Na úteku vo veľkom jablku

[takeshi]

Srdce mu poskočilo, když uviděl, jak Zoe spolkla kojotovu květinu - jeho nádherný klíč od brány do neznámého světa plného fantastických, avšak strašidelných úkazů a bytostí, které budou moci objevovat a poznávat společně. Jakmile si Zoe projde tímhle procesem, budou stejní.
Jenže co když se Huehuecoyotl mýlil a bezbolestný proces nebude fungovat? Existovala šance, že se Zoe ze své proměny už nikdy neprobudí a zůstane na cestě mezi životem běžným a tím božským? Možná že nesmrtelní neměnili svoje tradice z dobrého důvodu a kojot právě udělal obrovskou chybu. Na Takeshiho zádech se znovu zjevil těžký háv pochybností.
Klekl si na zem vedle ležící Zoe a rukou jí začal hladit ve vlasech. Věděl, že nemůže udělat nic, aby jí pomohl vrátit se zpět a všechno, co se odehrávalo tam, kde se teď nacházela, bylo nejspíš jen v její a kojotově moci.
S hlubokým nádechem se pokusil potlačit myšlenky, které začerňovaly jeho mysl. Zavřel oči a soustředil se na zvuky přírody kolem něj. Ten hlas však neutichl. Bez přestání Takeshimu vyprávěl ty nejhorší scénáře, které se mohly stát a snažil se ho zlomit. Co měl udělat? Pak si vzpomněl.
"♪ Nobita kage wo hodou ni narabe, ♪" začal zpívat něžným roztřeseným hlasem. "♪ Yuuyami no naka wo kimi to aruiteru, ♪" byla to píseň, kterou si Takeshi zpívával jako dítě, když byl smutný.
"♪ Te wo tsunaide itsu made mo zutto, soba ni ireta nara nakechau kurai. ♪" V dobách prostších, avšak bolestivých. Co by malý Takeshi řekl, kdyby věděl, co se s ním v budoucnosti stane? Že z něj jednou bude bojovník, kterého si vybral samotný Susanoo - bouřlivý kami. Měl by ho pak tatínek radši a trávil by s ním víc času? Naskočit na vlak nostalgických emocí možná nebyl nejlepší nápad. Zajel do dlouhého temného tunelu a Takeshiho zpěv utichl v šepot.
Vysoká tráva okolo začala mizet, ptactvo ztichlo, zeleň pobledla a mraky se roztrhaly. Z krásného aztéckého snu se vrátili zpět do reality a Takeshi se zase našel na rozloženém spacáku vedle Zoe.
"♪ "kimi ga iru to  donna koto demo, norikireru you na kimochi ni natteru. ♪" Pokračoval ještě chvíli tichým hláskem, než nakonec přestal.
Na konci jeho pomyslného tunelu se však přece jen objevilo světlo a Zoe zase přišla k sobě. S vděčnýma očima se podíval na kojota a usmál se, než se zase položil na spacák, aby si po svém stress tripu trošku odpočinul.

Slová Zoe boli pre kojota radostnou piesňou. Hue jednu zaspieval pre svoju vyvolenú, zaspieval jej na dobrú noc, a ona mu to opätovala svitom nového slnka, piesňou krásneho a sviežeho rána. Slová, ktoré musel predniesť každému, nielen jeho pochybovačom. Hľadanie poslednej éry sa mohlo skončiť. Jeho prianie - napísať bodku za týmto dávnym zadaním - sa vyplnilo. Zoe nemusela prežiť agóniu reinkarnácie.
"Veľkolepé, zlatá Zoe, ikniutli, moje slnko." Rozžiarila sa kojotova tvár a vrhol sa na Zoe, v snahe poriadne ju vystískať. Hue vedel, že ľudia milujú objímanie, a sám sa musel priznať, on ho miloval taktiež. Koho zaujímali zastaralé názory, že Nesmrteľní by so smrteľníkmi nemali obcovať alebo sa vôbec priateliť? Hue ich považoval za vtip. Bol to jeden z dôvodov prečo ľudia napokon bohov znenávideli. Lebo sa nechceli objímať. V zásade čistá pravda. Na Hueho však znova dorazila únava a bol rád, že sa drží Zoe, lebo potreboval podoprieť. Ale ešte nemohol odísť. Svojej vyvolenej musel čo-to povedať, nezanechať ju v tme, ako boli donútení urobiť ostatní jeho bratia a sestry.
"Deti moje, stojíme na prahu nového veku." Prehodil s ustatým úsmevom, jeho oči ponárajúc sa do spánku. Ani jeden z nich isto nepochopil o čom Hue hovorí, ale na tom nezáležalo. Hue to hovoril pre seba. Tajomstvo mierumilovnej reinkarnácie mu bolo odhalené, ale tým sa jeho práca zďaleka neskončila. Nie, nie, zatiaľ postával na štartovnej línii. A konečne mohol vyraziť napred. Posledné chvíle so Zoe (aspoň pre teraz) však nechcel využiť sebareflexiou. Jeho vyvolená sa stále topila v hlbočiznej vode a navôkol nej krúžili hladné žraloky. Hue ju však nemohol držať za ruku, to nie. Život avatara bol ťažký a starý kojot vedel presne do čoho ju uvrhol. Otvoril jej oči vo svet reálny, ale krutý, bezohľadný a nemilosrdný.

Hue v sebe nazbieral posledné sily a uprene sa zahľadel na mladú ženu. Jednu ruku položil na svoje srdce a druhú na srdce svojej vyvolenej.
"Zoe, naše srdcia sú teraz spojené. Tvoj hlas je mojím hlasom. Poznám tvoje srdce, a viem, že ho použiješ len na dobro. To je jediné čo od teba žiadam - ukáž ľuďom, že je v nás niečo dobré. Niečo čo stojí za to nasledovať. Ukáž ľuďom, že nám je ľúto našich prehreškov, a ak nám neodpustia, nič sa nestane. Zmeň ich tmu na svetlo, ich noc na deň. A do tých čo sa postavia proti tebe, do tých sa nepúšťaj mečom, ale slovom." Hovoril pomaly, zvýrazňoval každé slovo, a niekde v hĺbke duše vedel, že Zoe by tak robila i bez jeho žiadosti. A zároveň hovoril pravdu, vaše srdcia boli teraz skutočne zviazané - napĺňal ju pocit nezvyčajného spriaznenia s kojotom, akoby ho verne poznala už dlhé roky, akoby boli blízkou rodinou v minulom živote, možno starými priateľmi.
"Chcem, aby ľudstvo poznalo pravdu, a len pravdu. Nie chválu nás privilegovaných. Chcem, aby ste im otvorili oči, oslobodili ich od klamstva, a potom, nech nás všetkých slobodne súdia." Pokračoval Hue slovami, za ktoré by ho väčšina jeho rodákov odsúdila do pekla samotného. Kojot nemal záujem o slávu a veriacich, ale o oslobodenie kozmu spod nekonečného a falošného vplyvu Elohima. Hue vedel, že akonáhle sa smrteľníci dozvedia o klamstvách kresťanstva, veľký "Boh" na tom nebude o nič lepšie ako staré panteóny, ktorých mnohé zlyhania už ľudia znali dlho. Nie, on s Elohimom nemal problém, predsa len, stal sa víťazom a patril mu rešpekt, no ak chcel hrať férovú hru...

"Ale musím sa ja vydať na odpočinok. Nepočítal som, deťúrence, že to s vami bude jednoduché, a oceňujem váš zápal pre boj... vskutku, som zaň vďačný." Zakýval hlavou veselo, ale namiesto toho sa mu poriadne zakrútila. Ach, áno, títo mladíci boli plní života, nie mŕtvi a zoschnutí ako Nesmrteľní - takej silnej irónii sa musel Hue skoro zasmiať.
"A tento rituál reinkarnácie, veľký experiment, ten si mnoho zoberie..." Pocity šťastia a úspechu vysoko prevyšovali pocity únavy a bolesti. Už dávno sa rozhodol ľudí jednoducho nezabíjať, nie tak brutálnymi a strašnými spôsobmi, aké preferovali niektorí Nesmrteľní. Susanoo sa naopak rozhodol pre jednoduchý švih mečom a pravda, nezobrala ho slabosť, nemusel odpočívať. A to sa negatívne odrazilo na jeho vlastnom avatarovi.
"Teraz žiadam aby ste ma pozorne vypočuli. Vás, vyvolených má na zodpovednosť Medawisla a jeho spojenci z lenapskej svätyne, tu v New Yorku. Veci, ako vieme, sa riadne zorali... Meda na vašu veselicu vyslal niekoľko zvedov, no mám za to, že zlyhali. Hádam, že bol medzi nimi aj milý Azeban. Nemajte mu to za zlé. Na nešťastníka sme zniesli obrovské bremeno, pod tlakom ktorého by sa zrútil ba aj titán. Ale jeho srdce je na správnom mieste, v tom mi veriť môžete." Pokúsil sa Hue trocha osvetliť fiasko, ktoré sa udialo na narodeninovej oslave. A tak ako bolo starému kojotovi správne, z tragédie nevinil poctivého, ale toho, kto stál za zlyhaním poctivého. Azeban sám nič nezmohol proti sile Rádu. A bohovia vrátane Medawislu sa mali lepšie pripraviť.
"V meste sa obrňte ostražitosťou a obozretnosťou. Templári po vás už v tejto chvíli dravo pátrajú a vo svojej snahe neustanú až vás nepolapia. Pohybujte sa pod plášťom tmy, verte len spojencom Medawislu." Hue by samozrejme preferoval, ak by tu obaja zostali až po nich nepríde jeden z agentov lenapskej svätyne. Ale zároveň mu bolo jasné, že ich tu nemôže zadržať. Ak chceli odísť, bolo to ich slobodné rozhodnutie.

Hue sa napokon rázne postavil na nohy, riadne sa zapotácal a po krátky moment hľadal rovnováhu. A v tomto stave sa mal vrátiť do Aztlánu. Nedokázal ani poriadne chodiť, nieto ešte sa vznášať alebo lietať. O! Ešte jedna vec! Kojot otočil pohľad na Takeshiho a varovne zdvihol prst.
"A ty, Takeshi, dobre sa o ňu postaraj. Rešpektuj ju sťa sebarovného. A nedovoľ aby sa jej niečo stalo! Chráň môj kvietok vlastným srdcom a vlastným životom! Lebo aj Huehuecóyotl sa vie nahnevať, a poviem ti, len bleskov a hromu sa teda nezľaknem." Teraz znel ako amalgám starostlivej babičky a vystrašeného otca, no musel to spomenúť. Vedel presne ako môžu niektorí (a nielen iní ľudia) zneužiť nevinnosti Zoe, a rozhodne to nemal v pláne dovoliť. Po týchto slovách sa vyšvihol do vzduchu, kde spravil divoký premet, a skoro narazil do vysokej veže krabíc.
"♪ Priatelia, xiauh ica cualtzin! Timo-itazque. ♪" Lúčil sa so smiechom, ale všetkému nebol koniec. Akosi ste všetci zabudli na prítomnosť Kukulkana. Had ladne vyletel za kojotom, chvostom sa obmotal okolo jeho nôh a zasyčal mu priamo do tváre.
"Priateľu, nezabúdame na niečo?" Znela jeho výhražná otázka, na čo Hue len odmietavo pokrútil hlavou a silou mocou sa vymotal z hadovho zovretia. Ale aj Kukulkan videl tie kropaje potu, ktoré Huemu vyrazili na čelo. Kojot tak akosi dúfal, že sa k tomuto momentu nikdy nedostanete. Ako mohol vysvetliť, že Kukulkana svojou cestou zviedol len preto, že nutne potreboval dobrú spoločnosť? Ako mohol zdôvodniť, že Takeshiho si už vybral Susanoo?
"Prečo mám ten pocit, že ssom ssa polapil do ďalššieho tvojho výsstrelku? Hue, ssme priatelia, ale ak... Hue! Len počškaj!" Kojot sa pustil do zbesilého úteku - alebo teda skôr úletu - smerom k mohutnému strešnému oknu. Na oboch zmätených avatarov ešte stihol veselo zakývať a venovať im ospravedlňujúci výraz. Kukulkan sa zhlboka nadýchol a po kojotovi vyfľusol nabrúsený poryv vetru, ktorý s obrovským šramotom vyrezal do strechy riadnu dieru a následkom pokrčil aj okolité materiály. Okrem strechy zajačal bolesťou aj Hue, tá veterná žiletka mu odobrala skoro polovicu chvosta - no úspešne sa mu podarilo uniknúť kamsi na šíru oblohu.
"Neželaj ssi ma, ty sstarý praššivý pessss!" Zrúkol Kukulkan namosúrene a pomocou svojich operených krídel sa za kojotom pustil ako hladný orol, ktorý si na zemi vyhliadol chutného hlodavca. Zanedlho sa vytratilo aj hadovo osočovanie. V sklade ste sa znova ocitli osamote. Nuž, vaša rozlúčka mohla dopadnúť aj lepšie, ale Hue miloval svoje malé žartíky, a starého psa nové triky nenaučíte.

[zoe]

Po prvotním návalu nové energie se Zoe trochu uklidnila, hlavně protože si prohlédla všechny ostatní v místnosti. Takeshi vypadal že si potřebuje odpočinout, Hue vypadal více než vyčerpaně. Asi se nebylo čemu divit a tak sama sebe v mysli napomenula, aby se trochu zklidnila a zjistila, jestli pro ně může něco udělat. Nejprve se ale otočila na boha, protože se zdálo, že má ještě stále něco na srdci.
"Ikniutli." zopakovala po něm něžně a vesele se přitom uculila. Svým způsobem to byla vlastně pocta, přeci jen asi opravdu málo kdo mohl říct, že má takový pozitivní vztah s bohem. I když Zoe kojota před sebou viděla jako přítele na prvním místě, boha až na druhém. Opětovala mu jeho objetí s nečekanou silou vzhledem k její velikosti. Jeho únava byla jasně vidět a Zoe by byla raději, kdyby si šetřil energii, ale zdálo se, že ať má na srdci cokoliv, je to důležité. Proto pečlivě poslouchala každé jeho slovo, aby nemusel nic opakovat nebo dál vysvětlovat. Neopovážila se vydat ze sebe ani slovo, jen občasně souhlasně přikývnula. Měla pocit, že jí potkalo obrovské štěstí, že bůh který si jí vybral byl právě Hue a ne někdo zlý nebo děsivý. Měla pocit, že se s ním dokáže bez problémů sto procentně ztotožnit a to byla jejich historie odlišná jak jen mohla být. Věděla, že by se řídila jeho slovy, i kdyby je teď nevyslovil na hlas, ale jeho proslov jí ještě více utvrzoval v tom, že tohle je přesně to, co musí udělat.
"Moc si cením toho, že jsi zašel tak daleko jen pro to, aby jsi mě ušetřil toho procesu." promluvila konečně, když začal bůh vysvětlovat, že se musí po takovém zákroku vydat odpočívat. Naprosto casually mu přitom začala tykat, protože to prostě přátelé dělají. Když se Hue postavil, naprosto automaticky ho přidržela za ruku, aby rovnováhu našel snadněji. V jejích očích se blýskala starost, když ho takhle viděla a přála si, aby existovalo něco, co pro něj mohla udělat. "Teď pro něj možná nic udělat nemůžu, ale další nejlepší věc co můžu udělat je dodržet to, o co nás prosí." ujistila se, že pevně stojí na nohou, než ho pustila. Když mluvil na Takeshiho, jen se na něj podívala přes rameno a pobaveně se usmála, přeci jen v ten moment nezněl Hue jako bůh, ale jako každý jiný člověk. A možná právě proto si ho tolik oblíbila i v tom krátkém čase.
Když se do něj pustil opomenutý Kukulkan, udělala Zoe raději ze dva kroky zpět, blíž k Takeshimu. Tohle už asi bylo jenom mezi bohy a hlavně si byla jistá, že si to dokáží mezi sebou nějak urovnat. Když se následně v lehce chaotické nátuře oba vrhnuli k odchodu, Zoe ještě doběhla pod místo, kterým zmizeli z místnosti a vesele začala mávat oběma rukama. "Ixquicha nimitzihtaz!!" Zoe totiž z plného srdce věřila, že tohle není naposledy co se vidí. Věřila, že se zase brzy potkají a ona snad bude moct ne jenom Huemu, ale i Kukulkanovi hrdě oznámit, že dělala přesně to, co po ní chtěl. I když si ještě zatím nebyla úplně jistá, co by pro to měla dělat. Ono se to určitě brzy ukáže.

Chvíli koukala do stropu i po tom, co oba bohové zmizeli. Pak se prudce otočila a vesele dohopkala k položenému Takeshimu. Skrčila se k němu a zvědavě si ho prohlédnula, než na něj promluvila. Snažila se zjistit, jestli je v pořádku, protože vypadal minimálně vystresovaně. Což bylo naprosto pochopitelné. Jemně mu položila ruku na čelo, jako kdyby zjišťovala zda snad nemá horečku. Takový stres totiž klidně mohl mít negativní dopad na zbytek těla a obzvláště hlava na to byla citlivá. Přeci jen Zoe byla mimo jiné u studentka vysoké školy, o stresu něco věděla. "Jak se cítíš?" zeptala se ho opatrně, když se ujistila, že zvýšenou teplotu asi teda nemá. Zvědavě naklonila hlavu na stranu, zatímco někde v hlavu už jí šrotovalo milion dalších věcí. Jedna z nich ale vyplouvala oproti ostatním na povrch - co teď? Zdálo se, že nejlogičtější další krok by byl najít onoho zmíněného Medawisla, ale ve vzduchu visely jiné věci, které určitě oba chtěli udělat. Zoe stále musela zjistit jaký byl osud jejích přátel a podle toho co říkal Takeshi včera, jeho největší starost byla matka. Možná ji bude chtít zkusit nějak zpovzdálí zkontrolovat, aby mohl být v klidu. "Ještě že jsou naši úplně z ruky, jinak bych o ně taky měla strašnou starost." dlouze si povzdechnula. Jak moc mohli odložit hledání jejich protektora, nebo co přesně byl zač, kvůli osobním sobeckým důvodům? "Já vím, že se zdá skoro jasné, co bychom měli dělat dál, ale..." zatvářila se trochu nejistě. Možná to bude znít dost hloupě. "...je normální chtít se postarat o nějaké věci, než se do toho pustíme, ne snad? Dost možná se nebudeme moct k naším životům už vrátit." koukala přitom lehce provinile někam nekonkrétně do boku.

[takeshi]

Takeshi neměl nejmenší tušení, kdo je Medawisla, ale podle toho, co Hue říkal, se jednalo o někoho, kdo jim chtěl pomoct, takže by možná nebylo úplně od věci, kdyby se ho se Zoe pokusili najít. Jenže jak? Takeshi měl pocit, že toho po kojotovi už nemůže chtít víc, protože to co udělal pro Zoe, mělo nevyčíslitelnou hodnotu a kdo ví, jak dlouho se po tom ještě bude chudák vzpamatovávat. Ne, tohle byl teď jejich problém.
Po kojotově rodičovském kázání se Takeshi nedokázal neusmívat jako sluníčko. Bylo skutečně roztomilé, jak se o svoji avatarku staral. "Slibuju." Přikývl na souhlas a vlastně i na rozloučenou, protože oba bohové se pomaličku začali chystat k odletu. Přichystali si pro ně ale vskutku zajímavé ráno, na které Takeshi jen tak nezapomene. Výlet do Huehuecoyotlova starého domova byl velkolepý, krásný a zároveň i trochu smutný. Zanechal však Takeshimu v srdci maličké zrnko naděje, kterou momentálně potřeboval víc než cokoliv jiného.
"Klidně bych ještě spal." Odpověděl upřímně a hlasitě si oddechl mezitím, co mu Zoe pokládala ruku na čelo. Nebyl si jistý, proč to dělá, ale nebránil se. "Jak se cítíš ty?" zeptal se. Takeshi si před pár minutami neprošel největší změnou svého života. Měl pocit, že to Zoe by měla ležet a starat se zase on.
"Je? Já ti nevím, ale já jsem pořád stejně ztracenej jako včera," zasmál se a posadil se. Musel by být slepý, aby si nevšiml lehce provinilého výrazu, který se Zoe usadil na obličeji. Takeshi natáhl ruku a naznačil, aby si Zoe sedla k němu. Jestli to udělala, tak jí rukou objal kolem zad. "Nezajímá mě, co je nebo není normální. Řekni mi, kde bys chtěla začít a přesně to uděláme." Sám měl svoje starosti, kterých by se radši co nejdřív zbavil, takže tušil, jak se Zoe asi cítí.

[zoe]

"Hmmm?" Zoe reagovala poněkud překvapeně na to, že by Takeshi ještě spal. Měla na mysli moc věcí, aby dokázala v takový moment spát, i když toho asi přes noc moc nenaspali. A nebo za to taky mohl ten podivný příval energie, který cítila po Hueho rituálu. Zvědavě před sebe natáhla svoje ruce a několikrát je semknula v pěst a zpět. Nevěděla, jestli se měla cítit ještě nějak jinak. "Jsem naprosto v pohodě." usmála se na něj, aby ho ujistila. "Ale jestli si chceš ještě odpočinout, tak bych neřekla, že několik hodin něco změní." ona by si tady nějakou zábavu našla, o tom žádná. Zamyšleně přejela pohledem krabicových věží okolo nich a přemýšlela nad tím, jestli bude muset tohle všechno opravdu nechat za sebou. Nemohla pomoci drobnému píchnutí u srdíčka, které se přitom ozvalo. "Určitě zvládnu všechno nějak skloubit dohromady. Teď jen musíme přijít na to co a jak." ujistila se a posadila se vedle Takeshiho, jak jí naznačil.
Spokojeně se k němu přitulila, zatímco zvažovala svoje možnosti. Jejich možnosti. Bylo toho tolik co chtěla udělat, ale současně věděla, že je toho tolik co udělat nesmí. Chvilku trvalo, než mu konečně odpověděla. "Chtěla bych zjistit, co se stalo s mými přáteli. I kdyby měla zjistit..." zhluboka se nadechnula než se opovážila vyslovit zbytek věty "...že ten požár nepřežili." nejistě se poškrábala ve vlasech. Ze všech směrů pohledu se to zdálo jako hloupost, kterou by opravdu dělat neměla, ale její srdce chtělo nejvíc právě tohle. "Na druhou stranu si ale říkám, že to nejlepší co bychom mohli udělat je najít toho Medawisla. Nemám sice nejmenší ponětí jak, ale jestli nás má mít na starost, tak ho potřebujeme najít. Rychle." zamrkala na něj tázavě, jako kdyby snad čekala, že udělá tohle rozhodnutí za ní. "Asi bude vědět něco více o celé téhle situaci. A jestli máme dokázat přežít, budeme potřebovat vědět proti komu vlastně stojíme." nebyla si jistá, jestli přesvědčuje sebe nebo Takeshiho, že tohle byla ta nejlepší volba. "Co ty? Je něco jiného, co by jsi chtěl ty udělat?" i přesto že jim Huehuecóyotl dal kolik jen informací dokázal, pořád jí přišlo, že vlastně nic nevěděli.

[takeshi]

Ono tolik ani nešlo o to, aby se víc vyspal, měl spíš takové nutkání schovat se ještě na chvíli před zodpovědností, která se jim hnala v patách. Na druhou stranu, na strašidelnosti jí tentokrát ubíral fakt, že Takeshi už nebyl sám. Navíc věděl, že pouto, které vzniklo před jeho očima, Zoe přineslo i nové schopnosti, které jen čekaly na to, až je objeví. Pokud se mělo jednat o něco, co se aspoň trochu podobalo tomu, co uměl Hue, tak Zoe mohla kohokoliv pořádně oblbnout.
Co se jejích starostí týkalo, Takeho napadlo, že by se to mohlo jednat právě o skupinu, se kterou se účastnila Bryanovy oslavy. Na chvíli se sám zamyšleně zahleděl někam bokem. Věděl, že to bude nebezpečné a klidně by to mohlo být i přesně to, na co jejich noví nepřátelé čekají, ale taky věděl, že pokud to neudělají, tak Zoe bude žít v nejistotě. "V tom případě zjistíme, jestli jsou v pořádku." Rozhodl nakonec za Zoe. "Medo-tamten si bude muset počkat. Stejně ani nevíme, kde bychom měli začít hledat. Navíc pokud nás má na starost on, tak by si nás měl najít sám. Podařilo se to těm dvěma." Pokrčil rameny a hlavou naznačil směrem, kterým se před chvíli odporoučeli Hue s Kukulkanem. "Musíme to ale zjistit nějak diskrétně, jo?" Bylo mu jasné, že to Zoe nemusí připomínat a vlastně si ani nebyl jistý, jestli se zrovna nesnaží zastavit sám sebe v tom, co se chystal říct dál.
"Já...Chtěl bych navštívit mámu v nemocnici. V poslední době na tom nebyla moc dobře a nechci, aby si o mě dělala starosti. Navíc, jestli máme zmizet, tak...Chtěl bych se aspoň rozloučit." Poslední slova mu zaskočila v krku. Nechtěl matku opustit, ale věděl, že kdyby to neudělal, tak by jí hrozilo jen další nebezpečí a už takhle bojovala v jedné těžké bitvě.

[zoe]

Zoe do Takeshiho přímo zabodla zvědavý pohled, zatímco čekala, až se rozmyslí, co na její přání odpoví. Tak nějak doufala, že ho prostě logicky zamítne a ona se nebude muset cítit zle, že dělají něco jiného, než by měli. "Svým způsobem ani nevíme, kde začít hledat co se nimi stalo." došlo jí z ničeho nic. Přeci jen by se neměla pokoušet je kontaktovat ze stejného důvodu z jakého Takeshi váhal s návštěvou nemocnice. Jestli chtěli dělat cokoliv z těchto tří možností, musí do toho opatrně. "Neměl by jsi v tom případě jako první věc sjet do nemocnice? Jestli máme opravdu někoho v patách, čím později se k tomu dostaneme, tím nebezpečnější to bude. Samozřejmě půjdu s tebou, vydržím počkat venku nebo tak něco." Vážně intenzivně nad tím přemýšlela, ale po chvíli jen vydala nespokojený povzdech neúspěchu. Nezdálo se, že existuje ideální cesta.
"Co kdybychom se prostě jako první věc pořádně najedli? Bude se nám určitě pak líp přemýšlet." přeci jen oba jedli naposledy minimálně včera. A nad jídlem mohli rozebrat své další kroky a jak přesně získají informace, které potřebují. Už teď v hlavě měla několik desítek variant, kterýma kdyby ho teď zavalila tak by ho asi zamordovala. Oba si potřebovali ujasnit myšlenky. "A taky bychom se mohli konečně zbavit našeho oblečení. Nemám nic proti hezkým věcem, ale image teď asi není naše priorita." pobaveně se usmála. "A taky pak bude snadnější se pohybovat po městě, čemu se nevyhneme v žádném případě." bylo to spíš jako kdyby přemýšlela nahlas a nevedla s ním konverzaci. Ale vzhledem k tomu že přemýšlet bylo to, co teď hlavně museli dělat.
Zoe se najednou prudce zvednula a zamířila si to k jedné z krabicových věží se zamyšleným výrazem. Měla tady tolik krámů a pokusů, možná by se něco z toho mohlo hodit. Možná by si s sebou mohla vzít nějaké drobnosti, jeden nikdy neví kdy bude zase potřebovat třeba... půjčit auto. Nebo tak něco. Určitě bylo dobré se připravit na cokoliv. "Někde tady mám batoh.." zamumlala si zamyšleně pod nosem, zatímco se rozhlížela okolo sebe. Asi byl pod vrstvou nějakých součástek, protože už ho několik dní neviděla. "Když na to přijde, třeba takový dron by mohl být užitečný, ne?" zvýšila hlas, aby ji slyšel i Takeshi. Určitě jich tady několik bylo, protože je používala jako referenci pro svůj poslední projekt. Některé z nich byly opatřené i kamerou, takže by jim mohly posloužit jako další pár očí. A to byl jen první příklad, který ji v ten moment napadl.

[takeshi]

"Na něco přijdeme, Zoe," pokusil se jí ujistit. "Minimálně by se o tom někde mělo psát ne? Pokud se někomu nepodařilo dostat ven, měli by to zmínit." A pokud ne, tak to muselo znamenat, že se všem podařilo dostat bezpečně ven. Něco takového jako výbuch ve vile, kde se pořádala akce, o které vědělo celé město, se nedá jen tak zamést pod koberec, aby se nikdo na nic neptal.  
Když Zoe řekla, že by měli nejdřív zajet do nemocnice, maličko znejistěl. Naposledy, když někam potřebovali jet, museli krást auto a rozhodně se nejednalo o něco, co by chtěl Takeshi v blízké době opakovat, pokud teda nebudou nutně muset.
Slova Zoe však dávala smysl. Využít situaci Takeshiho matky jako past na uniklého avatara bylo pro templáře naprosto ideální, takže jestli chtěl dostat svoji příležitost říct sbohem, musel jednat rychle. Jenže jak? Všechny možnosti mu v hlavě zněly strašně hloupě a končily neúspěchem. Nemohl si to přece jen tak nakráčet dovnitř, že ne? Takeshi ucítil, jak se na něj pod začala valit lavina úzkosti. Oběma rukama si objal kolena a opřel si o ně hlavu.
Naštěstí tenhle celý proces negativního myšlení zastavila Zoe, která navrhla, že by se na to nejdřív měli pořádně najíst. S povzdychnutím souhlasně přikývl, protože co si budem, už to byla nějaká doba, co naposledy jedl. Při myšlence na jídlo si z nějakého důvodu automaticky vzpomněl na kari udon. Měl strašnou chuť na nudle s tsuyu omáčkou. Jen si na tu chuť vzpomněl a už se mu sbíhaly sliny. Pak Zoe zmínila, že by se měli zbavit oblečení a Takeshimu slina zaskočila, takže se začal dusit jako idiot. Myslela to samozřejmě úplně jinak, než to jeho tupý mozek v onen moment pochopil.
"Naprosto s tebou souhlasím." Řekl konečně, když se mu podařilo popadnout dech. Navíc co se minimálně Takeshiho oblečení týkalo, moc hezké a použitelné už stejně nebylo. Rozhodně to chtělo pro oba něco trochu míň nápadného.
"Věřím, že by se pro něj určitě nějaké využití našlo." Souhlasil s nápadem. "Něco, s čím bychom spolu mohli komunikovat, kdybychom se náhodou museli rozdělit, tady asi nemáš co?" V ideálním světě by tu Zoe měla takové ty malé vysílačky, co se prostě strčí do ucha a můžou si hrát na Toma Cruise z Mission Impossible, ale to bylo asi jen takové zbožné přání.
"Mimochodem, kde seženeme něco k snědku?" rozhodl se vrátit se ještě na chvíli ke hladu, který Zoe před chvílí vyprovokovala.

[zoe]

"To je pravda." odpověděla překvapeně, nechápala proč ji to samotnou nenapadlo hned. Někde se o tom určitě musí psát nebo mluvit, přeci jen celá vila s desítkami, ne-li stovkami lidí uvnitř šla v plamenech. "Třeba by nám to mohlo pomoci zjistit i něco málo i o... ostatních?" nemohla najít správné slovo, ale měla na mysli jiné avatary. Přeci jen teď tak nějak patřili k sobě, ať chtěli nebo ne. Určitě mezi nimi bude spousta zajímavých lidí a svým způsobem se nemohla dočkat, až je potká. "Nebo o těch, co nám měli pomoci? Sám jsi říkal, že jsi se setkal s tím mývalem." zatímco tohle Zoe říkala konečně někde vyhrabala svůj batoh. Byl menší, takový ten ideálně velký na cestování po městě. Vytáhla z něj poznámkový bloček s tužkou, do kterého rychle zapsala tuhle myšlenku. Vždycky ji pomáhalo všechno dostat z hlavy na papír, dělalo to věci jasnější.
Tázavě vystrčila hlavu zpoza krabic, aby se ujistila, že se Takeshi nedusí. Když ale znovu promluvil, spokojeně se usmála a zase zmizela v moři elektroniky. "Dobře, beru ho s sebou." oznámila mu, jako kdyby to nebylo jasné a schovala drona do batůžku. Začala si přitom něco vesele pobrukovat, snad aby trochu rozptýlila atmosféru. "Hmmmm..." nic takového po ruce sice neměla, ale už v ten moment začala v hlavě šrotovat nějaký náčrt. Menší zařízení, která by komunikovala jen na privátní vlnové délce, aby je nikdo nemohl odposlouchávat. Přeci jen musí být opatrní. "Něco takového přímo ne, ale s trochou času můžu dát něco rychle dohromady. Teda nic komplexního co by fungovalo na kilometry daleko." začala se přehrabovat v jedné z krabic, kde hledala co všechno by mohla potřebovat. Přihodila samozřejmě i pájku a přidala si do notýsku další bod a to byla komunikace. Když byla spokojená s obsahem svého batohu, hodila si ho n záda a vrátila se zpět k Takeshimu se spokojeným úsměvem. Měla na zádech pár drobností, které by se mohly hodit. Cítila se docela sebevědomě momentálně.
"Pravda, jít se jen tak někam najíst asi není úplně dobrý nápad." zarazila se na místě, protože dobrou odpověď neměla. "Můžem prostě někde něco vzít po cestě a zašít se někde v parku nebo tak. Nevím, to nějak vymyslíme po cestě." prostě pokrčila rameny. V její hlavě to znělo docela jednoduše a odmítala si připustit, že to takové nebude. Vypadalo to, že je čeká nejeden úkol, který prostě budou muset nějak zvládnout za pochodu. "Možná bychom měli sehnat batoh i tobě, když budeme shánět oblečení. A vzít s sebou i tu deku." začala zase z ničeho nic vesele prskat nápady okolo.

[takeshi]

Kdo ví, jestli tady ještě vůbec nějací další avataři byli. Takeshi samozřejmě doufal, že někde budou a nachází se v podobné nebo lepší situaci, jako on a Zoe, ale taky existovala možnost, že prostě takové štěstí neměli a nepodařilo se jim dostat se do bezpečí. Tuhle myšlenku si ale nechá pro sebe. "Třeba ano." odpověděl Zoe a pokusil se o povzbudivý úsměv.
Mezitím, co si Zoe zapisovala svoje věci a přemýšlela nad tím, jak dát dohromady nějaká malá komunikační zařízení, se Takeshi vyškrábal na nohy a pořádně se protáhl. Ne že by spacák nebyl fajn, ale do jeho postele měl pořád dost daleko a trochu ho z toho spaní na zemi bolelo za krkem. Natáhl ruce do stran a zaposlouchal se do veselého pobrukování, které vycházelo zpoza krabic. To, že Zoe měla moc pěkný hlas, Takeshi zjistil už včera, když si něco popěvovala v autě. Teď když se na to ale pořádně soustředil, uslyšel v jejím hlase něco magického. Nedokázal to popsat, ale cítil takový příjemný hřejivý pocit. A teď nemyslím motýlky v břiše. V tomhle případě se jednalo o něco fyzického a Takeshi to cítil na několika místech svého těla. Začal si rozepínat košili, aby se podíval, co přesně se to s ním děje a když se k tomu dostal, nevěřil svým očím. Rány po ohnivém řetězu se začaly rapidní rychlostí léčit. "Uhh...?" Byl z toho tak zaskočený, že nedokázal najít další slova a reagovat tak na to, s čím za ním Zoe přišla. Samozřejmě se vším souhlasil a batoh by se mu určitě líbil, ale...Ukázal si na zranění, které už bylo téměř zahojené a stejným prstem pak zase namířil na Zoe. "Zoe...Myslím, že můžeš uzdravovat zpěvem." Jako metat blesky bylo fajn a cool, ale hojit rány zpíváním? Takeshi si nedokázal představit něco, co by se k Zoe hodilo víc.

[zoe]

Kdo ví co přesně za tím bylo, ale Zoe Takeshimu ten pokus o povzbudivý úsměv sežrala i s navijákem. Možná prostě jen doufala že jsou všichni v pořádku tak moc, že si odmítala připustit jinou variantu. Asi takhle vypadá nepoučitelný optimismus v praxi. "Dvě mouchy jednou ranou. Jenom se někde dostaneme na internet nebo seženeme noviny. To by mohlo pro začátek stačit." spokojeně pokývala hlavou a přes rameno se podívala na, co všechno za sebou nechává. Bylo to trochu smutné. Ale na takové smutnění teď není čas, součástky ve světě byly a budou. Jen prostě teď prostě bude muset o něco víc improvizovat. Což byla svým způsobem zábava!
Když zaslechnula Takeshiho nejistý hlas, vrátila se zase do reality a prudce se na něj otočila. První co její mozek zaregistroval bylo to, že si Takeshi rozepínal košili. V hlavně jí to pomalu šrotovalo, zatímco se jí do tváří nahrnulo trochu více krve než obvykle. Pak ale zase nastartovala zpět racionalita a Zoe jen nejistě zavrtěla hlavou, sledujíc jeho rány. Dost dobře si pamatovala, jak hrozivě vypadaly pár hodin zpět. Skoro se to nedalo porovnávat. Opatrně k Takeshimu udělala krok blíž a zvědavě ho sledovala. Na jeho další slova jen zvednula hlavu a nervózně se usmála. "To zní sice naprosto úchvatně, ale neděláš jen unáhlené závěry? Sám víš, že to nebylo obyčejné zranění, třeba se taky neobyčejně hojí." sama netušila, proč proti tomu tolik protestovala. Nebylo úplně nemožné, aby něco takového dokázala díky Hueho síle, ne snad? "Bolí to?" to ji zajímalo víc, než jestli to opravdu byla její práce. Objevovat co všechno teď vlastně dokáže bude čas později. Jen škoda že tahle jejich síla nepřicházela s nějakým manuálem.
"Ať je to jakkoliv, důležité je, že se tvoje rány hojí." narovnala se, položila si ruce na boky a spokojeně se usmála. Přeci jen jejich den byl zatím velice pozitivní. Což bylo oproti včerejšku hodně osvěžující i když oba jasně věděli, že je jenom otázkou času, než se zase něco semele. "Myslím, že bychom jako bezpečný způsob dopravy mohli zvolit metro. Vím, že to zní trhle, ale metro tady ve městě je šílené. Přes den jsou v něm současně desetitisíce lidí, skoro každá stanice se pojí na několik linek. Hledat v tom chaosu někoho je naprosto nemožné a i kdyby nás někdo našel, pořád se můžeme lehce ztratit." vzpomínala na Hueho slova o tom, že musí být ostražití a pohybovat se ve stínech. Metro je pod zemí, takže to tak trochu do jeho definice spadalo, že ano? Bylo to něco jako takové to pořekadlo o svícnu a stínech.
"Stejně podobně bude dost možná fungovat nějaké větší obchodní centrum, ale u oho bych byla opatrnější. Přeci jen se z něj velice jednoduše může stát past." v jejím hlase bylo slyšet jisté nadšení. Sama věděla, že by neměla mít radost z toho co se děje, ale smutnit nad tím ničemu nepomůže. A z jistého úhlu pohledu tohle znělo jako šílené dobrodružství. "Nějaký menší nákup bychom mohli snad zvládnout."

[takeshi]

Na chvíli viditelně zaváhal, když se to Zoe snažila nějakým způsobem zracionalizovat. "Jenže to by přece byla až moc velká náhoda ne?" zeptal se a opatrně si rukou přejel přes zranění, které teď už spíš připomínalo jen zvláštní jizvu. "Pálilo mě to celý ráno a když jsi začala zpívat, tak to přestalo." Ne, byl si stoprocentně jistý, že za tím nevědomky stála Zoe. "Nebolí. Je to naopak...Zvláštně příjemné." Zajímalo ho, jak velký rozsah její schopnosti mají a co všechno s nimi dokáže uzdravit. Taky ho hned napadlo, že kdyby jakýkoliv doktor věděl, co dokáže, nejspíš by jí za to nesnášel, ale nehodlal takovými poznámkami kazit atmosféru. Pozitivní bylo, že se konečně zbavil otravných bolestí a jeho život díky tomu bude o něco příjemnější.
"Dobře. Metro zní fajn. A co vím, tak jsem v něm nikdy neviděl anděla." Pokrčil rameny. "Teda, teď když jsem to řekl nahlas, tak si možná pamatuju, že jsem tam viděl nějakou skupinu cosplayerů, co vypadali jako nějací andělé z anime nebo ze hry, nejsem si jistej." Oukej, možná trošku sidetracknul, ale jeden nikdy neví, jestli se někdo z té pochybné křesťanské organizace nepřevléká za postavičky z anime. Opatrnosti v tomhle případě není nikdy dost.
"Hádám, že tohle je ta chvíle, kdy ti řeknu, že jsem v tom chaosu ztratil peněženku." Nadhodil, když Zoe zmínila, že by si mohli udělat menší nákup. Nebylo to úplně ideální. Takeshi ztratil mobil, peněženku, ve které měl všechny doklady a karty a taky přišel o velkou část své důstojnosti a to na tom bylo to nejhorší.
Pořád tady byla ta šance, že mohli nakoupit stejným způsobem, jako včera koupili to auto, jenže Takeshi by preferoval, kdyby to šlo udělat jinak. A jedna alternativní možnost tu byla, ale k té se hodlal obracet jen v případě, že bude situace skutečně zoufalá.

[zoe]

"Hmmmm..." stejně jako Takeshi Zoe pomalu zamyšleně přejížděla pohledem po jeho zranění. Samozřejmě byla strašně ráda, že se hojilo, ale současně oba věděli, že musí být ostražití. Mohlo to být úplně něco jiného, i když by bylo strašně super kdyby něco takového dokázala. Pak nad tím pokrčila jen rameny, jako kdyby to vlastně nic nebylo. "Nejdůležitější je, že je ti lépe." usmála se na něj povzbudivě. "Ať dokážu cokoliv tak se to určitě časem objeví. Měli bychom se teď soustředit na problémy, které můžeme nějak řešit." nesnažila se znít nijak zle, ale cítila že jsou v jistém časovém presu. Bylo toho hodně co chtěli stihnout a čím rychleji to všechno stihnou, tím méně ohrožovali sebe a i ostatní. Mezitím se tam tak vesele houpala na nožkách a čekala, než se dohodnou aby mohli vyrazit. V hlavě si současně kreslila mentální mapku okolí aby věděla, jakou nejrychlejší cestou se dostanou ke stanici metra a kolik času si můžou dovolit ztratit za cenu toho, že půjdou cestou, kde je uvidí co nejméně lidí.
"Myslím, že po tom všem co se stalo je anděl v metru ta nejméně bizarní věc ze všeho co se zatím stalo." zasmála se pobaveně a vesele si to odhopkala ke svojí malé ledničce, ze které hodila do batohu ještě několik plechovek a nějaké poznámky z provizorního stolku. Následně lednici odpojila z elektřiny, protože měla jisté tušení, že se tady jen tak znovu neukáže a musí přece být šetrná k životnímu prostředí. "To trochu věci komplikuje..." zamrkala na něj nespokojeně ze druhé strany místnosti, když zmínil svojí peněženku a zamyšleně se poškrábala ve vlasech. "Teda uživit nás nějakou dobu v klidu zvládnu, být čestný student má svoje výhody." nemohla si pomoci ale zatvářit se docela hrdě. Přeci jen to o sobě nemohl říct jen tak někdo. "Spíše mě trápí ta část, že u sebe nemáš doklady. Kdyby nás někdo někde zastavil." ono se to sice tak často nestávalo, ale náhoda je blbec. Zvláště pokud si třeba policie nebo jiná státní složka nějak dá dohromady, že se Takeshi nacházel na oné oslavě. "Jak moc špatný nápad je prostě zajít na policejní stanici a nahlásit to? Měli by ti dát aspoň nějaký papír, který potvrzuje tvojí identitu. Jenže jestli se snaží dát dohromady seznam hostů z té oslavy, tak by jsme tam mohli taky docela nechtěně zkejsnout na několik hodin." teď když to říkala takhle nahlas, tak to znělo hůř a hůř.
Se zamyšleným výrazem došla zpět k němu, zdálo se že mezitím zvažuje všechny jejich možnosti. Svým způsobem by návštěva policejní stanice mohla být dobrým zdrojem informací, protože by mohli zjistit něco více o tom co státní orgán ví o incidentu na oslavě. Aspoň tedy co se týče lidí, co Takeshi a Zoe znali. Neslo to s sebou ale spoustu risků. Co kdyby se třeba pokusili kontaktovat Takeshiho rodiče, kteří ho dost možná už hledali? "Je to určitě risk, ale mohlo by to k něčemu být."

[takeshi]

Ohledně toho, že by se o ně Zoe starala z jejích poctivě vydělaných financí, se Takeshimu moc nelíbilo. Nevadilo mu, když ho čas od času někdo pozval na pití nebo na jídlo, ale to bylo něco jiného. V tomhle případě by se to netýkalo jen občerstvení, ale i oblečení a dalších věcí, které budou oba potřebovat k přežití. Chápal, že se nacházeli v trochu nešťastné situaci, ale radši by to řešil jinak. Takeshimu bylo jasné, že prostě bude muset sáhnout po své alternativní možnosti.
Návrh s policejní stanicí mu taky nepřipadal jako úplně správný směr, kterým by se měli vydat. Na vlastní oči viděl, že organizace, proti které stáli, měla zdroje a to mohlo znamenat i to, že budou mít uši právě třeba i u policie.
"Nevím, jestli se chci ukázat na policejní stanici, Zoe. Neříkám, že to za normálních okolností není dobrej nápad, ale myslím, že takhle bychom se akorát zbytečně vystavovali. Radši bych zůstal u původního plánu a pohyboval se nenápadně." Samozřejmě se mohlo stát, že se kvůli absenci dokladů dostane do špatné situace, ale ten problém se zatím rozhodl přenechat svému budoucímu já.
Složil ruce na hrudníku a zamyslel se. Taky to všechno nemohlo být maličko jednodušší? Život na útěku nebyl žádná legrace."Hele, neptej se prosím proč, ale pokud se nám podaří dostat na Lower East Side, nebudeme nějakou dobu muset řešit peníze. Já vím, že to podle tebe zatím není problém, ale časem by klidně mohl být." Koukl na Zoe štěněčíma očima, kterýma jí žádal o to, aby se nesnažila zjistit žádné detaily. Nepotřeboval, aby si tu o něm teď myslela nějaké špatné věci, když začali tak dobře.
"Začneme nejdřív s oblečením, co ty na to? A po cestě můžeme něco smlsnout." Preferoval by, kdyby se věci zbytečně nekomplikovaly, ale zdálo se, že se tomu nevyhnou. Aspoň si ale můžou vybrat jeden konkrétní cíl, na který se budou zpočátku soustředit, aby byly věci malinko jednodušší.

[zoe]

"Asi máš pravdu, promiň." usmála se na něj omluvně. "Asi jsem se ještě pořád nenaladila na tuhle vlnu přemýšlení." poklepala si lehce na hlavu. Měla tím na mysli že za normálních okolností by byla samozřejmě první věc co by měli jít nahlásit všechno na policii. Ale za normálních okolností by teď dost možná ani jeden z nich nebyl naživu. Takže na to musela jít trochu jinak. Vydala nespokojený povzdych protože věděla, že porazit vlastní racionalitu není vůbec snadná věc. Zvlášť když v jejím životě hrála takovou divokou roli, kde se velice často bila s jejím nekonečným positivismem.
"Budeme prostě doufat že nikdo nebude mít potřebu ověřovat si svojí identitu. A taky z toho vyplývá, že máme další skupinu lidí na kterou si musíme dávat pozor." dodala trochu nervózně. Jedna věc bylo dobrodružství, ale druhá věc bylo skrývat se i před policií. "Bude jen otázkou času než dají dohromady aspoň nějaký seznam lidí, co na té párty byli. A nevím jak ty, ale já se tím nějak netajila." koho by taky napadlo že má něco takového tajit, normálně přeci byla oslava na kterou se někdo chystal docela obvyklým tématem mezi přáteli. "K metru se odtud dostaneme za pár minut pěšky. A touhle denní dobou v téhle části města kromě lidí co pracují ve skladě moc nebude." chtěla doplnit jejich rozhovor aspoň nějakou pozitivní zprávou. "Jak se jednou dostaneme na stanici, můžeme se vlastně dostat už kdekoliv ve městě. Do té doby bychom měli vybrat kam přesně pojdeme. Ale přes den je těžké najít v tomhle městě místo, kde nejsou mraky lidí. Možná je naše nejlepší šance sehnat nové oblečení jako prioritu číslo jedno, abychom mohli zmizet v davu." zkontrolovala si, že má v kapse stále klíče a věnovala skladu ještě jeden takový hodně bittersweet pohled než došla ke dveřím a odemknula je. Tohle místo milovala, ale teď asi byl čas na sbohem.
"Hmmm?" pobaveně se usmála na Takeshiho, když zmínil Lower East Side. Její obočí se nadzvednulo v otázce, ale na nic se nezeptala. "Neboj, neptám se. Jenom se směju." neodpustila si do něj trochu rejpnout. Poznámku o Yakuze raději spolknula. Otevřela dveře a naznačila mu, aby vyrazil ven. Následovala a po tom, co zamknula se rozhlédnula okolo. Oproti včerejšku si Takeshi mohl budovu prohlédnout o něco lépe ale vypadala přesně tak, jak by člověk od malého skladu na kraji velkoměsta čekal. Bez váhání se Zoe pustila dolů po schodech i přesto, že okolo šel slyšet život. V areálu bylo několik aut a lidí, co je buď nakládali nebo vykládali. Zdálo se ale, že jim vůbec nikdo nevěnuje pozornost, protože prostě byli moc zaměstnaní svou prací. Současně se ani ona nezdržovala a velice svižným krokem je vyvedla až zpět na ulici, brána byla tentokrát otevřená. Bylo lepší, když jim nedají moc šanci zamyslet se nad tím, že je tady dnes viděli.
"No takže teď..." promluvila až za branou a rozhlédnula se do obou směru, načež ukázala ulicí nahoru. "Tudy to bude nejrychlejší. Máš už nějaký nápad kam vyrazit?" popohodila si batohem na rameni, zatímco vyrazila kupředu.