Na úteku vo veľkom jablku

[takeshi]


Rýmečka, zkáza lidstva, vskutku. To by byla určitě velká nepříjemnost i pro někoho, kdo byl obdarován tělem boha, takže by to minimálně za zvážení Zoeiny nabídky možná stálo.
"Je to lepší, díky," přikývl hlavou, aby si Zoe nedělala další starosti a nemusela nikam odbíhat. Stejně se s tím nedalo dělat nic jiného, než jen zmírnit nepohodlí a jak na tom ve skutečnosti bude, uvidí až v průběhu několika příštích dnů. Tajně doufal, že se svojí novou rychlostí a odolností získal i nějaké zrychlené uzdravovaní.
Zoe mu přednesla hned několik nápadů ohledně toho, jak by se dala taková robotická ruka využít a bylo zřejmé, že zapojila svoji hlavu vynálezce, protože jediné, co napadlo Takeshiho byl good ol' smash in da face. Její nápady byly samozřejmě prospěšnější pro běžného člověka. "Takže by si člověk prostě přiložil ruku k uchu?" Zamrkal a zvedl k hlavě levačku. "Moshi moshi." Zajímavá myšlenka. Klidně by to v sobě mohlo mít zabudovaný i nějaký dotykový panel, to by bylo full on sci-fi.
Po pečlivém poslouchání měla Zoe i nějaké otázky a v tomhle případě to bylo zcela oprávněné. Co se japonské mytologie týkalo, Takeshi věděl možná trošku víc, než průměrný americký Joe, ale i tak jí znal jen hodně okrajově. "Susanoo je bohem bouřek a moří, je ale spojovanej i se zemědělstvím a třeba i nemocemi." Vzpomněl si na nějaké ty základní věci, se kterými je mytologický samuraj spojován. "V příbězích je hodně rozporuplnou postavou, protože se často chová jako strašnej parchant. Jindy ale pomáhá lidem a chrání je před zlem." Když to teď řekl tak nahlas, tak si uvědomil, že si ho možná vybral právě proto, že nejsou zas až tak odlišní. Takeshi nebyl zrovna ukázkovým příkladem dobrého člověka a moc dobře si toho byl vědom. Měl ale také své světlé momenty. Ne? "Přál bych si, aby mi řekl, co mám dělat." Vzdychl. "Z mé vůle se staneš bojovníkem. Samurajem. Budeš mi navždy oddaný, jinak tě postihne strašný osud ronina. Nepadneš do zajetí a své nepřátele zanecháš bez hlavy, jak se na udatného služebníka patří. A když ve svém úkolu selžeš, privilegium seppuku ti přinese čestnou smrt. Bylo to zvláštní, ale tohle si prostě pamatoval slovo od slova, jako by to měl vryté do paměti.
Ze všeho nejvíc byla ale Zoe nadšená z toho, co dokázal se svou rukou. Byla to pro něj jen taková maličkost, na kterou se už ani nemusel pořádně soustředit. S vykulenýma očima sledoval, jak pro něco běží. Nebyl si moc jistý tím, jestli se má těšit na to, co přijde a nebo se toho bát, ale rozhodl se, že si ponechá otevřenou mysl.
Když se Zoe vrátila, měla v ruce nějaký měřící nástroj. Takeshi nadzdvihl pravé obočí a věnoval jí tázavý pohled. "Vážně?" Trošku mu z toho zacukal pravý koutek rtů, protože to bylo celé hrozně absurdní, ale hej, proč ne? A tak to udělal znovu.

[zoe]

"Dobře, tak si to prosím chvilku drž sám." pousmála se na něj a rychle chňapnula po jedné z jeho rukou, aby mu ji přiložila k boku a ona měla prázdné ruce, protože potřebovala udělat hned několik dalších věcí. Spíše tedy chtěla udělat než potřebovala. "Jo, dost možná něco takového. A platit by jsi mohl jen tím, že přejdeš rukou přes terminál. Dotyková obrazovka na zobrazování tělesných hodnot už taky dnes dávno není jen sci-fi. Máme v dnění době k dispozici tolik prostředků. Všechnu těžkou práci udělali ti, co na to všechno před námi přišli." pobaveně se usmála. "Teď už jde jen o to se pořádně zamyslet a všechno to dát dohromady. Takže zase taková věda to není."
Zoe velice zvědavě poslouchala aspoň to málo, co jí mohl o Susanovi říct. "Takže dost možná dokážeš ovládat ne jen blesky, ale i vodu a kdo ví co j--" přerušila sama sebe. Jejím obličejem proběhl jistý náznak uvědomění. "Hele, Takashi..." oslovila ho, ale místo toho aby cokoliv řekla se její hlava otočila směrem ke střeše. Nebyla si jistá, jestli se jí o jen zdálo, ale bouřka venku byla o něco klidnější. Byla to jen teorie, ale něco na tom bylo, ne snad? Beze slov na Takashiho mrknula takovým pohledem plným očekávání, jako kdyby čekala, že jí její teorii potvrdí. A nebo se tomu prostě jen zasměje. "To teda nejsou moc užitečné instrukce. Takže máš prostě čekat, až si vzpomene, že potřebuje tvojí pomoc? Mohl tě aspoň varovat." zatvářila se nespokojeně. "Susanoo zní jako sympaťák, co si budem." dodala ironicky.
Omluvně se na něj usmála, když se odvážila ho poprosit o svůj malý experiment, který teď v hlavě poskládala. Když Takeshiho rukou projel výboj, zařízení zapípalo a některá světýlka se rozsvítila zeleně. Zoe překvapeně zamrkala na obrazovku a otočila ji směrem na Takeshiho. Chudák z toho asi nemohl moc vyčíst, ale největší číslo na obrazovce bylo dvojciferné, což asi znamenalo docela dost? S nadšeným úsměvem se zase Zoe zvedla, doběhla ke svému provizornímu stolečku a rychle se začala přehrabovat v papírech, co na něm leželi. Po chvilce se zase posadila vedle Takeshiho, v rukou bloček a tužku. Položila je na zem před ně a začala velice horlivě zapisovat nějaké rovnice. Občasně nějaký výpočet prokonzultovala s nějakým výsledkem na přístroji. Bylo to jako kdyby na pár minut existovala v úplně jiné existenci než Takeshi. I kdyby na ní v ten moment mluvil, asi by mu neodpověděla. Po oněch několika minutách se konečně narovnala a naprosto s upřímným štěstím a nadšením v obličeji významně poklepala na některé ze svých výpočtů.
"S trochou instrukcí kam přesně takový náboj vyslat dokážeš klidně oživit baterku od auta nebo dost možná i na plno nabít telefon. Dokonce by jsi mohl na nějakou dobu pohánět počítač bez zdroje elektřiny. A opravdu mnoho mnoho dalších věcí!" asi z toho měla radost víc než on. "Tohle je naprosto úžasný, Takeshi!" plácla rukami o zem, aby se mohla zapřít a naklonit se k němu. Nadšením mu málem nacpala svůj obličej do toho jeho. "To musíme vyzkoušet!" zamrkala několikrát. "Teda... ne hned teď samozřejmě."

[takeshi]

Zdálo se, že Zoe napadlo to stejné, co Takeshiho už před několika hodinami, když utíkal z Bryanovy akce. Kdykoliv jeho mysl pohltily temné myšlenky spojené třeba se smutkem nebo vztekem, nebe plakalo, mračna se zlobily a vítr se mu přihnal na pomoc. Navíc to všechno takovým zvláštním způsobem cítil. Jako by divoké počasí bylo nějakým způsobem spojeno s jeho vlastní existencí. Jen na Zoe souhlasně přikývl.
No, nevěděl, jakou pomoc by od něj mohl potřebovat zrovna bůh bouřek a moří. Takeshi by mu mohl pomoc možná se sushi, kdyby na něj měl chuť. Se sekáním hlav by radši počkal na hodně dlouhou dobu neurčitou. "Jop, sympaťák. S fakt pěkným kimonem." Pokrčil rameny. Takeshi měl docela dobrý smysl pro módu a dokázal ocenit oblečení všech možných kultur. Ta japonská mu přece jen byla docela blízko k srdíčku a kimona všech možných barev by klidně nosil každý den, kdyby se na něj lidé neměli koukat jako na atrakci v zábavním parku.
Potom viděl něco, co se dalo popsat jen jako naprostý zone out. Zoe se uzavřela do malé pomyslné bubliny, kterou kolem sebe vytvořila a začala pracovat se svou šikovnou hlavičkou. Takeshi nerozuměl vůbec ničemu, co se tam před ním dělo, ale celkem si tu show užíval.
Nakonec tam na něj nadšeně přišla s tím, že by mohl nabíjet telefony a pohánět počítače. Znovu se dostali do situace, ve které ze všech stran létaly nápady, které by Takeho ani ve snu nenapadly. Pro něj to od začátku bylo blesky go brrr, ale tyhle nápady nezněly vůbec špatně. Nejednou byl situaci, kdy nemohl najít nabíječku a potřeboval si nutně zavolat, takže nabíjet mobil rukou znělo fakt lákavě. "Je ale šance, že bych to všechno mohl uškvařit, jsi si toho vědoma, že ano?" Rozhodl se adresovat, jak se tady v Americe říkalo, slona v pokoji.
Zoe z toho byla tak nadšená, že se rozhodla přiblížit se skutečně blízko k jeho obličeji. Ok, samozřejmě, že to Takeshiho napadlo. Zoe byla fakt pěkná slečna a nebylo na ní vůbec nic, co se mu nelíbilo. Byla na něj od začátku hodná a za tu krátkou dobu, co byli spolu, nastalo několik momentů, kdy by jí Takeshi nejradši chytil a nepustil. Věděl ale moc dobře, jaký byl a měl strach, že by všechno mohl neskutečně podělat.
Zhluboka se nadechl nosem a přeskakoval očima po Zoeiných zelených kukadlech. "Jo, určitě. Za pokus to stojí. Můžu být tvůj testovací subjekt." Zasmál se.

[zoe]

"Asi nemá cenu se v tom snažit hledat fyziku." okomentovala ještě jeho souhlasné přikývnutí na její teorii o počasí. Zdálo se, že ještě nějakou dobu budou vlastně objevovat, co to vlastně všechno Takeshi se svou novou silou dokáže. Na moment ji napadla opravdu vtipná představa, ve které byl Takeshi vyobrazen jako Mojžíš před kterým se rozestoupilo moře. A hele, proč vlastně ne? Ovládal počasí. Tak dost klidně může ovládat i moře. Rozhodla si tuhle teorii zatím ale nechat pro sebe.
Po celé to svojí několika minutové prezentaci fyziky v praxi teď neustále zůstala ve stejné pozici, jako kdyby snad na Takeshiho obličeji mohla najít odpověď na její otázku ohledně ovládání moře. Pak ale nespokojeně zavrtěla hlavou na nesouhlas. "Nee, to prosím neříkej. To zní jako kdybych ti chtěla ublížit. Ale myslím si, že by ti to ve výsledku mohlo pomoci v ovládnutí těhle svých schopností." jasně, byla strašně moc zvědavá, co všechno by se s tím dalo dělat, ale to prostě byla sekundární věc. Priority teď měli jinde.
"Jasně, samozřejmě. Ta šance že bys něco uškvařil je dost pravděpodobná, protože i jen tenhle tvůj malý výboj je docela silný. Ale to je momentální situace. Určitě musí existovat způsob jak to dokážeš redukovat. A pak jen stačí vědět kolik toho takové zařízení snese." došlo ji, že to není úplně common knowledge. "A nebo mít po ruce někoho, kdo to ví. To je samozřejmě asi mnohem praktičtější možnost než do sebe teď biflovat základy elektromechaniky. Ale kdyby jsi měl o něco takového zájem, tak ti klidně udělám rychlokurz." byla sebevědomá, že naučit někoho něco takového pro ní bude hračka.
Musela se několikrát zhluboka nadechnout, aby trochu uklidnila své nadšení. Měla trochu strach, že teď na Takeshiho nechtěně vyvíjela jistý tlak, který teď asi nebyl na místě. Tohle všechno mohlo počkat, až si odpočinou. Vlastně úplně díky svému nadšení zapomněla, že byla unavená. Její záhadný nekonečný zdroj energie jak tomu občas říkali její přátelé. Odkašlala si než znovu promluvila, aby svůj hlas zase srovnala do normální hladiny. "Ale teď by jsme si fakt měli odpočinout. Teda hlavně ty. Vlastně ani nevíš, jaký dopad na tebe tohle má. Pochybuju, že jsi chodící perpetuum mobile. Můj nejlepší a nejpozitivnější odhad je, že za svoje schopností platíš energií."

[takeshi]

"To mě ani nenapadlo," ohradil se. "Po tom všem, cos pro mě udělala, by mě ani nenapadlo, že bys mi chtěl ublížit. Snažil jsem se jen znít trošku chytře, tak jsem použil velký slova, nic víc." Zasmál se. Určitě by ale ocenil, kdyby mu tu pomohlo s pochopením těchto nových sil a navíc by se mohl cítit trošičku užitečně.
Když na něj Zoe mluvila, cítil se trochu jako tudum, protože jí upřímně moc nerozuměl. Tohle byly věci mimo jeho chápání, ale nechtěl jí to kazit, takže se jen usmíval a přikyvoval, aby neměla pocit, že jí třeba neposlouchá nebo něco. Občas se taky odhodlal k tomu, že ze sebe vydal sebevědomé 'hmmm.' No, dovedl si představit, jak teď asi vypadal. Zděšeně každopádně ne.
Zoe potom navrhla odpočinek a Take nebyl proti. Po tom všem bude pravděpodobně spát jako miminko. Jen se trošku bál toho, co se mu bude zdát a jestli ho náhodou nečekala nějaká nepříjemná návštěva od jednoho vousatého samuraje. To byl obličej, který nějakou dobu vidět nechtěl. Tak jako tak na Zoe souhlasně přikývl, co dál, ale nevěděl. Zůstal sedět u zdi a čekal, jestli dostane nějaké instrukce. Pokud na to ale mělo dojít, určitě se spokojí jen s tou dekou.
"Nemám pocit, že by mě to nějak vysávalo nebo něco, ale na druhou stranu, co já vím. Ještě nikdy předtím jsem nebyl chodící nabíječka na telefony." Nahodil pozitivní výraz s maličkým náznakem ironie a zdvihl palec na levé ruce.

[zoe]

"Možná je prostě takový malý výboj v ruce taková drobnost, že to ani nepocítíš. Což by dost možná znamenalo, máš potenciál usmažit ne jen telefon, ale i člověka." Zoe rozhodně v ten moment nedošlo, jak hrozně to znělo. Ona v tom totiž absolutně nic zlého neviděla, byla totálně fascinovaná. Ani by ji nenapadlo, že by někdo takovou sílu měl využít právě k násilí. Na druhou stranu jestli po Takeshim opravdu šla nějaká mocná organizace, tak bude dost možná právě tohle jeho nejlepší zbraní.
S dlouhým povzdechem se od něj Zoe konečně odlepila a postavila se zpět na nohy. Se zívnutím se protáhla a potom přešla zase na druhou stranu pokoje, kde si přes rameno přehodila spacák a do ruky vzala svůj polštář. Po cestě zpět za Takeshim ještě lupla rukou po vypínači světel, ale ani když světla usnula se skladiště tak úplně nepotopilo do tmy. Přeci jen střešní okna dovnitř propouštěla světla z blízkých budov a takové světlo prostě nikdy z New Yorku nezmizí. I uprostřed noci bude stále zářit. Takže teď nebyli ani zdaleka potmě. Barvy by asi Zoe teda hádat nezkoušela, ale obrysy byly dost jasné. Docupitala kousek před Takeshiho, kde chvilku zápolila s zipem spacáku, protože už se ho opravdu dlouho nesnažila roztáhnout až do úplného konce. Podle zvuků co zip vydával u toho lehce trpěl, ale nakonec Zoe vyhrála a vítězně spacák rozložila na zemi před Takeshim. Takhle na plno roztáhnutý mohl úplně bohatě postačit pro dva lidi na ležení. Zoe měla svůj svetr a on deku, takže se nebála, že by jim byla zima. Naprosto odevzdaně se položila na jednu stranu a poplácala rukou na tu druhou volnou půlku. "Nenech se prosím přemlouvat." z její strany následovalo další zívnutí.
Sama Zoe nechtěla moc přemýšlet nad tím, co by se jí mohlo dnes v noci zdát. Strašně moc doufala, že se její mozek nerozhodne přehrávat dnešní události, ale taky něco málo věděla o tom, jak sny fungují a přesně z toho důvodu se obávala, že opak bude pravdou. Chvíli jen tak zamyšleně koukala do stropu a doufala, že když na to prostě nebude myslet než usne, ale raději bude myslet na Takeshiho naprosto bombastický nový schopnosti, tak třeba se jí bude zdát nějaký kreativní sen. "Kdybych trochu více rozuměla tomu, v jaké míře a odkud přesně ten náboj generuje, bylo by otázkou pár hodin sestavit třeba nějaký zesilovač. Takže by z tak malého náboje jak ukazoval mohl vzniknout několika násobný." to byla rozhodně skvělá myšlenka, které se bude muset dál věnovat, až se ráno probudí. Nebo dost možná až v poledne. Neměla nejmenší tušení, kolik bylo hodin, ale pravděpodobně moc. Asi tak moc, že se tomu dalo začít říkat moc brzo než moc pozdě. "A od něčeho takového by nemělo být složité udělat nějaký switch na regulátor, aby nemohl nic nechtěně přepálit. Potřeboval by samozřejmě být vybaven nějakým detektorem." vlastní myšlenky jí pomalu uspávaly.

[takeshi]

Jestli existoval nějaký obraz, který před spaním nechtěl vidět, smažení člověka bylo hodně blízko k tomu, co tu definici představovalo, ale hey, Zoe, you do you. Když se od něj konečně odlepila, odkašlal si a na chvíli obličej schoval do dlaní. Self control 101 normálně, Takeshi se nepoznával.
Všiml si toho, že na zemi vedle sebe měl položenou plechovku s pitím, na kterou ve všem tom povídání úplně zapomněl, takže jí sebral a na jeden zátah dopil.
Zoe mezitím sebrala svůj spacák a došla s ním k vypínači, kterým ve skladišti následně zhasla. Střešním oknem dovnitř pořád prokukovalo nějaké to světlo, takže to nebylo tak, že by nic neviděl. Trošku víc se u zdi položil, aby si udělal větší pohodlí, ale z toho ho vyrušila Zoe svým zápasem se zipem spacího pytle. Chvílemi se jednalo o dost napínavou podívanou, ale jako vítěz nakonec vzešla právě Zoe. "Dobrá práce," pochválil jí Take a uchectl se. Smích ho ale rychle přešel, když mu došlo, jak to celou dobu myslela. Ještě před chvílí se tady chválil, jak hodný je chlapec a ona se ho chystala postavit do takové situace. "Zoe," chtěl protestovat, ale měl pocit, že by to byl marný boj.
Navíc přece když byl spacák takhle rozdělaný, tvořil svoji plochou o dost větší prostor. No, dobře. Takeshi se s povzdychem převalil a položil se vedle ní. Byla to taková ironická situace a Takeshi nad tím jen nechápavě kroutil hlavou. Když šel na Bryanovu párty, měl v hlavě několik sobeckých cílů. Jedním z nich bylo strávení noci s nějakou pěknou slečnou a to se mu svým způsobem vlastně splnilo. Ironie ale byla právě v tom, že to postrádalo onu sobeckou hodnotu. Byl to pravý opak.
Pravou rukou jí opatrně přejel přes pramínek vlasů. "Dobrou noc, Zoe. Ať se ti zdá něco hezkého." Zašeptal ještě, než sám zavřel oči a ulehl do říše snů, ať už dobrých nebo těch, kterým se bál čelit.

[zoe]

V procesu usínání se Zoe na Takeshiho akorát mile usmála, když jí popřál dobrou noc. Jak vypadalo že má nekonečný zdroj energie, tak na ní najednou kompletně dopadla úplně veškerá únava a překvapivě byla schopná usnout během pár minut. Možná ani to ne.
Na vnějšek se její spánek zdál klidný, aspoň na základě toho, že s sebou nějak nešila a nenakopla uprostřed noci Takeshiho vedle sebe. Víceméně v jedné pozici usnula, položená na zádech s pohledem do stropu, a v té stejné pozici ležela a dost pravděpodobně se v ní i později probudila.
Její sny by se rozhodně nedaly označit za špatné, ale ani za dobré. Když už, tak byly oboje. Nakonec totiž v její mysli nevyhráli ani myšlenky na události z party, ale překvapivě ani myšlenky na Takeshiho elektřinu. Oba tyto směry jejích myšlenek uzavřely jakési nepravděpodobné příměří a vytvořily chaos nesmyslných obrazů, který se stal právě snem Zoe. Chvílemi se jí zdálo o naprosto úžasných nápadech a vynálezech, ale během mžiku tyhle bystré myšlenky najednou nahradil plamen a křik. Ale netrvalo to dlouho než se vrátily nápady. Elektřina nebo Takeshi. Kdyby se pokusila svůj sen dát do slov, tak by se jí to dost možná nikdy nepovedlo. Mohla jen být ráda za to, že tenhle balanc mezi dobrým a zlým v jejich snech byl v tak perfektní rovnováze, že jí nebudil sen ze spánku. Přes všechna svá očekávání se celou noc neprobudila.
Když se ale probudila, absolutně se necítila na to otevřít oči. Jako kdyby to znamenalo definitivně přijmout, že všechno co se stalo bylo opravdu realita. Neexistovala někde nějaká idylická verze, kde se staly jen ty cool věci jako plavání v bazénu a Takeshiho schopnosti bez plamene a mrtvých lidí? Zhluboka se nadechnula, ale na pohled stále vypadala, že spí. Ještě se nechtěla probrat nebo otevřít oči. Vzpomínala na obrazy z noci a snažila se roztřídit na ty, které se vyplatí si zapamatovat a ty, které už nikdy nechce vidět. Elektrický zesilovač? Ano prosím. Plameny? Ne, to fakt ne.
"Nemyslím si, že mám na takový zesilovač dost součástek. A taky správné nářadí." pronesla najednou naprosto jasným hlasem. Nevěděla, jestli je Takeshi vedle ní vzhůru. Nebo jestli je vlastně vůbec vzhůru. Vlastně dost možná ani nevěděla, že tuhle myšlenku vyslovila nahlas. Stalo se to prostě tak nějak samo, dost možná mohla jen mluvit ze spánku, protože pořád jen ležela se zavřenýma očima a vypadala jako že spí. "Jenže vrátit se na kolej nebo univerzitu není momentálně možnost. A sehnat něco takového není jen tak." pokračovaly zase její myšlenky už jen pro ní. "Opravdu tu v celém skladu neexistuje cokoliv, co by mělo dostatečně silný rezistor, aby se to celé nespálilo?" její obočí se lehce nespokojeně svraštilo k sobě, jak intenzivně přemýšlela. Jenže v ten moment se někde vzadu v hlavě začala plížit jiná, negativní myšlenka. A čím dále Zoe přemýšlela, tím více lezla na povrch - muselo už být minimálně ráno. To znamená že uběhlo přes deset hodin od toho, co ztratila svoje přátelé a ještě stále o nich nic neví. A ne, to že byli mrtví nebyla stále možnost. Odmítala tomu věřit. Potřebovala myslet způsob, jak zjistit jejich stav bez toho, aniž by je přímo kontaktovala.

________________________________________________
➤ Aurora, Dwane

Baron. Baron Samedi bolo jedno meno, ktoré Bemola nechcela dnes počuť. Ach nie, ona s ním rozhodne nemala nejaký konkrétny, osobný problém. Spomedzi všetkých loa sa javil ako jeden z tých sympatickejších. Pravda, pri zmienke prvého mena sa jej trocha zastavilo srdce, pretože si ho mohol vyvoliť aj Baron Kriminel. To by musela tohto muža pravdepodobne spútať než niekoho zavraždí bez dobrého dôvodu. Raz stretla osobu, ktorej sa stal pánom Kriminel, a povedzme si úprimne, nepočítala ju medzi príjemné známosti. Ten pomätený avatar sa ku šťastiu dávno odobral do podsvetia. Ale stále sa musela diviť - ako bolo možné, že ostatní bohovia spolupracovali práve so Samedim? Rozhodne sa nejednalo o spoľahlivého chlapa. Baron sa rád dohadoval, ale nie so svojimi rovesníkmi. Nie s bohmi. Vždy viac preferoval prítomnosť ľudí, smrteľníkov, zosnulých duší, ako spoločnosť jeho bratov a sestier. Možno ho do tejto dohody presvedčila Maman? Brigitte dokázala byť hrozivá, vskutku strašidelná, najmä keď sa nahnevala. Vtedy pred ňou utekali aj tí najhorší démoni z hlbín pekla.
Bemola si pozorne obzrela Dwanea a venovala mu neistý, ale úprimný úsmev, ktorý bol definíciou "awkward", dúfajúc, že si to chlapík nevyloží zle. Podľa toho fialového obleku a cigarety bolo jasné, prečo si ho Baron vybral. Samotná extravagancia na nohách.
"Tak Baron? Zaujímavé. On je veľmi... ako to povedať... svojský. Nie, nie, skôr... unikátny." Snažila sa povedať niečo pekného na adresu mocného loa, ale v tej chvíli ju nič nenapadlo. Rozhodne ho nechcela uraziť - ak pri bohoch existovalo jedno všeobecné pravidlo, tak platilo, že rešpekt pláva najďalej. Nervózne si oblizla hornú peru a pokrčila plecami. Prečo sa s ľuďmi vždy dostala do tých najtrápnejších situácií?
Čo sa mobilu týkalo, Dwane zistil, že signál je naspäť. Mračná na oblohe boli stále zatiahnuté, ale zdroj rušenia signálu sa zrejme kamsi vytratil. Než stihol pozrieť nové správy alebo niekomu zavolať, Bemola mu s vydeseným výrazom mobil vyrazila z ruky a potom po ňom začala divoko skákať.
"Smrť telefónom!" Vykríkla hnevlivo a jej hlas sa ozýval celou ulicou. V niekoľkých domoch sa zapli svetlá. Bemolu to nezaujímalo. Telefóny boli nebezpečné. Na Dwanea vrhla ospravedlňujúci pohľad a rozhodila rukami.
"Um, sledujú ich templári. A okrem toho z vás robia zombíkov. Baron vám o tom určite niečo povie." Vysvetlila poučne a hrdo sa pousmiala. Azeban bol v ich spoločnosti tým profesionálnym vtipkárom a punnerom, no každá snaha sa cenila. Pochopili vôbec ten vtip o zombíkoch a Baronovi? Pre istotu pred sebou natiahla ruky, vyplazila jazyk a začala chodiť ako oživená mŕtvola, pričom nezabudla na plejádu patričných zvukov. Dobre, toto možno nevyšlo. S ľuďmi bola naozaj tragická.
Bemola sa radšej otočila na druhú osôbku, peknú blondínku menom Aurora. Spriaznená duša! Dokonca aj Aurora bola nervózna a vlastne dosť zúfalá. Podala si s ňou ruku a... ako to rozprávala? Snežka zhrozene odstúpila. A dokonca sa ani nedozvedela meno boha alebo bohyne, ktorej sa stala Aurora avatarom.
"Slovíčka! Hromžíš ako Azeban!" Pokarhala Auroru so zdvihnutým prstom a neveriacky pokrútila hlavou. Ale jej otázka bola dobrá a Bemola im sľúbila odpovede.
"Najprv by sme sa odtiaľto mali zdekovať. Ten ľad ich moc dlho nezadrží." Bemola však nevedela kde nájsť ostatných avatarov, a ani kam sa ukryť. Bezpečné miesta za závojom boli vylúčené, rovnako aj hlavná svätyňa - ak by vás tam templári alebo anjeli nasledovali, celá táto noc by sa mohla skončiť tragédiou.
"Hlúpa otázka, ale vieme sa niekam zašiť? Povedzte mi nejaké... ľudské miesto. Niekde kde vás nebudú nikdy hľadať."

________________________________________________
➤ Zoe, Takeshi

"Ouh!" Ozval sa hlas plný prekvapenia, a to veľmi potichu, avšak dostatočne na to, aby ho Zoe začula. Mohol pochádzať z jej sna, predsa len, sama si nebola istá či je vôbec hore - a pravdepodobne sa o sen naozaj jednalo, keďže ten hlas by nepriradila k žiadnemu žijúcemu človeku. Javil sa skôr ako z rozprávky, možno z nejakej klasickej disneyovky, a istým spôsobom znel obzvlášť príjemne a milo, ba aj priateľsky. Zvláštne však bolo, že ho začula v rovnakej chvíli ako hlasno vyslovila poznámku o zosilňovači a náradí. To bolo minimálne podozrivé.
Jedna z krabíc sa náhle zatriasla a Zoe začula prenikavý cinkot náradia a iných železných predmetov, ktoré tam boli uložené. Krabica bola otvorená dokorán a odrazu z nej niekto... nie, niečo vykuklo. Pár zvieracích, psích očí, s potmehúdskym a zároveň vystrašeným pohľadom. Ak sa tam Zoe obzrela, oči rýchlo zmizli v útrobách debničky.
"Myslíš, že je už hore?" Zašepkal hlas znova a zdalo sa, že musí robiť všetko pre to aby nevybuchol v smiech. No niekomu tú otázku musel venovať. Zoe však v okolí nikoho nevidela. Debnička sa znova zatriasla a halou sa prenieslo slabé chichotanie.
"Pozri čo som našiel! Človečie výmysly od sveta! K čomu to asi používajú?" Znela jeho ďalšia otázka do pléna, skôr rétorického rázu. Malý zlodej z krabice vyhodil elektrickú vŕtačku.
"Na vŕtanie predsa. Nevidíš? Len to nespúšťaj!" Konečne sa mu dostalo odpovede. Jeho komplic znel ako... had. Zvláštny, syčivý a prenikavý hlas. Vychádzal kdesi zo stropu, no nebolo po ňom ani stopy.
Zoe snáď po tom včerajšku naozaj preskočilo.

[zoe]

Okamžitě se tento nový neznámý hlas donesl k jejím uším Zoe prudce otevřela oči a posadila se. Možná až moc prudce, protože se jí před očima na chvilku začernilo. Koukla se podezřívavě na krabice z jejichž směru měla pocit, že onen hlas přišel. Chvíli se nic nedělo a ona už by si skoro myslela, že se jí to jen zdálo. Zlobila se sama na sebe, že přerušila svůj důležitý tok myšlenek. Ale pak se jedna z krabic v jejím periferním vidění zatřásla. "Takeshi..." špitnula a doufala, že Takeshi je někde za jejími zády, vzhůru. Potřebovala ho varovat, jestli si ještě nestihnul ničeho všimnout. Ale neotočila se na něj, protože odmítala přestat sledovat ono podezřelé místo. S hlubokým, ale pokud možno tichým nádechem se pomalu zvednula do podřepu a udělala jeden nejistý krok dopředu. "Viděla jsem... psa? To je blbost. Jak by se sem kdokoliv dostal? A už vůbec pes? Bylo zamčeno. Doufám, že pořád je zamčeno." mihnulo se jí hlavou, zatímco udělala další další krok kupředu. Byla si stoprocentně jistá, že slyší část rozhovoru dvou hlasů. A soudně první věty kterou zachytila tady byly hlasy účelně. Nemyslela si, že tady spal někdo kromě ní a Takashiho. Jako první věc ji samozřejmě napadlo, že by to mohl být někdo z těch lidí, co šel po něm. Současně v nich ale necítila nic zlého, ale právě naopak. Nejistě otáčela hlavou okolo a snažila se přijít na to, odkud přichází druhý hlas, ale někdo se hrabal v jejich pokladech a soudně podle zvuků se k nim nechoval hezky. Slyšela hned několik ran ať už jak součástky tloukly jedna o druhou nebo snad dokonce i o zem.
Sebrala veškerou odvahu kterou měla, došla až ke krabicím za kterými tušila nějakou přítomnost a prudce za ně skočila. "S elektronickými součástkami se musí zacházet opatrně!" ohlásila velice netradičně svůj přístup. Stále netušila, kde přesně za ní je Takashi nebo ne, ale momentálně v to opravdu moc doufala, protože ať si pro ně došel kdokoliv, nechtěla je konfrontovat sama.

[takeshi]

Noc našeho oblíbeného sushi samuraje byla překvapivě poměrně klidná a jeho sny nenavštívily žádné hrůzy nebo vzpomínky na to, co se minulou noc stalo. Vlastně se mu v hlavě přehrávaly útržky něčeho úplně jiného. Těžko určit, co tuhle asociaci v jeho podivné mysli vyvolalo, ale viděl útržky z filmu My Little Pony, na který se jednou dívali s Bryanem, když se u něj doma poměrně nechutně zhulili materiálem, který dovezl Bryanův bratranec odněkud z Kolumbie.
Když Zoe uslyšela hlasy, Takeshi ještě nebyl vzhůru. Válel se rozvalenej přes celej spacák s jednou nohou na zemi a užíval si zaslouženého klidu v Ponyville a to až do doby, než na něj Zoe promluvila. Pomalu otevřel oči a párkrát zamrkal na střešní okno, ze kterého toho v tuhle denní dobu bylo vidět pěkné modré nebe.
"Co? Dobré ráno," pozdravil, posadil se a s přiloženou rukou k ústům si pořádně odzívl. "Děje se něco?" Byl sice ještě pořád dost mimo, ale podivného chování Zoe si nešlo nevšimnout. "Haló? Zoe?" snažil se získat její pozornost, který byla momentálně směřovaná k nějakým krabicím.

________________________________________________
➤ Zoe, Takeshi

Malý zlodej tento rázny prístup nečakal, lebo sa vydesene prevalil na elektronické súčiastky v krabici (presne takto) a poriadne sa tam doudieral, až sa skoro prepadol kamsi hlbšie medzi tie haraburdy.
"Aaaaahhh!!" Zapišťalo vystrašene zviera a Zoe si uvedomila, že to nie je hlas, ktorý by mal zvieraťu patriť, aspoň nie v súčasnej realite. Naopak by ho mohla prirovnať k hlasu mladého muža. No ako mohla posudzovať niekoho skutočnú tóninu len z jedného zvresknutia? V tejto situácii by zapišťali aj tí najmužnejší muži. Jeho neviditeľný komplic sa pustil do sykavého smiechu, ktorý neznel ako "ha-ha-ha", ale skôr ako "s-s-s." Zoe sa konečne podarilo zlodeja poriadne prehliadnuť. V jednoduchosti sa dal opísať ako kojot, v zložitosti to bolo trocha na dlhšie. Nie, takéhoto kojota v prírode ani v ZOO rozhodne nenájdete. Z nepochopiteľného dôvodu mal isté ľudské črty, až skoro humanoidnú postavu, s ľudskými rukami aj nohami - presne ako z detských rozprávok! Skutočný Wile E. Coyote! Swiper z Dory prieskumníčky! A dokonca sa ju snažil okradnúť, čo bolo veľmi príhodné.
"Slečna, nie je na budíček trocha priskoro?" Spýtal sa náhle celkom vážnym hlasom. Znel trocha urazene, pretože ho pristihla pri krádeži, ale čo sa dalo robiť? Znova sa postavil na nohy, oprášil sa a s povzdychom sa zahľadel na olejové škvrny na svojom hebkom kožúšku.
"Toto budem roky vymývať! Pekná práca, naozaj!" Predniesol dramaticky a tvár si posmutnele položil do tváre. Ten hadí smiech však neustával. Drobné rúčky kojota sa roztriasli a nahnevane nimi zakýval kamsi smerom na strop.
"A ty už drž klapačku, had jeden!" Kojot z debničky schmatol prvú vec, ktorá sa mu dostala pod ruku, a prudko ju vrhol rovno do stropnej lampy. Neviditeľný had sa zmohol len na prekvapené zasyčanie a rýchlo zoskočil. Počas pádu sa ukázala jeho skutočná podoba, avšak žiaľbohu, spadol priamo na Takeshiho tvár a tam sa pustil do hurónskeho smiechu. No zrejme nie každému bolo veselo. Had bol pomerne obrovský, jeho telo hrubé a dlhé a na mieste, ktorým mohla byť hruď, sa mu vypínali dve mohutné operené krídla.
"Slečna, snáď tá vecička nebola dôležitá." Prehovoril kojot, pokrčil plecami a musel robiť všetko pre to aby sa aj on nepustil do smiechu. No tomuto dievčaťu na tých srandách naozaj záležalo, musel niečo povedať.

[zoe]

"Shhh..." syknula Zoe na Takesiho, když ho konečně za sebou zaslechnula a naznačila hlavou směrem ke krabicím. Aspoň teda doufala, že bude vidět a slyšet to samé, protože taky bylo dost možné, že ji po tom všem prostě přeskočilo.
Když nezvaného hosta překvapila, zůstala jen překvapeně koukat před sebe. Snažila se postavu před sebou zařadit do nějaké existující skupiny tvorů, ale skoro okamžitě vyřadila všechny možnosti a byla si jistá, že něco takového ještě nikdy neviděla. Její paměť začala šahat až do starých vzpomínek z dětství, kde jí maminka vyprávěla příběhy jejich předků. A k jejímu obrovskému překvapení našla odpověď pro svou otázku zařazení. Ale opravdu těžko se tomu věřilo. Udělala k postavě několik opatrných kroků a když to nevypadalo, že by měla zaútočit, podala mu ruku, aby mu mohla pomoci postavit se na nohy. Celou dobu si ho zvědavě prohlížela, možná až trochu neslušně. Na jeho první otázku jen lehce pokrčila rameny. "Nemám upřímně nejmenší ponětí kolik je hodin. A vy vypadáte dost vzhůru." udělala uctivě zase krok zpět. Pohled ji sjel na olej, který za pomalu vpíjel do kožichu. "Mám tady určitě ředidlo, to by mělo pomoci tomu nejhoršímu." povídala si s ním jako kdyby se vůbec nic nedělo. Zněla přátelsky, vesele. Neměla pocit, že by jí bytost před sebou chtěla ublížit.
"Pověděl vám někdy někdo, že vypadáte jako Huehuecóyotl? Pochází z bájných aztéckých příběhů a popisovali ho velice podobně jako vy vypadáte." začala si s ním prostě povídat, zatímco se začala přehrabovat v náhodné krabici. Byla si jistá, že tady někde bylo ředidlo, nebo aspoň tady ho naposledy viděla. "A víš kolega... had? Je kde přesně?" nejistě se rozhlédla okolo, ale majitel druhého hlasu stále nikde k nalezení. Když projevil lítost o některou ze součástek, jen se pobaveně zasmála a mávla nad tím rukou. "Většina věcí tady jsou buď nefunkční dávno nebo nepovedené pokusy. Tím si vážně starost nedělejte." konečně našla nádobu ředidla které před něj postavila. "Jak jste se sem dostali? Je něco, co pro vás můžu udělat?" snažila se neznít nervózně, popravdě si nebyla jistá jestli je nervóznější z postavy před sebou nebo z toho faktu, že tohle byla už jen špička všech těch podivností za poslední den. Strach neměla, neměla pocit že by ho měla cítit. Ale taky neměla dobrý pocit z toho, že se tady někdo jen tak dostal. Prostě spousta smíšených pocitů, včetně nadšení. Ano, přes to všechno bylo nadšení také přítomno. Stál před ní kojot s lidským tělem. Jak často se tohle stane?

[takeshi]

Yo, ok, Zoe, calm down. Takeshi se chudák sotva probudil a už tady dostával shiton od zrzky. Okamžitě zmlknul a trošku dotčeně se teda stáhl. Chrápal v noci nebo snad mluvil ze spaní? Fuuu, snad neříkal nějaký prasárny, kterýma by takovou roztomilou a něžnou duši, jako Zoe odstrčil pryč od sebe. Cítil, jak se na něj najednou navalil nepříjemný pocit nervozity.
Možná to ještě bylo tou rozespalostí, ale vůbec nechápal, co se tam děje. Žádné hlasy předtím neslyšel, takže nevěděl, že tam Zoe právě pátrala po vetřelcích, co se nějakým způsobem dostali do skladiště za nimi. A to až do chvíle, než uslyšel ten výkřik. Sám se toho lekl tak moc, že zapištěl, vyskočil na nohy a zase se svalil k zemi, jako pytel brambor. Někdo je snad našel?! Jak to bylo možné, však byli opatrní!
Takeshi neviděl, s kým tam Zoe mluvila, ale někdo tam určitě byl a zdálo se, že nebyl sám, protože se ze stropu ozvalo jakési syčení. Tam ale předtím koukal a nic nikde neviděl, tak jak to teda bylo?
Už se konečně odhodlal k tomu, aby něco řekl, jenže v tom ho něco velkou silou trefilo přímo do obličeje a ačkoliv byl Take silnější, než běžný člověk, bolelo to jak sviňa.
Skácel se k zemi a cítil, jak se ta věc na jeho hlavě hýbe a směje se. Zrovna mu to lezlo přes pusu, takže nemohl vykonávat jednu konkrétní činnost, která byla v rámci situace naprosto vhodná. Když ale věc slezla a jeho ústa se octla na svobodě.... "AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA!!!!!!!!"

[dwane]

Když tam stáli samotní a Aurora tam zahlásila něco o tom, jak je hezký den, tak se Dwane jenom usmál, zkontroloval si jí pohledem a následně přikývl na souhlas.
Když Dwane vyslovil jméno svého vyvoleného, tak si nešlo nevšimnout lehkého šoku ve tváři Bemoly. Nechápal, jaký s ním mohla mít problém? Jakože, nevzal ho do úplně luxusního podniku, ale rum a cigarety tam byly fakt super! Možná ostatní bohové nachystali svým svěřencům trošku větší parády. Ale jinak byl Baron fakt v pohodě! Následně začali přemýšlet nad tím, kam by se mohli schovat a kde by je nikdo nehledal. Okamžitě chtěl jako svým kámošům hned hodit do tváře něco ve smyslu "Tak to k tvojí mámě nepůjdeme!", ale udržel se na uzdě. Jen se tomu sám pod vousy zasmál.
No, tohle se asi úplně nehodí. Ale mě by určitě nehledali v kostele..
¨Pravil Dwane narovinu a potáhl si ze své cigarety. Jeho rodina nebyla věřící. Nebo tedy, prarodiče byli věřící, ovšem ne křesťani. Ale věřící prarodiče má snad každý.