Na úteku vo veľkom jablku

[takeshi]

Zdálo se, že Zoe si ze svého neúmyslného útoku na obyvatelstvo cestující přes Queens moc nedělala, což Takeshiho maličko překvapilo, ale možná to prostě bylo tím, že měla dobrou náladu. On sám si s tím ale dál hlavu lámat nehodlal, takže no biggie.
Pomaličku si to vykračoval do schodů, když ho Zoe praštila do ramene a vyzvala ho to, co se dalo určitě označit jako první velký souboj aktuální generace avatarů. Na jeho konci nečekala žádná blyštící se trofej nebo cena, ne, v sázce byla především čest a jelikož se z Takeshiho stalo něco jako moderní pojetí samuraje, čest by pro něj měla být důležitá. Tohle nebyla výzva, kterou by si mohl dovolit odmítnout. Zareagovat se mu podařilo poměrně rychle, ale i přesto si Zoe vytvořila malý náskok. Takeshi byl o něco málo vyšší a měl delší nohy, takže by měl mít výhodu. Odrážel se co nejrychleji dokázal a po dvou přeskakoval schody až nahoru. I přesto se mu však nepodařilo zvítězit. "Musím říct, že jsi na básníka docela rychlá. A mrštná." Doufal, že se teď z nebe nesnese nějaká Susanoova katana, se kterou bude muset spáchat seppuku, protože zklamal svého nesmrtelného pána.
Spiklenecké mrknutí oplatil nervózním úšklebkem. Neměl nejmenší tušení, co si přesně Zoe představovala pod tím, co jí právě řekl, ale asi by preferoval, kdyby nezacházeli do detailů.
Co se první otázky týkalo, nad tím Takeshi ani nemusel přemýšlet. "To je jednoduchý. Do Egypta. Vždycky jsem chtěl vidět pyramidy na vlastní oči. Projet se na velbloudech." Zamrkal a zachechtal se. " Navíc egyptská kuchyně je podle mě hrozně nedoceněná. Úplně ideální by to ale bylo, kdybych se při tom mohl vrátit v čase a vidět to ještě v době, kdy to všechno vznikalo. Už od mala jsem byl hodně fascinovanej architekturou starověkýho Egypta." Cestování časem však pravděpodobně nepatřilo do Susanova repertoáru božských schopností, takže v tomhle měl Takeshi nejspíš smůlu. "Budu se snažit nepokládat ti stejný otázky, ale tohle mě popravdě taky dost zajímá, takže, kam by ses podívala ty?" zeptal se.

[zoe]

Když se Takeshi vyřítil ven z útrob stanice metra, Zoe jen překvapeně písknula. Přeci jen přiběhl tak necelý krok za ní a to mu dala docela nefér handicap. "Počkat, básník? Já?" překvapeně na něj zamrkala, jako kdyby snad ta slova měla patřit někomu jinému. Dokonce se lehce ohlédnula doprava a doleva jestli se v jejich přítomnosti neobjevil nějaký básník, ale vypadalo to, že Takeshiho slova byla opravdu mířená na ní. Pak se pobaveně pousmála, když jí asi došlo, čím na to narážel. Přemýšlet nad sebou jako básníkem jí tedy ještě nenapadlo. "No, zkusila jsem v životě být už spoustu věcí. Básník docela zajímavě, i když asi raději prostě zpívám." hned na to ale nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Teda ne, že bych někdy byla v životě zpěvačka. Spíš si prostě jen tak ráda popěvuju a pobrukuju." asi nebylo třeba, aby mu to říkala. Lehce nad tím pokrčila rameny a pokračovala je vést městem.
"To byla rychlá odpověď..." vydechla lehkým hlasem překvapeně sama pro sebe, ale i tak pozorně poslouchala jeho zdůvodnění. I když nakonec se jen vesele zasmála a znovu nesouhlasně zavrtěla hlavou. "V Egyptě bych asi umřela." na moment se zdálo, že hledá správná slova. "Teda ne že by to všechno neznělo strašně zajímavě, právě naopak. Ale ta představa toho teplaaa..." zatvářila se na moment velice nespokojeně. Dávalo to smysl, přeci jen Zoe vyrostla v Kanadě, kde teploty byly oproti exotickému Egyptu asi úplně někde jinde. "Už i léta tady jsou občas dost brutální." pověděla mu naprosto upřímně. Proto asi její následující odpověď nebyla tolik překvapivá. "Arktida. Rozhodně Arktida!" vyjeknula s veselým úsměvem a několik dlouhých momentů se moc neměla do toho vysvětlovat proč. Skoro jako kdyby zapomněla, protože pak z ničeho nic překvapeně trhnula hlavou a zase se rozpovídala. "Jenom si to představ, nekonečná planina ledu a sněhu!" zněla naprosto upřímně nadšeně. Kdo by dokázal mít takhle upřímnou radost z nekonečného ledu a sněhu? "A taky samozřejmě polární záře, hvězdy, polární lišky nebo narvalové." nadšeně vyjmenovávala proč by se chtěla podívat právě na Arktidu. Zabalila by si spacák, stan, zabalila se do několik vrstev oblečení a hned by vyrazila. Vypadalo to, že začne ještě povídat dál, ale najednou se zastavila.
Dvojice totiž stála před menším podnikem pokrytý v naprosto jasné červené barvě. Očividně šlo o snahu zachytit vzhled bister z osmdesátých let. "Jsme tady." prohlásila Zoe s jistou hrdostí. Skrze výlohy šlo vidět, že uvnitř je tak poloplno, takže dost lidí na to aby se mezi nimi dalo na chvíli ztratit, ale ne tolik aby se mačkali vevnitř. "Měl by jsi dostat nějakou penalizaci za to, že jsi použil mojí otázku. Přesně proto tahle hra potřebuje pravidla." zaprotestovala lehce, ale dávno měla a jazyku další otázku. "Gryffindor, Slytherin, Hufflepuff nebo Ravenclaw?" zamrkala na něj zvědavě. V jejím pohledu bylo ale jisté varování, ne všechny odpovědi budou přijaty pozitivně.

[takeshi]

Vysoké teploty nebyly pro každého, to byla jasná věc. Takeshi sám nebyl úplně nadšený z myšlenky, že by se někde pekl jako krocan v troubě, ale kdyby to pominul a soustředil se jen na ty dobré věci, určitě by se jednalo o jedinečný zážitek. A když už jsme u toho, odpověď Zoe nemohla být odlišnější, co se takového zážitku týkalo. "Ne že by nekonečnej led a sníh nezněl zajímavě," složil ruce na hrudníku a nadzdvihl trochu obočí. "Ale zní to jako dost nebezpečný místo. Víš co, lední medvědi jsou celkem svině a říká se, že když po tobě jednou jde, tak se můžeš maximálně tak rozloučit se světem." Takeshi samozřejmě dokázal ocenit pěkné přírodní úkazy, ale přemýšlel nad tím asi trochu jinak a co se přežití týkalo, taková místa jsou nelítostná.
Podniku, který se svými barvami a stylem snažil v lidech vyvolat feeling osmdesátek, si všiml už z dálky, ale nenapadlo ho, že se u něj zastaví. No, asi mu to mělo dojít. Dlouze si budovu prohlédl, než se očima zastavil na Zoe.  "To je zajímavá volba. Nejsem proti?" Ano, byla to otázka. Takeshi si totiž nebyl vůbec jistý, co má očekávat, ale znělo to jako dobrodružství, tak proč ne.
"Jak jako penalizaci? Jen mě zajímalo, kam by ses chtěla podívat. Nic víc." Pokrčil rameny a na rtech se mu usadil výmluvný úsměv. Oukej, možná to bylo trochu cheap, ale na tu příští se pokusí snažit.
No a pak na něj Zoe vyvalila další otázku a Takeshimu bylo hned jasné, že jestli neodpoví správně, mohl by si u Zoe udělat jednu velkou pomyslnou kaňku. "Hmmm, zajímavá otázka." Promnul si zamyšleně bradu. "Gryffindor je moc mainstream a nikdy jsem se neviděl jako někdo, kdo by do něj pasoval. Nevím, jestli sis všimla, ale moc kuráže jsem nepobral, haha. Slytherin je na můj vkus moc zelenej. To není moje barva." Teď mohl udělat pořádně nevhodný vtip na to, že by se k němu hodila žlutá barva, ale nechal si to pro sebe. Rozhodl se zvolit trochu taktnější přístup. "Takže je to mezi těma dvěma zbylýma. A osobně, kdybych si mohl vybrat, tak bych si nejspíš vybral Hufflepuff už jen kvůli tomu, že to jméno je strašně dobrý. Na Ravenclaw bych byl asi stejně moc tupej." Pokrčil rameny. "Snad to jako odpověď stačí."
Teď byla ovšem řada na něm a musel přijít s něčím lepším, než naposled. "Řekněme, že se na tvoji počest pořádá velká hostina. Jaký jídlo by bylo na stole? A nezapomeň. Pořádná hostina!" Tohle byl dobrý způsob, jak zjistit, jaká jídla má Zoe vlastně ráda, což by Takeshimu mohlo dát nějakou inspiraci do budoucna.

[zoe]

Takeshiho nadzvednuté obočí následovalo skoro okamžitě nadzvednuté obočí Zoe. A i když šlo víceméně o ten samý pohyb v rámci obličejových svalů, nemohly jejich výrazy být odlišnější. Zatímco ten Takeshiho by se dal popsat asi spíše jako starostlivý, hlavně protože potom mluvil o nebezpečích Arktidy, výraz Zoe byl naprosto vyzývavý. Něco jakože Arktido hoď na mě co chceš, jsem připravená. Dívka se jeho odpovědi vesele zasmála a nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Pokud mne nešálí paměť, tak dokážeš metat blesky z rukou a způsobovat bouřky. A tvoje starost je lední medvěd?" spokojeně se usmála, když vypadal, že je v pohodě s jejím výběrem místa pro oběd, energicky vyskočila pár drobných schůdků jedním odrazem aby byla u dveří první. Následně je totiž otevřela dokořán a předvedla tu nejvíce přehnanou, ale současně nějak záhadně elegantní poklonu, kterou by jen tak někdo nedokázal. "Měl by jsi jít první, kdyby se za námi najednou rozběhnul lední medvěd. Neboj se, zdržím ho." pronesla naprosto vážným hlasem.
Odpověď Takeshiho na její následnou velice zákeřnou otázku si Zoe vyslechnula až uvnitř podniku, když se za nimi zavřely dveře. Lehce do svého společníka hravě vrazila rameny a dala tím najevo naprostý souhlas s jeho odpovědí. Současně rukou naznačila volný box v rohu místnosti, kde mohli docela šikovně zapadnout a tím získat i jistou nečekanou dávku soukromí, pokud chtěli zůstat mimo pohledy všech ostatních a mluvit o něčem, co nebylo určeno pro uši všech. "Teda máš mínusový bod za to, jak jsi se k té odpovědi dostal víceméně vylučovací metodou. Ale pořád to beru." mrknula na něj, zatímco se usadila na jednu stranu stolu a automaticky do rukou uchopila skládací menu.
"To je to nejlepší, co tě napadlo?" hraným zklamáním zavrtěla hlavou, zatímco na Takeshiho koukala zpoza onoho menu a čekala na jeho další otázku. "Nad tím nemusím ani přemýšlet, to je tak strašně jednoduchý." dramaticky protočila oči, ale naprosto upřímně tím akorát získávala čas, aby si ujasnila myšlenky. "Rozhodně nesmí chybět poutine. S pořádnou dávkou sýra samozřejmě." asi nebylo překvapivé, že jako první Zoe zvolila pomyslné národní jídlo Kanady. Ano, poutine se dal sehnat i v New Yorku, ale prostě to nebylo ono. "Sýrová pizza, ale nesmí chybět kukuřice a slanina. Losos ve všech formách, ale hlavně sušený nebo v sushi. Masové koláčky. A jako dezert nanaimo řezy a jahodová zmrzlina." bylo to spíše jako kdyby mu diktovala svou objednávku než že mluvila o svém oblíbeném jídle. Když tohle všechno řekla na jeden nádech, na kraťoučký moment se zamyslela, jako kdyby se ujišťovala, že je to všechno. "A taky nesmí chybět Quesadilla, ale musí to být ta co dělá moje babička. Chimichangu většinou zvládnou docela dobře i tady."
Přejela rychle pohledem menu, ale víceméně už co vešli dovnitř věděla, co si nabídne. "Nejvíce fascinující člověk kterého jsi ve svém životě potkal byl...?" navázala další otázkou.

[takeshi]

"Na mou obranu, jsou fakt nebezpeční. A navíc furt zapomínám na to, že dokážu metat blesky, víš co. Vypadalo to, že Zoe se rozhodla přejít do nějakého hravého-škádlivého módu, protože jinak si nedokázal vysvětlit, proč si tu najednou dělala legraci z jeho naprosto racionálního strachu z ledních medvědů, kteří byli považováni za jedny z nejnebezpečnějších predátorů na Zemi. Těžká fakta, viděl to na discovery channelu. Než vešel dovnitř, zastavil se přede dveřmi a oplatil obličejem stejnou vážnost, o kterou se tam Zoe snažila. "Pokud tě sežere, nikdy na tvoji oběť nezapomenu." Pravou ruku si hřbetem přiložil na čelo a dramaticky se trochu zaklonil."Ta!" zacouval dovnitř, kde počkal na Zoe. Zdálo se, že to svou odpovědí nezkazil, takže aspoň něco. "Hele, aspoň jsem nad tím pořádně přemýšlel. Mohl jsem to jen plácnout, ale takhle máš aspoň i důvod. Jsem vlastně takovej sebe-rozřazující-moudrej klobouk!" Pokrčil rameny a posadil se do boxu naproti Zoe, která se do něj mezitím opřela ohledně jeho otázky, která na ní očividně byla moc basic nebo co. V tomhle případě to ale mělo myšlenku, protože jak už Takeshi řekl, chtěl si pro Zoe připravit překvapení. Překvapení v podobě dobré večeře, kterou sám připraví. Měl dokonce i parádní plán, jak to všechno zrealizovat a doufal, že se jim bez problému podaří splnit všechny potřebné kroky. Takhle si aspoň mohl zjistit, co má ráda.
Z hlavy by většinu zmíněných jídel zřejmě připravit nedokázal, ale když zmínila lososa, rozzářily se mu oči. Nic kromě dlouhého hmmm k tomu však neřekl. "Quesadillu jsem nikdy neměl. Vlastně, celkově jsem se k mexické kuchyni moc nedostal." Jako nějakou tortillu si sem tam samozřejmě dal, ale tam se jen těžko dalo mluvit o skutečné mexické kuchyni. "Ne že by mě to teda nelákalo. Kdo ví, třeba stejně budu muset utéct do dolů za hranice, když jsem teď hledanej. To by byla dobrá výmluva pro to, abych něco odtud zakousl."
Zoe zřejmě neměla vůbec problém vymýšlet otázky, protože na Takeshiho bez váhání vychrlila další. Takeshi se opřel do sedátka a zamyslel se. "Fascinující jo? Hmm, kdybych řekl tebe, tak je to podvádění, co?" Lež by to ale v žádném případě nebyla. S nikým jiným po dvou prohozených větách auto neukradl. Navíc k tomu všemu Zoe byla super chytrá, vynalézavá a vůbec ohledně toho nebyla dick, což z Takeshiho zkušeností takoví lidé často byli, protože si mysleli, že jsou lepší, než všichni ostatní. Naopak, Zoe byla hodná, empatická a starala se. Navíc u toho všeho vypadala zatraceně dobře. No, jak řekl, aby jí ukázal, že to bere vážně, tak zapátrá v paměti a zkusí najít nějakou jinou fascinující osobu.
"Párkrát jsem potkal takovýho chlápka. Myslím, že se jmenoval Frank, Hank, to je jedno, něco takovýho. Borec dokázal pít celou noc. Všechno možný. Nalil do sebe tvrdý, lehký a smíchal to s různýma práškama. Bylo mu to jedno. Motal se, padal a často vypadal, že to s ním každou chvíli sekne a prostě na místě umře na selhání srdce nebo něco." Předklonil se a opřel si lokty o stůl. "No a teď si představ, že tenhle chlap pracoval v bance. Neřeknu ti přesně, co to bylo za pozici. Jsem si jistej, že nám to říkal, ale nevzpomenu si. Vím ale, že chodil v obleku a s kufříkem. Nicméně. Celou noc vypadal na setkání s černou s kosou, ale stejně ráno vstal, upravil se a naprosto v klidečku si to namířil do práce. Jako by se v noci prostě vůbec nic nestalo. A bylo to v týdnu. Nesuď, měl jsem volno. Ten borec ne." Fascinovalo ho to, protože kdyby se takhle zničil Takeshi, nejspíš by se z toho vzpamatovával dva dny.
No a teď byla zase řada na něm. Napadlo ho, že by se Zoe zeptal na její oblíbený hokejový tým, když byla z té Kanady, ale než to vyslovil, uvědomil si, že by to mohlo působit trochu jako takový ofenzivní stereotyp. "Co byla nejšílenější věc, kterou jsi kdy udělala?" zeptal se nakonec.

[zoe]

Jestli měl Takeshi něco co by se dalo nazvat jako racionální strach z ledních medvědů, tak Zoe měla neracionální 'ne-strach' z ledních medvědů. Dost možná by se dala ta poslední dvě slova škrtnout. Za celý svůj život Zoe opravdu zažila jen malý počet momentů, ve kterých se opravdu naprosto nepředstíraně bála. Většinou prostě měla moc energie, nápadů a smyslu pro zodpovědnost aby se nechala pohltit strachem. A určitě by se to stalo i kdyby potkala ledního medvěda, což by bylo nehorázně cool. A taky měl Takeshi malé bezvýznamné plus za to, že si nepopletl, jestli tato majestátná zvířata obydlují Arktidu nebo Antarktidu. "Zajisti prosím, že pak můj popel nasypou do oceánu." pověděla mu naprosto vážně, takže bylo velice složité poznat, jestli to myslela jen teď v rámci rozhovoru nebo obecně pro život.
Zatímco Zoe vyjmenovávala vlastně všechna svá oblíbená jídla, vesele kopala nožkama a poslouchala Takeshiho poznámky k jejímu výběru. Nemohla si pomoci ale také to okomentovat. "Nejsem sice nějaký zázračný kuchař nebo profesionál jako ty, ale podle receptů od maminky dokážu něco spíchnout." byla to taková velice nejasná pozvánka do budoucna. Přeci jen Zoe připravovala něco z tradičních jídel už pro tolik svých kamarádů, že by se asi nedopočítala. Takeshi by se akorát přidal na konec toho dlouhého seznamu lidí. "Ale že zrovna Quesadillu, to není něco na co by jsi ve městě nenarazil." pověděla si sama spíše pro sebe zamyšleně. Přeci jen to byl pokrm který šel připravit na spoustu způsobů a ona už si v hlavě připravovala, co by mohlo Takeshimu sednout. "Pico de galo?" jejím pohledem projelo nadšené zablýsknutí, protože právě to možná dost dobře bylo ono. Pak se zase vrátila zpět na zem a věnovala zpět pozornost osobě na druhé straně stolu. "Nikdy bych nečekala, že moje další návštěva Mexika bude kvůli tomu, že utíkám za hranice a ne kvůli rodině." pobaveně se na něj usmála, ale byla v tom jistá nervozita. Z jejich rozhovorů mohl už Takeshi pochopit, že maminka i babička Zoe si na tradicích svých předků velice zakládaly a slyšet něco takového by se jim určitě nelíbilo.
Jelikož Zoe už měla vybráno, položila menu zpět na stůl, založila si ruce na hrudníku a ironickým výrazem se spokojeně zamuchlala do polstrované sedačky. "Neřekla bych tomu sice podvádění, ale myslela bych si svoje. A rozhodně by k tomu patřilo to, že ti nevěřím a jen se snažíš být milej, protože naprosto pochybuju že s tvým povoláním a charakterem nepotkáváš zajímavé lidi." plus tu byl taky faktor toho, kde se potkali. Takeshi rozhodně nezněl jako nudný člověk. Když začal vyprávět o svém osudovém setkání, tvářila se Zoe ze začátku trochu nejistě, protože čekala spoustu věcí ale ne to, že si Takeshi vybere zrovna někoho kvůli svojí schopností pít. Více a více vět do vyprávění se ale začala usmívat, protože způsob jakým ho popisoval byl prostě úsměvný. "Dobře, dobře. To beru. Máš už něco vybráno?" zeptala se ho mezi slovy a kývnula na menu, kterého se zatím Takeshi vůbec nedotknul.
Když došla řada na další otázku, Zoe se trochu začervenala a nejistě se poškrábala ve vlasech. "Nooo, hmmm..." rychle se snažila vzpomenout na nějakou jinou příhodu než tu první, která ji v ten moment napadla, protože si byla naprosto jistá, že pak už by jí Takeshi neviděl jako nic jiného než zloděje aut. Pak ale vydala dlouhý povzdech a nespokojeně zavrtěla hlavou. "To by teprve bylo podvádění, huh?" "Určitě existuje lepší odpověď, ale tohle je ta první, co mě napadla, takže na tom asi něco bude. Stalo se to asi rok zpátky. Měli jsme zrovna po jedné složité zkoušce, takže jsme to s pár spolužáky a kamarády chtěli oslavit. Nic velkého, vlastně jsme měli v plánu jen sedět na kolejích a klábosit. Ale jak už se tak stává, tak to tak lehké nebylo a my jsme najednou byli asi dva bloky dál na jednom náměstí." Zoe se netrápila s tím uvést konkrétní lokace, protože pochopila, že to není část New Yorku, kterou Takeshi nějak dobře znal. "No a kromě alkoholu jsme s sebou měli koupelovou pěnu. Nikdo si nepamatuje, proč jsme ji s sebou měli. Možná se ji někdo chystal vypít, co já vím. No a na tomhle náměstí byla kašna..." podívala se na něj velice významně. Asi nemusela vysvětlovat co se stalo dál. " Byla to strašná zábava, dokud nás samozřejmě nepřišli zkontrolovat strážníci. Byli strašně v pohodě, vlastně jim to ani moc nevadilo a smáli se s námi, ale potřebovali aby jsme se trochu utišili a raději už z tama odešli." opět lehce nespokojeně zavrtěla hlavou. "Jenže jeden můj kamarád, Jackie, byl z policistů strašně nervózní. Nevím kde se to v něm bralo, ale byl fakt hodně ve stresu a přesvědčený že asi půjdeme sedět se rozhodnul že musí vypadnout. No a tak jsme samozřejmě já a ještě někdo běželi za ním, zatímco zbytek zůstal s nimi u té kašny. Jenže než jsme ho stihli dohnat, tak nasednul do policejního auta kterým přijeli a tak nějak... jsme ho prostě nechtěně ukradli na pár minut. Udělali jsme asi dvě kolečka kolem bloku a pak se vrátili." teď už bylo pozdě litovat toho, že to řekla, takže jen lehce pokrčila rameny. "Byl z toho jen drobný problém, nic by se nevyřešilo omluvou a káráním."
Zoe se asi rozhodla, že čím míň času mu dá zpracovat tohle vyprávění, tím lépe. Takže potřebovala záludnou otázku. "Kdyby jsi mohl poslat dopis svému mladšímu já v jakýkoliv moment v minulosti, kdy by to bylo a co by v něm bylo?

[takeshi]

Nezdálo se mu to, že jo? Zoe mu právě řekla, že pro něj připraví nějaký pokrm z mexické kuchyně. V očích se mu objevila taková nevinná jiskřička nadšení. Nebyl zvyklý na to, že by pro něj někdo připravoval jídlo, protože to většinou dělal on a všichni z jeho okolí si na to už tak nějak zvykli. Vůbec mu nezáleželo na tom, že Zoe není zázračná kuchařka, stačilo mu to, že se prostě jednalo o nevyřčený slib pěkného gesta a to samo o sobě bylo něco, co ho hodně potěšilo.
"Jo, to je fakt. Jen..Nevím, asi na to nemám výmluvu." Pokrčil rameny. Spousta mexických jídel se v New Yorku dala sehnat. Určitě tu bylo nespočet restaurací, kde dokonce vařili lidé, kteří do Ameriky přišli právě z Mexika, takže o autentičnost by nouze rozhodně nebyla. Takeshi tomu jen nikdy nedával prioritu.
Na poznámku o útěku se nejdřív jen usmíval, ale rychle ho to přešlo, protože ačkoliv u něj to byl takový nevhodný vtip, dovedl si představit, že Zoe se ohledně toho moc dobře necítila.
Co se jeho odpovědi týkalo, zdálo se, že Zoe byla spokojená, protože se začala hezky usmívat a neodsoudila ho, že se stýká s takovými lidmi. No, možná si třeba myslela, že to byla nějaká jednorázová záležitost. Na druhou stranu, proč si tady celou dobu myslel, že by ho nějakým způsobem odsuzovala? Hm. Co když se prostě jen soudil sám a usuzoval podle toho, že si to takhle budou myslet i ostatní. HM HM HM.
Zoe ho z přemýšlení vytrhla otázkou ohledně jídla. "Já myslel, že jsem měl vybráno už dávno předtím, než jsme vešli." Třikrát za sebou na Zoe nadzdvihl obočí a na konci jednou mrkl. Samozřejmě jí tím připomínal svoji chuť na pořádně mastný burger. Pro jistotu se na jídelní lístek koukl, rychle našel první pořádný cheeseburger, co uviděl a ukázal na něj prstem.
No a pak přišla historka Zoe, u které se Takeshi nedokázal uculovat jako blbec. Bylo to strašně úsměvné od začátku až do konce. Nedokázal si z toho neodnést poznatek, že Zoe byla poměrně zkušená, co se odcizování vozidel týkalo. Jakože ukrást takhle policejní auto bylo pravděpodobně o level výš, než to, co udělali spolu, protože přece jen, policisté byli v aktivní službě a kdyby se něco stalo, následky mohly být katastrofální. Jo, Zoe ho svoji odpovědí rozhodně překvapila a nezklamala.
"Haha, pravděpodobně bych se kontaktoval den před oslavou a řekl si, že tam nemám chodit." To byla odpověď číslo jedna a vůbec nad ní nemusel přemýšlet. A teď ta skutečná. "Ne, myslím, že bych kontaktoval sebe kdykoliv předtím, než máma onemocněla. Donutil bych jí chodit k doktorům, aby se tomu předešlo předtím, než se všechno zhoršilo." Nepotřeboval vymýšlet žádné rozsáhlé odpovědi, protože tohle byla ta jediná správná.
"Co je podle tebe ideální rande?" vypálil okamžitě bez rozmýšlení.

[zoe]

Na moment se v Takeshiho očích zablesknulo něco jako nadšení, ale jelikož se zrovna bavili o jídle, mohlo to způsobit cokoliv. Takže se jen pobaveně usmála. Aspoň konečně v tenhle moment vypadalo všechno v pořádku a ona doufala, že ne jen jí se podařilo na několik desítek minut přestat myslet na to, co se jim stalo. Teď byli prostě dva kamarádi, co spolu šli na oběd a vedli naprosto normální rozhovor. A Zoe byla rozhodně typ člověka, co dokázal tenhle moment ocenit. Nevědomky byl podtržený tím, že i když na jejich situaci zrovna nemyslela, naprosto určitě její vědomí jen tak nepřestalo. Takeshiho vtip o útěku do Mexika nijak zvlášť neokomentovala, takže buď v sobě nějakou reakci dusila a nebo jí to bylo naprosto jedno.
"Takže tvůj plán je obsluze zopakovat ten tvůj pokus o reklamu na burger místo reálné objednávky, kterou mají v menu? To si určitě moc ráda poslechnu." pobaveně se usmála s vyzývavým pohledem se zanořila do příjemné polstrované sedačky. Když to ale vypadalo, že i on si konečně vybral, přistoupila k jejich stolu servírka. Na moment tedy Zoe svoje vyprávění přerušila a objednala si cheesburger s extra porcí slaniny a nějakou sodou. Dnes to určitě ani pro jednoho z nich nebude zápis do #fitfam deníčku. Nechala pak objednat i Takeshiho a pokračovala ve své historce až když byla servírka několik kroků daleko a nemohla jejich rozhovor slyšet. Zoe sice bylo obecně docela jedno, co si o ní lidi mysleli, ale taky tady úplně nechtěla s náhodným kolemjdoucím sdílet svou kriminální historii. "Vím přesně co chceš říct a varuju tě, aby jsi to nedělal." ukázala na Takeshiho výhružně, když se začal u jejího příběhu culit. Bylo jasné, že nálepky zlodějky aut se jen tak nezbaví. "Doufám, že v nejbližší době nebude třeba něco takového zopakovat." povzdechnula si dlouze, ale usmívala se u toho. Teď s odstupem času to byla hezká vzpomínka. Pak ale z ničeho nic překvapeně zamrkala a nasadila lehce nejistý výraz. "Vím, že jsme se shodli, že kontaktovat lidi z našeho okolí je nebezpečné, ale jestli se jim po tom co se stalo neozvu, tak brzy budou hledat i mě." omluvně na něj zamrkala. "Tedy, z jiných důvodů než tebe, promiň. Ale i tak." nejistě se poškrábala ve vlasech. Přeci jen to byla další nechtěná pozornost, která se mohla jejich směrem strhnout. "Potřebovala bych nějakou zprávu..." zamumlala si pro sebe pod nosem, zatímco si zamyšleně mnula bradu. Nechtěně odskočila od jejich otázkové hry, ale z tohohle se mohl potenciálně stát docela problém.
Jeho odpověď na její poslední otázku ji ale zase vrátila zpět na zem. Neměla pocit, že je vhodné na to něco říct, tak se jen lehce usmála. Už jen z takové odpovědi bylo jasné, že Takeshi nemohl být špatný člověk. A jestli to byl právě on, kdo s ní měl na dobu neurčitou prchat před světem, tak si snad nemusela dělat starosti. "Eeehhh..." z jeho další otázky ale takovou radost neměla. Bylo vidět, že se zatvářila nespokojeně a naklonila hlavu na stranu. Nebylo to tak, že by Zoe v minulosti žádný vztah neměla, ale neměla nikdy pocit, že by něco z toho bylo nějak vážné, protože nikdy nic z toho dlouho nevydrželo. A naprosto upřímně to byla většinou chyba z její strany. Málokdo totiž dokázal pochopit, že její zapálení pro její práci a projekty bylo to nejdůležitější v jejím životě. Ano, i důležitější než partneři. Ano, raději stráví celý večer od oleje ve skladu než v kině. Byla takový kousek od toho říct, že ideální rande je žádné, ale to znělo děsně edgy. "Co třeba akvárium? Nebo planetárium?" vysoukala ze sebe nejistě. "Prostě obecně něco zajímavého, kam se jen tak sám od sebe nejdeš podívat a možná se přitom i něco dozvíš." na jejím hlase bylo jasně poznat, že si sama touhle odpovědí není stoprocentně jistá, ale bylo to to nejlepší, co mu teď dokázala dát. Awkward. "Kdy a kde se nejvíc cítíš, že jsi "ty"?" raději pokračovala a doufala, že na její ne moc dobrou odpověď nebude nijak navazovat.

[takeshi]

Pokus o reklamu? Jak si vůbec slečna naproti mohla dovolit vyslovit tohle spojení slov v kombinaci s jeho milostnou ódou na hamburgery. Takeshi ucítil, jak se mu přímo do srdce zabodla .... Mačeta? Vskutku. Mačeta zrady a bolesti.
Zoe pak nadhodila poznámku o tom, že se bude muset brzy ozvat svým přátelům, aby si nedělali starosti a nezačali jí hledat, což by mohlo způsobit spoustu nechtěných problémů, jelikož by se Zoe mohla začít považovat za pohřešovanou a přilákalo by to k nim pozornost, o kterou teď v žádném případě nestáli. Hlavně kdyby si jí někdo všiml v doprovodu hledaného teroristy, že jo.
No a když Zoe začala odpovídat na Takeshiho otázku, v obličeji se jí na chvíli usadil náznak nespokojenosti, což si Take okamžitě vyložil po svém a začal se cítit strašně nervózně. Nejistota v jejím hlase, když pak mluvila o akváriu a planetáriu, to celé jen podtrhla a Takeshi se radši začal koukat ven z okna a předstíral, že neexistuje. Upřímně, nemyslel to nijak špatně. Prostě se jen chtěl dozvědět něco, co by mu třeba s trochou štěstíčka mohla v budoucnu pomoct, kdyby sebral odvahu a zkusil Zoe někam pozvat, jenže se zdálo, že o to nemá zájem.
Co se další otázky týkalo, byl teď myšlenkami trochu jinde, takže moc nevnímal. Na(ne)štěstí byla situace zachráněna třetí stranou. Vedle Zoe se najednou posadil vysoký ramenatý chlápek. Mohlo mu být kolem čtyřicítky. Na hlavě měl krátké hnědé vlasy, bradu a tváře měl zarostlé lehkým strništěm a na obličeji mu seděl lehce naštvaný výraz.
"Uvědomujete si vy dva vůbec, jak strašně těžký je najít vás?" zeptal se tónem, který šel pěkně ruku v ruce s jeho výrazem. "A ze všech míst, kde jsem vás moh najít, se schováváte zrovna tady?" Zvedl levou ruku, kterou ukázal na interiér steak housu nebo kde to vlastně přesně byli. Přísně se podíval na Zoe a ukázal na ní zdviženým ukazovákem. Zdálo se, že chtěl něco říct, ale nakonec to zůstalo jen u zamračeného výrazu. Pak se otočil na Takeshiho. "A ty!" Řekl přísně a sevřel ruku v pěst, přičemž rozčíleně zavrčel.
Co se týkalo našeho depressed samuraje, ten byl klasicky úplně mimo a nevěděl, co přesně si má o situaci, ve které se octli, myslet. Jak se vůbec stalo, že je někdo dokázal najít? Nelíbilo se mu navíc, že se vedle Zoe posadil někdo, kdo se chová takhle nepřátelsky. Donutilo ho to přemýšlet nad tím, jestli by dokázal nasměřovat svůj blesk dovnitř a trefit precizně toho handsome guye aniž by trefil Zoe.
Rozhodl se, že si to radši nechá v zásobě a zkusí k situaci přistoupit trochu víc diplomaticky. "Omlouvám se, ale můžete nám prosím říct, kdo jste? A ideálně trochu diskrétnějším způsobem." Upozornil chlapa na to, že tady celou dobu mluvil, jako by mu to tady patřilo.
"Dobře mě poslouchej!" začal chlápek stejně hlasitě jako předtím, ale u posledního slova se trochu uklidnil a z jeho výrazu bylo poznat, že si sám uvědomil, že asi bude lepší, když je nebude poslouchat nikdo další.
"Za prvý, jsem Mikew, ale můžete mi říkat Miku. Za druhé, jestli nedostanu aspoň posraný arašídy, tak celou tuhle budovu zbořím a nezastaví mě ani tvůj ušmudlanej bleskupán a ani tvůj popelnicovej pes." Poslední slova směřoval na Zoe. "Jsem vám na stopě poslední dva dny a už mi z toho hrabe. Fakt jste museli krást to auto? Ujeli jste mi přímo před čumákem! Touto dobou jsme se mohli válet v bezpečí svatyně, ale ne, vy to musíte mít po svým!"

[zoe]

Takeshi se mohl snažit jak chtěl, ale jeho nervózní pohled následovaný koukáním z okna nebyl zrovna nenápadný. Jenže na straně Zoe to taky nebylo ideální, protože jí naprosto nedocházelo, že to způsobila její odpověď. Položila ruce na stůl a tázavě naklonila hlavu doprava, zatímco propichovala Takeshiho pohledem. Když to nevypadalo to, že by měl v plánu stočit svůj pohled zpět, pokusila se zjistit, kam se to vlastně díval. Jenže za oknem bylo tolik možností, přeci jen byli v centru New Yorku. Z jejího zkoumání ji vytrhnul až nějaké pohyb na druhé straně. Překvapeně se otočila, jen aby zjistila, že vedle ní sedí někdo cizí.
Dřív než si ho mohla Zoe vůbec pořádně prohlédnout tak na ně onen muž začal mluvit. Což způsobilo akorát to, že její tak už nechápavý výraz byl ještě více zmatený. Několikrát rychle střelila očkem po Takeshim, ale ten vypadal naprosto stejně zmateně jako ona. Ať se jednalo o kohokoliv, hledal je. A to bylo přesně to, proč byli na útěku. Pozorný pozorovatel by si všimnul, že se její ramena lehce napjala v jakémsi opatrném očekávání něčeho nepřátelského. Ale bylo by určitě nefér ho jen tak začít odsuzovat, aniž by si vyslechnuli co má na srdci. Ale on se nezdál, že má v plánu se jim byť jen představit. Zoe si dlouze povzdechnula a trochu nespokojeně se zamračila. "A proč by tohle bylo špatné místo?" rozhodila rukama okolo sebe. Teď byl ten chlap prostě rude. Jen tak si sem bez představní nakráčí a začne zpochybňovat jejich rozhodnutí. Byl snad on ten, kdo úspěšně už skoro den utíkal před... kdo ví vlastně před kým? "Já si myslím, že je naprosto v pohodě." zamumlala si nespokojeně a představovala si, jak složité by bylo sebrat nůž na steak, zabodnout mu ho do nohy a utéct. Stále to byl potencionální nepřítel.
Naštěstí Takeshi to vzal z lepšího konce a začal pokládat dobré otázky. Určitě to bylo jen díky tomu, že se předtím rozehřál co se týká pokládání otázek díky jejich malé hře. "Jo teda, jasně. Kdo jste?" začala rychle přikyvovat, aby si nikdo náhodou nemyslel, že její větší starostí bylo to, že urážel jejich uprchlické schopnosti než to, kdo ten chlap vlastně je.
Když chlap pokračoval v mluvení křičení, začala Zoe trochu nejistě těkat pohledem po podniku. Naštěstí byl docela hlučný sám o sobě a jeho hlas tak nějak zapadl mezi hlasitými rozhovory ostatních návštěvníků, takže se jim nedostalo další nechtěné pozornosti. Takže jejich jediný problém byl stále on. "Myslím si, že arašídy tady m-" natáhnula se pro menu, aby se ujistila, ale polknula zbytek věty když její ouška zaregistrovala ušmudlanej bleskupán a popelnicovej pes. "Tak hele...!" praštila s menu o stůl a prudce se na něj otočila, zlý pohled v obličeji. Její hlas byl s další větou byl najednou ostrý, výhružný. Jako kdyby se snažila spíše nevědomky muže před sebou znejistit, zahnat do mentálního kouta. Takhle mluvit o někom tak hodném! "Je mi jedno jestli jsi Odin nebo Zeus, ale tohle o něm neříkej. Huehuecóyotl na rozdíl od všech vás ostatních zúčastněných udělal všechno pro to, aby nás uvedl do situace a varoval nás před nebezpečím. Možná jste se raději měl pokusit udělat to samé a ne nás prostě sledovat, jak krademe auto." Zoe se nevědomky postavila, čímž podtrhnula ještě víc svojí hrůzu. Potom se ale zhluboka nadechnula, posadila se zpět, odkašlala si a dělala, jako kdyby se nic nestalo. "Každopádně arašídy na menu mají. Ještě jsme si neobjednali, klidně je můžeme přihodit." dodala po chvilce o něco veseleji, přeci jen by se nedokázala zlobit nebo jinou negativní odpověď. Očividně nezačali zrovna nejlépe. Ale mohl se snažit trochu víc než sem naběhnout a zlobit se za to, že se snažili co jen mohli, aby ochránili své holé životy. Trochu při těchto myšlenkách odignorovala význam jeho slov. Pochytila, že se konečně představil a mluvil o svatyni, ale vůbec si nespojila, že dost možná mohl být nějakým vodítkem k tomu, co hledali.

[takeshi]

Ať byl Mikew kdokoliv, rozhodl se, že k Zoe a Takeshimu bude přistupovat s agresí. Dobře pro něj, ale Zoe nic takového v žádném případě nehodlala tolerovat a když s menu práskla o stůl, nejen Mikew na ní hleděl s vykulenýma očima. Takeshi nebyl překvapený, že se Zoe rozčílila, když Mikew urazil Huehuecoyotla, protože tak před hodinou sám dostal zjebáno a to jen špatně vyslovil jeho jméno. Naštěstí se Zoe rychle uklidnila, ale i tak z toho Takeshi neměl dobrý pocit. Zoe byla přece jen avatarkou a sama ještě neznala rozsah svých schopností. Takový výbuch emocí mohl klidně způsobit jejich nechtěné použití a s tím, kolik nic netušících lidí okolo nich sedělo, mohla mít celá situace katastrofální následky.  
"Oukej." Promluvil nakonec Mikew a naznačil rukama, aby se Zoe uklidnila. "Dáme si arašídy a..." Odmlčel se. Vypadalo to, že nad něčím hodně usilovně přemýšlí. "Nevím, co žerete. V dnešní době si lidi vymýšlej furt nějaký blbosti. Vegani, vegetariáni. Neskutečný." Celou dobu se u toho díval na Zoe, jako by jí už dopředu odsoudil za to, že nejí maso, i když vlastně vůbec nevěděl, jestli to tak skutečně je nebo není. "Nevíte, co je dobrý."
Krátce po jeho výlevu na téma, co lidé nejí a co by jíst měli, se objevila servírka s příjemným úsměvem a vzala si jejich objednávky. Kdyby tam nebyl Mikew, Takeshi by pravděpodobně vytáhl svoji reklamu na burgery, ale takhle se styděl a cítil se nesvůj. Co se nově příchozího týkalo, ten si nechal donést misku arašídů a černou kávu.
"Takže ty seš Raijinův poskok, že jo?" zeptal se Mikew Takeshiho po tom, co servírka odešla od jejich stolu. "Je to trochu divný, protože tenhle pach-"
"Susanoo." Přerušil ho Takeshi. Nevěděl přesně, proč mu to říká. Najednou to z něj prostě bez přemýšlení vyjelo. Možná to bylo nějakou vyšší silou a nebo si prostě zvykl odpovídat na otázky. Co se Mikewa týkalo, odpověď ho zřejmě překvapila. Zoe i Takeshi věděli o tom, že mezi bohy proběhla nějaká posvátná dohoda ohledně toho, kdo si vezme koho jako svého avatara a zrovna Takeshi měl být schránkou rovnou pro dva, i když Kukulkanovi to bylo slíbeno jako lež, aby Huehuecoyotl nemusel nikam chodit sám. No a chudák Raijin, který by se k němu dost možná choval trochu lépe, dostal přes bubny.
"Teď vy." Však taková byla pravidla ne? Nejdřív se ptal jeden, pak druhý. Takeshi mrknul na Zoe a opřel se lokty o stůl. "Co po nás chcete?" zeptal se Takeshi.
Mikew se nepatrně usmál a stejně jako Takeshi se opřel o stůl. Pohledem přejížděl mezi oběma avatary a se svou odpovědí si dal pořádně na čas. Nakonec se trochu předklonil a naprosto 'I'm done with this shit' hlasem odpověděl. "Snažím se vás zachránit, pitomci. Templáři jsou všude a hledaj vás a ačkoliv se vám to nějakou záhadou zatím celkem dobře dařilo, nevydržíte dlouho. A až vás najdou, budete si přát rychlou smrt." Zvedl ukazovák a namířil s ním na Takeshiho. "Tvůj divnej ksicht je všude." Stejným prstem namířil na Zoe. "Tvůj ksicht brzo bude všude. Tvoje banda na fejsbuku už stihla obepsat většinu lidí, co se účastnilo té divoké oslavy, na kterou bych v žádném případě nikdy nešel a vůbec nejsem naštvanej, že jsem musel sedět venku," Z jeho slov bylo jasné, že by se skutečně rád účastnil a byl velmi naštvaný, že musel sedět venku. "A neptejte se, jak to vím! Mám svoje zdroje!"
Pokud říkal pravdu, tak to znamenalo, že byl na jejich straně a dvojice se ho nemusela bát. Takeshi se podíval na Zoe a pokynul jí rukou, že teď je na řadě ona. Zatím nikdo neřekl, že je konec s jejich hrou s otázkami a tohle byla vhodná chvíle, jak mohla navázat a zeptat se Mikewa na něco dalšího.

[zoe]

Zdálo se, že Zoe je ten typ člověka, co dokáže jít od pěti k desíti a pak zase k nule během otázky několika vteřin. Protože okamžitě jak se usadila zpět veškerá její hostilita byla pryč a ona se vesele usmívala. Nebyl důvod, aby pokračovala, protože se zdálo, že to Mikew pochopil. Aspoň do značné míry. A to jí prozatím stačilo. Jeho poznámku o veganech okomentovala jen pokrčením ramen. Přeci jen si ona i Takeshi neobjednali nic, co by vegetarián, natož to vegan zvládnul. Ať si každý jí co chce, hlavně ať je spokojený. A Zoe teď bude spokojená když dostane svůj burger se sýrem a slaninou. "Jak nudný musí někdo mít život aby řešil stravovací rozhodnutí ostatních?" mrsknula varovným pohledem po Mikewovi v reakci na jeho odsoudivý pohled. Nechápala, co je jeho problém. Zoe většinou dokázala tolerovat kohokoliv, ale s tímhle tvorem to šlo zatím dost jednoduše. Svá slova ale věnovala Takeshimu, na kterého se otočila. Nevěnovala je ani tak muži po své levici jako spíše že je řekla prostě do vzduchu. A on je asi náhodou slyšel. Jaká škoda.
Spiklenecky na svého společníka mrknula, když se do Mikewa pustil s otázkou. Byla si jistá, že je v tomhle rozhovoru Takeshi na její straně, ale také ho určitě ještě ani zdaleka nechtěla odsoudit. Byla šance, že by jim přeci jen mohl pomoci o něco více, než si dokázali sami pomoci. A i když si to asi ani jeden z nich nechtěl přiznat, potřebovali jakoukoliv pomoc mohli dostat. "Vypadáme jako někdo, kdo potřebuje zachránit?" přehodila si vesele vlasy přes rameno a předklonila se stejně jako ti dva nad stůl. Tvářila se přitom strašně vesele, bylo hned jasné, že to myslí jen jako srandu, ale měla pocit, že prostě jen začali ze špatného konce a třeba trochu humoru by mohla odlehčit situaci. Při nejhorším se ukáže, že Mikew nemá rád humor. "A jak přesně nás plánujete zachránit, jestli můžu být zvědavá? Protože záchranu si představuju jinak než že mi někdo přijde do steak housu vyčítat rozhodnutí všech vegetariánů na světě." zavrtěla nesouhlasně hlavou. Kde je rytíř v blýskavém brnění a bílý kůň, jestli je tohle záchrana. "Já si myslím, že jen závidíte. Takeshi brzy bude komerční hvězda, tohle je pro něj vlastně jenom propaganda." nadšeně se usmála, když zmínil její kamarády. Jasně, ono to nebylo nic, co pro ně byla dobrá zpráva, ale současně to znamenalo, že o ní měli její kamarádi starost a hledali ji. To by musel ocenit každý.
"Drahý pane Mike, kdyby vás měl rozřazovací klobouk zařadit do některé Bradavické koleje, která by to byla?" zeptala se ho naprosto vážně. Mezitím se naklonila přes stůl k Takeshimu a něco mu pošeptala. Pošeptala dost nahlas. "Jestli si vybere ty-víš-kterou-kolej tak mám v batohu něco, co dokáže zesílit proud. Jen do toho trochu bleskneš, šťouchneme s tím do něj a než se sebere jsme už dávno o několik stanic vedle. Ale raději bych kdybychom to udělali až po buregerch." mrknula na Takeshiho vesele a usadila se zpět.
Svůj malý baťůžek měla Zoe posazení na klíně a pevně ho objímala, hlavně od toho co svůj geniální plán prozradila "nechtěně" Mikewovi. Obezřetně sledovala, jestli bude batohu věnovat nějakou pozornost, nebude bude přítomnost její zbraně ignorovat. Ona to vlastně nebyla původně ani zdaleka zbraň, hračka byla vyrobena s úplně jiným úmyslem. Nebyla moc efektivní, protože obvykle používala baterky a dokázala energii zvětšit opravdu jen drobně, ale s Takeshiho pomocí by to nakonec nemusel být zbytečný vynález.

[takeshi]

Takeshi nevěděl, jak se má cítit ohledně toho, že ten chlap právě označil jeho obličej za divný. Pokusil se nad tím přemýšlet rozumně a napadlo ho, že ten chlap třeba pochází odněkud, kde moc asiatů nepotkává.
Když se Mikewa Zoe zeptala, jestli vypadají jako někdo, kdo potřebuje zachránit, Takeshimu se na obličeji usadil hrdý výraz. Dostali se hodně daleko a nikdo je u toho nemusel vodit za ručičku. Zoe to možná říkala jen z legrace, ale co se Takeho týkalo, v žádných nesnázích nebyli.
"Jak vás plánuju zachrá- veget-?" Vypadal úplně zaskočeně tím, že ho Zoe začala popichovat kvůli jeho předchozímu výstupu. Mikew po tom na chvíli vypadal hodně zamyšleně. Těžko říct, jestli přemýšlel nad tím, jak vysvětlit svoje úmysly a nebo jestli je tu prostě nechat pro templáře. "Však jsem tady! Jsem tu, abych vás odvedl do svatyně! A odvedl bych vás tam už včera, kdybyste mi neujeli před ksichtem! Pch, to je jedno." Zavrčel.
Už chtěl pokračovat, jenže v tom se ho Zoe zeptala na otázku, které podle střídajících se výrazů v jeho obličeji, moc nerozuměl.
Nejdřív se na ní dlouze díval a rozhazoval u toho rukama. Pak se otočil na Takeshiho a gestikuloval úplně stejně. "To je nějaká pop-kulturní reference, na kterou jsem moc vznešený, abych jí mohl porozumět?" zeptal se a tupě u toho hleděl na Zoe, která Takeshimu mezitím říkala o tom, že má u sebe zařízení, kterým by Mikewa mohli v případě špatné odpovědi omráčit nebo něco. "V tom případě si vybírám tu nejlepší, abyste mě nemuseli elektrizovat." Odpověděl nakonec. Přece jen by bylo docela nepříjemné, kdyby se vrátil bez nich, když už se je tu snaží čmuchat poslední den a něco. "Já nevím, jestli si to uvědomujete, ale je teď fakt důležitý, abyste nedělali žádný blbosti. Prostě se nažerem a půjdem, jasný?" Sám moc dobře věděl, že dělat cokoliv s prázdným žaludkem se nevyplácelo.
Navíc krátce po tom, co domluvil, ke stolu přišla paní z obsluhy a donesla jim jejich objednávku. Mikew okamžitě hrábl po misce s arašídy a začal se cpát, jako by týden nejedl. Takeshi se po svém burgeru ohnal podobně, ale aspoň se cpal s nějakou tou důstojností. Měl pocit, jako by takových burgerů mohl sníst aspoň padesát, ale to bylo prostě jen tím, že měl obrovský hlad.

[zoe]

Na moment se snad cítila i Zoe špatně a to konkrétně když viděla Mikewovu zaskočenou reakci. Jasně, nemusela toho na něj tolik vychrlit z ničeho nic. Na druhou stranu on udělal to samé a i když ona rozhodně nebyla někdo, kdo by trval na 'oko za oko, zub za zub' tak se nemohl divit, že se oba avataři svým vlastní nenásilným způsobem bránili. Zdálo se, že se situace trochu uklidnila a jejich self proclaimed zachranitel aspoň přestal křičet na celé kolo. "Já teda nevím, kdo by se chtěl nechat zachraňovat někým, kdo po něm takhle vyjede..." zamumlala si nespokojeně pro sebe, ale naštěstí mezitím dorazilo jejich jídlo a prostor pro nějaké další dohadování tím byl velice zúžen. Stejně jako zbytek skupiny měla i Zoe strašný hlad, ale nemohla si pomoci a na moment se narazit nad tím, jak se jejich 'zachranitel' pustil do arašídů. Pobaveně se usmála a pak taky začala konečně jíst. Sice měla zamaštěné celé ruce a trochu i tváře, ale nic hrozného. Jedna ze superschopností Zoe byla udržet burger v poznatelném stavu až do konce a právě tady tuhle superschopnost dávala oběma na obdiv.
"To je asi ta nejlepší odpověď, kterou mohl dát, pokud nezná Harryho Pottera." povzdechla si Zoe, směřovala teď svojí větu hlavně na Takeshiho. "Jak ale dnes může někdo neznat Harryho Pottera? Určitě jsi o hodně přišel, Mike. To musíme napravit." nespokojeně zavrtěla hlavou, ale pak zase složila ruce na stůl. Zapíchnula do Takeshiho tázavý pohled. "Co myslíš, půjdeme? Já bych šla. Možná tomu jde těžko uvěřit, ale myslím si, že mu můžeme zkusit věřit i když se zatím ukázal jako děsný pruďa. Vždycky ho můžeme někde zapnout jak nám cokoliv začne být divný." navrhnula opět naprosto nahlas, prostě tak aby všechno slyšel i jejich nový kamarád. Dlouze si povzdechnula a otřela si tváře do kapesníku. Rozhodla se zkusit to vzít z druhého konce.
Prudce se otočila na Mikewa a usmála se na něj. "Omlouvám se jestli jsme zněli nějak neslušně, ale měli jsme docela dlouhý večer i ráno. Takže vaše vtrhnutí sem nepomohlo." natáhnula k němu ruku. "Já jsem Zoe. Jestli nám opravdu chcete pomoct a dovést nás do svatyně, tak budeme strašně rádi, protože jsme měli v plánu ji zkusit najít sami, ale musíte chápat že nemůžeme věřit jen tak komukoliv kdo za námi dojde." prohlédnula si ho znovu zvědavě. "Máme nějakou jistotu že říkáte pravdu a není to jen součástí plánu našich nepřátel, hmmm?"

[takeshi]

Takeshi souhlasil s tím, že Mikew jim dal asi nejlepší možnou odpověď, pokud nezná Harryho Pottera. Taky souhlasil s tím, že by s ním nejspíš měli jít. Sice se choval jako dick, ale na druhou stranu, měli jinou možnost? Mohli ztracení chodit po New Yorku a doufat, že se jim časem podaří narazit na tuhle svatyni, ale taky by se mohlo stát, že by je časem chytili a jejich cesta by byla u konce. Mikew byl asi jejich nejlepší šance. Takeshi tedy přikývl na souhlas. Jak řekla Zoe, zapnout ho mohli vždycky.
"Já jsem Takeshi." Představil se stejně jako Zoe a čekal na to, co jim Mikew poví ohledně toho, jestli jim může dát jistotu, že mu můžou věřit.
Mikew ale jenom pokrčil rameny. Pak se kolem něj najednou zablesklo a na stole mezi Zoe a Takeshim přistála malá veverka. "Vypadám jako někdo, s kým by se zahazovali? Vážně? Je to tak trochu proti jejich přesvědčení." zeptal se s největším veverčím bitch facem, co dokázal. Pak se zase rychle proměnil zpátky na člověka a opřel se do sedadla.
"Další otázky směřujte na Medawislu, děkuju." Vypadalo to, že Mikew se nerad ukazoval ve své zvířecí formě. Z výrazu jeho obličeje, kterým neustále uhýbal od dvojice, šlo docela jednoduše vyčíst, že se stydí.
Takeshi mu nic dalšího nechtěl. Stačilo mu to. Vzpomněl si kvůli tomu na Azebana, který dělal všechno, co bylo v jeho silách, aby Takeshiho dostal do bezpečí.
Hned po tom, co se najedli, vyrazili společně do svatyně. Time to group up!