Na úteku vo veľkom jablku

________________________________________________
➤ Takeshi

Azeban. Zvláštna bytosť - na jednej strane hlučná, drzá, na druhej strane odvážna a s veľkým srdcom. Bol to práve tento vznešený mýval, kto dovolil Takeshimu uniknúť zo zovretia anjelov. Počas úteku cez pozemky Owensových sa na vás začali sypať žiarivé šípy, no obom sa vám podarilo dostať k tenisovému kurtu. Odtiaľ to do lesíka nebolo ďaleko. Azeban však vedel, že cherubovia vás nikdy neprestanú prenasledovať, a Takeshi im zároveň nikdy neujde; na rozdiel od nich nedokázal lietať. Preto sa rozhodol anjelov zastaviť alebo aspoň spomaliť a tak zabezpečiť Takeho útek. Azeban vedel, alebo teda dúfal, že stretnutie s anjelmi prežije a nového kamaráta sa mu podarí neskôr nájsť, ale nič nebolo isté. Takeshi ho musel ponechať osudu a pokúsiť sa zmiznúť niekde v uliciach mesta, držať sa pri zemi - diskrétnosť sa mala stať jeho druhým menom. Azeban nebol v New Yorku jediným spojencom avatarov; samozrejme, že mal mnohých priateľov a známych. Jeden z nich mal Takeshiho vyhľadať, ale mýval mu nestihol prezradiť jeho meno, ani ako ho má spoznať, ani kde ho nájde. To bol obrovský problém, keďže podľa slov Azebana sa New York hemžil templármi a inými posluhovačmi cirkvi, ktorí by ho okamžite zapredali.

Takeshi napokon prebehol cez malý lesík a konečne zahliadol hraničný plot pozemku. Za plotom sa nachádzala široká ulica osvetlená pouličnými lampami a lemovaná luxusnými rodinnými domami. V diaľke videl svetlá Manhattanu, ale bolo otázne či je bezpečné sa tam vrátiť.

________________________________________________
➤ Aurora, Dwane

Dlhé schody za opevnenými dverami neviedli len do malej pivnice, to rozhodne nie. Dwane a Aurora sa ocitli v obrovskom podzemnom komplexe, ktorého navigácia vyžadovala mapu - tú sa vám našťastie podarilo nájsť kdesi na stene. Podzemie vily tvorila rozsiahla spleť koridorov a miestností; tieto priestory okrem skladovania zrejme slúžili aj ako bunker v prípade ozbrojeného konfliktu či nepriateľského bombardovania. Bohatstvo rodiny Owensových nemalo medze; predsa len, nie každý si mohol dovoliť vystavať niečo takéto.
Zastaviť ste sa ale nemohli. Krátko po vašom vchode do podzemia sa na schodoch objavila hŕstka templárov, isto nie s dobrými úmyslami. Aurora navyše stratila temný plášť Nyx a tiene už viac neslúžili ako jej spojenci.
Podľa slov Barona sa tu niekde malo nachádzať prepojenie na mestské stoky. A Baron hovoril pravdu. Jedna z miestností skutočne viedla preč z pozemku, dlhým tunelom pod zemou, ktorý vás doviedol rovno do kanálov. Stoky boli smradľavé, hnusné a plné potkanov, no lepšie na slobode ako v zajatí fanatikov. Netrvalo dlho kým ste v jednom z tunelov zahliadli rebrík, kanálový poklop a matné svetlo pouličných lámp, presvitajúce cez dierky v ťažkom železnom poklope. Konečne ste mali šancu nadýchnuť sa čerstvého vzduchu. Ale ako bezpečné bolo uprostred noci len tak vyliezť na ulicu?
Ešte predtým než ste sa dohodli na ďalšom postupe, na Dwaneovom ramene pristál malý snežný vták. Snežné vtáctvo nebolo zvyčajnou faunou mestských kanálov; tento chudák sa musel poriadne zatúlať. Zaujímavejšie však bolo keď prehovoril tenkým a mladým dievčenským hlasom.
"Priatelia, sme priatelia. Vysiela ma Medawisla." Predniesla snežka štebotavým hláskom, zletela z jeho ramena a vo vzduchu urobila veľký kruh. "Prišla som vám pomôcť, musíte mi veriť." Napokon zatrepala krídlami a pristála na rebríku.
"Templári sú na vašej stope. Ja ich dokážem spomaliť." Dwane vo vile videl toho lietajúceho a hovoriaceho mývala, no Aurora nie. A tak tento hovoriaci a inteligentný vták mohol pre ňu slúžiť ako poriadny šok. Snežka začala krídlom ťukať do rebríku.
"Von, von, lezte. Sľubujem, že vám obom vysvetlím všetko čo si budete žiadať."

[takeshi]

Paráda. Mýval se rozhodl, že se obětuje nebo co a vyrazil naproti jejich pronásledovateli. Bylo to skutečně nesobecké gesto hodné hrdiny, ale taky bylo naprosto k hovnu! Takeshi měl pocit, že mu z toho všeho vybouchne hlava. Co měl teď jako dělat? Byl sám a po krku mu šel nějakej svatej řád. Jeho dnešní plány zahrnovaly chlast a příjemnou společnost. No a místo toho tady teď lezl přes plot, aby se dostal do nejdál od domu svého kamaráda, o kterém mimochodem taky nevěděl vůbec nic. Přežil to Bryan? Bylo po něm? A co Ashley? Takeshi nevěděl, jestli má zuřit nebo mít strach a tak to oboje smíchal dohromady. Taky ho rozčilovalo, jak se nad ním pořád bouřilo a pršelo. Jestli to mělo něco společnýho s tím pitomcem v kimonu, tak teda děkuju.
Se zuřivým křikem ze sebe strhl sako, hodil s ním na zem a dvakrát na něj dupl. "Do hajzlu! Do hajzlu! Do hajzluuuuuu!!!!!"

Měl před sebou nějaké možnosti, ale ani jedna z nich se mu nelíbila. Byla jen otázka času, než se jeho noví nepřátelé dozví jeho jméno a najdou si, kde bydlí, takže domů se vrátit nemohl. A co bude s jeho rodinou? Takeshi sevřel pěst a na nebi se pořádně zablesklo. Musel jim nějak pomoct, ale jak? Pokud je najdou, tak je budou chtít využít, aby se dostali k němu. A možná ne! Možná to prostě promýšlel až moc a dělal z toho filmovou záležitost. Nesměl nad tím teď přemýšlet. Potřeboval uklidnit hlavu a vymyslet nějaký plán, jak se odtud dostat a někde se ukrýt. Až bude v bezpečí, tak bude mít dost času na to, aby vymyslel nějaký plán. Snad.

Potřeboval k tomu ale přistupovat trochu chytře a nehrnou se nikam po hlavě. Pokud maj ti pánbíčkáři svůj vlastní SWAT tým, existovala šance, že budou mít dost prostředků, aby měli něco podobnýho po celým městě a už hledaj po někom, kdo odpovídá jeho popisu. Lidí s japonskými kořeny žilo v New Yorku hodně, takže v davu by zase tak moc vyčnívat nemusel. Hlavně když udělá maximum pro to, aby se zamaskoval.
Dobře. První plán - zbavit se aktuálního oblečení a najít si někde něco míň nápadného. Ideálně něco s kapucí.
Sebral ze země podupané sako a rozběhl se po silnici pryč od vily. Po cestě se zastavil u prvního vypouštěcího kanálu a sako do něj nacpal. Potom prostě běžel dál a hledal příležitost, která by mu dovolila změnit oblečení. V tomhle případě by mu ani nevadilo, kdyby si někde v okolí něco půjčil. Stejně tu žili jen zbohatlíci a těm bylo jedno, kdyby se jim někde něco ztratilo. Díval se hlavně po autech, ve kterých někdo mohl něco zapomenout. Dostat se do auta by bylo lehčí, než do něčího domu. To by k němu akorát přilákalo pozornost, kterou si nemohl dovolit.

[dwane]

A tak Dwane s neznámou pokračoval dále. Brzy narazili na další templáře, což nebylo úplně super. Ale naštěstí mu Baron dal pokyny opravdu podrobné a tak brzy našli dlouhý tunel, který je vedl pryč z pozemku. Dwane začínal pomalu věřit v to, že se jim dnes podaří uniknout a on neskočí v pekle, kde by nebyl chlast a cigarety. A taky musel začít dělat sakra dojem, protože tu byl s docela šikovnou koc. Dwane by asi radši pokračoval dále stokou, když v tom mu na rameni přistal pták? Pták v kanalizaci? A proč ho vlastně dneska překvapuje pták v kanalizace, vlastně to byla možná ta nejnormálnější věc dneska. Když v tom ten pták začal mluvit.
Ty jsi jako ten mýval!
Dostal ze sebe najednou Dwane, možná trochu víc nahlas než měl, ale opravdu ho to překvapilo. Rychle sáhl do své kovové krabičky a zapálil si cigaretu. Tohle byla stresující situace a on se potřeboval hodit co nejvíce do klidu, aby udělal správný rozhodnutí. Mohl to být špeh těch andělů a mohl je vést do pasti. Na druhou stranu, křesťanství nemá úplně moc společného s mluvícími zvířaty. To spadalo jiným náboženstvím. Dwane neměl nejmenší tušení kdo je to jméno, co ho posílá. Ale nejspíš mu nezbývalo nic jiného, než mu věřit.
Už jsem to dnes jednou viděl. Zkusme tomu věřit..
Pravil směrem k té blondýně a začal tedy šplhat po žebříku nahoru.

[aurora]




"V... Luciferovi." Pokývla som hlavou na stranu, na tú jeho otázku o čiernom anjelovi. Ay čo by som dala za to, ak by to tu prekazil nejaký ten Lucifer. Ten by mohol byť na mojej strane nie? Anti-anjel a tak.
"Ou shit.." Dodala som, ako sme vchádzali do podzemia a ja som zrazu zas mohla vidieť moje až príliš výrazné červené šaty. " shit shit shit.." Zaškrípala som zas raz zubami. Nebola to úplná panika, to nie.. skôr taká zúfalá nespokojnosť a neochota vyrovnať sa s faktom, že som zas raz svietila ako žiarovka. Celkom sa mi páčilo chodiť ozbrojencom pod nosom bez toho, aby si ma vôbec všimli.
Bola som rada že šiel ... ehm snáď nie Amenadiel.. prvý. Bola som rada proste sa mu pomyselne zavesiť za chrbát a ticho ako miška kráčať v jeho stopách. V tom ale prišiel pomerne problém. Keď otvoril poklop do kanalizácie no.. nebyť tej tmy tak by si mohol všimnúť všetky farby dúhy na mojej tvári. Človek by sa až radšej nechaj zajať tými fanatikmi. Tí mali aspoň sprchy nie?
"Oh.. ay... shit kurva.. tristo k*kotov hrmených.." Mrlala som si popod nos, keď som liezla do stoky. No a že som s tým pokračovala snáď celú cestu brodenia sa cez bordel a pokusoch o nevyvrátenie dnešného vína. Nechcela som sa zastaviť. Na čo by sme sa zastavovali? Hurá po rebrúku zas hore. No nejaký vták nás musel prerušiť. Vták ktorý rozprával.. a bol v kanalizácií. Vták ktorý rozprával.
A ja som hodila tyčku o stenu po mojej pravici, opierajúc sa o ňu jednou rukou. Aspoň som neofrkala seba.. asi. Nebola to práve najslušnejší spôsob odpovedi, ktorý som mohla černochovi poskytnúť, no malo to najbližšie k pravde. Nech už som tým myslela čokoľvek. Nemala som problém uveriť hovoriacemu vtáku po tom, ako na mňa hovoril mesiac.. a nejaký anjel mi chcel telom prešpikovať jeho kopiju vytvorenú zo slnka alebo čo. Skôr som mala problém spracovať to a zároveň si zachovať takú tú "som v pohode masku".

A tak sme sa vydali hore. Len som potichu prikývla, utierajúc si kútik úst do chrbta ruky, ktorú som zas utrela niekam na okraj jednodielnych červených šatov. Cítila som sa pod psa. 
"Neznášam s..glp.." Odmlčala som sa, keďže ma zas naplo a tak som radšej zavrela ústa, sústredila sa na môj vlastný žalúdok a začala liezť po rebríku hneď za černochom.

➤ Zoe

O obrovské párty Bryana Owense se samozřejmě dozvěděla i naše energetická optimistka - Zoe. Společně se svými přáteli se tam vydala poměrně brzy, takže byla svědkem i pozitivních věcí, ke kterým na akci došlo. Pěkně si zatančili, popili, zaplavali si v bazénu. Na chvíli se dokonce potkala i s instagramovou celebritou Lamontem Gerstnerem, který jí připravil drink u baru a viděla i 'slavný' proslov Bryana Owense, ve kterém sliboval nejlepší a nejvíc zapamatovatelnou párty v historii. No, v jednom se nespletl, Zoe si určitě bude pamatovat, jak šlo všechno od jedné přímo na sto. Jak by taky šlo zapomenout na chlapa, který si v ruce vyvolal ohnivý meč, zapálil vilu a začal ubližovat všem kolem sebe? Zoe tam byla ještě v době, kdy tím mečem probodl nějakou ženu, která se mu odvážila postavit. Na rozdíl od spousty jiných, kteří se rozhodli nahrávat celou věc na telefon, patřila k těm s rozumem a věděla, že zdržovat se tam by byla sebevražda a tak rychle vyrazila pryč. Vlastně byla možná i jediná, komu se odtud podařilo dostat. Problém byl, že nastal obrovský chaos, ve kterém ztratila svoje přátele a nevěděla, co se s nimi vlastně stalo.
Na cestě pryč ještě viděla, jak k vile jede konvoj vozidel, což samo o sobě vypadalo dost podezřele a chvíli na to dokonce slyšela i střelbu.

Na cestě se po nějaké době objevil chlápek, který působil dost zmateně. Na chvíli si dřepl u chodníku a začal něco cpát do kanálu. Pak se zase zvedl a běžel směrem, kde byla právě Zoe. Zdálo se ale, že si jí ještě nevšiml.

[zoe]

Slovy se nedalo popsat, jak moc se na dnešní večer Zoe těšila. Ono tedy její divoké obrovské emoce bylo obecně složité popsat obyčejnou mluvou smrtelníků, ale právě dnešní večer byl ještě o kapičku lepší než ty ostatní. A tou kapičkou byla překvapivě odměna. Odměna kterou za několik dní strávenými nad učebnicemi nadělila dívka sama sobě. Její projekt byl hotov a odevzdán, byl zase čas nechat mozkové buňky odpočinout.
A ona se shodou okolností jako kdyby nabídnula ona obrovská party Bryana Owense. Když se o tom zmínil jeden z jejich kamarádů ze školy, neváhala ani moment. A přesně tak se na tomhle místě objevila. Bylo to přesně to, co od toho očekávala a svým způsobem i potřebovala. Celý večer se mohla bavit se svými kamarády, ale i s novými tvářemi. Jenže všechno hezké jednou končí a dnes se někdo rozhodnul konec popohnat. Zoe zrovna seděla na kraji bazénu a sušila si vlasy od vody, když se objevil ten muž z ohnivým mečem. Z jejího pohledu to všechno vypadalo trochu legračně, zpomaleně. Všichni vypadali zmateně a ona dlouho chtěla věřit tomu, že je to jen nějaká součást programu téhle velkolepé party. Jenže pak začala budova hořet a ani Zoe nebyla tolik naivní, aby si i v ten moment stále myslela, že je to jen zábava. Když se konečně postavila na lehce rozklepané nohy, odvrátila od scény na moment pohled, aby se rozhlédnula okolo a zkusila najít své přátelé. Okolo se ale spustil chaos a žádná známá tvář nebyla v dohledu. Její pohled sjel zpět na onoho muže v moment, kdy jeho zbraň projela jinou živou osobou. "Tohle... není sen." docvaklo jí a v ten moment nad jejím tělem přebral kontrolu pud sebezáchovy. Otočila se prudce na patě a za cenu toho, že musela proskočit nějakým ozdobným křovím začala utíkat pryč. Nebyla si moc jistá, kam vlastně utíká, ale bylo to pryč od budovy. Od ohně. Od toho muže. Ale také od jejích přátel. Prudce zavrtěla hlavou. "Nejsou hloupí, určitě budou v pořádku. Musím se odtud dostat!"
S tou myšlenkou si uvědomila, že její kroky najednou začaly vydávat při dopadu ozvěnu. Neběžela už po trávě, ale doběhla na nějaký chodník který vedl asi někde okolo budovy. Dovolila si na moment zastavit, popadnout dech a dokonce se odvážila podívat přes rameno. Poskytnul se jí ale jen pohled na obrovský plamen. Nevědomky na sucho polkla, tak velký plamen určitě nikdy neviděla. "Los antepasados nos miran." poprosila své předky o pomoc pro sebe i své přátelé a pak se rozběhla cestou dál od budovy. Takové cesta určitě někam musí vést, pryč od toho pekla. Slyšela v dálce auta, periferním pohledem je dokonce zahlédnula, snad slyšela i nakonec výstřel, ale to všechno cpala až někam dozadu do hlavy, kde se tomu nebude teď věnovat. Po pár minutách běhu zahlédla na cestě před sebou postavu, asi muže.
Ostražitě zpomalila, aby měla šanci si ho prohlédnout. Vypadal skoro tak zmateně jako ona a proto si automaticky myslela, že byl ve stejné situaci. Klusavým poběhem se rozběhla proti němu a pokusila se na sebe upozornit máváním ruky nad hlavou. Přeci jen ho nechtěla vystrašit. "Promiňte, haló?" zněla i přes celou tuhle situaci vesele a plná naděje. To byl podle ní první krok v tom vypořádat s takovou situací. S úsměvem, nic nevzdávat.

[takeshi]

Zrovna se koukal do auta zaparkovaného na příjezdové cestě jednoho z domů, když na něj někdo zavolal. Za normálních okolností by to Takeshi neřešil, v New Yorku se lidé okřikují poměrně běžně a z naprosto random důvodů, ale zrovna se nacházel v docela napjaté situaci, takže když uslyšel, že na něj někdo volá, lekl se, zapištěl a rozhodil rukama, že se vzdává.
"Ne! Není to, jak to vypadá!" volal zpátky na mladou ženu, která si to pořád mířila k němu. Ono to jako fakt vypadalo blbě, ale Takeshi se fakt nesnažil ukrást auto. Chtěl ukrást jenom oblečení, které by v něm mohlo být, což by asi teda jako taky nebyla dobrá výmluva, kdyby to řekl nahlas, takže se rozhodl, že tam radši vůbec nebude zacházet.
"A mimochodem, špatnej směr. Vůbec sem nechoďte! Pryč! Tam!" ukazoval směrem od vily, kde před chvílí vypukla biblická apokalypsa feat. mluvící mýval a bohové bouří.
Chudák ještě pořádně ani nezpracoval, co se to s ním stalo a teď se ještě musí vypořádávat s náhodnou kolemjdoucí, která se pravděpodobně nechá zabít nějakým beefy andělem, pokud se neotočí a nebude utíkat jak o život. Když už si vzpomněl na pronásledovatele, ohlédl se, jestli ho náhodou neuvidí někde za sebou. Zatím to vypadalo, že mývalovy bojové schopnosti se dokázaly aspoň částečně vyrovnat jeho schopnosti metat držkou a anděla pořád držel zkrátka.

[zoe]

Na moment Zoe hlavou proběhnulo nějaké varování spojené s tím, že muž před ní vypadal jako kdyby se chystal ukrást auto. Ale její mozek tuto myšlenku automaticky vyřadil jako zbytečnou vzhledem k tomu, že ještě několik minut zpět měla za ramenem doslovné peklo a podle hluků co sem doléhaly ze všech stran tomu ještě ani zdaleka nebyl konec. Když onen neznámý promluvil zpět, zastavila se překvapeně několik kroků před ním a zpracovala jeho slova, načež se zmateně rozhlédla okolo sebe.
"Jak jako špatnej směr? Vždyť jsem teď..." prudce se otočila na druhou stranu. Ve všem tom zmatku prostě jen utíkala, ale přidejte si do toho že to tady vůbec neznáte a máte recept na to jak se ztratit. "...jak se tohle stalo?" zeptala se ho zmateně, jako kdyby snad mohl znát odpověď. Pak ale zase nesouhlasně zavrtěla hlavou a rázně udělala kupředu ty tři čtyři kroky co je od sebe dělily.
"Jo, přesně tak. Ale to platí i pro vás." zaprotestovala odhodlaně. Svoje přátelé sice v tom chaosu někde ztratila, ale to neznamenalo, že tady nechá někoho tak zmateně vypadajícího. I když ona by teď asi v zrcadle vypadala úplně stejně, ne-li hůř. A v ten moment se vrátila ona myšlenka o krádeži auta. Podezřívavě švihla pohledem mezi Takeshim a autem, u kterého na něj narazila. "Myslím, že tohle je opravdu velice vzácná situace v životě, kdy je naprosto morálně v pořádku ukrást auto a dostat se odtud." její hlas byl velice... uklidňující. Jestli Zoe něco dokázala, tak to bylo v lidech vzbuzovat pocity hlasem. A teď opravdu ale opravdu chtěla aby věděl že ukrást auto je v pořádku. A taky opravdu ale opravdu doufala, že ví jak takové auto vlastně ukrást. Protože odtud opravdu ale opravdu chtěla pryč.
"Musíme... vyrazit okno?" bylo skoro děsivé, jak ji v ohrožení auta připadala krádež auta naprosto v pohodě. Za normální situace nedokázala ani jet jednu zastávku na černo. Začala se zase rozhlížet okolo a hledat něco... cokoliv. "Potřebujeme vyrazit okno." rozhodla se oznámit mu svůj plán. Tak nějak nevědomky si ho teď chudáka označila Zoe v hlavě jako parťáka a když se něco takového stane, zbavit se ji je skoro nemožné.

[takeshi]

Jak se co stalo? Takeshimu se ve tváři objevil zaskočený výraz. Jak by cokoliv z toho, co zažil, mohl vysvětlit někomu, kdo to neviděl na vlastní oči. Otočil se a všiml si toho, že stoupající kouř z požáru byl vidět na nebi i v tuto dobu. "Ehm, um..." Kdyby jí tu teď řekl, že tu na ně začal útočit Uriel, Muriel, Furiel a kdo ví jakej ještě riel, tak vytáhne pepřák a pošle ho s ním k zemi, protože si bude myslet, že utekl z psychiatrické léčebny a nebo je těžce na drogách. A co teprve, kdyby se jí představil jako avatar boha Susanoo! To by si do něj na zemi ještě kopla a řekla, že na anime se nekouká.
"Únik ... Plynu?" Řekl s naprosto nepřesvědčivým tónem a výrazem. "Skvělá práce, Take!"
Místo toho, aby se ale dala na útěk nebo vytáhla nějaký pacifikační nástroj, mu řekla, že to samé platí i pro něj. Samozřejmě. Proto utíkal. Ale znamenalo to snad, že na tom byla stejně? Na akci jí neviděl, ale to ještě neznamenalo, že tam nebyla. Na druhou stranu, proč by se ho teda ptala na to, co se tam stalo?
Její následující slova ale zase spíš potvrdila, že něco přece jen věděla. Situace to byla skutečně vzácná a za normálních okolností by do toho nikdy nešel, ale ----- "Cože?!" vykřikl šeptem. "Nemůžeme přece ukrást auto! To je.. Nezákonné. Co jste vůbec viděla? Něco jste vidět musela, jinak byste nechtěla krást auto s cizincem. Byla jste tam taky, že jo?" chtěl si to radši potvrdit, aby měl jistotu, že prostě jenom nenarazil na nějakou bláznivou zrzku, která hledá parťáka na road trip.
Takeshi si povzdychl. Nechtěl to dělat, ale něco na tom přece jen bylo. Viděl na vlastní oči, jak rychlý byl ten anděl, co ho chtěl zabít a pěšky se nikam nedostanou. Navíc by to vyřešilo i ten problém s maskováním.
"Když vyrazíme okno, udělá to moc velký hluk." To by mohlo probudit majitele a to by znamenalo problémy. Takeshi si dřepnul a začal si z boty vytahovat tkaničku. "Přiznám se, že jsem si chtěl jen půjčit nějaké oblečení, abych se jim ztratil, ale tohle je taky možnost." Takeshi používal dlouhé tkaničky, protože si potřeboval dělat velká zaječí ouška, aby si boty vůbec dokázal zavázat, což se mu teď náramně hodilo. Don't judge.
Uprostřed tkaničky udělal malou smyčku a každou rukou chytil jeden konec. Celou tuhle "otevírací soupravu" pak následně protáhl škvírou dveří a jezdil s tkaničkou nahoru a dolů, aby se smyčkou dostal k zacvakávacímu zámku. Chvíli to trvalo, ale když se smyčkou dostal přímo na něj, zatáhl. Očko se stáhlo a pevně objalo zámek tak, že ho Takeshi dokázal zvednout nahoru. "Viola! Nebo jak to Francouzi říkaj." Usmál se na zrzku a otevřel dveře.

________________________________________________
➤ Aurora, Dwane

"No dovoľ! Ja nie som ako ten mýval!" Urazene odvetila snežka a prudko k nemu priletela, až sa zazdalo, že sa mu pokúsi vyškriabať oči. Z nejakého dôvodu sa jej to prirovnanie vôbec nepáčilo a Dwane ju celkom rozhodil. Možno by si mal v budúcnosti dávať väčší pozor na jazyk.
"Azeban je špinavý, neslušný a spáva v smradľavých smetiakoch." Poučila ho nervóznym, prenikavým hlasom a potom zletela naspäť do kanálu. Aurore nezabudla venovať znechutený pohľad - no bolo otázne ako vlastne vyzerala namrzená tvár snežného vtáka. Tieto stoky pochopiteľne neboli veľmi príjemné, ale to dievča sa dogrcalo v rovnakej chvíli v akej sa tam objavila ona sama. Trocha podozrivé, rozhodne úražlivé, a mimoriadne neúctivé.
Operenec počkal až sa vytrepete von na ulicu, ktorá bola ku šťastiu celkom prázdna. Ocitli ste sa uprostred tichého susedstva. Svetlá v rodinných domoch boli poväčšinou zhasnuté a na chodníkoch ste zahliadli len zopár nočných tulákov. Tí vám pozornosť nevenovali a radšej sa potichu vytratili - nikto nechcel mať skúsenosť s podivínmi, ktorí práve vyliezli z kanalizácie. No templári vás neustále prenasledovali a snežka s tým musela niečo urobiť. Kanále boli plné vody a tak sa naskytla perfektná príležitosť. Ozbrojencom mohla nadeliť ľadové privítanie. Bez váhania sa bleskovo rozletela hlbšie do kanálu, pričom jej telo sa náhle zmrazilo v ľadovú kryhu. Ako letela, zo snežky začali opadávať drobné čiastočky ľadu, ktoré pristávali v stojatej vode kanalizácie. Voda sa postupne menila v nepreniknuteľnú a hrubú vrstvu ľadu. Takto napokon doletela až k templárom a zamrazila ich na mieste. Samozrejme sa im nezabudla poriadne vysmiať. Na štebotavý smiech odpovedali streľbou z pušiek, a snežka sa teda radšej stiahla. Ladne vyletela z kanálu na ulicu a Dwaneovi pokynula, aby vrátil ťažký poklop na svoje miesto. Ten potom tiež zamrazila - a nebol to len hocijaký mráz. Nie, tento sa tak skoro neroztopil ani uprostred neskorého letného večera.
Vták vo vzduchu spravil posledný premet a na zemi pristál v podobe mladej ženy. Dwane mal dnes naozaj šťastie na kočky. Najprv Salma, potom Aurora a napokon táto pohľadná "indiánka." Kto by ale mohol usúdiť, že sa jedná o bytosť z mýtov? Toto dievča malo na sebe biele tielko, džínsy, vlasy upravené do moderného účesu, potetované ruky (snáď aj celé telo) a okolo krku viacero kmeňových príveskov a amuletov.
"O'-Si-Yo'." Pozdravila sa a venovala vám obom radostný úsmev. "Moje meno je Bemola." Na znak slušnosti natiahla k Aurore a Dwaneovi ruku, dúfajúc že sa predstavia aj oni. Západnej kultúre sa už dávno prispôsobila - nie že by mala na výber. Kolonizátori sa tu za posledné stovky rokov zabývali a drzo sa rozhodli jej vlastnú domovinu nazývať svojou domovinou.
"Priatelia, mám pre vás jednu nepríjemnú otázku. Viem čím ste si museli prejsť. Ale musím to vedieť. Musím vedieť kto si vás vyvolil."

Bemola:

[zoe]

Ve stejný moment co se Takeshi otočil na stoupající kouř se na něj zaměřila i Zoe a přejel ji mráz po zádech. Vypadalo to jak z nějakého akčního filmu, bylo až k nevíře že se něco takového může stát v reálném světě. "Uhm... únik plynu. Jasně. To dává smysl." nejistě přikývla hlavou na souhlas. Chtěla tomu věřit, ale věděla co viděla. Jenže kdyby mu začala vyprávět o muži s ohnivou zbraní, tak by možná to auto ukradl o to rychleji, aby se od ní dostal pryč. Rozhodla se tedy o tom raději zatím pomlčet. Existovala i šance, že to celé byl výplod její fantazie? "Dá se z unikajícího plynu sjet? Byla jsem sjetá?" překvapeně se ji rozšířily zorničky. Nebyla žádný expert nebo doktor, ale znělo to jako blbost. O tom mu už vůbec nemůže říct, potřebovala nějaké neutrální odpovědi.
"Hele já bych taky auto normálně určitě neukradla, ale za námi je obrovská vila v plamenech. A taky..." na moment se odmlčela a nejistě se poškrábala po obličeji. Něco neutrálního, neutrálního... "...jsem slyšela střelbu! Slyšel jste ji taky, že ano?" doufala, že bude odpověď pozitivní, protože to by znamenalo že aspoň něco z toho co zažila bylo opravdové. "Byla jsem zrovna u bazénu, když začal... ten požár." polkla na sucho. Nebyla moc dobrý lhář a určitě na ní bylo vidět, že je z toho taková nervózní. Na druhou stranu kdo by v takové situaci nebyl.
"Bude někdo řešit hluk rozbitého okna když máme za zády-" mávla směrem k dýmu, ale než větu dokončila tak se muž před ní pustil do svého tkaničkového triku. Celou dobu mu stála bez dechu za ramenem a zvědavě sledovala, o co se to vlastně pokouší. Když se ozvalo klapnutí zámku, nadšeně se usmála a poklepala ho pochvalně po rameni. "Já budu ignorovat tu část, že se snažíte před někým utéct a bude nám fajn." pobaveně se na ně usmála, zatímco hopsnula do auta. Automaticky se usadila na sedadle pro řidiče, protože teď byl její moment zazářit. Ne, neuměla řídit. Ale uměla jinou velice užitečnou věc.
Sundala si pravou botu a pevně ji uchopila do rukou. Nebyl to úplně vysoký podpatek, protože to by sem asi za takový čas určitě nedoběhla, ale nějaký podpatek bota měla. Přiložila ji k zapalování a druhou rukou do ní udeřila. Tenhle pohyb musela zopakovat asi třikrát, než se ji podařilo zapalování vyrazit. Pak botu odhodila pro sebe a rychle začala hledat něco po kapsách. Nakonec vítězně vytáhnula tekutou rtěnku a než se mohl její nový kolega stihnout na něco zeptat ji do zapalování vrazila. Chvíli s ní uvnitř zápolila, ale pak se ozvalo tiché klapnutí. Zoe na moment překvapeně zamrzla. "Nečekala jsem, že to bude fungovat." přiznala se s omluvným úsměvem.
Vzala si opět vyzutou botu a s její pomocí podobně vyrazila spodní kryt pod volantem, kde se konečně objevila její oblíbená část - dráty. Zoe se naklonila zboku, aby na ně dostatečně viděla. Bylo sice přítmí, ale barvy ještě poznala. Chvilku si zamyšleně hmkala, než se její prsty začaly s dráty proplétat a pak najednou z ničeho nic... pod nimi začalo auto vrnět. Nastartovalo. S naprosto nadšeným výrazem plným štěstí se podívala na muže vedle sebe. "Nastartovalo!"
Hned po tom se její úsměv proměnil v nejistý. "Umíte řídit?" ale dřív než mohl odpovědět už Zoe na sedadle nebyla a nasazovala si zpět onu botu. Vypadala docela otlučeně, ale to nebylo divu. Usoudila, že pokud ani on neumí řídit, bude stejně lepší vsadit na to, že mezi nimi dvěma má on větší šanci uřídit auto bez znalostí. "To je trochu rasistický, ne?" napomenula se v hlavě naštvaně. Sama si nebyla jistá odkud ta myšlenka přišla. Pak se ale zatvářila jako kdyby si vzpomněla na něco, na co si měla vzpomenout dávno. Prudce k němu natáhnula ruku se širokým úsměvem na tváři. "Já jsem Zoe. A auto jsem nikdy nekradla, ale můj tatínek mi ukazoval, jak fungují obvody uvnitř. Jo a taky studuju elektrotechniku." vychrlila na něj v jeden nádech. Nechtěla, aby si myslel, že sedá do auta se zlodějem aut. A taky chtěla, aby aspoň znali jména toho druhého, jestli se spolu chystají na úprk kdo ví kam. Hlavně někam daleko. Zoe na to nechtěla myslet, ale jen myšlenka na to co viděla uvnitř jí dělala trochu zle.
Plná očekávání koukala na muže a čekala, jestli se představí a ujme se řízení. Na co by byl řidičák studentovi v New York City jako ona? Stejně si nemohla auto dovolit koupit. A i kdyby, stálo by ji víc nervů než peněz. Provoz tady byl otřesný a parkovat se tu nedalo.

[takeshi]

Ah, no jo, prokecnul se, že po něm někdo jde. No teď už na tom stejně nezáleželo, protože mu bylo jasné, že se tu navzájem bullshitují oba, takže jí jen na oplátku vrátil pobavený úsměv a dál to nerozváděl.
Mezitím, co se jeho nová partnerka ve zločinu rozhodla převzít iniciativu uvnitř vozidla, Takeshi rozvázal uzel na tkaničce a znovu si jí vrátil do boty, aby sebou někde neflákl na zem, kdyby náhodou bylo potřeba zase utíkat. Jedno ouško, druhý ouško, přes sebe a králíček do nory, hotovo! Mezitím po očku sledoval, co se děje na sedadle řidiče a musel uznat, že to na něj udělalo celkem velký dojem. Sám tak daleko dopředu nepřemýšlel a byl si celkem jistý tím, že by auto nenastartoval, takže ho potěšilo, že se to slečně povedlo.
"Samozřejmě!" Odpověděl a složil ruce na hrudníku. Řidičák teda neměl, ale to byl detail. Byl pro to ale dobrý důvod! Kdo by chtěl jezdit autem po New Yorku? Však to byste se nikam nedostali s tím, jak jsou ulice pořád narvaný. Takeshi mnohem radši jezdil na kole nebo jezdil autobusem. Řídit se ale naučil právě díky svému kamarádovi Bryanovi, který ho nechal jezdit ve svém nabušeném Lambu. Od té doby ho sice už nikdy žádné svoje auto řídit nenechal a musel si nechat opravit levé přední světlo, ale to byla malá nehoda, která se v žádném případě nebude opakovat.
"Oukej, nasedat." Počkal, až se Zoe posune na sedadlo spolujezdce a sám se pak posadil k volantu. Zavřel za sebou dveře, připoutal se, uchopil do rukou volant a povzdychl si.
"Rád tě poznávám, Zoe. Nevadí, že ti tykám? Právě jsme spolu ukradli auto a řekl bych, že je to celkem dobrý lámání ledu. Já jsem Takeshi. Sakai," představil se. "A budu k tobě naprosto upřímnej." Zařadil Rko a otočil se, aby viděl, kam jede. Příjezdová cesta nebyla moc dlouhá a kromě jedné popelnice na straně tam toho na sražení moc nebylo. "Oba dva máme obrovskej terč na zádech. Ty to máš trošku lepší, protože se ti podařilo dostat se odtud brzo." Soudil podle toho, že nikdy nezmínila, že by ho viděla bojovat s Aaronem. "Jestli ale mají někoho, kdo tě může označit, tak jsi v háji stejně jako já, tak se rovnou zeptám. Byla jsi tam sama nebo s někým?" zeptal se, vycouval z příjezdové cesty a konečně se rozjel co nejdál od toho hrozného místa, které Takeshi ještě nedávno nazýval druhým domovem.

[zoe]

Vypadalo to, že si Zoe dost oddechla když se ukázal, že onen muž umí řídit. Bylo by totiž fakt hloupé začít krást auto a v polovině zjistit, že s ním ani jeden z nich nedokáže odjet. Už tak z toho byla docela nervózní. "V zákoně určitě existuje něco jako polehčující okolnosti. Hořící vila a střelba by do toho mohly zapadat." ujistila sama sebe než energicky přeskočila na sedadlo spolujezdce a nechala volant svému novému parťákovi. Automaticky se jako hodná holka také připoutala a věnovala mu přes celou absurdnost téhle situace velký přátelský úsměv. "Společně ukrást auto zní jako docela dostatečná laťka pro tykání." dodala pobaveně a sledovala jak se svět za oknem rozpohyboval. Její srdce při tom divoce tlouklo, ale to že se konečně pohybovali pryč rychleji než rychlostí běhu byl docela uklidňující fakt. Chvíli ještě koukala zadním okýnkem a když se rozjeli kupředu s dlouhým povzdechem se zabořila do sedadla. "Na špatný sen se tohle táhne už moc dlouho..." zamumlala si spíše pro sebe nosem a zvědavě sjela pohledem na řidiče.
"Zoe Valentina Murphy. Naši předci z matčiny strany pocházeli z Mexika." doplnila stejně jako on svoje celé jméno a dokonce k němu přihodila takový malý zajímavý fakt. Ocenila že se jejich konverzace nezvrtnula k tomu co se stalo ve vile hned v prvních dvou větách a ona měla čas si trochu srovnat myšlenky. V ten moment vylovila z kapsy mobil a začala do něj velice rychle ťapat. Nezdálo se ale, že by byl její mobil se jakkoliv spojit s okolním světem. "Ach jo, musel se asi v tom všem nějak rozbít. Máš signál?" zeptala se Takeshiho a schovala svůj mobil zase do kapsy. Doufala, že by mohla zkusit prozvonit své přátelé nebo tak něco, ale takhle byla pořád úplně slepá co se jejich polohy týče. "To nevadí, prostě se sejdeme později, až se všichni dostaneme domů."
Několikrát na Takeshiho zamrkala když začal mluvit o terči a všechno to další. V jejím pohledu se na moment zalesknula emoce podobná nejistotě, ale hned byla pryč. Zoe vykouzlila na svých rtech ten nejlepší úsměv jaký v ten moment dokázala, ale ani ten nedokázal zakrýt ten zmatek, co v událostech posledních několika desítek minut měla. "Terč na zádech? Má to něco společného s tím konvojem aut?" její mozek pracoval na sto procent a snažil se dát dohromady nějaký scénář. Reálný scénář. A to moc dobře nejde když se do něj snažíte zařadit borce s hořící zbraní. "Teroristi?" vydechla najednou jemně. Jako kdyby snad někdo mohl jejich rozhovor uvnitř auta slyšet. Založila si ruce na hrudníku a velice odhodlaně zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Mí přátelé jsou určitě v pořádku. Jsou dost chytří na to, aby se z té vily dostali když požár začal." přesvědčovala spíš sebe než jeho. Pak do něj ale zapíchnula velice tázavý pohled. Musel ho cítit i pokud koukal na cestu před sebou. "Ty víš něco víc o tom co se stalo, Takeshi?"

[takeshi]

Zoe Valentina Murphy? To bylo hezké jméno a celkem se k téhle slečně i hodilo. "Ti mí zase z Japonska, pokud to náhodou nebylo jasný." Byl to dost trapný vtip, ale Takeshi se jen pokusil o zlehčení situace.
Všiml si toho, že vytáhla telefon. Volat někomu, kdo s ní byl na oslavě, by byl opravdu hloupý nápad, ale naštěstí jí nic takového nemusel říkat, protože neměla signál. Za což vlastně nejspíš mohl tak trochu on, ale to byla informace, kterou si zatím hodlal nechat pro sebe.
"Mobil jsem ztratil, takže s tímhle nepomůžu." Bylo to na nic, ale na druhou stranu ho podle něj aspoň nemohl nikdo najít. Sakra, jak moc paranoidní teď bude?
"Žádnej konvoj jsem neviděl, ale...Já nevím, jak ti to vysvětlit, aby sis o mě nemyslela, že jsem blázen." Vzdychl a po očku se koukal do zpětného zrcátka, jestli náhodou neuvidí nějakou bílou záři, která se je pokusí zabít. Zoe potvrdila, že na párty byla s kamarády, což Takeshiho jen utvrdilo v tom, že je ve stejném nebezpečí jako on. V tom případě si zasloužila vědět, co viděl. Možná ne všechny detaily, které se týkaly konkrétně jeho, ale aspoň něco.
"Po pravdě toho zase až tak moc nevím. Jenom to, že se tam stalo něco nenormálního. Nadpřirozenýho. Byl tam mluvící mýval a chlap s hořícím mečem." Ano, chápal, že to znělo jako nějaký nesmysl z akčního fantasy filmu, ale byla to pravda. "Nějaký lidi tam něco posedlo a ten chlap s hořícím mečem se je snažil zabít. Jestli tomu rozumím dobře, tak podle toho mývala se to stalo víc lidem. Pak se tam zničehonic objevila nějaká zásahová jednotka a začali po všech střílet, takže jsem se rozhodl utéct. Ten mluvící mýval byl se mnou a něco nás pronásledovalo. Vím jen, že to nebyl člověk." Když se takhle poslouchal, tak z toho sám dostal chuť odbočit směrem k nějaké léčebně."Zní to bláznivě, ale mluvím pravdu, věř mi. Jsem si jistej tím, že nám půjdou po krku, protože jsme viděli něco, co jsme vidět neměli." Kdyby měl aspoň trochu klidnou hlavu a dokázal si sám uspořádat myšlenky, nejspíš by to byl schopen vysvětlit o něco lépe, ale ještě před chvílí mu kolem hlavy letěl zářivý šíp, co mohl během momentu ukončit jeho existenci. Takový věci člověka rozhodí.

[zoe]

Stejně jako Takeshi se i Zoe rozhlížela okolo. Na rozdíl od něj si ale nebyla úplně tak jistá, před čím vlastně utíkají. Začalo to jako úprk před plamenem ale čím více času uplynulo, tím více to vypadalo, že oba utíkají před něčím mnohem mnohem horším. A to dnešní večer šel tak dobře...
"Myslím, že po tom, co si myslím že jsem viděla já si o tobě nic takového určitě myslet nebudu, neboj." uklidnila ho pobaveně, ale pak její pohled trochu zvážněl. Jasně, Zoe byla obvyklá hodně živá a veselá, ale i ona poznala, kdy si situace vyžaduje vážnost. A něco na Takeshiho hlasu a výrazu ji dávalo velice jasně najevo, že tohle není jen jeden velký nepovedený žertík, který si někdo nachystal jako překvapení pro účastníky party. Dala mu prostor mluvit, nevydala ze sebe ani jednu slabiku dokud nebylo jasné, že prozatím nedomluvil a mezitím mu visela na rtech, absorbujíc všechny informace. I když domluvil tak byla stále potichu. Stočila svůj pohled před sebe, na cestu která utíkala pod koly auta. Buď ji z toho všeho úplně vypnul mozek a nebo si velice pečlivě dávala dohromady jedna a jedna. Naštěstí pro Takeshi se zdálo, že druhá možnost byla pravda, protože se najednou hluboce nadechla a otočila se zpět na něj.
"Nebýt toho, co jsi teď řekl, tak věřím tomu, že jsem se na té party někde tak nehorázně moc sjela, že si to ani nepamatuju." ani Zoe se svýma vtipama dnes nezářila, ale mohl jim to kdokoliv po tom co viděli vyčítat? "Teda o mluvícím mývalovi bohužel nic nevím, ale hned bych to vyměnila za to vědět něco o tom chlápkovi s hořícím mečem." nespokojeně se otřásla, protože hned další vzpomínka co se jí vrátila bylo to, jak viděla někoho umřít. Nevěděla o koho šlo a měla pocit, že se to asi ani nikdy nedozví, ale to nedělalo situaci vůbec lepší. Rozhodla se tuhle část nezmínit, protože neměla pocit, že byl důvod. Jestli se ukáže, že něco z tohohle bizáru je opravdu pravda, pravděpodobně za sebou teď nechávají mnohem více mrtvých než jen tu ženu. "Něco posedlo říkáš? Mluvíme o nějakým cáknutým kultu nebo tak něco?" koukala na něj lehce vystrašeně. Nebylo v její povaze někomu nevěřit, takže i když se to velice těžko všechno akceptovalo, tak nějak se pomalu začala smiřovat s tím, že Takeshiho slova byla opravdu realita.
"Věřím ti." dodala najednou, aby ho ujistila. Pak se ale zavrtala do sedačky ještě hlouběji, jako kdyby se v ní snad mohla schovat, usnout a až se probudí, bude zase všechno dávat smysl. "Hele, na všem zlým je něco pozitivního." pronesla najednou už o něco veseleji zase. "Jestli jsme oba viděli něco, co jsme neměli, tak to z nás dělá parťáky v něčem víc než je krádeži. To je solidní základ přátelství." momentálně to byla nejvíc pozitivní věc co jí na tom napadala, ale byl to první krok. Opřela si ruku o dveře, aby si mohla podepřít bradu a sledovala, kudy přesně projíždí. Jestli to tady někde nepozná. Ale u města takových rozměrů bylo naprosto obvyklé, že ani po několika letech neznáte větší polovinu svého okolí. Kdokoliv jiný v její pozici by asi celý ten Takeshiho příběh prostě zametl pod koberec. Možná jim tentokrát naprostá neschopnost lidi podezřívat Zoe pomohla. "Takže vracet se na koleje asi teď není možnost, huh?" mrknula zpět na řidiče tázavě. "Máš nějaký plán?" víc než cokoliv chtěla Zoe najít svoje přátelé. Po tom všem co Takeshi řekl o ně měla starost. Kde byli? Byli v pořádku? Stalo se jim snad něco?