Na úteku vo veľkom jablku

[zoe]

"Nemáš se za co omlouvat, děje se toho hodně." mrknula na něj Zoe spiklenecky, zatímco se dala opět pomalu do chůze. Doufala, že pokud se Takeshi bude muset soustředit na něco jiného, tak se jeho mysl bude moct rychleji uklidnit. I když to bylo jen něco hloupého jako chůze.
"Jasně, to je pochopitelný. Prostě najdeme nějaký alternativní způsob, neboj." otočila se lehce na patě a pokračovala pozpátku, aby se na něj mohla současně dívat. Se svetrem přes hlavu vypadal docela vtipně, ale to mu teď raději neříkala. Stejně jako pravděpodobně on se i Zoe zamyslela nad tím, jaký nejlepší další způsob existoval. "Jak moc nelegální je vletět s dronem do nemocnice?" zeptala se sama sebe. Byla to spíše řečnická otázka, protože na jeho odpověď ani nečekala a otočila se na patě zpět kupředu. "Vymyslím způsob, na to se můžeš spolehnout." pověděla mu přes rameno z ničeho nic naprosto vážným odhodlaným hlasem. Byli už jen několik kroků před obchodem, ale Zoe se raději najednou zastavila. V tomhle rozhovoru by asi uvnitř neměli pokračovat, přeci jen tady na prázdné ulici se jejich rozhovor ztratil, ale uvnitř bude minimálně jeden další člověk s nimi současně mezi čtyřma stěnami. Dost možná i víc kvůli náhlému dešti.
"Teď když to zmiňuješ, asi to jméno neslyším poprvé." otočila se na něj překvapeně, skoro zaskočená tímhle uvědoměním. Divila se, že jí to netrknulo hned, protože na tyhle věci obvykle měla prostě dobrou paměť. Nechala to ale být jako side effect toho všeho stresu. "Myslím, že jsem ho taky zahlédnula. Ne, že by nám to k něčemu bylo." povzdechnula si a zastrčila si nějaký zbloudilý pramen slepený od deště za ucho. "Takže to je asi slepá ulička, hmmm..." stočila pohled někam do blba, zatímco přemýšlela, ale Takeshiho slova zase velice rychle stáhnula její pohled zpět na něj.
Vypadala že nad tím chvíli přemýšlí a z nějakého důvodu měla spíše nesouhlasný výraz, ale ať byl důvod jakýkoliv, tak ho nevyslovila. "Na jednu stranu je to dobré vodítko. Vědět o někom dalším by asi mohlo zvýšit naše šance na to, že najdeme Medawislu." pokývnula spokojeně a dokonce se usmála. Možná i ona potřebovala nějakou známku úspěchu, aby mohla v celý tenhle trhlý plán věřit. "S tím můžeme dál pracovat, dobrá práce." pochválila ho a než stihnul říct cokoliv dalšího ho zase chňapnula okolo ruky a zatáhnula ho chudáka bez šance na odpor dovnitř do obchodu.
Jejich příchod oznámil velice staromódní zvonek zavěšený nad rámem dveří. Celkově tohle místo působilo trochu zapomenutě časem, zvláště když si uvědomíte, že jste v takovém velkoměstě jako je New York. Obchod nebyl moc velký a většinu jeho prostoru zabíraly věšáky nebo police. Zoe se vesele rozhlédnula okolo a musela vykouknout zpoza jednoho takového přecpaného věšáku, aby mohla houknout na kohokoliv kdo stál zrovna za pokladnou. "Dobrý den!"

[takeshi]

V žádném případě neměl pocit, že by udělal něco, co by si zasloužilo chválu, ale nebránil se tomu nijak a dokonce se mu na rtech objevil nenápadný úsměv. Zoe prostě sršela optimismem a Takeshiho bariéra negativních emocí se naštěstí nemohla bránit věčně.
Lamont, Salma a Cassandra. V hlavě si přehrával jména, která se v reportáži objevila vedle toho jeho. Pokud se z nich na oslavě stali avataři, dokázal si představit, že určitě musí mít plno otázek. Na druhou stranu, možná že se spojili s bohy, kteří se víc podobali Huehuecóyotlovi a třeba dostali i nějaké vysvětlení ohledně toho, co se s nimi přesně děje. Zajímalo ho, kde teď jsou, co dělají a hlavně jestli jsou v bezpečí.
Z toho, že ho Zoe někam tahala za ruku, se dnes už stala taková tradice a Takemu to popravdě ani nevadilo. Držet s rusovláskou krok se občas jevilo jako taková malá výzva. Obzvlášť když měl na řetězu kolem nohy jednu těžkou depresivní kouli.    
"Dobrý den." Pozdravil starší paní sedící za pultem nalevo od vstupních dveří. Nevypadalo to, že by noví zákazníci způsobili nějaké pozdvižení, protože si dál seděla, četla knížku a koukla na ně jen zmatenýma očima. Pravděpodobně jí trochu zaskočilo to, jak teď vypadal Takeshi. Jeho oblečení bylo v dost pochybném stavu a na hlavě měl svetr. "Dobrej." odpověděla nakonec. "Trochu se to tam roztrhlo, co?" nahodila ze slušnosti otázku o počasí a ještě chvíli koukala na Takeshiho, než očima přejela na Zoe, kterou zhodnotila jako tu normálnější z dvojice. Chvíli na ní koukala, a pak se prostě zase dala do čtení. Takeshi zamrkal na Zoe a pokrčil rameny.
"No, tak se do toho dáme, co ty na to?" Promluvil na Zoe hodně tichým hlasem, protože z té paní prostě neměl dobrý pocit. Ani ho nenapadlo, že by to mohlo být tím, že teď vypadal legračně a automaticky si to spojil s tím, že jeho obličej je teď všude a starší lidé si pravděpodobně budou myslet, že Yakuza, jak ho v televizi označili, je nějaký démon, si pro ně večer přijde, ukradne jim umělé zuby a odpálí barák nebo něco.

[zoe]

Zoe opětovala veselý pohled prodavačce až do momentu než z nich spustila oči. Vypadalo to, že to bylo takové ujištění, že jsou v pohodě a nebude panikařit nebo snad dokonce volat policii. Ne, že by čekala, že se něco takového stane, ale přeci jen se museli mít na pozoru. Spokojeně přikývnula a pustila Takeshiho ruku, zatímco zaplula do nejbližší mezery mezi několik věšáků. "Není čas ztrácet čas." souhlasila s ním, zatímco se začala s veselým pobrukováním přehrabovat mezi jednotlivými věšáky.
Celou dobu si musela Zoe připomínat, že jsou v časovém presu a nejsou tady pro zábavu, ale ať se snažila jakkoliv, její mysl prostě občas někam utekla. Pokud si zrovna nepobrukovala při přehazování věšáků ze strany na stranu, tak něco Takeshimu nadšeně ukazovala nebo pobíhala tam a zpět. Občasně samozřejmě zmizela za závěsem jedné z kabinek, které byly postavené na jedné ze stěn obchodu. I kdyby se v tomhle zapadlém obchůdku v tomhle hrozném počasí někdo v ten samý moment objevil, asi by neměl ani čas Takeshimu věnovat pozornost, protože Zoe prostě byla všude. Občas se musela smutně mentálně praštit přes ruku, protože potřebovali praktické oblečení a ne jenom hezké. Ale nakonec tenhle vnitřní boj nějak vyhrála. Najednou se z ničeho nic odněkud mezi těmi všemi věšáky bez ohlášení vynořila vedle Takeshiho. "Tak co, jak to jde? Jsi připravený?" zamrkala na něj vesele. Mezitím se na jedné ze židlí u kabinek udělala menší hromádka věcí, které si měla Zoe v plánu vzít. I když teda myšlenka, že je bude muset nejdřív zaplatit a pak se do nich znovu převléct byla docela otravná protože... no prostě to byla ztráta času.
Vypadalo to že se Takeshiho chtěla zeptat ještě na něco dalšího, ale ať to bylo cokoliv, nevyslovila to a beze slova zase pusu zavřela. Přeci jen by měli probrat svůj plán někde kde si budou jistí, že zůstane jen mezi nimi. Pořád existovala varianta, že je někdo nějak najde a půjde jim po stopách. Takže jich za sebou museli zanechat co nejméně. A taková paní za pokladnou co věděla kam dál mířili by byla docela velká stopa.
"Mám už docela hlad." připomněla mu, že jejich další krok byl najíst se, zatímco odněkud zpoza zad vytáhnula velké černé sluneční brýle, které posadila Takeshimu na nos. "Hmmmm..." nezněla moc překvapeně. Možná by byla rouška nebo tak něco lepší, jaká škoda že svět zrovna neprocházel nějakou globální pandemií, aby v nich všichni všude chodili. To by se pak mezi lidmi ztrácelo hned o něco lépe. "Sluneční brýle v tuhle roční dobu, huh?"

[takeshi]

Chvíli s úžasem sledoval, jak se Zoe ponořila do takového toho tradičního stereotypu ženské v obchodě s oblečením. V podání Zoe mu to přišlo takové roztomilé a nedokázal se nad tím neusmívat jak měsíček na hnoji. Jako nebudeme si kecat, běžně se v tom taky moc rád ztrácel, což byl taky důvod, proč s ním nikdo moc rád nechodil nakupovat. Bryan měl vždycky hrozné kecy a radši si šel sednout někam na jídlo se svojí bandou fotbalových minionů.  
Čas ale běžel a Takeshi tu nemohl jen tak stát a sledovat Zoe. Hluboce se nadechl, plácl o sebe rukama a začal se rozhlížet, jestli někde najde něco, co by odpovídalo jeho velikosti a splňovalo to všechny podmínky takového toho typického incognito looku, o který se snažili.
Rychle mu do oka padla černá mikina s kapucí. Černé triko. Černé kalhoty. Done. Bylo to ve skutečnosti mnohem lehčí, než původně očekával.
Jako na zavolanou se vedle něj objevila Zoe, které se teda jako celkem lekl, protože se tam mezi těmi věšáky pohybovala jako nějaký nenápadný zabiják. "Jo, jo! Myslím, že mám všechno, co potřebuju." Ukázal na oblečení, které mu viselo přes předloktí. "Všechno je to v mojí velikosti, takže by to mělo sedět."
Na poznámku o hladu souhlasně přikývl. Taky se moc těšil, až někde něco zakousnou. Třeba se jim na to dokonce podaří najít i nějaké klidné místečko.
Když mu Zoe nasadila sluneční brýle, okamžitě zareagoval nejlepší americkým úsměvem, který v danou situaci dokázal vyčarovat. Těch několik posledních minut v kombinaci s tím, že se jim konečně podařilo splnit aspoň jeden ze stanovených cílů, mu hodně zlepšilo náladu. "Jde o to, aby to vypadalo dobře, víš co." Navíc koho v Americe zajímalo, že někdo nosí sluneční brýle na konci srpna?
"Co ty? Našla sis něco pěkného?" zeptal se a zvědavě pokukoval po tom, co si vybrala.

[zoe]

"Tak to si můžeme první věc z našeho to-do listu odškrtnout. Koukej jak dobře nám to jde." usmála se na něj povzbudivě a bez varování mu vzala oblečení co měl přehozené přes předloktí. Jako kdyby to byla ta nejvíc jasná věc na světě. "V tom případě to účel plní, vypadáš skvěle." zasmála se vesele jeho novému vzhledu s brýlemi a rychlým pohybem mu je zase z očí sebrala, aby je přihodila k ostatním věcem které budou brát. Pak lehce kývnula hlavou k židli, kde byly složené její vlastní věci. "Já bych teda řekla prvořadě praktického, ale pěkné je to taky." zvolila lehce tajemnou odpověď. Ale víceméně se držela velice podobného duchu jako Takeshi. Černé kalhoty, bílé tílko a šedá mikina s džínovými kapsami. Prostě naprosto generic oblečení, které tady měl každý druhý. Na vrchu hromádky ležely další sluneční brýle, ale její měly perfektně kulatý tvar. Popravdě si je Zoe nejprve vybrala protože se jí prostě líbily a až pak si uvědomila, že jsou docela praktické pro jejich účel. Jo a taky na zemi vedle ležely nějaké starší černé tenisky, protože na rozdíl od něj Zoe až do teď cupitala v podpatcích a to prostě praktické nebylo. Ani pohodlné.
Došla k židli se svými věcmi kde na hromádku přidala Takeshiho věci jenom proto aby vše mohla následně donést k pokladně. Prohodila s prodavačkou několik naprosto náhodných vět o počasí a tom, že second handy v téhle době umírají. Samozřejmě se nezapomněla zeptat ani na to, jestli je v pořádku jestli si oblečení hned na to ještě v obchodě převlečou a zahrála to samozřejmě na to, že strašně zmokli a čekala je ještě dlouhá cesta. Sice se jí dostalo trochu podezřívavého pohledu, ale nakonec dostala na odpověď souhlasné kývnutí. "Snad jí kvůli tomu nezůstaneme moc v hlavě." vrátila se Zoe k Takeshimu jen proto, aby mu podala jeho část oblečení. "Sejdeme se venku." mrknula na něj vesele a zmizela za stejným závěsem jako několikrát předtím.
Zoe si naštěstí vážila praktičnosti více než ostatních věcí a proto se bez nějakých zbytečností prostě převléknula do mnohem pohodlnějšího oblečení. Možná si akorát velice rychle rukou upravila vlasy v zrcadle. Chvilku zamyšleně koukala na svoje oblečení z party, ale nakonec ho raději složila a schovala do batohu. Měli by ho asi nechat někde za sebou, ale ne jen tak náhodně. Jestli se ho chtěli zbavit, měli by to udělat pořádně. Tak aby už nešlo najít a tím snad indikovat, že se někde v blízkosti nacházeli.
I přesto že kabinky neměly strop a mezi jejich koncem a stropem místnosti bylo několik desítek centimetrů, Takeshi asi rozhodně nečekal, že vedle něj najednou přistane batoh Zoe. Ta doufala, že bude mít podobnou myšlenku a tak jen vesele houknula přes stěnu. "Nezdržuj moc, dobře?" rýpnula si do něj, zatímco vesele vyběhnula ven. Samozřejmě se předtím slušně rozloučila. Měla prostě zase moc energie jako vždycky. Ale taky hlavně moc chtěla s Takeshim probrat co dál a to prostě uvnitř nemohla. "Jestli tedy prozatím odložíme návštěvu nemocnice než najdeme alternativní způsob, tak bychom měli zkusit dál zjistit jak najít někoho z těch lidí z televize?" zamyšleně si promnula bradu, zatímco čekala venku na Takeshiho.

[takeshi]

Zoe se opět ujala iniciativy a šla se o všechno postarat, což v tomhle případě vlastně dávalo smysl, protože Takeshi doslova přišel o všechno, co měl u sebe, takže sám si za vybrané věci zaplatit nemohl. Necítil se ohledně toho moc dobře, ale věděl, že až se dostanou za chlápkem, pro kterého před nějakou dobou pracoval, bude se o ně zase nějakou dobu moct starat on. Teda za předpokladu, že všechno půjde dobře a jeho bývalý zaměstnavatel bude spolupracovat.
Vzal si od Zoe oblečení a stejně jako ona vyrazil do kabinky, kde se začal převlékat. Předtím, než ale začal, se na sebe ještě chvíli díval do zrcadla. "Vypadáš hrozně." Košili a kalhoty, co měl ještě na sobě, si kupoval teprve předevčírem a už teď to bylo na vyhození. Kdyby aspoň mohl říct, že je dobře využil nebo něco, ale měl je na sobě jen pár hodin, než mu je zničil idiot s hořícím mečem. "Pfff." Proč teď vůbec přemýšlel nad něčím takovým? "Pitomá primadona." Dny, kdy se Takeshi snažil být centrem pozornosti, byly u konce, ať se mu to líbilo nebo ne. Rozepnul si košili a sundal si jí. Tohle bylo poprvé, co se mu naskytl pořádný pohled na zranění, které mu způsobil Aaron svým řetězem. Teď už jen jizva - spirála, která se táhla od nohou až ke krku kolem celého jeho těla. Připomínka dne, na který by stejně nezapomněl i bez ní. Povzdychl si a přetáhl přes hlavu černé triko.
Když mu k nohám dopadl batoh, trochu se lekl, ale hned mu došlo, co se tím asi básník snažil říct, takže ho sebral ze země, narval do něj košili a opřel ho o stěnu vedle sebe. Pak si ještě rychle převlékl zbytek, aby teda nezdržoval. Bílé kalhoty taky nacpal do batohu, který pak sebral ze země a přes jednu ruku přehodil na záda.
"Nashledanou." houkl ještě na paní, která se před ním radši schovávala za knížkou a vyšel ven za Zoe. Byl to trochu nezvyk vidět jí v normálním casual oblečení, ale rozhodně jí to ani trochu neubíralo na kráse. Takeshi se přistihl u toho, že na Zoe civí trochu víc, než by bylo normální, takže se pak s naprosto taktním odkašláním radši otočil někam stranou a předstíral, že obdivuje posprejovanou lavičku.
Co se počasí týkalo, tak to se už naštěstí zase vrátilo do normálu, takže pro teď nehrozilo, že by zase zmokli. "Tak, to by bylo. Teď jídlo a pak pojedeme..." Přemýšlel jak to nazvat, aby nevzbudil moc zájmu. "Výplata. To je správný slovo. Pro někoho jsem něco dělal a ještě mi nezaplatil. Bude to jen krátká zastávka." Jo, to by mohlo fungovat. Takeshi potřeboval mít jistotu, že nějakou dobu si nebudou muset dělat starosti z toho, že někde umřou hlady. Kdo ví, jak dlouho jim tohle pátrání potrvá.

[zoe]

Zoe chvilku na Takeshiho venku překvapeně mrkala protože přeci jen byl dost rozdíl ho vidět v něčem  jiném. Dávalo mu to takový trochu jiný rozměr, ale ne ve špatném slova smyslu. Pobaveně se zasmála, když jí došlo, že on asi se stejným pocitem koukal na ní. Přeci jen celé jejich setkání bylo docela nestandartní. "Můj batoh prosím." natáhnula k němu ruku a kývnula bradou na svůj batoh, který měl Takeshi přehozený přes rameno. Nešlo o to, že by se svým batohem nevěřila, ale prostě v něm měla moc důležitých součástek, které chtěla pro dobrý pocit mít blízko u sebe.
Pak se Zoe zamyšleně podívala na konečně zase čistější nebe a zamyslela se. Přeci jen její původní plán jejich trasy počítal s trochu jinou cílovou destinací. Nakonec jen pokrčila rameny, protože pořád dávalo největší smysl vzít to přes Queens. S veselým úsměvem si nasadila na oči přehnaně velké kulaté brýle a lehce přikývnula, jakože souhlasí. Než ale vykročila správným směrem, přeci jen se na Takeshiho tázavě podívala. "Jsi si jistý, že je to dobrý nápad? Přeci jen jsme se shodli, že je prozatím dobrý nápad vyhýbat se lidem co známe. A pokud by si někdo dokázal nějak spojit kde jsi pracoval." poslední slovo Zoe skoro nevyslovila, dalo se ve větě spíš domyslet, protože jí očividně začalo v hlavně něco šrotovat. Znělo to divně až teď když to řekla nahlas, ale nedělal si Takeshi srandu z toho, že ho živilo sushi? "To je jedno, řekla jsem že do toho nebudu rejpat. Třeba dělal něco bokem." mentálně tuhle myšlenku zahodila za hlavu ať byla jeho odpověď jakákoliv, pořád se vydala směrem zpět na metro. Ať se nakonec rozhodnout vydat kamkoliv, stejně pravděpodobně povede jejich cesta přes Queens, odkud se dá dostat skoro kamkoliv ve městě. Plus se tam budou moct najíst, protože to je konečně ta část města, kde je hlava na hlavě a ztratit se v davu je naprosto jednoduché.
"Hele, Takeshi..." rozhodla se přeci jen nakousnout jiné téma, zatímco se malými uličkami vraceli zpět na tu hlavní. "Promiň, že se k tomu vracím, ale... myslíš si, že můžeme věřit tomu, co jsme slyšeli v té reportáži?" nezvykle se na něj Zoe při téhle konverzaci nepodívala. Většinou byla docela přímočarý člověk co se ostatním koukal do očí, ale teď měla pohled pevně na cestě. "Teda myslím hlavně to, že nejsou žádné oběti kromě pár lidí v nemocnici." v jejím hlase šla poznat nejistota. "Samozřejmě bych byla strašně ráda, kdyby se z toho všichni dostali živí, ale vím co jsem viděla. A slyšela." nespokojeně se přitom otřásla. Ono člověk může být jakkoliv pozitivní nebo negativní, ale když vám prostě před očima někdo někoho zapíchne, tak to je nepříjemná zkušenost. Zoe si nedokázala představit, jak by mohli všichni v tom chaosu přežít, zvlášť když celá budova skončila v plamenech a oni pak slyšeli střelbu. A už vůbec si nedokázala představit, jak to mohla přežít ta žena. "Nebo se mi ta konkrétní část zdála? Nepamatuju se, že bych byla tolik napitá."

[takeshi]

Za tu krátkou dobu, kterou spolu strávili, Takeshi pochopil jednu zásadní věc - protestovat proti tomu, co Zoe zrovna chtěla, bylo marné. Udělal dva kroky směrem k ní, po natažené ruce si svezl batoh do dlaně a podal jí ho. Chápal, že v něm Zoe měla nějaké věci, na kterých jí záleželo a Takeshi měl takovou tendenci mlátit sebou o zem, takže se ohledně toho necítil nijak dotčeně nebo něco.
"Budu tě muset poprosit, abys mi v tomhle důvěřovala." Rozuměl tomu, že zasahovat takhle do plánu, který Zoe vymyslela, od něj nebylo moc hezké, ale věřil, že to dělá pro jejich dobro. Nikdo z jeho okruhu lidí navíc nevěděl, že tuhle bokovku provozuje, takže najít tuhle stopu by pro kohokoliv mělo být neuvěřitelně obtížné.
Když se pak Zoe dala do chůze směrem k metru, vyrazil v tichosti za ní. Chvíli přemýšlel nad tím, že by jí vysvětlil, co vlastně dělal, ale při pomyšlení, jak by se na něj potom dívala, si to rychle rozmyslel. Měla ho za dobrého člověka a i když to byla lež, která se jednou nevyhnutelně zboří jak domeček z karet, chtěl v jejích očích ještě chvíli zůstat takhle.
"Hmm? Když to teď takhle říkáš." Taky si moc dobře pamatoval, jak ten mečák ohnivák zapíchl ženu, která se pokoušela zastavit jeho běsnění. Teď když byl ale v trochu lepším mentálním rozpoložení si v hlavě spojil něco, co si předtím nebyl schopný uvědomit. Zoe musela stát někde opodál, jinak by si toho všimla taky. V reportáži totiž kolovaly jejich fotky. "Myslím si, že tomu můžeme věřit." Řekl nezvykle optimistickým tónem. "Ta slečna, kterou jsme viděli umřít. Jmenuje se Salma Amari. Několikrát jsem jí za ten den potkal, takže si její obličej dobře pamatuju. Vlastně jsem jí potkal i den předtím a právě ona mi pomohla vybrat oblek na Bryanovu párty." Dal Zoe chvilku, jestli jí to dojde. Její jméno bylo mezi čtyřmi hledanými, na které v reportáži hodili celý ten 'teroristický útok.'
"Není mrtvá, protože je jednou z nás." Teď už si tím byl na sto procent jistý. Nemohl samozřejmě zaručit, že všichni účastníci útok přežili, ale na druhou stranu, proč by o tom lhali? "Zajímalo by mě, jak hodlaj řešit svědky, protože pochybuju, že nikdo neviděl, co se tam ve skutečnosti stalo. Co když maj nějaký udělátko jak v Men in Black?" Naznačil na Zoe, jako by držel zařízení, kterým ve filmu mazali paměť civilistům.
"Je to trochu sci-fi, ale zase asi ne úplně nereálný ne? Však se nám od té doby pořád děje jedna nevysvětlitelná věc za druhou. Pokud by neměli žádnej způsob, jak si zajistit, že nikdo nebude mluvit, pravděpodobně by je radši všechny zabili při explozi." Takeshi si uvědomoval, že je to možná trošku overreaching, ale jiné vysvětlení ho momentálně nenapadalo.

[zoe]

Zoe si spokojeně poposkočila tak, aby se jí baťůžek pohodlně usadil na zádech. "Nikdy jsem neřekla, že ti nevěřím." zamrkala na něj s hranou uražeností. Bylo trochu pozdě na to, aby zpochybňoval její důvěru. "Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi si to aspoň dvakrát promyslel." usmála se pobaveně, zatímco oba konečně vylezli z té spleti vedlejších ulic a vrátili se na hlavní. Odtud se mohli zase ponořit do hlubin metra a pokračovat směr Queens, jak vlastně měli v plánu od začátku. Zoe se jen rozhlédnula, aby si v hlavně urovnala, že je vede ke správnému schodišti a pak dále vedla cestu s nepředstíraným sebevědomím.
"Jooo..." okomentovala Takeshiho vysvětlení ohledně Salmy s docela jasným nevěřícným tónem. Dokonce se zastavila uprostřed kroku, aby se na něj otočila a nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Nejsem si úplně jistá kde v tom vidíš spojitost. Zaprvé si nemůžeme být zatím stoprocentně jistí, že je stejná jako my. A i kdyby, jsem si skoro jistá, že kdyby někoho z nás někdo propíchnul, tak taky umřeme." ztišila svůj hlas a naklonila se lehce k němu, aby to zůstalo jen mezi nimi. Přeci jen o něčem takovém se nechce člověk rozkřikovat na zastávce metra. "Nechápej mě špatně, strašně moc doufám že je Salma v pořádku." dodala, zatímco se začala rytmicky pohupovat na špičkách.
"Je jen otázkou času, než se ve zprávách objeví nějaké výpovědi. Myslím, že hned jak to bude možné se na všechny co tam byli sesypou média a my se velice brzy rychle dozvíme, jestli si to pamatují stejně jako my a nebo opravdu existuje Neuralyzer." spiklenecky na něj mrknula, zatímco si lehce dovolila obnovit jeho paměť co se týkalo fiktivních nástrojů ze starších filmů. I když něco bylo strašně lákavé na tom, kdyby mohli ono slovo fiktivní odstranit.
Na chvilku dívka zmlknula. Vypadalo to, že kouká na hodiny, které počítaly, za jak dlouho souprava dorazí, ale její myšlenky byly úplně někde jinde. Pak lehce drbnula do Takeshiho, kdyby mezitím náhodou ztratila jeho pozornost. "Myslím, že další logická zastávka bude veřejná knihovna." pověděla mu naprosto vážně. "Veřejné knihovny mají archív novin, že ano? Můžeme sebrat co nejvíc těch dnešních a zašít se v nějaké čítárně. Třeba někde najdeme něco zajímavého. Plus je tam přístup k internetu." z ničeho nic ji trefila další myšlenka a Zoe nadšeně lusknula. "A když už budeme u toho, mohli bychom zkusit najít něco Medawislovi. Přeci jen vůbec nemáme ponětí, jak ho hledat." spokojeně přikývnula na svůj vlastní návrh, protože to prostě dávalo smysl. Zoe totiž určitě jeho jméno slyšela poprvé a neměla nejmenší ponětí, co od něj očekávat. A Huehuecóyotl toho o něm taky moc neřekl. Byl to nějaký kněz? Nebo mýtická bytost o které nikdy neslyšela? "Mohla bych hádat do nekonečna a pravděpodobně nenajít správnou odpověď. S tím vším je totiž možné asi opravdu všechno." její povzdech se ztratil v hluku, který s sebou nesla soustava metra přijíždějící do stanice.

[takeshi]

"Myslím si to, kvůli té reportáži." Začal, ale pak zmlkl, aby si dal nějaký čas na vymyšlení odpovědi, co bude mít aspoň nějakou hlavu a patu. A jestli ne patu, tak aspoň koleno. "Jako víš co, mohli by to na Salmu hodit i po tom, co ve vile umřela, jenže to by se pak vědělo, že tam nějaký úmrtí byly ne? Někdo by na to určitě přišel. Nevidím důvod, proč by rovnou neřekli, že se při atentátu obětovala jak nějaký extremista. Jestli je fakt mrtvá, tak navíc neexistuje důvod k tomu, aby na ní takhle ukazovali prstem na veřejnosti, ne? Pokud by někdo tělo našel, existovala šance, že ze zranění identifikuje příčinu smrti a jako dobře, vybouchlo to tam, ale ten risk prostě existuje. A tím, že na ní takhle upozorní, ohrožují jenom sebe." Takeshi rozuměl tomu, proč Zoe tu spojitost neviděla, ale v jeho hlavě to prostě dávalo smysl. Možná že v tom prostě viděl jen to, co v tom vidět chtěl a jeho domýšlivý palice se jen snažila zaměstnat, aby nemusel myslet na to, že je z něj hledaný muž. "A upřímně, nejsem si jistej, jestli by nás teď zabilo propíchnutí mečem." Nadhodil ještě jen tak pro zamyšlení. "Radši bych ale preferoval, kdybychom to nemuseli zjišťovat." Zachechtal se a maličko ramenem šťouchl do Zoe.
"Ále, někdo tady zná svoje sci-fi, co? Neuralyzer. Na takový věci nemám paměť." Pokrčil rameny a strčil ruce do kapes u kalhot. Dávalo to vlastně celkem smysl, protože Zoe byla dost technicky založená slečna a na tyhle věci měla hlavu. A nebo prostě nedávno koukala na Men in Black a teď tu na Takeshiho flexovala svoji filmovou znalost.
"Hmm?" zamrkal na Zoe, když do něj drbnula a vyslechl si, co měla na srdíčku. Nápad s veřejnou knihovnou vlastně dával perfektní smysl a Takeshi se cítil trochu hloupě, že ho to vůbec nenapadlo.
"To je..Hodně dobrá myšlenka, Zoe." Neměli bohužel žádnou garanci, že jim to k něčemu fakt bude, ale aspoň měli kde začít a kdo ví, třeba se jim podaří najít klíčovou informaci, podle které se budou moct vydat na stopu Medoguye. A přístup k internetu jim navíc dovolí vyhledat nějaké další info ohledně toho, jak svět vnímá včerejší incident.
Když do stanice dorazila souprava metra, položil Zoe ruku na záda a lehce jí popohnal ke dveřím, aby jim to náhodou neujelo. Tentokrát už uvnitř bohužel nebylo dost místa na to, aby se mohli pohodlně usadit, takže se Takeshi postavil nedaleko dveří, kterými vešli dovnitř a chytil se kovového držáku.
"Tak povídej, co by sis nejradši dala na jídlo?" zeptal se a začal se u toho trochu pohupovat na špičkách.

[zoe]

"Hmmmm..." Zoe zamyšleně koukala na Takeshiho, očividně stále nepřesvědčená. Možná to v jeho hlavě dávalo smysl, ale Zoe chyběly jisté detaily, aby mohla dojít ke stejnému závěru. "Co když jen někdo nechce, aby veřejnost věděla, že je mrtvá? Co když prostě naší nepřátelé nechtějí, abychom to věděli my? Musí jim být jasné, že zprávy jsou na útěku náš jediný zdroj informací. A už jsme si ujasnili, že jejich pole působnosti je nepředvídatelné." nebylo to tak, že by se Zoe snažila mermomocí jít proti Takeshiho názorům, ale tohle byla taková ta zdravá debata, kterou oba potřebovali, aby si ujasnili všechny detaily. Zoe se prostě jen shodou okolností musela ujmout opoziční strany. "Vůbec vlastně nevíme, kdo se do té vily dostal první. Ve chvíli, kdy tam dorazili policisté nebo hasiči byla už asi dávno pryč, mrtvá nebo živá." když nastoupili do metra, automaticky si poťapala na břiše přibližně v místě, kde viděla že byla Salma propíchnuta. "Ani si to nechci představovat." souhlasně přikývnula, zatímco si založila ruce na hrudníku a opřela se o stěnu metra, které se začalo opět postupně rozjíždět. Měli tak dvacet minutek času, dost na ujasnění si všechno co se stihli za tu krátkou dobu mimo metro dozvědět.
Zrovna když Zoe přemýšlela nad tím, která veřejná knihovna jim bude nejvíce po ruce, a že o takových místech měla přehled, tak se zeptal Takeshi na jídlo. Překvapeně na něj zamrkala, protože sama dost možná zapomněla pod vlnou všech těch informací, že se původně chtěli jít najíst. Dost možná by na hlad prostě zapomněla, pokud by to nezmínil. "Mám tak hrozný hlad, že je mi to asi úplně jedno. Ale jsem za něco, co se dá konzumovat za pohybu." lehce pokrčila rameny a nevysvětlovala svojí myšlenku dál kvůli tomu, že okolo byla spousta lidí. Zatím si nemohli být jistí, kde je bezpečné se pohybovat nebo ne, takže se zdálo jako docela záludná past se někam posadit na jídlo a riskovat, že se tam na ně někdo vrhne. Dávalo smysl zůstat v pohybu i při jídle, případně to aspoň zapíchnout někam, kde nebyli mezi čtyřma stěnama, tudíž se dalo utíkat do všech směrů. "Takhle to ale nemůžeme dělat věčně. Snad budou mít nějaké odpovědi ostatní nebo Medawisla."
Mezitím co cesta pokračovala a Zoe přemýšlela, předstírala velký zájem v seznamu stanic, který tou dobou musela mít už dávno vrytý do paměti. Ona si ho ale vychytrale mezitím několikrát zopakovala, protože tušila, že znalost stanic se bude hodit v následujících dnech. "Už tam budeme." houknula na Takeshiho pro jistotu zastávku před Queens, kdyby se ztratil v myšlenkách stejně jako ona.

[takeshi]

Kdo ví, jaká byla ve skutečnosti pravda. Nezdálo se, že by se na tomhle tématu shodli, což Takeshimu vlastně ani nevadilo. Občasná neshoda byla zdravá a pomáhala k tomu, aby se na problematiku podívali z různých pohledů. Takeshi se k tomu dál nehodlal vracet a rozhodl se, že bude prostě doufat v nejlepší možný scénář, což byla vlastně jeho teorie, ve které byla Salma v pořádku.
"Ale no tak, určitě to zvládneš líp." Vyzývavě nadzvedl obočí a s nataženou rukou, kterou se pořád držel kovového držáku, se zhoupl trochu do strany, aby byl blíž k Zoe. "Já se musím přiznat, že po tom všem bych si dal nejradši nějakou strašnou prasárnu. Dvojitej burger s barbeque omáčkou, ne moc, aby její chuť nepřebila zbytek, extra sýrem, protože na něm často šidí, třema cibulovýma kroužkama. Když se ta chuť spojí s masíčkem, je to vynikající. Dva plátky rajčete, aby celá směs dostala takový lehoučký nádech sladkosti. A na konec salátek, kterým se pěkně oddělí zelenina od masa." Kdyby na hlavě neměl brýle, pravděpodobně by v nich Zoe viděla, jak zasněně teď vypadal. Ano, měl brýle v metru. Don't judge. Bojí se, že ho někdo pozná.
"Úplně vidím, jak se ten sýr rozpouští na masíčku." Už dlouho nejedl, takže se nechal trošku unést. "Myslíš, že teď máme i super metabolismus?" Možná to byla trochu náhodná otázka, ale pokud by ho skutečně měli, znamenalo to, že už si nemusí tolik dávat pozor na to, co jí. Ne že by měl v plánu nějak moc se přežírat, ale poslední roky se záměrně vyhýbal častější konzumaci nezdravého jídla, které bylo takovým jeho guilty pleasure, takže by si určitě nestěžoval, kdyby si to nemusel tolik kontrolovat.
Říct, že se Takeshi ztratil v myšlenkách, by byl pořádný understatement. Několik posledních minut tam přemýšlel nad jídlem jak nějaký hladový vlk, a kdyby mu Zoe neřekla, že za chvíli budou vystupovat, pravděpodobně by v tom pokračoval. "He? Co? Kde? Jo!" Přikývl na souhlas a předstíral, že teď celou dobu nebyl ten nejjednodušší cíl pro kohokoliv, kdo by ho v danou chvíli chtěl přepadnout.
Souprava začala brzdit a z oken bylo za chvíli možné spatřit zatím nejpřeplněnější stanice, jakou dnes viděli. Na každém kroku se to hemžilo lidmi a už teď bylo ústřední dvojici toho tématu naprosto jasné, že v takovém davu budou v podstatě neviditelní.

[zoe]

Zdálo se, že Takeshi už neměl potřebu se k tématu co se vlastně stalo vyjadřovat a popravdě Zoe už taky moc nevěděla co na to říct. Přeci jen to všechno byly spekulace, které se nemůžou stát ničím víc aniž by získali nějaké nové informace. Snad v tom právě návštěva knihovny pomůže. Nakonec se stejně přistihnula, že na základě ničeho doufá v tu verzi, ve které jsou všichni co na party byli v pořádku, včetně Salmy.
Absolutně na celou tuhle problematiku zapomněla, když se Takeshi možná až moc detailně pustil do popisu jídla, na které má chuť. Pomalu ale jistě se její obočí posadilo co nejvýš to šlo v lehce překvapeném pohledu, doplněného pobaveným úsměvem. "Proč bych měla, když jsi to zvládnul naprosto perfektně?" mrknula na něj vesele, zatímco se zhoupnutím odrazila od stěny u kterou se opírala a společně s dalšími lidmi vystoupila z metra, protože zastavili v Queens. Zoe se rychle rozhlédnula okolo a poposadila si svoje brýle výš na nos, zatímco přemýšlela, kde v blízkosti existovalo místo, které by splnilo Takeshiho velice grafické představy. "Neber si to špatně, ale zněl jsi jak ze špatné reklamy na burger." doufala, že nikdy neuvažoval nad kariérou nějakého voice actora nebo něco podobného, protože taková věta by asi pro někoho kdo snil o kariéře v tomto odvětví byla podpásová.
"Ale neboj, svou zprávu jsi vyjádřil na jedničku. Chceš burger a chceš ho hned teď." ujistila ho, i když pokud opravdu ranila jeho pocity, tak asi bylo pozdě. Otočila se na patě a doufala že jí to tento nadějný herec odpustí, pokud ho pozve na ten nejvíc mastný burger v okolí. "Musíš ale uznat, že tady nás opravdu nikdo nenajde." pohodila vesele hlavou, zatímco se rozešla vesele směrem k jednomu z mnoha východů. Sama si nebyla moc jistá který to přesně je, kam je vlastně vyvede a nebo kam půjdou dál, ale ono to nějak dopadne. Zdálo se, že Zoe zase někde po cestě narazila na další nekonečný zdroj energie, protože svítila jak sluníčko.
"Hele nepřijde ti trochu divný, že jsme v pohodě s tím se spolu kdo ví jak dlouho schovávat, i když se vlastně skoro neznáme?" bez kontextu sice ta věta mohla znít dost podezřívavě, ale hlas Zoe jasně dával najevo, že je dívka spíše zvědavá. "Měli bychom si zahrát takovou tu hru!" otočila se na něj nadšeně uprostřed obrovského schodiště, málem s sebou kromě nich dvou vzala k zemi ještě několik lidí okolo. Ale nějakým zázrakem to všichni ustáli, hlavně díky tomu že Zoe magicky našla opět rovnováhu. Párkrát překvapeně zamrkala, protože se jí na tom něco nezdálo, ale pak jen nespokojeně srazila obočí k sobě, protože se zase naladila na předchozí vlnu. "Jak se tomu jen říká? Takové to, když si pokládáte otázky na střídačku? Má to vůbec nějaká pravidla?"

[takeshi]

"Budu předstírat, že jsem to neslyšel. Byla to excelentní prezentace a Burger King i McDonalds by měli štěstí, kdybych byl jejich tváří na obrazovkách." Pokrčil rameny. Bylo mu jasné, jak to asi znělo, ale nemyslel to zrovna moc vážně, takže si slova Zoe nijak zle nebral. Naopak se cítil celkem dobře. Měl radost z toho, že ten prvotní šok odpadl a podařilo se mu vrátit se do stavu, ve kterém může fungovat a zároveň být tak trochu sám sebou.
"No, popravdě bych se teď smířil s čímkoliv, ale minimálně v několika příštích dnech si ten burger určitě nenechám ujít." Měl moc velký hlad na to, aby byl vybíravý a taky by si to vychutnal asi trochu víc, kdyby mu za takovou nezdravou prasárnu nemusela platit Zoe.
Na to, že bude těžké najít je, jen přikývl s hlasitým souhlasným 'u-hum.' Příští poznámka Takeshiho malinko vyvedla z míry, protože nad tím vůbec nepřemýšlel. Bylo to pro něj celé takové samozřejmé, že jsou teď se Zoe prostě spolu a musí věřit jeden druhému, jestli chtějí přežít. Byla ale pravda, že kromě pár věcí, toho o sobě vlastně moc nevěděli. Takeshi k tomu ale nestihl vůbec nic říct, protože Zoe se rozhodla udělat atentát na všechno kolem sebe prudkou otočkou na schodech. "Seš normální?! Dávej si sakra pozor!" vykřikl na ní okamžitě starší muž, který se málem proletěl zpátky na stanici. Další lidé Zoe věnovali několik nepříjemných pohledů, protože takové chování bylo prostě nepřijatelné.
Takeshi to ustál, protože je to prostě avatar borec, i když teda chybělo pár centimetrů a dostal by loktem přímo na rypák. A kdo ví, jak by taková fyzická výměna dvou avatarů fungovala. Věnoval jí ale uklidňující úsměv, protože od lidí okolo dostala shitu dost a nebyl další důvod připomínat, že by takové věci neměla dělat.
"Možná? Já nevím. Je to nutný. A dělal jsem divnější věci s lidma, který jsem znal kratší dobu." Pokrčil rameny. "Ale hej, hru si s tebou klidně zahraju." Proč ne. Hry měl rád a tyhle mívaly tendenci zajímavě se zvrhnout, na což teď teda nebyl úplně ideální moment, ale třeba by to mohla být zábava i tak. "Nevím, jak se tomu říká. Otázky a odpovědi? Určitě to žádnej název nemá. Ani pravidla. A protože jsem gentleman," pokynul k Zoe rukama a trochu se u toho uklonil. Postaral se o to, aby to vypadalo co nejvíc nadsazeně a cheesy. "Dáma dostane přednost."

[zoe]

"Neboj, neboj. Sehnat hodně mastnej burger v centru Queens fakt problém není. Jen mi dej chvilku se zorientovat nahoře." zamrkala Zoe vesele na Takeshiho. Sice přes tuhle stanici často jezdila právě do onoho skladu, ale už ne tak často tady vystupovala. Když už chtěla něco sehnat, tak právě zvolila spíše stanici někde v místech kde vystoupili předtím. Přeci jen zastavárny s odepsanými spotřebiči byly pro někoho jako ona naprostý poklad. Současně ale dokázala vyjmenovat z patra minimálně dvě burgrárny, které byly od stanice co by kamenem dohodil, protože je určitě někdy v minulosti navštívila se spolužáky nebo jinými kamarády.
"Pardooon!" houknula omluvně na muže veselým hlasem, očividně absolutně nedotčená jeho komentářem nebo pohledy okolo. A rozhodně to nebylo proto, že by si jen nevšimla, to bylo nemožné. Z ničeho nic bez varování Zoe lehce udeřila Takeshiho do ramena. "Třidvajednastart!" vychrlila na něj tak rychle, že by si u toho kdokoliv další asi překousnul jazyk. Ve skoro ten samý moment se otočila zpět na patě do správného směru a začala schody brát během po dvou. Kdokoliv jiný její výšky by přitom asi vypadal docela komicky, ale nějakým zázrakem to Zoe zvládala tak, že to vypadalo naprosto nenáročně. Něco dělalo její pohyby naprosto elegantní, až ji to samotnou překvapilo, ale nebyl čas zastavovat. Nepochybovala o tom, že by ji Takeshi mohl dohnat s tím, jak na něj celý tenhle závod vyvalila.
"Ha!" vydechnula vítězně po několika desítkách schodů a vesele, lehce zadýchaně se podívala na svého společníka přes rameno. Takové schodiště v jakékoliv větší stanici v New Yorku je dost dobrý workout. "Nepochybuju o tom, že jsi dělal s různými lidmi divný věci, ale o tom si můžeme popovídat jindy." mrknula na něj spiklenecky aniž by mu dala mezitím šanci nějak zaprotestovat a rozhlédnula se rychle okolo. Dokázala si docela rychle dát dohromady kde vlastně jsou a kudy je chce poslat. Vystřelila ruku s nataženým prstem směrem sever a tou druhou mávnula na odchod.
"Hmmm..." začala za pochody přemýšlet nad nějakou ne moc záludnou otázkou na rozehřátí, aby zabili čas. Což nedávalo moc smysl, protože je čekalo asi pět minut chůze, ale... to je pořád dost času na několik otázek. "Kdyby jsi se mohl podívat kamkoliv na světě, kam by jsi se podíval?" zeptala se ho po předstírané chvilce přemýšlení. Věděla totiž že se ho na tohle zeptá v ten moment, co tuhle hru navrhnula.