Na úteku vo veľkom jablku

[takeshi]

"Neomlouvej se." Bylo jasné, že všechno nepůjde hned a budou si na své nové podmínky nějakou dobu zvykat a proto bylo důležité, aby o věcech diskutovali a občas došli i k nějaké neshodě. Omluvný úsměv se pokusil oplatit svým vlastním povzbudivým. Nepřál si, aby se Zoe cítila špatně kvůli tomu, že chtěla udělat správnou věc.
Takeshi se svou přítomností na akci taky zrovna dvakrát netajil. Vlastně spoustu lidí sám pozval a několik věcí měl dokonce na starost. Výmluvně pokrčil rameny, ale rozhodl se, že to dál nebude rozvíjet, protože teď momentálně měli na starost jiné věci.
"Davy lidí zní celkem dobře. Schovávat se přímo na očích, jak se říká." V takovém davu se dalo ztratit celkem jednoduše i těm nejbystřejším očím. Hlavně pokud se jim podaří sehnat nějaké nenápadné oblečení.
Vypadalo to, že Zoe potřebovala krátkou chvíli na rozloučení, což Takeshi naprosto chápal. Jednalo se o místo, kde se její kreativní myšlenky stávaly skutečností. Postavil se ke dveřím a v tichosti Zoe nechal její moment.
"Nebudu se radši ptát, co tě napadlo." Zachechtal se trochu nepřesvědčivě, očima radši utekl někam do stěny a předstíral, jak strašně zajímavou omítku tam na schodišti mají.
Když konečně vyšli ven, Takeshi se pořádně nadechl. Nebylo nad krásně znečištěný čerstvý vzduch ranního New Yorku. I přesto, že v okolí to poměrně žilo, nikdo jim moc pozornosti nevěnoval, na což si samozřejmě ani trochu nestěžoval. "Nooo, neznáš tu nějaký místní obchůdek, kde se můžeme hodit do něčeho trochu normálnějšího?" S tím co měli na sobě, by na ně dav akorát hleděl a nebylo by moc šancí, jak se v něm ztratit. Teda hlavně co se týkalo Takeshiho, jeho roztržené košile a špinavých bílých kalhot. "Pak bychom vyrazili rovnou na stanici a mohli bychom se stavit vyřešit, no. Ty moje věci." Neexistoval lehký způsob, jak by Zoe řekl, že pro někoho prodával drogy na akcích a ještě z toho nedostal svůj podíl. Celé to pro něj bylo neuvěřitelně podivné. Normálně by ho to přece vůbec nezajímalo a bylo by mu jedno, co si o něm kdo myslí. Teď se za to ale strašně styděl a štvalo ho, že tomu bude muset čelit.

[zoe]

I přesto všechno co za sebou měli si to Zoe městem vykračovala veselým krokem, zatímco si užívala dotek slunečních paprsků. Naprosto automaticky si začala zase něco pobrukovat, absolutně nevědoma si toho, co to teď mohlo všechno způsobit. A tak pokládala krok za krokem v jistém neznámém rytmu. "Neboj, já si to nechám pro sebe." odpověděla mu ještě na jeho tajemství. Mezitím si v hlavě představovala, že je Takeshi doopravdy budoucí hlavou nějaké rodiny Yakuzy tady v New Yorku. Přeci jen lidí co pocházeli z Japonska nebo aspoň jejich rodiče z tama pocházeli tady bylo mnoho. Dávalo by naprostý smysl, že by v New Yorku byla právě Yakuza. "Takže je sushi jen zástěrka? Když se umí člověk ohánět dobře nožem, dá se to určitě využít víceúčelově." pomyslela si vesele. Všechno to samozřejmě byla sranda, ale i tak raději nic z toho nechtěla říct nahlas. Nechtěla, aby si Takeshi omylem myslel, že se snaží rýpat v něčem, v čem jí prosil aby to nedělala.
"Přímo tady ne, přeci jen jsme víceméně ve skladištní oblasti, ale když mi prozradíš kterým směrem se chceme vydat, tak je to pravděpodobně dvě až čtyři stanice k nějakému." na moment zmlknula, ale pak se ho přeci jen zeptala. "Ke které nemocnici přesně míříme? Přeci jen by bylo zbytečné ztrácet čas tím, že se budeme vracet. Takže bychom mohli vyrazit aspoň přibližně po cestě, chápeš." aspoň v její hlavě to znělo logicky. Jen to nedokázala tak dobře prezentovat. Ale Takeshi se zatím prokázal jako docela přemýšlivá hlava, určitě se s tím popere. Přeci jen bez toho by nemohl kdy doufat, že bude moct jednou převzít Yakuzu po svém otci. "Je to skoro jak v té hře!" nadšeně poposkočila na místě, zatímco je stáhnula z hlavní ulice do nějaké vedlejší. Sice jim to zabere asi o pět minut déle, ale šli teď vážně takovou malou zapomenutou uličkou krytí vysokými budovami.
"Mám strach, že se teď začne pomalu ukazovat, jak málo vlastně New York znám." přiznala se po chvilce chůzí touhle menší uličkou. "A to se nepovažuju za člověka, co nerad cestuje nebo poznává nová místa. Pokud zrovna na něčem nepracuju, tak jsem pro každou srandu." rozhodila rukama okolo sebe, jako kdyby si stěžovala. "Jenže i po více než dvou letech v tomhle městě je to stále stejná džungle jako na začátku." zavrtěla nesouhlasně hlavou. "Akorát s tím rozdílem, že teď stoprocentně trefím na pár míst jako jsou koleje nebo budovy univerzity." i když to byl víceméně jen small talk, Zoe se přitom nadšeně usmívala a bylo vidět, že ona tenhle rozhovor rozhodně jako small talk nebere. Neustále se nadšeně otáčela mezi cestou kterou šli a Takeshim, skoro jako kdyby se ujišťovala že jí pořád poslouchá. Její pozitivní nálada a veselý hlas byly nakažlivá kombinace. Možná více než kdykoliv v minulosti, ale to si zatím Zoe zdaleka neuvědomovala.

[takeshi]

Bylo fajn procházet se zase na čerstvém vzduchu, ale i tak se Takeshi nedokázal zbavit toho nepříjemného pocitu, jak kdyby se na ně každou chvíli ze všech stran mělo seběhnout nějaké neštěstí. Mezi čtyřmi stěnami skladiště, se přece jen cítil mnohem víc bezpečně než na veřejnosti za bílého dne. Na druhou stranu, nemohli se schovávat věčně. Ale co třeba aspoň o den nebo dva navíc? Očima neustále přejížděl všude možně a bylo na něm znát, že se necítí moc dobře. Naštěstí si Zoe začala pobrukovat nějakou písničku, a tak se Take snažil soustředit jen na její hlas.
Zdálo se, že Zoe se chystala předat iniciativu našemu PTSD sushi masterovi s vazbami v Yakuze a ten byl momentálně trochu zoned out, takže mu chvíli trvalo, než si uvědomil, co po něm vlastně chce. "Uuuh, jo. NYP. Presbyterian. Kousek od naší restaurace." Poslední informace nebyla vůbec relevantní, ale stejně jí tam vecpal. Navíc, kdo ví. Třeba po Takeshim ještě vůbec nejdou a bude Zoe moct pozvat na sushi nebo něco. Nicméně to bylo spíš jen takové přání.
"Pravděpodobně tě to překvapí, ale já ho vlastně zas až tak moc taky neznám. Je to velké město a jsou části, kde jsem nikdy nebyl." Ukázal prstem kolem sebe, aby Zoe připomněl, že tady je vlastně taky poprvé. "A neboj, obávám se, že teď budeme mít dost času na to, abychom tu džungli trochu víc poznali. Nemůžeme se ukazovat na místech, kde nás budou čekat." Ironie na druhou. Takeshi to samozřejmě věděl, ale prostě si s matkou potřeboval promluvit. Byl si však moc dobře vědom toho, že je to špatný nápad a měl kvůli tomu obrovské pochybnosti. "Proč se mi to nesnažíš vymluvit, Zoe? Oba dva víme, že to může být sebevražda." Pokud by Zoe Takeshiho poprosila, aby to nechal být, udělal by to. S těžkým srdcem, ale udělal. Navíc, možná že existoval nějaký jiný způsob, jak se dala celá situace vyřešit a nikdo při tom nemusel riskovat život. Jenže tady by Takeshi potřeboval input někoho chytřejšího, kdo nejdřív přemýšlí a koná až po tom.
Všiml si, že zrovna dorazili k Medfordské stanici, takže se se Zoe vydal po schodech dolů, kde se snad na chvíli zase bude cítit trochu bezpečněji.

[zoe]

Na rozdíl od Takeshiho se zdálo, že Zoe dokázala hodit všechny starosti za hlavu. Nebylo to tak, že by přestala být ostražitá, dost dobře si uvědomovala v jaké situaci se nacházeli. Ale v životě se řídila jednoduchým pravidlem, které zmiňovalo něco ohledně toho, že jsou starosti zbytečné. Ničemu nepomůže, když budou ve stresu, právě naopak. Takže zůstávala ve veselé náladě po celou cestu. Její baťůžek přitom vesele poskakoval na jejích zádech a občasně se z něj ozvalo nějaké cinknutí, jak některé součástka narazila na pájku nebo naopak. Nevypadalo to ale že by uvnitř bylo něco, čemu by to vadilo, protože Zoe bezstarostně pokračovala dál.
"Dobře, takže bychom to měli vzít spíše na západ." začala uvažovat nahlas, když Takeshi prozradil lokalitu nemocnice. Představivost Zoe byla na úplně jiném levelu než průměrného člověka, což velice přispívalo její práci. Patřila k té malé skupině lidí, co si dokáže přímo představit před svýma očima a právě teď před sebou viděla mapu města, která se přizpůsobovala jejich plánům. "V tom případě se můžeme prostě vydat směrem na Queens." navrhnula po chvilce. "Nemusíme dojet až tam, stačí se zastavit několik stanic před Queens. Okolo centra to přímo přetéká různými menšími butiky nebo second handy. To zní docel jako zábava." dodala nadšeně. Skoro jako kdyby to byl normální den, kdy se dva kamarádi vydali nakupovat. "Pak stačí jen pokračovat směrem na Queens a z tama pokud se nepletu dojedeme přímo k té nemocnici." líčila mu svůj nejlepší plán, zatímco vcházeli po schodech do metra. Zoe byla tak zaujatá jejich konverzací, že si ani neuvědomila, že už byli na místě. Rychle se rozhlédnula okolo a když se zorientovala, naznačila Takeshimu které nástupiště bude jejich.
"Protože to nemá smysl." odpověděla mu naprosto upřímně když se zastavili na peronu. Digitální hodiny na kraji jim prozrazovaly, že mají přibližně tři minuty, než souprava dorazí. "A i kdybych ti to nějakým způsobem rozmluvila, akorát by tě to žralo." spojila si mezitím ruce za zády a začala se houpat na svých podpatcích. "Přeci jen je to tvoje maminka. A tohle je dost možná naposledy co ji na dlouhou dobu uvidíš." srazila nespokojeně obočí k sobě, jako kdyby se snad zlobila, že nad něčím takovým vůbec uvažuje. "Takže ve výsledku je i v našem zájmu, aby jsi tohle mohl udělat. Budeš určitě pak o něco klidnější co se týče toho, co nás čeká dál, ne snad?" usmála se na něj vesele, zatímco ji vzduch natlačený do stanice přijíždějícím metrem rozhodil vlasy do všech stran. Několik momentů na to před nimi zastavila souprava tmavě modré barvy. "Když budeme dostatečně opatrní a rychlí, tak by to mělo být úplně v pohodě."

[takeshi]

Proti návrhu trasy, který Zoe předložila, v žádném případě nehodlal protestovat, protože by sám s ničím lepším nepřišel. Vymyslela ho v té své chytré hlavičce tak šikovně, že do něj rovnou zahrnula i možná místa, kde by mohli přijít k novému oblečení. "Opět mě utvrzuješ v tom, že bych bez tebe byl naprosto ztracenej." Řekl a trochu pobaveně se zasmál.
Bylo mu jasné, že Zoe bude jeho poznámku counterovat něčím podobným a byl za to vlastně i rád. "To je sice pravda, ale taky jsem kojotovi slíbil, že tě budu chránit. Nechci tě degradovat na někoho, kdo potřebuje zachraňovat, protože vím, že jsi sama silná a dokážeš se o sebe postarat, ale taky tě nechci dostávat do situací, ve kterých ti půjde o život, když se jim můžeme vyhnout." Povzdychl si nahlas a rozhodil rukama. To už se octli přímo na nástupišti a mohli se dát do čekání, které podle všeho vlastně nebude ani tak dlouhé.
"Oukej, prostě tam vlítnem, já to rychle vyřeším a zase vypadnem. A nebo se můžeme převlíct za doktory. Ve filmech se někdo vždycky vloupá do kumbálu, ukradne ty jejich bílý hadry a vykračuje si, jako by se nic nedělo." Dovolil si trochu zavtipkovat pro zlehčení situace.
Všechno ale pěkně popořadě. Nejdřív se museli bezpečně dostat o několik stanic dál a to se taky klidně mohlo těžce zkomplikovat. Co když andělé přece jen ve skutečnosti fakt cestovali metrem?
"Nejsem si jistej, jestli jsem stavěnej na život uprchlíka." Zamrkal na Zoe. "Mám pocit, jako by na nás každou chvíli měl vyletět nějakej ohnivej řetěz nebo já nevím.. Bible." Sotva Takeshi domluvil, do stanice se přesně na čas přivalil jejich vlak.

[zoe]

"Já bych spíš řekla, že jsme dobrá dvojka." pokrčila vesele rameny a nastoupila do soupravy. Automaticky zvolila její konec, kde se v klidu mohli posadit zády ke konci vozidla a mít oči na všechno před sebou. To vše tedy za předpokladu že by se jejich nepřátelé nerozhodli je překvapit tím, že se budou pohybovat tunely určenými pro metra. Lidí tu bylo přesně tolik, kolik by člověk v tuhle dobu čekal. Dost no to aby se mezi nimi dalo ztratit, ale ne tolik aby se nemohli posadit. S tím se podle Zoe dalo pracovat.
"Nemyslím si, že je v pořádku aby jsi ho označoval jako kojota. Jeho jméno je Huehuecóyotl." vyslovila bohovo jméno naprosto bez problémů jako kdyby to dělala celý život. Netvářila se přitom nějak zle, ale něco ze způsobu jakým to řekla dávalo Takeshimu jasně najevo, že by si to měl dost dobře pamatovat. "Ber to tak že máš dost času si rozmyslet, co vlastně chceš dělat nebo říct." položila mu chlácholivě ruku na rameno. Rozhodně by v jeho situaci nepřála nikomu být, přeci jen měl během několika krátkých hodin dát dohromady slova, která budou na nějakou dobu ta poslední, která bude moct svojí mamince říct. Dost možná v takové situaci byla žádná slova ta nejlepší volba. Ale to byla čistě jeho volba. "Určitě bych byla skvělý doktor." usmála se jeho poznámce pobaveně. Kdyby jen věděla, že měla vlastně tak trochu pravdu.
"Zkus se tím nenechat tolik trápit." kývnula na něj povzbudivě. "Ani jeden netušíme, co nás přesně čeká, ale ať je to cokoliv, prostě se s tím budeme muset poprat, až to přijde. Do té doby je zbytečné si tím trápit hlavu. Zkus si to trochu užít." zapřela se rukami o sedadlo, zatímco začala vesele kopat nožkama tam a zpět. "Já vím, že to nejde jen tak, ale pomůže ti to se trochu uvolnit a přemýšlet jasněji." zamrkala na něj povzbudivě, aby to zkusil. Její pohled pak zabloudil na seznam stanic metra, který visel nad každými vstupními dveřmi. Chvíli po něm zvědavě mrkala než na Takeshiho zase kývnula.
"Můžeme zkusit Oakland Gardens. Myslím, že pro naše účely je to naprosto ideální." oznámila mu. Podle mapky byla tahle stanice asi dalších deset minut cesty a dalších asi třicet minut od Queens, kam chtěli zamířit pak. "Není to sice přímo okraj města, ale současně to není ani centrum. Je to takový mix mezi bytovkami a menšími obchody v přízemí. Co ty na to?" i když bylo jasné, že Takeshi bude pravděpodobně souhlasit, Zoe by se nikdy neopovážila nic rozhodnout bez jeho názoru. Jednou do tohohle skočili spolu, tak to budou muset udělat spolu.

[takeshi]

Jo, dobrá dvojka, to bylo něco, s čím asi dokázal souhlasit. Od chvíle, co se potkali na příjezdové cestě Bryanových sousedů, se Zoe s Takeshim dost dobře doplňovali v momentech, kdy to bylo nejvíc potřeba. Nejzvláštnější na tom všem, že mu to přišlo skoro jako celá věčnost, co jí viděl v dešti na ulici, než se pustili do krádeže vozidla. Teď pro něj byla člověkem, kterému by bez váhání svěřil vlastní život, pokud by to bylo potřeba. Ono ne s každým si během tak krátké doby projdete tím, čím si spolu prošli tihle dva a když se k tomu přidá jejich společná trippy cesta s Huehuecóyotlem...
"Beru to na vědomí, ale musíš uznat, že je to fakt zvláštní jméno. Možná si ho radši někam napíšu, než se to pokusím vyslovit, jo?" Nechtěl Zoe nebo kojotího boha nijak urazit, ale asi mu to chvíli potrvá. Na druhou stranu, dokázal vyslovit nejkulaťoulinkatější, takže by to vlastně zase až takový problém být nemusel. "Hehe-Huhecoyot-" eh.
Poznámku o tom, že by Zoe byla dobrý doktor, neignoroval, ale zároveň nevěděl, co na to říct. Však sama moc dobře viděla, co dokázala udělat s jeho zraněním. Donutilo ho to přemýšlet nad tím, jestli by třeba Zoe nebyla schopná vyléčit nemoc jeho maminky, ale z nějakého důvodu mu přišlo hrozně hloupé, aby se jí na to ptal.
"Rád bych se na to díval stejným pohledem. Nevím. Možná prostě potřebuju trochu víc času." Povzdychl si a opřel se do sedadla. Bylo to celé takové smutné. Kdyby mu předtím někdo nabídl dobrodružství po boku krásné rusovlásky, nepřemýšlel by nad tím ani sekundu a bez váhání by kýval hlavou. "Můžu ti aspoň slíbit, že to zkusím." Usmál se na Zoe. "Třeba mi zazpíváš nějakou písničku pro lepší náladu." To bylo něco, co mělo na Takeshiho náladu pozitivní dopad i předtím, než se ze Zoe stala avatarka aztéckého boha, takže teď by to byla stoprocentně trefa do černého. Navíc se mu fakt moc líbilo, když Zoe zpívala.
"Jsem pro. V tomhle mě budeš muset trochu vést, pardon." Nakonec se ještě ukáže, že Zoe zná New York mnohem lépe, než Takeshi, který v něm žil mnohem déle. Výmluvně očima na chvíli uhnul někam pryč a na rtech se mu objevil lišácký úsměv. "Pokud to dnes všechno dobře dopadne, něco si pro tebe nachystám jo? Překvapení." Byl to jen takový maličký tease a vlastně to asi nemohl úplně zaručit, ale měl pocit, že kdyby to vyšlo, mohlo by se jednat o hezké gesto, kterým by Zoe mohl aspoň za něco poděkovat.

[zoe]

"Zvláštní?" Zoe nejistě naklonila hlavu na stranu a jako kdyby si s jeho poznámkou chvilku popohazovala v hlavě, než opět pobaveným tónem promluvila. "Nahuatl je neobvyklý jazyk, to je určitě pravda." pokývnula potom hlavou a byla opravdu vděčná za to, že její maminka i babička trvaly na tom, aby aspoň jeho základy v dětství dostala do hlavy. "Tedy ono je to technicky spíše nářečí než jazyk. Dnes na něj narazíš už jen v centrálním Mexiku." zarazila se dřív, než mu tady začala dělat historickou přednášku. "Ale Huehuecóyotl není rozhodně nebude ten nejhorší jazykolam. Například bohyně vody se jmenuje Chalchiuhtlicue. A bohyně země je Tlaltecuhtli." vyslovovala Zoe jazykolamy jména bez sebemenšího problému. Vesele se přitom usmívala, bylo přeci jen příjemné moci s někým sdílet takový kus svojí kultury. "Naše krev už je sice po několik generací smíšená, ale moje maminka i babička vždy trvaly na tom, že je to naše kulturní dědictví a nesmíme ho jen tak opomínat." zamrkala překvapeně. "Nikdy by mne nenapadlo, že se mi bude hodit právě takovým způsobem." dodala pobaveně.
"To přijde, neboj." povzbudivě ho pohladila po zádech, zatímco se souprava zastavila v další stanici. Podle slov Zoe to znamenalo, že příští zastávka bude jejich prozatímní cíl. "Hlavně se do ničeho netlač. Než na to přijdeš, tak to zvládnu za nás oba." kývnula na něj naprosto upřímně takovým tím povzbudivým způsobem. Byla si naprosto jistá, že je jen otázkou času, než přijdou na detaily a bude všechno o něco lehčí. Ne každý se dokázal tak rychle přizpůsobit nové situaci a ona se dost možná zapomněla, že to tak je, když mu něco takového navrhovala.
"Překvapí, hmmm?" spiklenecky se na něj usmála a znovu vesele zakopala nožkama. "Zbožňuju překvapení." úpěnlivě na něj zírala, jako kdyby mohla vyčíst z jeho obličeje o co vlastně půjde. Kdyby jen tušila, že dost možná jednou něco takového dostane. Soustředila se na to tolik, že si skoro neuvědomila, že jejich metro zastavilo. Když si to uvědomila, překvapeně se zhoupnula ze sedačky na nohy a chňapnula Takeshiho za rukáv. "Jdeme, jdeme." popohnala ho, zatímco ho lehce vytahala ven na stanici, tak akorát než se za nimi zavřely dveře. "Trochu jsem se zapomněla, promiň." usmála se na něj omluvně a pustila jeho rukáv, když souprava zmizela zase do temnoty tunelů. Zoe kolem sebe pak vesele rozhodila rukama. "Vítej v Oakland Gardens! Mým druhým nejoblíbenějším zdrojem součástek pro projekty. Z nějakého důvodu je tahle část města velice bohatá na takové menší zapadlé krámky. Což je pro nás naprosto ideální." mrknula na něj spiklenecky a okamžitě na to se otočila na patě, aby si to namířila ke schodům zpět na povrch.

[takeshi]

No a to si Takeshi myslel, že japonština je těžký jazyk. Tam se slova aspoň četla tak, jak se psala, ale to, co Zoe právě vyslovila, by si nedovolil zopakovat, natož napsat. Kdo ví jakého démona z devíti okruhů pekel by sem přivolal. Bylo však hezké, že se takhle rodina Zoe starala o to, aby byla kulturně vzdělaná a mohla pak sama tyhle tradice předat dál. To Takeshi sám moc dobře znal z vlastního domova. "Obě dvě zní jako super ženský. Co by asi řekly na to, čím ses stala, hm?" Šťouchl Zoe loktem do boku a zazubil se. Takeshi věřil, že by na Zoe byly obě dvě moc hrdé.
Pohlazení na zádech sice nebylo krásným zpěvem, ale taky pomohlo k tomu, aby se Takeshi cítil trochu lépe, což dal Zoe najevo spokojeným úsměvem. Ten se mu podařilo držet jen chvíli, protože když se na něj Zoe upřeně zahleděla, znervózněl. Trochu mu to připomnělo tu situaci z minulé noci, kdy si ho dlouze prohlížela. Popravdě tomu moc nerozuměl a vlastně se dalo říct, že to chápal jako takové mixed signals. Zoe byla velmi přátelská a Takeshi nedokázal poznat, jestli se snaží jen o to a nebo jestli je v tom i něco víc. Myslel si to z jediného důvodu a to proto, protože tyhle věci pro něj v minulosti vůbec nic neznamenaly a tak jim nevěnoval pozornost. Nezajímalo ho, jak se cítili ti, se kterými zrovna byl a většinou myslel jen na sebe. "Děláš se mn-" Nestihl dokončit svoji myšlenku, protože ho Zoe vytáhla za rukáv ven, aby náhodou nepřejeli svoji zastávku. "Jo, hádám, že.. Že jsme se trochu zapomněli oba." Usmál se a otočil se k Zoe na chvíli zády, aby se trochu vzpamatoval z toho, co se teď stalo. Zhluboka se nadechl a pak svoje plíce pomaličku vyprázdnil, zatímco sledoval, jak odjíždí vůz, ve kterém ještě před chvílí seděli. "Dobrý. Jsem v pohodě!" Ujistil hlavně sebe a svoji zmatenou hlavu a vrátil se zase k Zoe, se kterou pak společně vyrazili po schodech nahoru.
"Už se těším, až mi to všechno ukážeš. Hlavně ať už se dostanu z tohoto." Jeho aktuální oblečení bylo jako pěst na oko, co si budeme povídat.

[zoe]

"Bohužel z technických důvodů budeme muset asi naši prohlídku trochu zkrátit, ale mileráda ti všechno ukážu v plné parádě až to bude trochu bezpečnější." mrknula spiklenecky na Takeshiho, když se konečně dostali zpět na povrch. Okolo to vypadalo přesně tak, jak Zoe popisovala. Byli stále ve městě, ale už se nedalo mluvit o skladové oblasti. Rozhodně se ale nedalo mluvit o centru města. Bylo to spíše takové město zničehonic uprostřed velkoměsta. Možná právě proto dávalo lidem automaticky takový osvobozující pocit. Několik desítek kolem nich mezitím prošlo po schodech buď nahoru nebo dolů, ale pořád byli v New Yorku. Všichni někam spěchali a i kdyby najednou Zoe začala nahlas křičet o tom, že církev jsou vlastně teroristi, asi by se nad tím nikdo ani nepozastavil. Byla jen další do hrstky bláznů, co se takhle po městě občas objevovali.
"Dobrá, zkus se neztratit. Napadlo mě jedno místo, které je docela z ruky." mávnula na něj a sebevědomým krokem vyrazila někam kupředu. Tentokrát nebylo tak složité je vést mimo hlavní ulici protože... no ona tady prostě žádná nebyla. Všechno bylo takové malé, zapadlé. Současně všechno ale byly aspoň několik pater vysoké bytovky, takže ať šli kamkoliv, bylo to jako okolo sebe mít aspoň dvě stěny. Což sice nebylo tak super jako čtyři stěny skladiště, ale pořád to bylo víc než žádná. Málem tenhle svůj poznatek řekla Takeshimu, ale zarazila se, aby nesouhlasně zavrtěla hlavou. Bylo to trochu dlouhé.
"Ah, támhle to je. Na konci ulice." pronesla konečně asi po čtvrt hodině a ukázala někam na konec ulice, ve které se zrovna nacházeli. Byl to další z typických malých obchůdků v přízemí menší bytovky a už na první pohled bylo jasné, že jde o nějaký second hand. Což Zoe zhodnotila jako nejlepší nápad pro jejich potřeby. Bylo to takové to zapadlé místo které znají jen místní, protože nejbližší hromadná doprava byla právě patnáct minut pěšky a něco aspoň podobné centrum bylo minimálně půl hodinu cesty. Přidala vesele do kroku a už to vypadalo, že k obchodu dorazí bez komplikací, ale najednou se Zoe prudce zastavila a stejně prudce trhnula Takeshiho ramenem, aby ho otočila doprava.
Po jejich pravici totiž zrovna míjeli nějaký malý obchod, který na první pohled vypadal jako opravna starších spotřebičů. Kdyby na to byla vhodná doba, Zoe by si nejdříve vzpomněla na tatínka a pak by nadšeně vletěla dovnitř, aby se mohla podívat co všechno uvnitř je. Tentokrát ale byla její pozornost úplně jinde. Její očka se totiž nalepila na jednu z televizních obrazovek, která běžela ve výloze. A v ten moment došla slova i jí, jen nechápavě koukala na reportáž před sebou, kterou dnes určitě televize opakovaly už po několikáté. Kdo ví, kolikrát stihnuly oběhnout celým městem za tu dobu, co spali a zažili setkání s aztéckými bohy. "Taki..." Zoe po něm nejistě mrknula, v očích velice zmatený mix emocí.

[takeshi]

"Pochopitelně." Pravda, měli před sebou trošku naléhavější záležitosti a rozptylovat se by nebylo moc moudré, i když by se to Takeshimu líbilo. No, hurá zpátky na povrch.
Když vylezli, venku to vypadalo o dost jinak. Skladištní areály nahradily vyšší budovy s úzkými ulicemi. Mnohem víc to připomínalo město tak, jak ho Takeshi znal, ale zároveň to působilo takovým trochu stísněným dojmem, což bylo vlastně možná dobře pro nějaký ten vnitřní klid, který potřeboval jako sůl.
Snažil se držet se těsně za Zoe, aby se neztratil a naštěstí se mu to celkem dařilo, i když mu to teda Zoe chvílemi nedělala vůbec lehké. Párkrát musel přidat do kroku, ale neztratil se a dokonce se jim i podařilo dostat se ke stanovenému cíli. Jednalo se o nějaký starý zapadlý second hand, do kterého by Takeshi za normálních okolností nejspíš nešel, ale v tuhle chvíli to pro ně bylo naprosto ideální. Už se chystal vyrazit dovnitř, když v tom ho Zoe zastavila, aby mu ukázala něco, co by si radši přál nikdy nevidět.
Během posledních patnácti minut se mu dařilo držet svoji mysl na uzdě a nedovolil žádným špatným myšlenkám a emocím, aby mu dál kazily den. Myslel na to, co je dnes čeká a jak připraví svoje překvapení pro Zoe. Jenže pak tohle. Jeho jméno s dalšími třemi, ze kterých poznával jen Lemiho, bylo v televizi spojeno se slovem terorista. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že se mu podaří dostat se od toho pryč? Všechna slova, která chtěl říct, se mu ztrácely rovnou na jazyku. "Oni...Hodili to na nás..." zašeptal zlomeným hlasem. Jakž takž se už smířil s faktem, že po nich naštvaní pánbíčkáři půjdou a budou je chtít zajmout nebo zabít, ale ani v té nejhorší noční může by ho nenapadlo, že na ně hodí všechno to utrpení, ke kterému na oslavě došlo. Jeho obličej teď navíc koloval všude po televizi a internetu a lidé ho budou poznávat. Najednou nebylo kam utéct, protože po něm půjdou doslova všichni. Všechno se zbortilo jako domeček z karet. Ruce se mu třásly, těžce se mu dýchalo, ale Takeshi prostě nedokázal odtrhnout oči od obrazovky. Co si o něm budou myslet? Terorista? Uvidí to jeho rodiče? Měl pocit, jako by mu měl vybouchnout hrudník.
Do očí se mu nahrnuly slzy a ve stejnou chvíli nebem prosvištěl blesk, který zanedlouho následoval hlasitý hrom. Takeshi se podíval na Zoe s výrazem naprosto zlomeného člověka, který neví, kam dál. Měl pocit, že všechna jeho naděje byla najednou uhašena. A co se Zoe týkalo, o ní nic neříkali, takže to, že teď byla s ním, jí najednou stavělo do ještě většího nebezpečí, než předtím. Na oba dva začaly dopadat těžké kapky deště, které hodně rychle nabraly na intenzitě.

[zoe]

Stejně jako Takeshi Zoe následně beze slova jen zírala na obrazovku. V jejích očích se na moment zaleskly slzy, ale ty její byly slzy štěstí a úlevy. Přeci jen věc která trápila její mysl posledních několik hodin nejvíce byl status jejích kamarádů a podle reportáže se o ně nemusela dál strachovat. Pravděpodobně se dostali v pořádku domů, v nejhorším případě jsou někteří z nich mezi těmi, co skončili ve nemocnici. "Počkat, žádné oběti...?" zamumlala si zmateně pod nosem. Byla si naprosto jistá, že viděla někoho umřít. Ač nechtěla, tak si Zoe si hlubokým nádechem vybavila ten moment. "Mohla to ta žena přežít? Možná to jen v rychlosti vypadalo hůř než doopravdy bylo." ujistila se, ale hned na to se začaly objevovat další pochybnosti. Pokud všichni z jejich přátel přežili, proč to nevypadalo že by ji někdo pohřešoval? "Teď nad tím jen moc přemýšlím. Možná se to jen nedostalo do zpráv. A taky tř--" její myšlenkový pochod přerušil hlasitý hrom. Naprosto se ve svých myšlenkách na několik momentů zapomněla a až ten zvuk ji strhnul zpět do reality.
"Takeshi, poslouchej." opětovala mu pohled. Její ale byl naprosto odhodlaný, zatímco ho vzala za levou ruku a pevně jí stisknula. Pravou ruku mu položila na tvář, aby si byla jistá, že neuhne nikam pohledem. "Na našem plánu se vůbec nic nemění, jasné?" rychle si v hlavě znovu přejela všechny body jejich plánu a uvažovala, jak moc budou muset změnit některé detaily. "Možná budeme muset být o to opatrnější a zvolit jisté alternativní způsoby, ale jinak je všechno pořád stejně." ujistila ho. Věřila že Takeshi dokáže bez problémů zapadnout do davu i přes to, že jeho fotka proletěla celé město během několika hodin. A pokud se ho pokusí někdo na ulici někde osočit, prostě mu vynadají do rasistů. Na to dnes lidi slyšeli.
"Pořád teď jdeme sehnat jiné oblečení a po cestě do nemocnice za tvou maminkou se někde najíme. Jasně, možná v nemocnici budeš muset zvolit nějakou alternativní cestu jako okno nebo tak něco, ale tam je stejně tolik lidí a neustálý chaos, že si to jen tak někdo nevšimne." Zoe ani jednou nezvážila možnost, že by Takeshi nechtěl do nemocnice vyrazit. Je to jeho maminka, musí ji říct že ho obvinili neprávně. "Akorát prostě na ten dlouhý seznam toho všeho co musíme udělat přidáme očistit tě. A... snad v procesu i ty ostatní." jemně si vzala jeho tvář mezi prsty a zatřásla s ní. "Když na to přijde, znáš někoho z nich? Napadá tě, proč by si vás nějak spojili dohromady?" nečekala ani na jeho odpověď a začala ho za sebou táhnout ulicí v originálním směru. "Nic se nezměnilo, tohle zvládneme!"
"Hele teď je to trochu víc jako pořádná detektivka! Dobrodružství Yakuzy v New Yorku který se snaží očistit svoje jméno." zavtipkovala, ale snažila se přitom mluvit natolik tiše, aby ji slyšel jen Takeshi, kterého táhnula za sebou. Teď taková slova rozhodně jen tak pro srandu vykřikovat nemohla. "Celé to obvinění znělo jako extrémní výplod rasismu. Však to nedává ani smysl. A i kdyby, takové skupiny by spolu nikdy reálně nespolupracovali, ne snad?" zavrtěla nespokojeně hlavou. "Tomu snad nemůže někdo věřit."

[takeshi]

Ono to všechno, co Zoe říkala, bylo vážně moc hezké a Takeshi by to za normálních okolností skutečně ocenil, jenže teď momentálně byl fakt hodně mimo sebe. Každé nadechnutí pro něj bylo mnohem těžší než to předchozí. Kolena se mu třásly tak moc, že měl pocit, jako by se měl každou chvíli zřítit na zem. Ještě to nevěděl, protože se mu to ještě nikdy v minulosti nestalo, ale přicházel na něj panický záchvat.
Veřejný nepřítel? Takeshi se nikdy nesnažil budovat si nějaké pevné vztahy, ale to neznamenalo, že se nesnažil být oblíbený. Musel být, jestli chtěl mít aspoň trochu decentní a zábavný život. Pro Japonce to v Americe možná nebylo tak hrozné jako pro černochy, ale to neznamenalo, že pro Takeshiho nebyl rasismus na denním pořádku. Lidé uměli být hodně krutí a často si neuvědomovali, jak moc jiným ubližují. A proč? Protože vypadal jinak? A teď z něj bude šikmooký terorista. Žlutá svině. Všechno se mu to hlasitě ozývalo v uších. Nejvíc ho na tom všem ale mrzelo, že to teď budou muset snášet i jeho rodiče. Bylo mu jasné, že si svoji dávku rasismu taky užili, ale teď k tomu všemu budou ještě přímo spojení s jeho novým statusem nechvalně známé celebrity, která odpaluje domy svých slavných kamarádů. A i kdyby se jim někdy podařilo očistit jeho jméno a ukázat světu, kde je skutečná pravda, ta kaňka tam vždycky bude. Život, na kterém tvrdě pracoval, byl pryč. A nikdy se nevrátí, ať se Takeshi bude snažit sebevíc. Všechno to skončilo v momentě, kdy se o něj začali rvát Susano s Raijinem. Měli ho nechat umřít.
Do toho všeho na něj Zoe chrlila jednu věc za druhou. Snažila se ho uklidňovat a zároveň se ho ptala na různé věci. Takeshi by jí hrozně rád odpověděl, ale už toho na něj prostě bylo fakt moc.
Když ho zatáhla za ruku, aby se pohnuli dál, konečně se mu podlomily nohy a zřítil se na mokrou zem. Tlak na hrudi byl nesnesitelný, srdce mu bušilo o sto šest a nedokázal se nadechnout.

[zoe]

Na první pohled bylo jasné, že Zoe s Takeshim jen tak nepohne. Ale to rozhodně neznamenalo že to vzdá. Neodpovídal na její otázky a dokonce to vypadalo, že se odmítá pohnout. Dřív než se však vůbec stihnula zamyslet nad tím, co dál, tak se jeho nohy podlomily a on šel k zemi.
"Taki..!" vyjeknula Zoe překvapeně a pohotově si kleknula na zem před něj, zatímco ho pevně chytila za ramena, aby měl aspoň nějakou podporu, když té vlastní se mu nedostávalo. Starostlivě si ho prohlížela a velice rychle si uvědomila, co se před ní teď děje. Už takový stav u lidí několikrát viděla a i když s ním sama neměla zkušenosti, věděla jak moc zrádný dokáže být. "Možná jsem na něj neměla vyvalit tolik informací a otázek najednou. Ta reportáž asi stačila." povzdechnula si a na střídačku ho přidržovala jen jednou rukou, zatímco si přes hlavu přetáhnula svůj svetr a hodila mu ho přes ramena tak, aby největší plocha oblečení vytvořila jakousi kapuci. Mentální stav byl s tím fyzickým velice úzce spojený a pořád platilo to, co včera večer. Poslední co teď potřebují je nějaká rýmička.
"Hlavě v klidu. Všechno se vyřeší." pošeptala mu, zatímco ho pevně objala a rukou mu přejížděla jemně po zádech. Věděla že nemá cenu se snažit nějak mu namlouvat, že je všechno v pohodě. Ono totiž nic teď moc v pohodě nebylo. Ale to neznamenalo, že to nemůže být lepší. "Dokud to nevzdáš, tak se všechno vyřeší." dodala šeptem. Její hlas byl i přesto pevný, jako kdyby všechno co říkala byla absolutně nepopíratelná pravda, i když se vlastně ještě nic takového nestalo a bylo to otázkou budoucnosti. Déšť naštěstí snad zahnal většinu lidí dovnitř, takže se teď na ulici nikdo nenacházel. Ale i kdyby, tak by dvojici na chodníku asi odignoroval stejně jako několik minut zpět pomyslnou Zoe pokřikující něco o křesťanech a teroristech. "Nebude to sice jednoduchý, ale krok po kroku to určitě zvládneme." odtáhnula se od něj trochu, ale jen proto, aby pevně sevřela jeho ramene a lehce s ním zatřepala. "Musíš mi trochu věřit, dobře?" usmála se na něj a doufala, že přítomnost někoho bude stačit aspoň na to, aby Takeshi začal zase odpovídat. Bylo to sice jen to absolutní minimum co člověk ve stavu jako on potřeboval, ale bylo to vše co teď na místě mohla Zoe udělat. Nejistě mrknula na nebe, jako kdyby v něm snad mohla být nějaká další odpověď. Ale ono teď akorát bylo obrazem Takeshiho mysli.
"No tak, pojď. Aspoň se zvedni, sedět ve studené vodě je docela hazard se zradvím." objala pevně Takeshiho kolem hrudníku a vyšvihnula se na nohy. Pokud aspoň trochu spolupracoval a nebyl úplně mrtvá váha, snad by ho mohla aspoň na nohy postavit i se svou mizernou fyzickou silou.

[takeshi]

No, tohle byla rozhodně zajímavá zkušenost. Let's not do that again. Takeshi si nějakou dobu poležel na zemi a tak jeho tělo dostalo potřebný čas k tomu, aby se mohlo trochu vzpamatovat. Obrovskou roli v tom taky hrála Zoe, která to s Takeshim opět nevzdala, i když by to v tuhle chvíli bylo to nejlogičtější řešení. Jako první se začaly urovnávat jeho myšlenky a díky nim si mohl rychle ujasnit, že teď prostě není čas na to, aby tady kolaboval. Samozřejmě to nebylo vůbec lehké, ale to teď pravděpodobně nebude nic.
"Omlouvám se." Řekl jako první věc po tom, co se konečně dokázal pořádně nadechnout. Nechtěl Zoe přidělávat další starosti, ale měl takové nepříjemné tušení, že to pravděpodobně dělal od chvíle, co vyšli ven ze skladiště. Potřeboval se trochu sebrat.
Pořád se mu ještě trošku třásly nohy, ale už to bylo dost dobré na to, aby na nich dokázal stát. Pomoct si na ně ale nechal.
No, jenže co teď? Nově nabyté informace mu začaly usedat v hlavě a Takeshi se pomalu začal smiřovat s faktem, že je teď neprávem označen jako člen teroristické organizace. A Yakuzy samozřejmě, ale k tomu někdy později.
Dostat se do nemocnice mu přišlo jako velmi obtížný úkol už předtím, teď se z toho stala nemožná mise. Na hledané osoby si na takových místech dávají velký pozor.
"Věřím ti, Zoe, ale...Možná bude lepší, když celou věc s mojí mámou vyřešíme jinak." Levou rukou si z obličeje odhrnul mokré vlasy. Teď už Takeshiho matku v žádném případě nespustí z očí. Ať už policie, křížácí a nebo křížáci u police. Byla to perfektní past a Takeshi do ní prostě nechtěl padnout. Ve stavu, v jakém se teď nacházel, by pravděpodobně ani nedokázal utéct, kdyby po něm šli. Musel pořádně promyslet všechny možnosti a alternativy. Pořád tu existovala naděje, že by jí aspoň mohl kontaktovat nějak na dálku nebo něco.
Pokud Zoe šla, tak jí Takeshi následoval k obchodu s oblečením. Hlavu měl sklopenou a přemýšlel nad tím, co se stalo v posledních několika minutách.
Věci, na které se ho předtím Zoe ptala, byly dost mlhavé, ale pamatoval si aspoň to, že chtěla vědět, jestli neznal někoho z jeho tří 'spiklenců.' "Jednoho z nich znám," začal. "Z těch jmen v televizi. Lamont Gerstner. Je to nějaká instagramová hvězda nebo co, eh.. Byl na té oslavě za barem a obsluhoval. Jediná věc, která nás ale spojuje, je to, že mi namíchal dva drinky. Nic víc." Sotva to dořekl, v hlavě se mu rozsvítila pomyslná žárovka. Proč ho to nenapadlo hned? Však to dávalo perfektní smysl. "Pokud teda.. Není stejnej jako my." Hned na to se rozsvítila další žárovička. "Možná, že všichni tři jsou." A právě proto to na ně hodili? Takové vystavení veřejnosti by těm svatým kreténům hodně pomohlo najít někoho, kdo v žádném případě nechce být nalezen.