Na úteku vo veľkom jablku

[takeshi]

Tíha kamene, který Takeshimu celou dobu ležel na srdci, byla najednou pryč. To, že se na něj někdo nedíval jako na úplného pomatence po tom, co ze sebe tento příběh dostal, mu konečně pomohlo uvolnit se. Měl samozřejmě obrovské štěstí, že narazil zrovna na člověka, jako byla Zoe. Už od první chvíle mu připadala jako někdo, kdo neodsuzuje a dává ostatním šanci. To potřeboval.
"Původně jsem si myslel, že mi někdo něco hodil do pití," přidal k tomu, že si Zoe myslela, že byla sjetá. "Bohužel je to ale všechno pravda. Viděl jsem toho chlapa dokonce i někoho zabít a nebudu lhát, na něco takovýho jsem připravenej fakt nebyl." Protáhl si prsty na obou rukou, takže volant držel jen palci, než ho zase pevně sevřel. "Dnešek měl být prostě jen oslava narozenin mýho kamaráda."
Zoe se potom zeptala, jestli tím myslí nějaký kult. "Kdo ví. Jeden chlap se tam probral a začal z nebe metat blesky na toho pitomce s mečem." V hlavě se mu ale přehrávalo něco úplně jiného. "Hej, Zoe, ten chlap jsem byl já a nemluvíme tady o kultu. Posedl mě japonskej bůh bouří Susanoo a udělal ze mě nějakýho nadlidskýho samuraje, co má sekat hlavy a po zradě svýho pána si mám rozřezat břicho. Jop. Tam rozhodně nejdeme."
"Děkuju." Hodně pro něj znamenalo, že mu věří. Určitě tomu pomohlo to, že sama viděla toho ohnivého templáře a i kdyby jim oběma hrabalo, tak se aspoň nezbláznil sám.
Takeshi nechtěl kazit náladu a souhlasil s tím, co Zoe řekla, ale museli být obezřetní. "Teď jen musíme udělat všechno proto, abychom nebyli parťáci v pytlech pro mrtvoly. Takže ne, určitě se nemůžeš vrátit na kolej. A já se zase nemůžu vrátit domů. V první řadě se někde musíme zbavit toho auta. Věřím, že máme ještě pár hodin, než majitel nahlásí, že zmizelo. Necháme si nějakou časovou rezervu, abychom se od něj dostali co nejdál. Nejsem si tím samozřejmě jistej, ale říkal jsem si, že když mají přístup k hodně dobře vybaveným ozbrojencům, existuje šance, že to není jen jedna náhodná osoba, ale nejspíš se jedná o... Možná jak jsi řekla - kult. Nebo organizaci s prostředky. Budeme potřebovat nějaké nové nenápadné oblečení, kšiltovky a sluneční brýle. Maskování alá Kapitán Amerika!" To byla část plánu, která ho napadla už předtím, mínus auto samozřejmě. Než bude pokračovat s nějakým dalším plánováním, byla tu jedna věc, kterou musel říct. "Zoe, existuje šance, že jsi v bezpečí. Můj obličej viděli a šli po mně. Tobě se ale podařilo utéct včas a pokud tě nikdo nenahlásí, tak jsi v pohodě. Jestli tě ale chytí se mnou." Možná že to řekl jen proto, aby to rozhodnutí bylo na Zoe a on měl čisté svědomí.
Než Zoe cokoliv stihla říct, ozvala se hlasitá rána. Byli už dost daleko od vily, ale výbuch, který z toho směru šel, byl vidět snad přes půlku New Yorku. Takeshi s vykulenýma očima koukal do zpětného zrcátka. Nevěděl, co má říct.

[zoe]

Na Takeshim bylo na první pohled vidět, že se i jemu ulevilo, když se mohl někomu svěřit. A z toho měla Zoe radost, protože napjatá atmosféra v autě klesla tak aspoň o dva stupně níž. Takže se teď určitě oběma o něco lépe dýchalo. Mezitím co mluvili si Zoe na klíně nevědomky propletla prsty obou svých rukou mezi sebou a kroužila s nimi okolo sebe. Byl to takový neškodný zlozvyk, který dělala, když měla neklidnou mysl. Pomáhalo to přemýšlet. I když asi spíše doopravdy šlo jen o placebo.
"Já... asi taky." dodala trochu váhavě a stálo ji všechnu sílu mysli, aby se okamžitě v její hlavě neobjevil ten obraz. Vidět někoho umřít byla rozhodně zkušenost, kterou neměla na svém bucket listu. "Myslím, že pro většinu z nás to byla jen oslava. Ale očividně ne pro všechny, jinak bychom teď tady nebyli." koukala přitom stále z okna. Svět za nimi rychle ubíhal a ona měla pocit, že je více a více hlouběji v části města, kterou vůbec nepoznává. Ale to bylo to poslední co ji teď trápilo. Po tom co ale zmínil Takeshi někoho, kdo dokázal metat blesky, zaujatě se na něj otočila. Možná až přehnaně nadšeně.
"Počkej, to jako fakt? Jakože opravdu člověk se superschopnostma? Tak jako superlidi v komixech?" znělo to strašně vtipně, ale to bylo to nejbližší, k čemu by dokázala něco takového přirovnat. A možná by se nad celou tou situací mohlo trochu jednodušeji přemýšlet, kdyby prostě ten týpek s mečem byl Thanos nebo tak něco. "Já vím že je celá tahle situace postavená na hlavu, ale musíš uznat že metat blesky zní nehorázně cool." dodala jen tak bokem, aby vysvětlila svoje nadšení. Nemohla tušit, že Takeshi si tuhle cool možnost vyzkoušel z první ruky a asi nebude smýšlet stejně.
"Buďme upřímní. Určitě jsme oba za život viděli dost detektivních filmů. Je jen jedna věc, kterou můžeme udělat." následovala dramatická pauza. Bylo opravdu těžké rozeznat, jestli mluví vážně nebo ne. Ona sama to dost možná netušila. Ale prostě potřebovala mluvit, metat nápady a emoce okolo sebe. "Utopit to auto někde v řece nebo jezeru. Aby ho nikdo nenašel." napjatě čekala na jeho reakci. Jasně, byla dost přestřelená, ale aspoň za zvážení určitě stála. A hlavně Zoe přišlo že se klasická racionální pravidla na ní a Takeshiho přestali vztahovat, když lidi začali metat blesky z nebe a meče hořet. Pak ale věnovala svému společníkovi pohled, který až do teď neukázala. A to ironický pohled.
"Jasně, vrátím se domů a prostě na to všechno zapomenu." zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Nemůžeš čekat, že bych s něčím takovým souhlasila. Ne kvůli lidem které bych mohla ohrozit. Nebo kvůli sobě. A nebo vlastně i kvůli tobě. Vypadáš, že se ti bude hodit p--" její větu přerušila hlasitá rána. Prudce se na sedadle otočila a zírala beze slov několik dlouhých momentů na výbuch za nimi. Aniž by si uvědomovala se Zoe zaplnily oči slzami. Strašně moc chtěla věřit, že byli její přátelé v pořádku. Ale jestli jen někdo z nich zůstal nějakým zázrakem ve vile na živu... teď už určitě na živu nebyli.
"...Sakra." hlesla konečně když se uvědomila a otočila se zpět dopředu. Přitáhla si nohy k sobě a objala si svá kolena, zatímco zadržovala slzy. Nechtěla tady teď dělat scénu, ale měla tak strašnou starost.
"Máš... nějakou možnost zmizet z města? Jestli tě... vážně někdo hledá, tak by jsi asi měl být co nejdál." vysoukala ze sebe trochu váhavě. Ještě stále úspěšně bojovala se svými slzami, protože ještě ani jedna se ji neskutálela po obličeji. Musela se soustředit na to, co teď může udělat. Teď nemohla pomoci svým přátelům. Ale mohla zkusit pomoci Takeshimu, který byl stále ještě naživu a momentálně vedle ní. Jak by se sebou mohla jinak žít?

[takeshi]

Celkem to chápal, člověk se schopnostmi metat blesky z nebe zněl skutečně zajímavě, ale určitě by víc ocenil, kdyby se to obešlo bez toho fyzického mučení, kterým si pro to musel projít. Jo a taky smrti, to byla taková kapitolka sama pro sebe. Levou ruku sundal z volantu a přejel si palcem přes krk. Odehrávalo se to sice jen v jeho hlavě, ale všechno to bylo tak skutečné.
Zoe tam začala navrhovat, že by možná bylo lepší, kdyby auto utopili někde v řece. Nebyl si úplně jistý tím, jestli to bylo něco, co chtěl udělat. Doufal, že auto prostě někde nechají, aby se mohlo zase vrátit ke svému majiteli. Na druhou stranu, to, co Zoe navrhla, bylo bez pochyb bezpečnější. Zatím měli dost času na to, aby tohle rozhodnutí mohli odložit.
Zoe pak Takeshiho znovu přesvědčila o tom, že je člověk, který v první řadě nemyslel na sebe. To byl první velký rozdíl mezi nimi, ale to Zoe ještě nevěděla a byl by rád, kdyby to tak zůstalo, protože prostě nechtěl být sám. Věděl, že není zrovna nejlepší člověk, ale nikdy předtím nepotřeboval být. Možná, že tohle byla příležitost, aby to zkusil.
Exploze zastavila jeho myšlenkový pochod a donutila jeho nohu přišlápnout plyn. Takeshi si uvědomil, že řídí naprosto automaticky a vůbec neví, kam vlastně jede.
"Vím, že to bude znít hloupě, ale nemůžu odjet z města. Jestli mě budou hledat, určitě začnou u mých rodičů a moje máma je nemocná. Neopustím ji." Přes tohle prostě nejel vlak.
"Musím zůstat ve městě. Blízko, ale mimo oči." Se zoufalýma očima se podíval na Zoe. "Předpokládám, že asi neznáš nějaký místo, kam by se šlo na chvíli zašít, co?" Byl to výstřel do tmy a kdyby Zoe o nějakém místě věděla, určitě by to už řekla. Třeba jí ale něco napadne.

[dwane]

A ten pták se urazil! Co to bylo za urážlivého ptáka? Však ten mýval byl cool, hodil po tom okřídlenci ledničkou. Když byl někdo takhle cool, tak si mohl dovolit prohrabávat se popelnicemi a smetišti, protože hej..hodil ledničkou po andělovi. To je argument, který jen tak nepřebije. Pták následně začal lehce mrazit vodu a rozletěl se směrem dál do kanalizace. To asi znamenalo, že oni musí začít rychle vylézat. A tak teda Dwane šel, což byla chyba, kterou si uvědomil až v půlce žebříku. Ale co se dá dělat, pro jednou naopak myslel hlavou. Jakmile byl nahoře, tak pomohl neznámé nahoru, pokud mu to tedy dovolila. Následně vyletělo i ptačisko, zalepilo za sebou kanál a následně se proměnil na taky slušnou kost. To byl argument, který byl schopný porazit Mývala a jeho hod ledničkou. Dwane si podle vzhledu usmyslel, že se jedná o náboženství původních obyvatel Ameriky, což potvrdilo jeho myšlenku dole a byl za to na sebe pořádně hrdý.
Dwane Malone Jr.
Odpověděl a podal ruku směrem k Bemole. Jestli být společníkem Barona znamenalo pohybovat se poblíž takových koc, tak měl před sebou Dwane moc hezké vyhlídky. Sáhl opět do své kovové krabičky, vytáhl si cigaretu a holí si jí zapálil. Teď když už neměl tak 15613, tak se mohl nad celou věcí trošku více zamyslet. Všechno co se tam dělo, byly proměny stejné, jako zažil on. Byla to předem domluvená akce. A podle toho co říkal Baron, tak proti křesťanům. Dělal si z nich snad někdo právě armádu? Hádal, že se to všechno ještě dozví.
Týpek jménem Baron Samedi..
Odpověděl Dwane, potáhl ze své cigarety a rychle sahal po svém mobilu, jestli už náhodou nemají signál.

[zoe]

Zoe doufala, že jí Takeshi bral trochu s odstupem vzhledem k situaci v jaké se ocitli, protože by se opravdu nerada podílela na něčem jako bylo topení auta. Popravdě si mezitím v hlavě dávala dohromady vzkaz, který chtěla na nějakém papírku nechat majitelům auta, až ho někde nechají. "Omlouváme se že jsme vám ukradli auto, ale zachránilo nám to život. Přejeme štěstí vám a vaší rodině?" nebo něco takového.
Když Takeshi zmínil svojí matku a jí to vykouzlilo úsměv na tváři. Ne, že by pochybovala o tom, že by nebyl dobrý člověk, jinak by tady s ním ani neseděla, ale prostě na tom bylo něco strašně hezkého. Jeho zoufalý pohled ji donutil přemýšlet ještě intenzivněji, jestli existuje nějaké místo, které by jim mohlo aspoň na moment posloužit jako útočiště. Zprvu ji vůbec nic nenapadlo, ale pak s sebou najednou trhla a nadšeně se usmála.
"Možná něco mám. Není to teda zdaleka ideální, ale mělo by nám to postačit aspoň na chvíli abychom si mohli trochu ujasnit myšlenky." začala rychle prohledávat svoje kapsy dokud vítězně nevytáhnula klíče. "Vím že jsem to měla zmínit dřív, ale nějak mi to nedocvaklo s tím vším ostatním, na co jsem musela myslet." usmála se omluvně.
"Je to malý starý sklad vyřazených elektrických součástek, které kdysi používala naše univerzita pro trénování prvních ročníků. Jenže pak přišly nějaké normy a bla bla bla, takže se teď musí používat nějaké certifikované trénovací zařízení a kdo ví co." mávla nad tím rukou, sama si nebyla jistá jak to bylo. "Jeden z mých profesorů mi dal přístup pod podmínkou, že se o tom nesmí nikdo dozvědět. Viděl totiž, jak strašně moc ráda se v takových věcech hrabu." trochu se při tom začervenala. Ne každý dokázal pochopit tuhle její neobvyklou zálibu. "A jelikož jsem prostě občas pracovala několik dní v kuse, tak tam možná mám nějaké deky a spacák. Jo a taky malou ledničku zapojenou, ale jsou v ní tak akorát coly a energiťáky. Chápeš, allnighters." na moment se odmlčela, odkašlala si. A pak na něj trochu nejistě koukla, tak nějak plná očekávání co na to řekne.
"Víš jak se dostat do Medfordu? Já jsem popravdě už nějakou dobu ztracená." pak se ale zarazila. "Spíš se dostaňme někam poblíž metra. Kdyby se nás někdo snažil najít podle toho auta." znělo to dost absurdně, že by je takhle někdo stopoval, ale tohle asi teď byla jejich realita.

[takeshi]

Zoe byla jedno velké překvapení za velkým překvapením. Ukázalo se totiž, že přece jen o nějakém místě, kde by se mohli schovat, ví. Takeshi si pečlivě poslechl všechno, co mu řekla a kdykoliv šla do nějakého detailu, aby mu objasnila, proč má k tomu místu přístup, nedokázal se neusmát. Když skončila, věnoval jí pobavený pohled. "Nemusíš mi vůbec nic vysvětlovat," mrknul na ní. "Myslím si, že každý by měl mít nějaké zájmy a podle mě je to super. Rozumíš věcem, o kterých já nevím vůbec nic, takže máš můj respekt. A hej, bude to dokonce i s výbavou, což je paráda." Hodně se mu ulevilo, protože měl konečně aspoň nějakou malou jistotu, že si dnes bude moct odpočnout a v klidu zpracovat, co všechno se stalo. A možná se dokonce i vyspí.
"Myslím, že bych tam dokázal trefit. Jen co se trošku zorientuju. Ale jak jsem říkal, auto bych nechal někde opodál, takže se můžeme trošku projít a nebo zkusit to metro. Nenapadá tě, kde bychom předtím mohli sehnat nějaké oblečení? V tuto dobu už asi nenajdeme moc otevřených obchodů." Ještě ho napadlo, že se podívá do kufru auta, ale to až zastaví. Pomohlo by, kdyby v něm byla aspoň autolékárnička, aby si mohl zavázat svoje zranění z boje.
A tak vyrazil směrem k Medfordu doufajíc, že je po cestě nepotkají žádné trable.

[aurora]

Keď sme vyliezali cez kanalizáciu smerom na ulicu, chalan mi podal ruku. Keďže som nepatrila k tým "silným nezávislým ženám, ktoré v živote potrebovali iba mačky," tak som jeho pomocnú ruku prijala. Dokonca aj so zamrmlaním niečoho, Čo mohlo byť také neisté poďakovanie. Započula som práve streľbu, vychádzjaúcu z miesta, odkiaľ sme práve vyliezli? To strielaly po tom vtákovi?
Kým ich zamestnávala a mi sme sa na malú chvíľku s chlapíkom ocitli sami, tak som po ňom hodila očkom. 
"Pekný to večer hm?" Ťažko povedať či zo srandy, alebo zo zúfalstva. No tak nejak som sa nevedela usmiať. Na to som bola moc vystresovaná. Každý ma ale svoj vlastný coping mechanizmus a mne neostávalo nič iné, len sa spoľahnúť na ten svoj.

Ako tá.. no odroda vtáka, vyletela  poklopu a chalan ho rýchlo zavrel. Ustúpila som trocha dozadu rozmýšľajúc, kde sa vlastne nachádzame. Ani som sa nesnažila prepočítavať vzdialenosti alebo niečo podobné, skôr tak z intuície? Bola som tu už niekedy? Možno keby že si všimnem poniektorú z tabúľ? Pozornosť mi zas raz zaujala vtáčnica, ktorá sa premenila na pomerne sympaticky vyzerajúcu indiánku. Teda skôr sa podobala na niekoho z tých pravých natives. Najprv sa s ňou predstavil Dwane, po čom ruku pravdodobne nasmerovala na mňa a ja som pohľad trocha tupo hodila na jej prsty. Prešlo dobrých päť sekúnd, kým mi došlo o čo tu vlastne ide. 
"Oh ey.." Ruku som jej chytila a zmačkla možno trocha viac, než som chcela.
"Aurora..Ahahah.." Zakončila som to nervóznym zasmiatim sa. Bol to široký úsmev, trocha zúfalý. Nič normálne. "V čom som sa to kurva ocitla?" Spýtala som sa a môj falošný "úsmev" sa zmenil na podivnú nechápavú grimasu. Ono.. niečo mi síce povedal ten "mesiac" ale cmon. Stále som tak trocha bola v tom, že sa mi to len zdalo.. a anjeli? Stalo sa to len pred chvíľkou, no akonáhle to zmizlo z očí tak.. tomu moja hlava jednoducho nemienila uveriť.

[zoe]

"Ale, tomu rozumí tolik lidí. Není to zase taková věda." mávnula nad tím rukou, spokojený úsměv na tváři. Bylo osvěžující potkat po dlouhé době někoho, kdo neměl okamžitě nějakou podivnou reakci o takové zálibě nevhodné pro slečnu. Schovala si zase klíče bezpečně do kapsy a zvědavě otevřela poklop na kapotě před sebou* a letmo přejela pohledem všechny věci v něm, hledajíc něco co by jim nějak pomohlo. Ale kromě papírů od auta, nějakého diáře, propisky a žvýkaček tam toho moc nebylo. Aspoň měla prostředky pro napsání toho vzkazu. Zatímco Takeshi probíral jejich další možnosti, vzala si diář a propisku a zamyslela se nad tím, jak onen vzkaz formulovat. "Takeshi, chci napsat majitelům toho auta nějakou rychlou omluvu a poděkování. Je něco, co by jsi chtěl vzkázat?" zeptala se ho naprosto vážně a zacvakala přitom vyzývavě propiskou. Mezitím se směr jejich jízdy otočil o několik desítek stupňů, což Zoe brala jako znak toho, že se vydali blíže směrem ke skladu. "Z Queens je to asi dvě hodinky hromadnou dopravou. Plus tam bude i touhle denní dobou strašně moc lidí, mezi které můžeme zapadnout." navrhla mu jednu alternativu jejich cesty. Bohužel na otázku ohledně oblečení neměla dost dobrou odpověď.
Až v ten moment si uvědomila, že je vlastně stále v oblečení, které si vybrala na onu velkou party. Nebylo to sice nic nepohodlného, ale praktického určitě taky ne. A ve skladu měla tak možná akorát svetr, který tam měla nachystaný pro chladnější večery.
Jsou přece sakra v New York City, musí existovat místo, kde by mohli i v tuhle dobu sehnat nějaké oblečení. Na obchody teda moc nevsázela. "Vždycky to při nejhorším můžeme prostě risknout a mrknout se po něčem až ráno. Ale chápu, že to je ta poslední možnost, kterou chceme zvolit." nejistě se poškrábala ve vlasech. Všechno co jí v ten moment napadlo musela z nějakého důvodu hned zavrhnout. Zamyšleně přitom sledovala Takeshi při řízení, doufajíc že ji zase nějak osvítí. Ale nic nepřicházelo. Zabořila hlavu do opěradla s dlouhým povzdechem. "Ne, nic nemám. Moje kreativita klesla na úroveň nula, protože jsem fakt unavená a všechny energii dávám do toho zůstat dohromady." přiznala se upřímně. Všechno co chtěla udělat bylo dostat se do skladu, hodit přes sebe deku a klidně někde na zemi usnout, aby si mohla všechny myšlenky urovnat v novém světle. Ráno moudřejší večera jak se říká. Zatímco projížděli dále ulicemi města, položila Zoe vyčerpaně hlavu na kapotu a zabodla pohled do nebe nad nimi. Začala si něco pro lepší náladu pobrukovat, ale ať to bylo cokoliv, takovou melodii určitě ještě Takeshi předtím neslyšela. Měla v sobě takový tradiční nádech.

*já vím, že se tomu nějak říká, ale nemůžu si teď za nic na světě vzpomenout

[takeshi]

"Uuuuuhm," Takeshiho teda nenapadlo, že by majitelům vozidla napsal nějaký vzkaz, ale když se pod něj nepodepíšou, tak by to snad nemusel být moc velký problém. "Děkujeme, že i přesto, že žijete v sousedství s dalšími milionáři, používáte pořád auto, které se dá otevřít tkaničkou od bot?" Navrhl, pokrčil rameny a pobaveně se usmál na Zoe. "Nevím, možná prostě staré dobré a jednoduché děkuji? Určitě nic, co by komukoliv mohlo prozradit, že jsme byli dva." To byla tak strašně Zoe věc, ukrást někomu auto a poděkovat mu za pomoc. Nebylo to úplně normální, ale roztomilé rozhodně ano. Navíc pokud to nenarve někde do škarpy, tak se přece nic hrozného nestalo. Ty drátky se dají určitě spravit jednoduše.
"Zatím prostě pojedeme. Benzínu máme dost, silnice jsou trošku prázdnější, než normálně, takže by nám to nemělo zabrat tak dlouho. Jestli chceš, tak si můžeš zdřímnout a až budeme poblíž, tak tě proberu." Žádné osvícení bohužel neměl, takže se problém s převlečením rozhodl nechat na jejich budoucí já a sám si teď trošku pochilluje u řízení.
Takhle večer po městě ještě v autě nejel, takže to pro Takeshiho byla taky dost zajímavá zkušenost. Noční život jel v plném proudu a ze všech směrů na ně svítily cedule různých podniků. Zoe si do toho začala broukat nějakou, pro Takeshiho, neznámou melodii. Hezky se do ní zaposlouchal a pomalu do rytmu kýval hlavou do stran.

A v tomhle duchu pokračovali až k jejich destinaci, kterou byl Medford na Long Islandu. Pokud Zoe využila Takeshiho nabídky a zdřímla si, tak jí opatrně zaťukal na rameno, aby věděla, že už jsou blízko. Teď je čekalo to, čeho se Takeshi v poslední hodině bál. Bude se muset zbavit své nové lásky, která zachránila jeho život. Kradeného auta Bryanových sousedů. Nevěděl ani pořádně, co je to za značku nebo jakou má barvu, ale to nebylo důležité. Bude mu chybět.
Sjel z cesty do nějaké slepé ulice za vysokým opuštěným barákem a zastavil. S povzdychnutím zaklepal na volant.

[zoe]

"Beru to jako ne." usmála se na něj pobaveně a napsala na jednu stranu diáře velice stručnou větu. "Omlouvám se za krádež auta, ale zachránilo mi život. Přeji vám hodně štěstí." a místo podpisu vykouzlila malé srdíčko. Doufala, že majitelům nezpůsobili nějaké potíže a ti celou krádež svého třeba prostě jen koukali na televizi nebo při nejlepším prospali a zmizení auta se jich vlastně vůbec nedotkne. Popsaný papír vytrhnula, propisku s diářem schovala zpět a nechala vzkaz ležet na kapotě. Aby si byla jistá, že si ho každý všimne na první pohled, snad včetně majitele.
"Nemyslím si, že dokážu jen tak usnout, ale děkuji za nabídku." lehce se na něj usmála, hlavu už položenou na kapotě. Svým způsobem to byl velice idylický moment. Koukat na barevná světla New Yorku na pozadí nočního nebe jak se míhaly jedno za druhým rozhodně mělo svoje kouzlo. Jeden by i na moment zapomněl na to všechno zlé. A tak si ho Zoe užívala jak jen mohla, zatímco si dál pobrukovala. Trvalo přibližně patnáct minut než její hlas začal slábnout, vynechávat a nakonec úplně zmizel. Zdálo se, že jí nakonec přeci jen únava zavřela víčka. Rozhodně to nebyl hluboký ani klidný spánek, ale byl to aspoň prostor pro její mozek zařadit všechny události do těch správných škatulek aby s nimi mohla později pracovat.

Netušila vůbec kolik času uteklo mezitím co usnula na kapotě a Takeshi ji poklepal na rameno. Prudce se zvednula a s omluvným úsměvem si protřela hřbetem jedno oko. "Možná jsem trochu usnula, ale jsem úplně sto procentně vzhůru!" ujistila ho trochu moc horlivě. Možná se cítila provinile, že si na rozdíl od něj aspoň na chvilku odpočinula. Ale bohužel i kdyby chtěla, tak by nic nezmohla. Opravdu řídit neuměla. Rozhlédla se zvědavě okolo a i když bylo ve tmě poznat kde přesně vlastně jsou, dokázala aspoň přibližně odhadnout, jak daleko jsou od skladiště. Přeci jen by nebylo asi rozumné nechat auto někde v jeho blízkosti. Ale pokud se nepletla, tak tohle byla ideální lokace. "Je to odtud asi patnáct minut pěšky, deset když přidáme do kroku." informovala ho, aby se mentálně připravil, že si budou muset ještě trochu popojít. Cítila se ale o něco jistěji, když teď byla v části města, kterou znala. Nervozitu vystřídalo jisté nadšení, přeci jen Zoe nemohla popřít svojí neustálou touhu po nových dobrodružstvích a když jeden dokázal přehlédnout to zlé, tak tohle byla dost napínavá situace.
Automaticky vylezla ven z auta a hluboce se nadechnula čerstvého nočního vzduchu, což jí kompletně probralo. Přeci jen bylo docela chladno a ona rozhodně nebyla na takové počasí oblečená. Takže se rozhodla, že cesta do skladiště jim bude trvat těch deset minut a ne patnáct, protože chtěla svůj svetr. Překvapeně si uvědomila, že Takeshi stále sedí v autě a zvědavě se naklonila tak, aby na něj viděla. "Všechno v pohodě?" odmlčela se na moment a pozorně si ho prohlédla. Což ve tmě moc dobře nešlo. "Vím, že je dost pozdě se ptát, ale jsi v pohodě? Jakože fyzicky? Nějaká zranění?" přeci jen by nebylo vůbec podivuhodné, kdyby někdo z nich při útěku utržil nějakou ránu. Byl docela zázrak že Zoe byla až do teď celá. Pak si vzpomněla, že se Takeshi chtěl podívat, jestli nemá kufr auta něco užitečného, ale nějak se jí ta představa přestala líbit. Nekradli by tentokrát něco pernamentě? Ale i tak se rozhodla aspoň kufr ze zvědavosti otevřít, třeba tam prostě nic nebude a oni vůbec tohle dilema nebudou muset řešit. Plus její nový parťák vypadal, že se možná taky potřebuje na moment hluboce nadechnout bez jejího neustálého tlachání. "Budeme muset zítra nakoupit něco k jídlu, jestli chceme v tom skladišti zůstat déle než do zítra." nemělo cenu tam uchovávat jídlo vzhledem k tomu, jak náhodně se tady objevovala podle toho, jak měla volný čas nebo cítila inspiraci něco tvořit případně rozebírat. Plechovky coly nebo energiťáky se nezkazí, že jo.

[takeshi]

Protáhnout si trochu nohy po poměrně dlouhé jízdě autem neznělo vůbec špatně a Takeshimu by ani nevadilo, kdyby to trvalo těch patnáct minut. Pravda ale byla, že venku v tuto dobu bylo poměrně chladno a on na sobě měl jen košili, která byla ještě před hodinou a něco kompletně promočená.
Když se k němu Zoe sklonila, aby ho ocheckovala, zavrtěl hlavou. "Jsem v pohodě. Jen se, uh..Loučím." Přiznal se a poťukal pravačkou na volant. S povzdychnutím zatáhl za ruční brzdu, aby auto náhodou někam neujelo, a pak ale otevřel dveře a vylezl ven za svoji parťačkou v dobrodružství. "A fyzicky? Eh, zdravej jak rybička, nemusíš si dělat starosti." Natáhl ruku se zdviženým palcem. O tom, že byl spoutaný žhavým kovovým řetězem a pravděpodobně má popáleniny všude možně po těle, radši mluvit nebude. Jeho tělo mělo trošku lepší výdrž a toleranci bolesti, takže ho to ve skutečnosti zas až tak moc netrápilo. Prostě jen nepříjemnost.
Co se obsahu kufru týkalo, tak kromě té autolékárničky tam vůbec nic nebylo. Jestli byl Takeshi v pořádku, jak říkal, tak k žádné další krádeži nemuselo dojít. On na to rozhodně nijak netlačil.
"Budeš mě muset vést. V téhle části města jsem ještě nikdy nebyl." Přiznal a zmateně se rozhlížel kolem sebe."Takže ty jsi někde..Z okolí?" zeptal se a zvědavě na Zoe zamrkal.

[zoe]

Když jí Takeshi ujistil, že je v pohodě, spokojeně se usmála a nechala ho loučit se. Bylo to lehce úsměvné, ale svým způsobem hezké. Zadívala se na noční oblohu, na které samozřejmě hvězdy vidět nebyly. Jestli jí na New Yorku něco vadilo, tak to byla právě absence hvězd. Ano, vybrala si tohle město a věděla, že to tak bude, ale to neznamenalo že to nebyla škoda. U rodičů doma šly hvězdy vidět krásně. Možná by měla po tomhle všem vypadnout na pár dní někam mimo město. "Kdo ví, jak dlouho tohle bude trvat, ale určitě to jednou skončí." ani teď ji pozitiva neopustila. Pohledem sjela z nebe až v moment, kdy se k ní Takashi připojil v kontrolování obsahu kufru. Slov nebylo třeba, Zoe s úlevou prostě kufr zaklapla a prudce se otočila na patě. Měla pocit, že čím dříve odtud vypadnou, tím lépe. "Neboj, po tom všem tě teď tady určitě nenechám." zasmála se pobaveně a naznačila mu, ať jí následuje. Vyvedla je zpoza budovy zpět na ulici a zamyšleně se rozhlédla na obě strany, kalkulujíc nejrychlejší cestu. Po chvilce spokojeně přikývla a vydala se do prava.

Nebyli sice přímo v centru New Yorku, ale i tak na ulicích neustále potkávali lidi. Ale zdálo se že každou minutou jich je méně a oni se opravdu blíží k něčemu, co mohlo připomínat nějakou skladovou oblast města. Zoe překvapeně na Takeshi zamrkala, nečekala že by chtěl teď začít konverzaci a spíš bude chtít přemýšlet, ale možná to bylo dobře. Přemýšlet by měli až si odpočinou.
"Ani zdaleka. Teda koleje na kterých poslední dva roky bydlím jsou tady ve městě, asi hodinu odtud. Ale narodila jsem se v Kanadě." zněla přitom značně hrdě. Sice se ze své země odstěhovala, ale i tak byla na svůj původ hrdá. Jak na kanadský, tak na mexický, i když v jejím těle byla už mexická krev velice velice zředěná. Málo kdy se našel někdo, kdo poznal, že má předky z Mexika a když už, tak to asi nebylo na základě vzhledu, ale spíše jazyka nebo znalostí. "Takové menší městečko na Ostrově prince Edwarda, jmenuje se Charlottetown." zatvářila se nadšeně, když vzpomínala na domov. Už se nemohla dočkat až zase na Vánoce poletí domů na pár týdnů. "Z které části města jsi ty, že to tady neznáš? Jasně, chápu že je to pořád Long Island a střed všeho v New Yorku je až za Hudsonem ale i tak si myslím, že se tady lidi často pohybují... ne?" povídala vesele, zatímco je vedla dolů ulicí. Po pár minutách už okolo neviděli skoro nikoho, zdálo se že tahle část města prostě není lákadlem nočního života. Pokud teda někde ve skladišti není nějaký nelegální klub. "Nelegální klub ve skladišti zní současně strašně nebezpečně, ale cool." okomentovala svou vlastní myšlenku.

[takeshi]

Jak Zoe předpověděla, jejich cesta zabrala něco mezi deseti až patnácti minutami a většinu ní šli v tichosti. Oba dva měli, o čem přemýšlet. Zažili si svoje a viděli hrozné věci. Takeshimu bylo hrozně líto, že tam musel nechat Bryana s Ashely a vlastně vůbec nevěděl, jak to s nimi bylo. Jestli přežili ten výbuch nebo ne. Myšlenka, že by jeden z nich nežil, mu rozbušila srdce a skoro ho až paralyzovala. Nejhorší na tom všem bylo, jak hrozně bezmocný byl, když se postavil muži s ohnivým mečem. Dokázal před ním chvíli skákat, než dostal nakládačku a musel ho zachraňovat mýval. A kdo ví, co se stalo s ním. Nestihl mu ani poděkovat za to, že mu zachránil život. Dnešek bude den, který se v jeho životě nejspíš ponese v duchu lítosti. Jediná pozitivní věc byla momentálně Zoe, která byla jeho nečekaným světlem ve tmě. Kdo ví, jak by na tom teď byl, kdyby na ní nenarazil.
Dozvěděl se od ní, že ve skutečnosti pochází z Kanady, což bylo celkem srandovní, protože hrála do stereotypu hodných lidí. Nahlas to ale neříkal.
"Lower East Side. Našel jsem si tam malý byt, abych to měl blízko do práce. Bylo to jedno z mála míst, kde jsem mohl najít nějaké bydlení za rozumné peníze. Druhá možnost byla bydlet s otcem a tomu jsem se chtěl radši vyhnout. Jakože po městě se povaluju často, hlavně teda o víkendech, protože jinak není moc času. Ale sem jsem se nějakou záhadou ještě nedostal. Nevím." Pokrčil rameny a na tváři se mu objevil výmluvný úškrn.
Stejně jako Zoe se pak zahleděl na černé nebe. "Myslím si, že bude pršet." Nevěděl ani pořádně, proč to řekl, ale měl prostě takový pocit.

[zoe]

Na rozdíl od Takeshiho ona jejich tichou část cesty nepřemýšlela nad tím, co se stalo. Věděla, že kdyby to teď udělala, měla by akorát starosti a dost možná by nedokázala racionálně přemýšlet. A to bylo to poslední co teď potřebovali. Starosti o své přátelé si prostě bude muset dělat později.
"Vidíš, tak tam jsem zase já neměla moc příležitostí zavítat. New York je prostě obrovské město." pokrčila vesele rameny. Ve světě existovaly celé státy které byly tak velké jako tohle jedno jediné město. Budovy kolem kterých procházeli se proměnily na kovový plot, který odděloval skladiště od zbytku města. Nevypadalo, že by se dalo dovnitř jen tak dostat. Teda pokud by se o to pokoušelo ozbrojené komando, tak to by byla asi jiná, ale Zoe si byla jistá, že to se nestane. Aspoň ne teď a nejbližší době. Byli opatrní, přemýšleli rychle. Vlastně by za to v téhle situaci určitě zasloužili pochvalu, protože si muselo koupit aspoň pár dní času. Dvojice kráčela kolem plotu ještě chvíli než narazili na bránu, která byla dost velká na to, aby tudy mohl projet kamion. Což k nátuře prostranství dávalo smysl. Naštěstí vedle byla i malá branka tak akorát velká pro jednoho člověka od které měla Zoe klíče. Když k ní přešla a vytáhla klíče, zmínil Takeshi počasí. Ještě než jim odemkla se zadívala na nebe, ale to vypadalo zatím docela čistě.
"Zvuk deště se ve skladišti fakt hezky rozléhá, takže by to určitě nebyla škoda." pověděla mu vesele, konečně odemknula a po tom, co jí následoval dovnitř, tak za nimi zase zamkla. Určitě tady nechtěli nějaké nezvané hosty.
Komplex nebyl moc rozlehlý, ale budovy samy o sobě byly docela mohutné. A bylo jich hned několik. Zoe ale přesně věděla kam je vede a bez zaváhání pokračovala dál, směrem k budově označené písmenem C. Pokud neměl už Takeshi nic na srdci, nesnažila se dál pokračovat v konverzaci. Věřila, že si budou moct popovídat trochu víc v klidu uvnitř. A hlavně v teple a aspoň pomyslném bezpečí. Dalším klíčem na svazku otevřela jedny z bočních dveří budovy, které vedly na schodiště. To samozřejmě nebylo osvětlené a i když Zoe věděla, kde světla jsou, ostražitě se rozhodla to raději risknout bez nich. "Opatrně." varovala Takeshiho, zatímco opatrně našlapovala do třetího patra. Každý její krok byl doprovázen lehkým klapnutím podpatku o kovou konstrukci schodů. Když konečně dorazili do třetího patra, pustila je Zoe dovnitř, zavřela za nimi, zamknula a pak s hlubokým nadechnutím plácnula po vypínači.
Světlo bylo velice tlumené, asi by potřebovalo vyměnit, ale stačilo na to, aby odhalilo místnost asi o dvě sto metrů čtverečních, která byla skoro po strop naplněná různými krabicemi nebo občas prostě jen náhodnou hromádkou nějakých součástek. Jen přední část pokoje byla očividně účelně vyklizena. Na zemi ležel spacák přes který byla přehozená tenká deka a polštář. Vedle stála jednoduchá židlička u které bylo z krabic postaveno něco jako provizorní stůl s lampičkou. A vedle něj ležela asi ona zmíněná lednička, která tiše vrněla. Všude okolo se válela spousta popsaných papírů, drátů a součástek. Na stolku ležela pájka. Byl to tak trochu chaos. Ale byl to její chaos a to jí uklidňovalo.
"Kdybych čekala návštěvu, tak uklidím." pobaveně se usmála a vypadalo, že z ní přeci jen opadlo trochu stresu. Zvládli to až sem a to určitě něco znamenalo, že ano?

[takeshi]

Původně si myslel, že jen zalezou do nějaké budovy, zavřou za sebou dveře a nazdárek, ale ukázalo se, že to přece jen bude malinko složitější. Zoe ho naštěstí celou dobu vedla za ručičku a říkala mu, kde si má dát pozor, aby sebou neflákl, což se mu v jednu chvíli na schodech skoro podařilo. Následoval ale zvuk jejích podpatku a nakonec se mu podařilo dostat se bez úhony až do cíle ve třetím patře.
Když za nimi Zoe zavřela dveře, opřel se o zeď a pořádně si oddechl. Konečně mezi čtyřmi stěnami - pořádně velkými čtyřmi stěnami, ale snad už v bezpečí. Nepořádek vůbec neřešil. Kdyby jen Zoe viděla jeho byt, ve srovnání s ním to tady bylo krásně uklizené a útulné. "Děkuju za pomoc, Zoe." Řekl konečně. "Kdybych tě na té cestě nepotkal, bylo by po mně. Jsem si tím jistej." Opírajíc se zády o zeď sjel pomalu k zemi a posadil se.
Ticho, které na chvíli nastalo začalo přerušovat jemné klapání dešťových kapek. Takeshiho slova se potvrdila.
Teď když měl konečně světlo, se mohl podívat na to, jak je na tom vlastně jeho kůže. Trošičku si vyhrnul košili, aby se podíval a nutno říct, že byl hodně překvapený, když uviděl, že ty popáleniny nebyly úplně lehké. Vypadalo to jako rudé tetování řetězu. "Uh, ok," radši to rychle zase schoval a dál předstíral, že se nic neděje, protože to fungovalo celou dobu až do teď.
"Umm, takže co přesně z těch součástek stavíš? Vyrábíš..? ... Děláš?" Nebyl si jistý tím, jak by to měl nazvat, takže to zkusil takhle.