stále malý dron jen nevinně seděl v ruce. Nemohla si pomoci ale pobaveně se zasmát jeho reakci. "Nemusíš nic říkat, je mi to jasný. Nikdo nečeká, že nějaká naivní rezka dokáže sestavit drona." jestli byl Takeshi učebnicový příklad kariérních stereotypů, ona byla úplný opak. Když jí tohle proběhlo hlavou, zatímco zmínil restauraci, lehce se začervenala. Byla to tak hloupá myšlenka, až byla vtipná. A proto se najednou Zoe hlasitě rozesmála. Hned když jí to došlo si vyděšeně zakryla pusu a omluvně na Takeshiho několikrát zamrkala. "Nesmála jsem se ti, přísahám. Měla jsem strašně random hloupou myšlenku!" omluvila se okamžitě, aby se nedostalo do nějaké nepříjemné situace. Odkašlala si a rychle raději směřovala téma zase nějakým bezpečnějším směrem.
"Náhodou já si myslím, že je to skvělý. Protože sushi zbožňuju. Takže se určitě stavím hned jak to bude možné, protože nikdo nic vypalovat nebude." její hlas byl velice jemný, svým způsobem až záhadně uklidňující. Když teď byla konečně v klidu i ona sama. "I když se přiznám, že občas narazím na nějaké kousky, ke kterým potřebuju hodně odvahy, abych je zkusila. A to bych o sobě neřekla, že jsem vybíravá." nadšeně dál Zoe klábosila. Přes všechno teď byla ve svém elementu a měla radost, že potkala právě Takeshiho, protože být to kdokoliv jiný, tak to určitě nemohlo dopadnout takhle dobře. "Děkuji." lehce kývnula hlavou na jeho pochvalu.
Nadzvednula drona ve své ruce do výšky očí, kde ho několikrát otočila ze všech stran a prohlížela si ho. "Věřím, že dokáže někomu pomoci a to je to nejvíc důležité. Ale sposta mých výtvorů dopadne neúspěšně nebo dojdou do slepého konce, kdy z nich jde udělat jen nějaká prkotinka. Není to tak, že všechno co udělám je super." položila zase drona k zemi kde ho lehce pohladila po vrchu, jako kdyby to bylo nějaké zvířátko. "Já vlastně ani nevím, co bych přesně chtěla dělat. Tak proč ten čas neinvestovat do snahy trochu pomoci." pokrčila opět rameny s nevinným úsměvem, jako kdyby to nic nebylo.

[takeshi]

"Oukej, nemyslel jsem to nijak zle," řekl takovým hravě podrážděným tónem a ukázal u toho na Zoe. "A ty to moc dobře víš," uchechtnul se. "Navíc je to spíš takové milé překvapení." Jo, to bylo ono. Milé, roztomilé, zrzavé překvapení, které dokázalo tvořit vynálezy na záchranu lidských životů a krást auta.
Následovala zvláštní scéna a Takeshi úplně nevěděl, jak na ní reagovat. "Neboj, zažil jsem už i horší reakce." Malilinko ho to u srdíčka píchlo, nebudu lhát, ale asi to radši nehodlal nijak řešit. Byla to pro něj prostě jen maličká skvrnka na jinak čistém plátně.
Slova Zoe Takeshiho momentálně uklidňovala, ale i tak nedokázala zastavit tu nevyhnutelnou obrovskou vlnu nejistoty, která pomalu ale jistě narazí na jeho mysl a nelítostně jí sváže.
"Pokud si vybereš správnýho člověka, tak se nikdy nebudeš muset bát zkoušet nové kousky. Otec říká, že jsme reinkarnace Jira Ona a to je pořád ještě naživu." Pokrčil rameny a našpulil pusu. "A to je docela big deal. Ale jen říkám, jen říkám." Zasmál se.
"Nezáleží na tom, že ne každá věc bude dalším příštím geniálním výtvorem. Každá věc, kterou uděláš, má hodnotu. Pomáhá ti objevovat nové věci a zjišťovat, co všechno dokážeš. Jednou uděláš nějakou malou prkotinu, jak říkáš a příště z ní něco využiješ k nějakému velkému důležitému projektu. A i kdyby ne, tak děláš něco, co miluješ a to je ta nejdůležitější věc. Pomáhat ostatním je šlechetné." Věnoval Zoe upřímný úsměv. Během Takeshiho krátkého monologu si Zoe konečně všimla, jak si pevně drží bok levý bok. Vypadalo to, že už před ní svoje bebíčko nemůže moc dlouho schovávat.

[zoe]

"Hmmm... vím?" zatvářila se zamyšleně, ale její tón byl moc veselý, aby ji tahle malá lež prošla. Schovala mezitím drona opět velice opatrně do krabičky, přeci jen to byla stále docela křehká věc. Kdyby s ním někdo praštil o zeď, žádná odolnost proti vysoké teplotě by ho před jistou zkázou nezachránila. A až tohle všechno skončí, čekají tohohle drobečka velké věci. Postavila se zpět na nohy, už prázdnou plechovku v ruce a omluvně se na něj usmála. "Myslím to doopravdy, no tak. Nebo je tvoje důvěra odemknutelný bonus na vyšším levelu přátelství, kterého jsem ještě nedosáhla?" zavtipkovala. Možná by se měla vysvětlit. "Přišel mi jen vtipný ten kontrast mezi námi. To je vše, čestný skautský."
Pár kroky se přesunula zpět ke krabicím, kde prostě prázdnou plechovku odložila mezi kopu dalších. Když její mozek jen o sto šest neměla prostě čas vynášet plechovky, takže se tu občas nahromadily. A dávaly tomu jejímu koutku docela cool undeground atmosféru. Teď se ale sklonila k zemi a sebrala do rukou deku, zatímco poslouchala Takeshiho slova. Když se na něj zpět otočila, vesele se na něj usmála. "Toho si moc cením, opravdu. Děkuji." možná pomáhalo se teď soustředit na věci, které dokázala a ne ty, které nedokázala. Jako zachránit své přátele?
Přešla k Takeshimu a měla v plánu přes něj deku přehodit protože přeci jen sklad byl sice teplejší než venku, ale protopoval se při své velikosti fakt blbě. Ona měla svůj svetr a byla by klidnější, kdyby byl i Takeshi v teple. Přidřepnula si vedle něj, aby mu ji předala, ale jejímu bystrému pohledu nemohl uniknout pevný stisk, kterým se určitě člověk jen tak za bok nedrží. Její pravé obočí vystřelilo v hodně podezřívavém pohledu. "Jsi opravdu opravdu v pohodě?" významně zamrkala na jeho bok a pohledem ho varovala že nebude nejlepší nápad se zkoušet vymlouvat a něco ji zatajovat. Poslala by na něj armádu dronů určitě.

[takeshi]

Ha, gamerka! Nebo to aspoň byla taková herní metafora, tak jako tak to Takeshi jakožto nepravidelný, avšak vášnivý hráč počítačových her silně ocenil. "Myslím, že náš vztah je něco trochu víc unikátního, než jen obyčejné přátelství," podotkl. Její vysvětlení vlastně dávalo smysl, takže plátno bylo zase bez skvrn a stvrdil to tím, že na Zoe s mrknutím ukázal ruční ok gesto.
Ne že by ve skladu nebylo dost zajímavých věcí jako třeba krabice plné harampádí nebo další krabice, ale Takeshi nedokázal spustit oči ze Zoe, která si to někam vykračovala. Viděl jí sebrat deku a došlo mu, že je jí asi zima, a tak se chce zakrýt. V tu chvíli si uvědomil, že tu vlastně asi není moc míst, kde by se mohl pohodlně vyspat a přitom se nenachladit nebo něco. Nevěděl teda, jak moc je jeho tělo odolné proti nemocem, ale byl by radši, kdyby to nemusel zjišťovat.
Dost ho překvapilo, když Zoe s dekou přišla k němu. Bylo to od ní moc hezké gesto, kterého si hodně vážil. Bohužel to že byla takhle blízko přineslo i nějaké ty potíže. Takeshi tu vážně nechtěl ukazovat svoje zranění, protože nebylo vůbec obyčejné a Zoe pravděpodobně dojde, že něco není v pořádku.
"Když tě poprosím, abys to nechala být, tak to neuděláš, že jo?" zeptal se s náznakem smířenosti. "Budeš mít otázky, na který se bojím odpovídat." Nakonec ale ruku z boku sundal, a pokud se Zoe podívala, jak to na Takeshiho boku vypadá, uviděla něco, co bylo skutečně neobvyklé. Popáleniny, které se táhly až někam nahoru, dokola a kdo ví kam. Byl to dokonalý obtisk řetězu.

[zoe]

"To určitě ano. Nemůžu se dočkat až budu v domově důchodců a budu všem vyprávět o svém kamarádovi, na jehož jméno už si určitě nebudu pamatovat kvůli senilitě, ale budu sto procentně přesvědčená, že jsme ukradli společně auto, aby jsme se zachránili před borcem s hořícím mečem." spokojeně pokývala hlavou. "Myslím, že budu dost cool důchodce, co myslíš?" myslela tu otázku naprosto smrtelně vážně.
Když s sebou začal cukat, tázavě nadzvednula obočí a položila zatím deku jen vedle něj. Původně jí přes něj prostě chtěla přehodit, ale teď se chtěla podívat, co se mu to dařilo až do teď úspěšně skrývat. Zvědavě se k němu naklonila, v jejím pohledu se mihnula starost. "Vážně? Po tom všem se bojíš odpovídat na moje otázky? Bojíš se snad, že si budu myslet, že jsi blázen?" usmála se na něj povzbudivě, ale její úsměv hned zmizel, když zahlédnula jeho kůži. Její očka se překvapeně rozšířila a několikrát zmateně přeletěla pohledem mezi Takeshiho obličejem a jeho zraněním. "To je... spálenina?" zeptala se nejistě. Vypadalo to jako spálenina, ale vlastně to nevypadalo jako spálenina. Ale ať to bylo cokoliv, nevypadalo to dobře. "Proč jsi něco neřekl hned? Vypadá to docela děsivě." zamračila se na něj trochu zle, ale nedokázala by se na něj doopravdy zlobit. Prudce vstala, zatímco přes něj deku přehodila. Jestli je to opravdu spálenina, je už pozdě tomu nějak zabránit. Nejlepší co můžou udělat je schladit ji, a tím snad utlumit do nějaké míry bolest. Bez zaváhání se Zoe vrhnula k lednici, ze které strhnula nějaký náhodný kus látky, který se tady určitě válelo dost. Vypadal trochu od oleje v rožku, ale Takeshi neměl řeznou ránu, takže by to snad nemělo vadit. Položila látku na zem a vyskládala do ní několik kostek ledu. Z kapsy vytáhnula gumičku, protože každá žena jejího věku u sebe vždycky nějakou náhradní má, pokud má teda dlouhé vlasy. Tou látku uvázala tak, aby udělala malý uzlíček, se kterým přispěchala zpět k Takeshimu a podala mu ho. "Na, zchlaď si to." její hlas dával jasně najevo, že protesty nejsou přijatelné. "Nevím, jestli to pomůže, protože jsem nikdy nic takového neviděla, ale snad by to mohlo aspoň trochu pomoci." dlouze si povzdechnula a váhala, jestli položit další otázku.
"Jestli mi nechceš říct, jak se ti to stalo, tak nemusíš." rozhodla se nakonec prohlásit. Nechtěla, aby se cítil ještě víc nepohodlně, než se asi teď měl. "Můžeš mi to prostě říct později třeba."

[takeshi]

"Jsem si celkem jistej tím, že nebude víc cool důchodce než ty," Přikývl na souhlas. Takeshi jen doufal, že se toho, aby se z ní ta cool důchodkyně stala, vůbec dožije.
A pak to přišlo. Yep, here we go. "Pálí to, ale překvapivě se to do teď dalo snášet," pokusil se zlehčit situaci. Když si celou situaci znovu přehrával v hlavě, uvědomil si, že se vlastně nemohlo jednat o žádný běžný ohnivý řetěz. Teda, ne že by existoval normální ohnivý řetěz, ale you know, v rámci ohnivých řetězů. Ok, teď už se v tom sám začínal ztrácet. Prostě to musela být nějaká pochybná divná věc, protože mu to nepropálilo košili, ale kůže byla postižena.
No, ne že by to teď hrálo nějakou roli. Poraženě přes sebe nechal přehodit deku a s neutrálním výrazem hleděl někam daleko před sebe, zatímco Zoe tam kolem něj začala běhat, aby mu pomohla. Moc dobře věděl, že tohle je ta chvíle, které se bál. Nechtěl, aby se na něj teď začala dívat nějak jinak, ale už to nešlo dál tajit, protože k ní prostě nechtěl nebýt upřímný.
Když se Zoe vrátila a podávala mu látku s ledem, chytil jí za ruku, upřeně se jí zahleděl do očí a zalapal po dechu.
"Ten chlápek, co tam po něm začal metat blesky z nebe, jsem já." Mluvil vážně a dokonce se mu i trochu třásl hlas. Nebyl normální a Zoe to teď věděla. "Něco se tam se mnou stalo a když jsem přišel k sobě, byl ze mě najednou tenhle...Nevím, jak to nazvat, ale mohl jsem bojovat. Nejdřív jsem chtěl jenom utéct pryč a zachránit se, ale viděl jsem, jak se můj nejlepší kamarád vrhl na toho chlapa s mečem, a pak..." Pravda najednou osvobodila všechno, co v sobě celou tu dobu držel a Takeshimu se do očí nahrnuly slzy. "Chtěl jsem jim pomoct, ale nedokázal jsem to. Akorát mě chytil svým řetězem a musel mě zachraňovat mýval mezi tím, co kolem mě umírali lidi." Položil hlavu mezi kolena, aby se schoval.

[zoe]

Už už se Zoe chystala pokračovat v poskakování okolo Takeshiho dál, i když zatím neměla inspiraci, co by pro něj mohla přesně udělat. Horlivě oživovala všechny vzpomínky z hodin biologie na střední, hlavně tu část ohledně popálenin. Jenže se nezdálo, že by cokoliv z toho šlo aplikovat na jeho zranění takže prostě bude muset cokoliv. Všechny myšlenky v tomhle směru se ale zastavily, když jí Takeshi chytil za ruku. Nedalo by se říct, že to čekala, tak na něj chvilku jen tázavě koukala. Když ale pochopila, že se chystá říct něco vážného, její pohled zvážněl. Ať to bylo cokoliv, řekla mu že se jí může svěřit. Takže teď si to musí vyslechnout ať jde o cokoliv.
Vypadalo to, že musela chvilku vstřebat všechny tyhle nové informace. Pak jen nespokojeně zavrtěla hlavou, protože jí to zatím v hlavě nedávalo dost smysl. Bylo to jako kdyby jí chyběly nějaké části téhle hádanky. "Tak hele. To nejdůležitější první. Přilož si prosím ten led na tu spáleninu, ať aspoň víme, jestli to funguje." odložila všechny otázky nebo další reakce až do momentu, než se mu aspoň pokusí pomoci. To ostatní mohlo přijít později. Nevypadalo to, ale že se Takeshi chystá spolupracovat a tak se k němu natáhnula dostatečně blízko, aby mu mohla led přiložit na ránu sama. A prostě držela. "Dobře, to bylo to nejdůležitější." pochválila se za zachování chladné hlavy.
"Takže ty jsi cool týpek co metá blesky, huh?" zamumlala si pod nosem trochu pobaveně. Tak nějak ani neměla potřebu to nějak zvažovat. Jestli to říkal, tak tomu věřila. A svým způsobem i chápala, proč se s tím nechtěl hned svěřit. Nemohla sice soucítit úplně se vším všudy, ale tu druhou část dobře chápala. Taky chtěla pomoci, ale nezmohla nic. A jestli si Takeshi myslel, že měl nějakou povinnost to udělat kvůli nějaké neznámé síle, tak se podle ní šeredně pletl. Ale nic z toho neřekla nahlas, aspoň ne teď. Volnou ruku mu položila kolem ramen a lehce ho pohladila.
"Udělal jsi co jsi mohl. Ocitl jsi se v naprosto bizarní situaci a i tak jsi jednal. Ne každý na tvém místě by vůbec něco takového dokázal." snažila se ho utěšit aspoň trochu. Věděla, že její slova jsou asi nic oproti tomu, čím si procházel, ale musela doufat, že ho dokáže aspoň trochu zklidnit. Připadala si trochu sobecky, když v ten moment začala sama vzpomínat na to, kde asi skončili její přátelé nebo na tu ženu, co viděla umřít. Protože se zdálo, že Takeshi si prošel třikrát tím horším a ještě s třešničkou na vrchu. "Jsem tu s tebou, dobře? Nikam nepůjdu." i tak optimistická osoba jako Zoe znala smutné pocity, tomu se prostě nedalo ubránit. A dokázala si aspoň přibližně představit Takeshiho momentální pocity. A tak se mu snažila dát to, co si myslela, že ona by v takové situaci potřebovala - někoho, kdo je s ní. Nemusí nic říkat nebo dělat, ale prostě tam je. A to samo o sobě často udělalo hodně.

[takeshi]

Ještě to nevěděl, ale kdykoliv měl Takeshi špatnou náladu, přišlo s ní i dost nepříznivé počasí. Déšť venku hodně zhoustl a v dálce se začaly proplétat blesky. Zoe měla pravdu v tom, že zvuk doprovázející pršení tu byl slyšet moc pěkně.
Její prvotní reakce byla nejvíc Zoe, co mohla být. Místo toho, aby reagovala na to, co jí právě řekl, mu řekla, aby se postaral o svoje zranění a nakonec to ještě dopadlo tak, že se mu o něj začala starat ona.
"Ještě jsem bohužel nedošel k tomu bodu, kdy je to cool. Nic takovýho jsem nechtěl a mám pocit, jako by to tam celý šlo do kytek právě kvůli tomu, že se mi celá ta věc stala." Bylo to na houby, ale nedalo se nic dělat. Chtěl jít domů a vyspat se ve své posteli. Ráno by si pravděpodobně udělal nějakou vaječnou omeletu, a pak by celý den relaxoval. Jenže nic z toho vrátit nešlo a jediný směr, kterým se mohl vydat, vedl dopředu.
Pravda byla, že udělal, co mohl, ale to neznamenalo, že se s tím hodlal spokojit, protože pokud jim ten chlap se svým andělským boybandem půjde po krku, musí být silnější, ale vůbec nevěděl, jak by to měl udělat. Teď tu měl každopádně dalšího člověka, o kterého v žádném případě nechtěl přijít, což byla dobrá motivace k tomu, aby na to přišel.
"To jsem rád." Hlas Zoe mu pomohl trošičku se srovnat a uklidnit se, takže už mohl zvednout hlavu. "Necítím se totiž dobře, když jsem u někoho, kdo není doma." Zavtipkoval trošku na zlehčení situace. "Na druhou stranu," nadzvedl obočí. "Mohl bych obsadit tvůj spacák, takže by to mělo i svoje výhody. Jen říkám." Zasmál se, ale bylo na něm vidět, že je to jen maska za kterou se snaží ukrýt smutek a lítost.

[zoe]

Změna počasí byla podezřivě náhlá, ale rozhodně to bylo to poslední, na co teď Zoe myslela. Když nic jiného, tak se zvuk kapek zintenzivnil a to prostě znělo hezky, takže si bez vědomí toho, že tohle počasí zhoršuje její nový kamarád užívala bubnování na pozadí. Mělo to překvapivě uklidňující účinky a mohla jen doufat, že to má stejný vlil i na Takeshiho. Celou tu dobu opravdu pečlivě držela balíček ledu na jeho ráně, v místě kde vypadala nejhůř. Snažila se ho držet tak, aby se jeho kůže tak akorát dotýkal a nepůsobil žádným tlakem, protože měla starost, že by ho to mohlo bolet. Když se hrabete v drátech a pájíte spoje, tak musí mít pevné držení rukou, což se teď hodilo.
"To vlastně jen znamená, že se do toho bodu musíš ještě dostat. Takže bych řekla, že jsi právě našel svůj první milestone v tomhle našem prapodivném dobrodružství." její hlas byl naprostým kontrastem toho jeho momentálně. Veselý, nadšený a hlavně plný naděje. Věděla, že ho teď nesmí nechat věšet hlavu, protože by se v tom utopil. Stiskla mu lehce rameno, aby dala svým slovům trochu na důrazu. "Nemůžeš dělat žádné závěry, když vlastně pořádně nevíme, co se stalo. A myslím, že to nás přivádí hned k druhému milestonu a to je vlastně získat nějaké informace. Protože takhle můžeme spekulovat celé dny a dost možná se nikdy nedotknout ani pravdy." bylo velice složité vybrat správný tón hlasu, který by člověka současně utěšoval, ale i motivoval v tom pokračovat dál. Ale jestli měl někdo něco takového dokázat, tak to byla Zoe.
Pobaveně se usmála jeho pokusu o vtip a položila mu ruku do vlasů, které mu s takovým spokojeným hravým úsměvem trochu rozčepýřila. "Naprosto upřímně je to přesně to, co bys měl udělat, protože poslední co potřebujeme je aby jsi nachladnul. Tvoje tělo i tak bude muset dost bojovat s tímhle zraněním, ne ještě aby muselo řešit bacily." opětovala mu pobaveně jak nadzvednuté obočí. "Slibuju že nekoušu, ale neslibuju že se ti nebudu pokoušet nainstalovat mechanickou ruku." bylo vidět, že jeho smích není tak úplně upřímný, ale doufala, že ho dokáže donutit aspoň na moment upřímně usmát. Vypadal že to fakt zoufale potřebuje. A taky si potřeboval odpočinout. Zoe měla pocit, že by se měla ujmout nějaké zodpovědnější pozice v rámci jejich duo týmu, protože v porovnáním s Takeshim toho za sebou asi prostě měla méně. A to neměla být výmluva nebo tak, bylo to naprosto logické rozhodnutí.

[takeshi]

Opřel si hlavu o zeď a nad tím, co mu Zoe říkala, se hluboce zamyslel. První milestone, hm? Něco na tom možná přece jen bylo. Kdyby se nikomu nic nestalo, tak by se mu myšlenka zisku super schopností líbila. Vlastně, asi bylo jen hodně málo lidí, kteří by byli proti ne? Mohl by si dokonce vybrat i nějaké jméno, jako to měly postavy v komixech. Heh, jak by si říkal? Storm Sushi? To mělo takový správný komický nádech a vlastně to byla i pravda.
Co se týkalo druhému milestonu, Takeshi znovu uhnul očima někam do strany, protože se cítil trochu blbě. Přemýšlel, jak by jí všechno řekl, ale to bylo něco, co si chvíli musel připravovat. Zoe mu mezitím rozcuchala vlasy, což byl vlastně stejně takový default, takže mu to vůbec nevadilo. Z jejího následujícího návrhu pak zmateně vykulil oči. "Ne, já to tak nemyslel," ohradil se. Byl to jenom malý neškodný vtípek. Takeshi tu nebyl proto, aby někomu lezl do spaní a ta deka mu zatím stačila. Nicméně to byl pořád Takeshi a když tam Zoe začala říkat některé konkrétní věci, probudila se jeho laškovní povaha. "Ah, škoda," žertovně se zamračil. "Já doufal, že tošku koušeš a robotická ruka zní cool, mimochodem. Vždycky jsem si říkal, že kdybych měl o nějakou končetinu přijít, chtěl bych jí nahradit právě robotickou. Kyborg Takeshi? Duh!" zasmál se.
Potom na chvíli prostě zmlkl. Už ho napadlo, co by mohl dodat k tomu druhému milestonu. Řekl toho Zoe hodně, ale ani zdaleka ne všechno a po tomhle všem, co pro něj udělala, k ní hodlal být upřímný. "Možná...Je tu ještě něco dalšího, co jsem nezmínil." Řekl opatrně a znovu se na Zoe podíval. Doufal, že když do teď přijala všechny informace s chladnou hlavou, bude v tom pokračovat i nadále. "Do teď to všechno znělo hodně šíleně, ale teď to bude ještě trošku víc batshit crazy." Kde by měl začít? "Říkal jsem, že se mi stalo něco. No, uh. Na té oslavě jsem asi omdlel nebo něco," začal. Mluvil pomalu a díval se u toho Zoe do jejích zelených oček.
"Nejdřív jsem slyšel bouchání, což se později ukázalo jako pokus o bubnování. Nechci odsuzovat někoho, kdo se snaží, ale ten týpek, kterýho jsem potkal měl dost zastaralou techniku a znělo to prostě hrozně." Asi v tom hrálo roli i to, že z toho Takeshimu krvácely bubínky, ale to byl detail. "Byl to Raijin. Japonský bůh bouře. Chtěl si mě vybrat jako..." Zamyslel se. "Nevím, jestli je šampion to správné slovo, ale hádám, že je to asi nejblíž. Nicméně k tomu nakonec nedošlo, protože se tam objevil jinej bůh - Susanoo." Na chvíli zmlkl a sledoval, jestli je Zoe pořád s ním a poslouchá ho. "Chlap v kimonu s dlouhým mečem. Porazil Raijina v boji a eh no... Ukradl mě?" Tak nějak si to aspoň pamatoval. Pak ho Susanoo usmažil a usekl mu hlavu, ale to byla informace, kterou si radši nechá pro sebe.
"A od té doby dokážu tohle," zvedl levou ruku a roztáhl od sebe prsty, mezi kterými přeskočil elektrický náboj. "A to je celá moje pravda. Teď víš všechno, co já."

[zoe]

Zoe se pobaveně se zasmála jeho reakci a zavrtěla nespokojeně hlavou. "Ale já to tak myslela. Poslední co chci po tom všem riskovat je, že dostaneš rýmečku." uvědomila si, že ji po prstech začínají stékat kapky vody. Překvapeně mrknula na pytlík s ledem, který vypadal, že pod teplem vycházejícím ze spáleniny prohrával více, než očekávala. "Pomáhá to chladit aspoň trochu nebo je to slepá cesta?" zeptala se ho na feedback. Lednička sice byla malá, ale dole ve vstupním patře byla koupelna s tekoucí vodou, přeci jen tohle přes týden mohla pracoviště několika desítek lidí, takže teoreticky s trochou snahy mohli prostě další a další led vytvářet. Upřímně byla naprosto ztracená, co jiného by mohli pro jeho zranění udělat. Takové věci se bohužel prostě musely nechat zahojit samy od sebe, ne?
"Představ si, co všechno se do takové ruky dá nacpat. Je to strašně moc extra prostoru. Nemusel by jsi nosit klíče ani mobil po kapsách, prostě by jsi je nosil v ruce." na moment se zasněně zakoukala někam do krabic za nimi. "Je jen otázkou času, než se to stane realitou. Zrovna tahle technologie je dnes hodně žádaná a každý rok se do ní investují miliardy. Jen si to představ." máchnula nadšeně rukou do vzduchu. Představa že by mohli všichni lidé co přišli o nějakou část těla prostě dostat náhradní byla naprosto úžasná.
"Opravdu, ale opravdu jsem nečekala, že je tu ještě něco, co máš na srdci." zamrkala na něj vesele, ale ironicky. V jeho pohledu se momentálně dalo velice lehko číst, ale i tak ho do ničeho nechtěla nutit. Poslechne si prostě to, co jí bude chtít sám říct. A proto když se zase rozpovídal tak zmlkla a pozorně, naprosto vážně ho sledovala a poslouchala. Když domluvil vypadalo to, že jí zase chvilku trvalo vstřebat všechno, co se dozvěděla. Minimálně to odpovídalo na pár otázek, které měla, ale svým způsobem to zase vytvářelo dvojnásobek dalších otázek. Takový nekonečný cyklus. "Myslím, že se mnohem lépe pracuje s informací, že tvoje síla pochází od nějakého boha než se prostě jen tak objevila." vydechla nakonec trochu překvapeně. Všechno to znělo stejně trefeně, ale úžasně. "Doufám, že teď nebudu úplně za blbce, ale kdo je přesně tenhle Susanoo zač? Víš o něm něco? Nevím, dal ti třeba nějaké instrukce co s tím máš dělat?" odvážila se konečně mu začít dávat nějaké otázky.
Když ji však ukázal že dokáže v ruce vytvořil elektrický náboj, nadšeně vyjeknula a okamžitě vystřelila na nohy. "Počkej, počkej. Chvilku. Udělej to ještě jednou." odběhla zase někam mezi krabice a chvilku šlo slyšet, že se jenom v něčem přehrabuje. Po chvilce přiběhla zpět s malou černou plastovou krabičkou v ruce. Muselo jít o nějaký měřící nástroj, protože kromě několika tlačítek měl i malou obrazovku a z vršku trčely dvě kovové tyče. Zoe mu právě tyhle tyče strčila k ruce a plná očekávání na něj koukala, až to udělá znovu.