Staré a nové svety

[takeshi]

Krátce po tom, co Takeshi požádal o pomoc, se z nebes snesl blesk a udeřil přímo do Aarona. Bohužel už se tu nehrálo na normální, protože za takových okolností by to chlapa s mečem pravděpodobně zabilo. Tenhle šupák to ale ustál bez větších problémů. Pak se do toho ale vložil mýval a odpálil templáře na zahradu.
"Jak je.." Zavolal Takeshi na tu paní, která sem vtrhla v promočených šatech a snažila se pomoct té zraněné ženě. "..Na tom?" dokončil svou větu šeptem, když uviděl, že svým zraněním podlehla. Nevěděl, co na to říct, ale bylo vůbec něco, co v tu chvíli mohl říct? Bylo to hrozné neštěstí, ke kterému nemělo dojít. Proč na ně ten chlap vůbec útočil? Proč by zabíjel nevinné lidi?
Takeshi chytil dýku, kterou po něm hodil mýval a okamžitě ní začala procházet elektřina z jeho ruky.
Otočil se na toho chlapa ve chvíli, kdy po něm začal házet řetěz. Takeshi od malička cvičil kendo, takže se uměl bránit útoku, ale taky jim dokázal uhýbat. Byl pořádně mrštný a to se teď ještě amplifikovalo jeho setkáním s kami bouří a moří. Udělal rychlý krok dozadu na pravou nohu, o kterou se pořádně opřel a odrazil úskokem na levou stranu, aby ho řetěz minul. Věděl, že s ním Aaron určitě bude umět dobře zacházet a pravděpodobně bude následovat jeho pohyb, takže pokud k tomu došlo, počkal si na řetěz, který by měl přiletět z pravé strany a přeskočil ho.

Pokud dostal rekt řetězem, tak post končí tady.

Pokud se mu to ale povedlo, měl by získat pár drahocenných sekund, než se k němu znovu řetěz rozletí. Využil toho, dashnul se přímo k Aaronovi a pokusil se mu dýku zabodnout do krku pod bradu. Věděl, že má na sobě nějaké OP brnění, ale dýka byla nabitá elektřinou, což by teoreticky mohlo pomoct.

[cassandra]

Mladík nemusel Cassie říkat, aby se o tu ženu postarala, jelikož to měla i tak v plánu. Bohužel tedy ne s ní utéct. Věděla, že s někým s takovýmhle zraněním, by se hýbat nemělo. Nejprve bylo potřeba zařídil, aby byla žena přenosuschopná. Jenže k tomu dojít nemělo. Její zranění bylo přiliž vážné a pod Cassandřinýma rukama vydechla naposledy. Nic takového se Cassie nikdy nestalo. Její pacienti podruhé nemohli vydechnout naposledy. Kde kdo by si dával za vinu, že jim někdo zemřel pod rukama. I když to bylo při pokusu o jejich záchranu. Jenže Cassie ne. Věděla, že udělala vše, co bylo momentálně v jejích silách a že s takovým zraněním v těhle podmínkách bez pořádného vybavení byly šance na úrovni 'to chce zázrak'. Nemohla té ženě pomoci, i kdyby chtěla sebevíc. A teď už vůbec ne. 
Cassie sáhla na svůj přívěšek s Hádovým symbolem, který letmo políbila se zavřenýma očima. "Nechť tvá duše najde pokoje. Ať už ji na její cestě provází kdokoliv." pomodlila se krátce za duši té ženy. To bylo to jediné, co pro ni mohla v tuhle chvíli udělat. Netušila, jestli to k něčemu bude, to netušila nikdy. Ale věřila v to. Nebo v to alespoň chtěla věřit. 
V tom se do domu začali vracet všichni ti lidé, kteří se dali na útěk a křičeli něco o okřídlených bytostech a ozbrojených mužích venku na dvoře. Cože to? Znamenalo to, že nemohou utéct? Dnešek se stával čím dál tím více noční můrou. Tou se tedy už dávno stal, ale i tak to bylo stále horší a horší. Však jediná dobrá zpráva byla, že se ten fešák probral.

Mezitím tam ten mýval vrazil do toho chlapa a prorazil ho oknem ven jako on před tím toho fotbalistu. Cassie se zbělela v obličeji a s šokovaným výrazem se dívala na tu díru, kterou chlápek proletěl.
Možná že slyšela, jak se jí mladík ptá, jestli je v pořádku, nebo toho asiata, který se jí ptal na stav té ženy, ale její mozek tu větu nevnímal. Její mysl zaplňovalo něco jiného. Strach a obavy. To stejné jí mohl mladík vyčíst z obličeje. 
"Zo...je tam venku! Nemůžu jí tam nechat!" okamžitě se vyškrábala na nohy, aby se dostala blíž a viděla tak ven. Aby našla svou sestru. Nemohla jí nechat tam venku na pospas tomu psychopatovi. Ano, bylo to hrozně iracionální a hloupé a nebezpečné. Ale Cass měla v mysli jen Zoe a obavy o ní. Byla jediná, kterou na světě měla. Nemohla o ni přijít.

[dwane]

Dwane tam tak vysedával, koukal kolem sebe a vlastně musel uznat, že to bylo docela super. Neměl zde žádný stres jako v reálném životě, kdy si musel hlídat školu, praxi, práci, rodinu a všehcno se to furt hromadilo a hromadilo. Tady mu to mohlo být úplně jedno. Uznale pokýval a potáhl si z cigarety, když vyfoukl kouř, tak ho začal škrtit, než mu Baron pomohl. Dwane tam s vykulenými oči seděl a koukal na Barona.
Taky mě takhle později vykouříš?
Dostal ze sebe Dwane a zakašlal, přeci jen ho to neškrtilo úplně lehce. Později mu došlo, jak to všechno vyznělo.
Jakože..se tady všichni později změníme v tabák..chápeš..
Doplnil nakonec svojí větu. Najednou se s ním Baron začal loučit a přinesli ještě nějaký drinčík na zapití. Dwane tam seděl s drinkem v ruce a zmateně koukal na Barona.
Na rozloučení?
Zeptal se Dwane. Pořád celé té situaci nechápal. Myslel si, že tad už tedy spolu zůstanou. Nebo jestli umřel ještě někdo, koho musel rychle Baron dotáhnout sem? Tak či tak si tedy s Baronem ťukl aby ho nezdržoval a kopl to do sebe.

[salma]

Sal mala chuť tú "Sekh" preraziť. Nech to bol sen, nočná mora, peklo či nebo, na tom nezáležalo. Nikto si nedovolil ju uraziť a potom len tak odkráčať. Nikto. Ale čo mohla narobiť? V bruchu jej zívala diera a nevedela ani vstať. Na zemi sa zvíjala v bolestiach, v stave kdesi medzi životom a smrťou. Mala pocit, že jediné čo ju drží nažive, je ten hnev. Nebolo to férové. Nič nebolo férové. A čo ten Set? Bol jej spojencom? Set, jeden zo staroegyptských bohov. Tá levica musela teda byť Sekhmet. Ale ako to bolo možné? Bohovia predsa neexistovali. Čo sa tu vôbec dialo?
V tom si Sal uvedomila, že bolesť je preč. Zmätene sa posadila a chytila sa za brucho. Zázrak. Zranenie celkom zmizlo. Takže bola mŕtva... a to znamenalo, že tejto levej žene môže uštedriť riadnu nakladačku. Rýchlo sa vyšvihla zo zeme a vošla do boxerského postoju. Sekhmet posmešne zodvihla obočie a začala sa hrdelne smiať.
"Slaboška ako ty sa chce postaviť bohyni vojny? Na to sa nemáš." Poznamenala Sekhmet bezočivo. Sal vedela, že sa ju zrejme snaží vyprovokovať, ale aj napriek tomu spravila prvý krok a levici venovala pravý hák. Sekhmet hravo uskočila a znova sa zasmiala. Ďalší útok, ďalší neúspech. A takto to išlo až bola Salma vyčerpaná a prepotená. Poháňala ju len nekonečná arogancia a drzosť tejto ženy. No nedokázala sa jej ani dotknúť, nie to ju ešte nejako zraniť. Bolo to zúfalé. Naozaj bola slabá... a hlavne pomalá.
"Musíš sa zmieriť s pravdou. Tu nezmôžeš nič. A rovnako nič nezmôžeš v tom tvojom tragickom svete. Si zbytočná. Ale viem ako svoje zlyhanie môžeš odpracovať." Prehovorila Sekhmet keď ju Salma začala znova nudiť. Bojovať proti smrteľníkovi bolo zábavné nanajvýš tak dve sekundy. "Staneš sa mojou služobníčkou. Nie. Otrokyňou! Budeš mojou otrokyňou masakru! Budeš zabíjať všetko na čo prstom ukážem! Chcem, aby si mojich nepriateľov rozsekala! Aby krv tiekla prúdom, riekou! Nikoho nenecháš nažive." Kričala vo vytržení s hrôzostrašným úsmevom na tvári. Zbláznila sa? Salma nerozumela o čo sa jedná. Tak bola mŕtva alebo nie?
"Č-čo? Ja... ja nechcem nikoho zabiť... prečo by som to robila? To je šialené. Ty si šialená. Preplo ti v hlave asi. Chcem ísť dom...!" Vetu nedokončila pretože Sekhmet sa z piesku vynorila rovno pred ňou a napálila jej takú facku, že Sal sa podlomili nohy a znova spadla do piesku.
"Smrteľníčka, zrejme sme sa nepochopili. Ja ti nedávam na výber. Ja ti dávam príkaz. S mojou silou už nebudeš tak slabá a bezvýznamná. S mojou silou dokážeš veľké veci. Dokážeš zmasakrovať tú kresťanskú háveď. A..."
"Strč si tvoju silu do riti! Nikoho nebudem masakrovať!" Vrieskala Salma vzdorovito, ale nikam to neviedlo. Sekhmet sa znova chcela zahnať, ale z ničoho nič sa tam prisunul Set, ktorý ruku bohyne zastavil. Sekhmet sa mu okamžite vytrhla zo zovretia a mrzuto ho sledovala.
"Sekh, mám pocit, že na to nejdeš dobrým spôsobom. Dovoľ?"

________________________________________________
➤ Dwane

Baron sa pri jeho poznámke o fajčení a tabaku krátko zamyslel a potom mu venoval strašidelný úškrn. Ale Dwane sa skutočnej odpovede nedočkal.
"Na rozlúčenie. Ak ti to ešte nedošlo, nemáš tu čo hľadať. Nie si mŕtvy. Tento bar nie je exkluzívne pre skapaté duše, to by som nezarobil ani cent, sakra." Osvetlil mu Baron situáciu aspoň trocha, vidiac Dwaneov zmätený pohľad na tvári. "Tento raj ťa ešte len čaká. No najprv potrebujem niekoho vonku... ako to nazvať? Potrebujem splnomocnenca. Niekoho na špinavú robotu." Pokračoval Baron vo vysvetlení, no všimol si, že Dwane tomu celému rozumie ešte menej.
"Pozri, čas sa kráti," prehovoril, dvihol pohľad na strop a rukami zatrepal akoby mal krídla, "ale v skratke - celá tá vec s náboženstvami, bohmi a inými zasranmi, všetko pravda. No, väčšinou. Teraz sa proti svojej vôli staneš mojím reprezentantom. Veľkolepé slovo, čo? A moja sorta nemá dobré vzťahy s tou bandou Elohimovou. Yahweh, toho poznáte, nie? To znamená, že po tebe pôjdu ako muchy po hovne, len čo sa preberieš naspäť v tom dome. Anjeli, templári a čo-ja-viem-čo. Posraný Ježiš snáď. Áno, aj ten k nim patrí, a poradím ti, keď ho uvidíš, riadne mu jebni do tej samoľúbej tváre." Presne toto bol dôvod prečo sa Baron nesnažil nikomu v priebehu minúty vysvetliť podstatu súčasnej situácie. Nech to sformuloval akokoľvek, znelo to hlúpo a nedostatočne. Ale za pokus to stálo. Keď sa Dwane napil toho koktejlu, pocítil ostrú príchuť štipľavej papriky. A potom ho začala huba páliť ako sopka.
"Keď sa prebudíš, nesnaž sa s nikým bojovať. Zdrhni napravo do červeného salóniku, potom na chodbu, v šatníku sa schovaj pred dvoma bastardmi, potom zatoč doľava a cez mohutné železné dvere zostúp do pivnice. Tá je prepojená s mestskými stokami. Myslím, že ťa tam bude čakať jedno dievča. Taká pekná, cudná blondínka. Neskôr ju môžeš pobrať, ale prv vypadnete do tej žumpy a ukryjete sa tam. Jasné?" Hovoril rýchlo zatiaľ čo sa Dwaneovo vnútro menilo na lávu. Nie, skutočne. Drink ho naozaj zvnútra spaľoval. Jeho telom prenikla ukrutná bolesť.
"Už počujem trepotanie tých okrídlených buzerantov. Je načase sa zdekovať. A počuj, ak si nedáš pozor a zamordujú ťa, tak zabezpečím aby si pretrpel celú večnosť v mojom pekle - bez jedinej cigarety, ženy a kvapky rumu. Tak to neposer." Pousmial sa Baron zatiaľ čo Dwane umieral na zemi. Jeho orgány sa postupne zmenili na krvavú močku. Dlho to nevydržal.

Tak ako Baron sľúbil, Dwane sa prebudil na rovnakom mieste. Vo vile zavládol chaos, ale on sa cítil úžasne. Silnejšie. Telo mal pokope a jeho orgány boli znova pevné. Napravo od neho sa skutočne nachádzal vchod do akéhosi salóniku s červenými stenami.

________________________________________________
➤ Aurora

"Dobro alebo zlo, mojím údelom je milovať všetky moje deti. Hypnos. Geras. Nemesis. Thanatos. A mnoho ďalších. Nech sa vyberú akoukoľvek cestou, vždy to budú moje deti. A ja ich nemôžem opustiť. Nemôžem sa ich vzdať. A nikdy sa neprestanem snažiť o ich dobro." Odvetil mesiac materským hlasom a zdalo sa, že trocha pobledol.
"Nežiadam, aby si mala s týmito bytosťami zľutovanie. To je hlavné poslanie inej matky. Robíš správne ak ich považuješ za nepriateľov, ale len kým oni teba považujú za nepriateľa. V tvojej moci budeš vždy držať olivový konár. Ten je silnejší ako meč. Zamysli sa. Cesta ku správnemu svetu nevedie vojnou, ale silným zväzkom." Pokračovala ženská bytosť, ktorej meno Aurora stále nepoznala. Mala vôbec meno?
"Nebeské tváre sú na pochode, dcéra moja. Ich sily sú písané svetlom a formované živelnou vierou v jediného Boha. Elohim je ten komu sa musíš postaviť, lebo sama to nedokážem. My, bohovia, to sami nedokážeme. Sme uväznení vo vojne, ktorej koniec nie je v dohľadne. A ty... ty si tou nádejou. Naše sily, sily bohov, požehnaním a prekliatím pre tvoj rod, musíte prijať a stať sa našimi hlasmi v tomto konflikte. A zbraniami." Nech sa to snažila vysvetliť akokoľvek, vedela, že Aurora nemôže situáciu pochopiť dostatočne rýchlo. Zanedlho sa objavia ďalší anjeli a templári.
"Dcéra, viem, že mnohému stále nerozumieš. Okolnosti sú náhle a nevhodné. Preto ťa žiadam, pýtaj sa - čo si teba žiada najväčšmi?"

________________________________________________
➤ Lamont, Takeshi

Takeshimu sa podarilo reťazi úspešne vyhnúť, potom ju aj preskočiť a Aaron vedel, že bude nasledovať jeho protiútok. Reťaz okamžite trhol naspäť k sebe a aziatovej dýke sa v poslednej chvíli vyhol vďaka vysokému skoku vo vzduchu. Letiacou reťazou ho potom trafil odzadu rovno do chrbátu a zrejme aj medzi nohy. Žiarivé okovy sa začali agresívne lepiť na Takeshiho, rýchlo prepálili jeho oblečenie a potom začali smažiť aj jeho kožu. Bolo to pomerne bolestivé, ale Takeshi už nebol človekom. Jeho prah bolesti bol teraz na celkom inej úrovni. Reťaze mu rýchlo schmatli ruky, aby viac nemohol používať zbraň a všetko sa zdalo stratené. Ale stále tu bol Azeban. Zatiaľ čo sa Aaron sústredil na zväzovanie Takeshiho, mýval sa potajme priblížil odzadu, držiac v rukách tehlu a potom templára plnou silou ovalil. Útok prerušil jeho sústredenie a reťaz povolila, takže sa z nej Take mohol ako tak vyvliecť.
Mýval však v boji nepokračoval. Nie, nemalo to zmysel. Na nádvorie náhle vtrhla halda mužov v plnej taktickej zbroji (vyzerali ako členovia SWAT tímu), v rukách držali automatické zbrane a mierili rovno na vás dvoch. Hlasitá streľba sa spustila skoro okamžite.
"Nemáme šancu, musíme vypadnúť! Teraz alebo nikdy, japončo!" Zakričal Azeban vydesene a bleskovo sa vrhol za najbližší stĺp, ktorý sa v priebehu sekundy zmenil na strelecký terč. Takeshi bol síce odolnejší ako predtým, no dvesto guliek z moderných pušiek bolo príliš aj preňho.

Ozbrojenci sa zakrátko objavili aj v dome. To oni zahnali utekajúcich hostí naspäť do vily. Zdalo sa, že o Lamonta nemajú záujem - aspoň nie v tejto chvíli. V hlavnej hale začali zhromažďovať všetkých ľudí na jednu kopu ako počas rukojemníckej situácie a niekoľko tímov sa vydalo skontrolovať aj zbytok miestností v dome. Lamonta posotili k ostatným a o mŕtvu ženu sa vôbec nestarali. Policajti to teda rozhodne neboli - skôr sa javili ako teroristi. Hostí donútili sadnúť si do veľkého kruhu a prikázali vám mlčať. Pohľad na ich výbavu a zbrane väčšine ľudí postačoval, lebo nikto sa nepokúsil spraviť nejakú hlúposť.

Zo sa podarilo Bryana odtiahnuť kamsi za malé ostrihané stromčeky na dvore a dostať sa z tej najhoršej situácie. Oslávenec bol v bezvedomí, ale nič vážnejšie mu nehrozilo, a tak tam s ním radšej zostala. Premkli ju vážne obavy o sestru, ale potom ju zahliadla.
"Cass! Si v pohode?! Neviem čo mám robiť, mali by sme tu zostať? Zavolal vôbec niekto záchranku? Políciu?" Začala sa pýtať zmätene, no bolo jasné, že ani jej sestra netuší čo sa deje. Tento večer mal byť predsa príjemný, nie tragický. A v tom odpadla aj Cass...

________________________________________________
➤ Cassandra

Cassandre sa sestru podarilo nájsť rýchlo. Zo sa úspešne ukryla za stromkami na nádvorí a ku Cass prehovorila, ale ona neporozumela ani jednému slovu. Svet sa náhle rozmazal. Jej prívesok so symbolom Hádesa sa nevysvetliteľne začal trepať a poskakovať, akoby sa chcel dostať na slobodu. Svet znova ochladol. Zo zmizla. Toto dnes už zažila. A dialo sa to znova. No tentoraz nikde nevidela stovky duší zomrelých, ani toho monštruózneho muža v čiernom.
Namiesto toho na lýtkach pocítila chladivý dotyk. Boli to ruky. Niekoľko párov mŕtvolných a prehnitých rúk, ktoré ju schmatli za nohy a ťahali dolu. Nech sa snažila ako chcela, z ich zovretia sa nedokázala uvoľniť. Napokon ju úplne stiahli pod zem.

Cass sa prebudila uprostred pádu. Voľne padala kamsi do tmavého a neľútostného sveta a rútila sa tam spoločne s ďalšou tisíckou duší. Na obzore videla búrkové mračná, ostré črty ohavnej zeme a nekonečné oceány čiernoty. Netušila ako sa sem dostala, no nemala pocit, že sa jedná o sen. Prudký a studený vzduch, ktorý do nej narážal, bol až príliš skutočný. Vietor ju začal niesť dlhými roklinami, ponad vysoké útesy a napokon do mohutnej temnej jaskyne, ktorú osvetľovalo len slabé svetlo z pochodní. Zelené svetlo. Tam konečne zastavila a ľahko dopadla na zem. Pred ňou sa týčil závratný trón akéhosi čierneho mramoru, obrastený révou a konárikmi. Popínavá rastlina sa odrazu dala do pohybu a postupne sa sformovala do podoby mladej prekrásnej ženy v šatách tvorených prírodou samotnou. Lístie, konáre, steblá, to všetko sa zdalo až príliš nebeské na tento mrzutý svet. Žena sa prívetivo usmiala a povstala. V rukách držala dlhú drevenú palicu, pripomínajúcu konár stromu.
"Zdá sa, že nie som jediná koho môj manžel uniesol do podsvetia. Mám sa ja, Persefona, snáď obávať o konkurenciu?" Preniesla rétorickú otázku, pod bradu jej priložila svoju palicu a nadvihla Cass hlavu.
"Ale že si krásna, milá Cassandra. Na smrteľníčku, teda. Hádes si vždy vedel vybrať spomedzi tých najlepších. V dobrom aj zlom. Povedz, dievča, vyzývaš môjho manžela v skutočnej viere? Alebo len vo falošnom predstieraní?" Spýtala sa s neskrývaným záujmom pričom palicou poukázala na Hádov prívesok.

[aurora]

Keď som sa nad tým tak zamyslela, stále som tak úplne nevedela s kým sa vlastne rozprávam. Ona.. hovorila, zvláštne. Jej spôsob zvorenia súvetí bol až archaický, jej názory by som vedela zaradiť skôr do gréckej filozofie a nie do NYC.

No rozprávala o bohoch. Vedela som o nich.. trocha. Taký Thanatos bol napríklad aj "pud" o ktorom hovoril istý psychológ z Európy, hovoriaci o pude ubližovať a ničiť, o pude smrti. Nemesis som poznala skôr z popcultúry.. a ten zvyšok? Všeobecná znalosť? No nevedela som o nich takmer nič. O náboženstvá ako tkaé som sa predsa len nezaujímala. Kto však bol.. ten mesiac? Ich rodič? Matka?

"Ja.. naozaj neviem o čom..." Povedala som potichu trocha skleslo. Bolo vyčerpávajúce snažiť sa jej slová pochopiť. No celé toto bolo pre mňa.. nové.
"Ale.. ako som hovorila.. nenastavím im krk." Dodala som v tichosti. No jej poslednej otázke som vôbec neorozumela. Možno kvôli tomu, ako zvláštne bola formulovaná. No.. a tak mi neostávalo nič iné, len sa neisto zapozerať do zeme a pokrćiť ramenami v neurčitom geste.

[cassandra]

Cassie hledala Zoe a našla jí. Neskutečně se jí ulevilo, když jí uviděla za stromky v pořádku zmatenou, ale nezraněnou. Viděla, jak se na ni dívá a otevírá pusu. Něco říkala, ale Cass jí neslyšela. Nebo možná slyšela, ale vůbec nerozuměla. Vše kolem ní se začalo rozmazávat. Věděla, že přesně takhle to probíhá, než někdo omdlí. Co k tomu však nesedělo...a vlastně by to nesedělo vůbec k ničemu, byl fakt, že se její přívěšek sám od sebe hýbal. 
"Ale ne...už zase." vydechla, když se opět ocitla v tom, co nazývala Zemí mrtvých. Chladný svět plný duší. Přeběhl jí mráz po zádech, když si vzpomněla na svou první a zároveň i poslední návštěvu zde. Na tu bytost v černé kápi. Na ten strach, který tehdy cítila. V obavách se rozhlédla kolem. K jejímu překvapení ale neviděla vůbec nikoho. Ani duše. 
Jenže v tu chvíli jí něco chytlo za lýtka. Cassie se šokovaně podívala na svoje nohy, jen aby uviděla několik párů mrtvolných rukou, jak se jí snaží stáhnout pod zem. Cass se nezmohla ani na výkřik, jak šokovaná z toho byla, za to se pokoušela vyprostit své nohy. Ale marně.  

Když se opět probudila, padala do místa, které jí nahánělo husí kůži. Všechno tu bylo tmavé, chladné a nevhodné pro život. Možná proto byly všude kolem ní tisíce duší. Došlo jí, že pokud si myslela, že místo, které navštívila před tím v Uberu, byla země duší, tak se pravděpodobně hodně spletla. Možná to bylo jen nějaké přechodové místo. Kdo ví. Mohla si to jen domýšlet. Stejně jako to, proč tu byla. Byla snad mrtvá? Jakože uplně mrtvá a ne jako posledně? Nemohla být mrtvá. Zo byla pořád tam venku s tou bandou šílenců a spoustou divností kolem.
Každopádně pořád padala a čím dál tím více se bála dopadu. Z takové výšky z ní zbude možná tak placka. Rukama se objímala, jelikož se do ní pouštěl studený prudký vítr. To jí jen dokazovalo, že tohle nebyl sen. Pokud to nebyl jeden z těch neobyčejně živých snů. Její mozek z tohohle všeho byl hrozně zmatený. Logické uvažování jí říkalo, že to nemůže být skutečné...už jen z toho, co viděla kolem a jak jí unášel vítr směrem skrze rokliny a útesy až do jakési temné jeskyně osvětlované jen zeleným ohněm pochodní....ano zeleným...to tam pálili měď?....ta hořela zeleně, ne?...nemluvě o mrtvolných rukách stahující jí pod zem. Jenže se to zároveň zdálo všechno až moc skutečné...plus tu byl ten fakt, že logické není ani vidět duchy, což ona viděla. 

Nakonec přecijen dopadla na zem. V jakémsi trůním sále nebo co to bylo. Rozhodně stála před trůnem. Cassie se rozhlédla zmateně kolem. Proč tu byla? A čí byl ten trůn? Když její pohled opět padl na trůn, formovala se tam z révy, kterou byl obrostlý, postava. Žena. Překrásná žena, která už od pohledu nepatřila do tohohle světa. Byla přesně pravým opakem toho, jak tento svět vypadal. Ona byla jako krásná hřejivá příroda plná života, zatímco tohle místo bylo temné, chladné a nehostinné. 
Cassie byla ohromená krásou té ženy. Připadala si před ní jako šmudla. Malá a bezvýznamná. Taková šedá myš. Šedá myš stojící naproti bohyni. Což se ukázalo být i pravdou, když k ní žena došla s přívětivým úsměvem a položila jí otázku, na kterou pravděpodobně ani nepotřebovala odpověď. Jako by snad ona mohla být konkurencí bohyni. Cassie jen zavrtěla hlavou. Stále byla dost překvapená z faktu, že před ní stála sama Persefona. Bohyně, o které jí jako malé vyprávěl otec. Stejně jako i o jiných bozích Řecké mytologie. A také z toho, že jí sem podle Persefoniných slov, unesl její manžel. Cassie věděla, kdo je Persefonin manžel. Hádes, bůh podsvětí a vládce mrtvých. Proč by jí ale unášel? Určitě ne ze stejného důvodu jako Persefonu. Na jednu stranu se jí ale ulevilo. Jestliže jí unesl, znamenalo to, že není mrtvá, ne? Na stranu druhou...tohle možná mohlo být i horší, než být mrtvá.
A možná to už i horší bylo, jelikož jí Persefona položila další otázku....tentokrát takovou, na kterou očekávala odpověď. Nejprve o ní tedy pronesla, že je na smrtelníka krásná, což popravdě Cassie zalichotilo od takové překrásné bohyně. Překvapeně zamrkala. "D-děkuju." a slušně poděkovala za kompliment. Persefona pak poznamenala něco o to tom, že si Hádes vždy uměl vybrat z těch nejlepších. Cassie si rozhodně nepřipadala nejlepší. A už vůbec netušila, k čemu by jí měl vybírat bůh. Tak jako tak pak padla otázka ohledně její víry v Háda. Ajaj. Cassie tušila, že na její odpovědi, teď asi pravděpodobně závisel její život. Kdyby si mysleli, že jen předstírala, dost možná by skončila vypařená nebo nějak ošklivě prokletá. Klidně tu mohla skončit jako nějaký mech na zdi nebo tak něco. Tak alespoň bohové trestali smrtelníky v pověstech. Musela volit svá slova správně. Tak, aby říkala pravdu, ale zároveň, aby to bylo pochopitelné. Na sucho polkla a zhluboka se nadechla.
"Abych řekla pravdu, nebylo to ani jedno. Můj otec věřil. A já také chtěla věřit. Vždy jsem byla spíš ten druh člověka, který bez důkazu jen tak něčemu nevěří, ale zároveň nezatracuje možnost, že to existuje. Když jsem pak začala vidět duchy, začala se možnost, že existuje i něco víc, zdát víc a víc pravděpodobnější. Netušila jsem, co nebo kdo je to víc, ale chtěla jsem věřit v někoho, kdo dohlíží na všechny ty duše kolem. Ve víru svého otce. V Háda. Boha mrtvých, který se podle příběhů mého otce zdál být spravedlivý a až na ten Váš únos i jako dobrý bůh." pověděla popravdě Cassie. Jenže ještě neskončila. "Teď, když ale vím, že je skutečný, nemusím už jen pouze chtít věřit. Stejně jako věřím teď i ve Vás." dodala k tomu. Více neměla co říct a jen čekala na Persefonin verdikt. Zda bude spokojená s její upřímnou odpovědí.

[dwane]

Nebyl mrtvý? To bylo poměrně příjemné zjištění, ale příjemnější zjištění byl fakt, že se smrti už nemusel tolik obávat. Jestli teda neumře dneska na ty okřídlené buzeranty, což měli být zřejmě andělé, to by pak skončil v opravdovém pekle.
Červený salonek, schovat se v šatníku, stoky, jebatelná blondýnka. Chápu!
Zopakoval si Dwane spíš tak pro sebe, aby si to vše opravdu zapamatoval. Byl takový ten typ člověka, který si musel vše pro sebe zopakovat, jakmile se jednalo o něco důležitého. Nakonec se tedy napil koktejlu, který ho prvně docela příjemně zapálil na jazýčku. Následně ho ale začal pálit dost nepříjemně v žaludku. Brzy Dwane pochopil, že zřejmě musí zemřít aby se odsud dostal. Pálilo to jako čert a větší bolest v životě nezažil. Stejně vzal drink a ještě tam poslal co nejvíc mohl, jen aby ta smrt přišla rychleji. Najednou otevřel oči a byl u sloupu, kde ho poprvé Baron našel.
Salónek, salónek..
Opakoval si Dwane. Připadal si sakra dobře, jako by byl schopný pařit týden v kuse a každý večer si střihnout jiné číslo s jinou koc. A po týdnu by klidně vstal a šel v pohodě do práce. Byl to sakra dobrý pocit, ale on se teď musel soustředit. Nekoukal se ani na to, co se dělo všude kolem. Prostě vyběhl do červeného salónku. Následovala chodba.
Okřídlení buzeranti..
Zopakoval si další krok a namířil si to přímo do šatníku. Zde pomalu couval až za pověšené hadry. Dal by si cigaretu, ale věděl, že by to teď byl špatný nápad. Snažil se dýchat pravidelně a co nejvíce potichu to jen bylo možné a čekal, jestli někdo půjde teda kolem.

[takeshi]

První úhyb vyšel perfektně. Takeshi měl pocit, jako by se vše kolem něj pohybovalo zpomaleně. Takhle nějak se asi musel cítit Neo v Matrixu, když uhýbal kulkám, které po něm stříleli agenti. Bylo to hrozně zvláštní. Jako by se v něm probudil bojovník, o kterém nikdy předtím nevěděl. Jasně, tendo, ale to byl jen koníček. Bokovka na ukojení jeho neustále touhy něco dělat. Tohle byla skutečnost. Ostří v jeho ruce dokázalo zabíjet a byl proti němu někdo, kdo se předčasného ukončení něčího života taky zrovna dvakrát nezdráhal. Nebyla to situace, do které se běžně dostanete, ale Takeshiho srdce najednou bilo ledově klidným rytmem, jako by ho celá akce uklidnila.
Teď však bylo důležité nespouštět cíl z očí. Takeshi pečlivě sledoval Aaronovu ruku, podle které mohl odhadovat jeho úmysly s řetězem. Znovu trefa do černého. Přeskočil ho stylovým saltem do strany a okamžitě vyrazil proti němu, jenže Aaron to celé čekal a dostal se z nebezpečí tím, že odskočil.
Byla to jen malá chvíle nepozornosti, která Takeshiho vrátilo zpátky na nohy. Tohle pro jeho soupeře v žádném případě nebylo první rodeo. Oproti Takemu měl spoustu zkušeností a to se teď ukázalo.
Jeho řetěz se náhle objevil zezadu a narazil do Takeshiho tak silně, že mu na chvíli vyrazil dech. Jenže tam to neskončilo, ne, řetěz se začal lepit na tělo mladého asiata a začal ním procházet žár, který okamžitě zruinoval jeho nový bílý oblek. To ale byla jen jedna z mnoha Takeshiho starostí, protože řetěz ho spoutal tak, aby nemohl používat ruce. A to ani nemluvil o té bolesti. Samozřejmě měl svoje nové tělo, které bylo silnější, rychlejší a mělo i větší výdrž, ale to neznamenalo, že ho to nebolelo vůbec.
Když už se všechno zdálo ztraceno, na pomoc opět přišel mluvící mýval a zaútočil na chlapa s řetězem zezadu, což ho rozhodilo dost na to, aby se uvolnily jeho řetězy a Takeshi se z nich mohl jednoduše dostat. Teď by normálně přišla nějaká epická řeč a pomsta za oblek, jenže tohle nebyl film a navíc to vypadalo, že se všechno dosere ještě víc. Na nádvoří se totiž najednou objevila velká skupina těžkooděnců se zbraněmi. Takeshimu rychle došlo, že tihle na nic čekat nebudou, protože sotva ho spatřili, začali střílet. Mýval už se schovával někde za sloupem a křičel na Takeshiho, že má utéct.
Jako by mu snad do ucha samotný Susanoo našeptal, co má dělat, Takeshi najednou mávl rukou a z nebe se snesl blesk, který udeřil někde mezi ty ozbrojence. Take se však nesnažil bojovat, byl to jen pokus o rozptýlení, aby měl dost času rozběhnout se pryč. Nelíbilo se mu to. Měl tam nevyřízené účty, ale pokud by ho teď rozstříleli na maděru, nikdy by nedostal příležitost, aby to Aaronovi všechno vrátil.

[lamont]

Vypadalo to tak, že dostal velice těžký ignore od všech kolem něho. Takeshi, který vypadal dost v pohodě a už se neklepal jako ty divné fialové trubky se zaobleným koncem v určitých specializovaných obchodech - s tím jediným rozdílem, že Takeshi byl oděn v bílém, se přišel podívat na egyptskou krasavici, ale nepoznal během toho Lamonta, který se ji už snažil odnést. Mohl pozdravit nebo říct: "Hele, díkes, už jsem v pohodě, pojďmě někam do hajzlu, je to tady na prd", ale na místo toho si raději vzal nějaký kapesní nožík a šel si zřejmě pokecat s tím andělem wannabe o našem lordu spasiteli... oh, wait.
Cass na druhou stranu vypadala dost bledě, vyděšeně a nesvá. Alespoň tak na Lamonta působila, neboť se její zjev dost změnil od jejího pozdravu alá "hello, handsome". Buď byla slečna velice emotivně nestabilní nebo prostě byl jedinej magor Lamont. A možná by to i odpovídalo, protože jestliže byl stále v klidu, i přes to, že vedle něho zrovna umřela lidská bytost, zároveň byl v hořící vile a někde pár metrů za zdí byl někdo, kdo by si namazal Chucka Norrise na chleba a ještě by poprosil o špetku soli, tak musel projít samotným peklem nebo měl o několik koleček navíc. Pravdou bylo, že peklem skutečně prošel. Celkem čerstvě. Ale nebylo to na něm poznat. A ani se necítil, že by před chvílí byl na pomezí smrti. Ale Cass? Ta bez jakékoliv logičnosti a pudu sebezáchovy se vyšplhala na své nohy a razila to někam do pryč. Lamont se zmohl jenom na vyjevený výraz se Sal ve svém náručí. Jestliže to všichni sbalili, měl by to samé provést i on.
Sranda nastala od toho okamžiku, co tam přišla jednotka SWAT. A nebo jich klidně mohlo být více. Jenomže na místo toho, aby šli zpacifikovat našeho frajera s hořícím kdo-ví-co-všechno-může-vytvořit-a-zároveň-zapálit-pouze-světlem-kolem-něho, rozhodli se, že bude až geniální všechny narvat zpět do hořící vily a roleplayovat arabské teroristy. Lamont jim to poměrně žral i s navijákem, protože kdo by kladl jakýkoliv odpor, když tam na něj naběhla banda v černém a mířila na něj automatickou pistolí? I když se cítil, že by urazil všechny hlavy Hidře jednou ranou, nebyl si dvakrát jistý, zdali by utekl desítkám kulek za sekundu s rychlostí minimálně 120 m/s. Rozhodně by to dopadlo asi nějak takhle.
Byl tedy donucen jít s ostatními a sednout si do kruhu, kterej by dal na plný počet v klubu anonymních alkoholiků. S tím rozdílem, že by si na místo nějakého totemu, který by určoval právo slova, podávali mrtvé tělo relativně mladé holky. Lamont byl na kolenou a klečel před mrtvým tělem někoho, s kým ještě před pár minutami mluvil o tom, jak by ho mohla pozvat na drink. Mohl by si postěžovat, že takhle přišel o možný drink zdarma, ale to by se tenhle post až moc propadl do zvráceného černého humoru. Sledoval tedy, jak pomalu ale jistě vyprchává život z tohoto nebohého lidského těla. Bylo to poprvé, co viděl někoho mrtvého takhle na blízko. Měl v sobě dost zklíčené pocity. Trpkost zpomalovala celé jeho tělo. Hořkost se mu rozlévala až do hrdla. Znechucenost dráždila jeho čich. A celá táto situace na něj působila šíleně. Všechno se zdálo, že se potopilo hlavou na před do žumpy, jenomže Lamont byl zahlcován silou a vitalitou. Trápil ho ale ten neustálý tlak na hrudi, který cítil od té doby, co se probral. Mohl se ho nějak zbavit? A nebo s tím bude muset žít? Instinktivně se chytl za tričko na hrudi a tlačil. Snažil se to přemoct. Potlačit. Ale bolest neutichávala.

[salma]

Salma sa cítila ako v detektívnej dráme, pretože správanie týchto dvoch jej pripomínalo klasickú policajnú rutinu - dobrý policajt, zlý policajt. Ale fungovalo to. Keď sa k nej sklonil a prihovoril Set, Sal sa uľavilo. Oproti Sekhmet sa šakalí muž zdal pokojný a vyrovnaný. A ak by ju dokázal dostať z rúk tej šialenej ženy, spravila by čokoľvek.
"Sekh rada preháňa. Nechceme aby si niekoho masakrovala. Zbytočné krviprelievanie ťaží na duši. Žiadame len aby si za nás bojovala. Za nás, Egypťanov. Za tvoj vlastný rod. Nepriateľov máme viac než dosť. A niekto ich musí zraziť na zem. Ty predsa rada bojuješ za správnu vec, nie?" Pousmial sa Set tajomne a otcovsky ju potľapkal po ramene. Jeho priateľské gesto však bolo chladné. Tento muž so šakalou hlavou sa správal ako priateľ, no Sal sa v jeho prítomnosti necítila príjemne. Bolo na ňom niečo zlovestné.
"Si tu len preto, že si ťa Sekhmet vybrala. Jej slová sú skúškou. Skúškou tvojho presvedčenia. Tvojho hnevu a zapálenia pre boj. A povedal by som, že je s tebou zatiaľ spokojná. Bude z teba dobrá bojovníčka. Prijmi leviu silu Sekhmet a staň sa mocnou. Viem, že si to vždy chcela." Áno, mal pravdu. Sal trocha zahanbene prikývla hlavou. Každý človek mal vo sne stať sa superhrdinom, aspoň v detstve, ale nie každého úmysly boli čisté. A sama sa obávala, čo by s takou silou v rukách mohla urobiť. Napokon sa toto "požehnanie" rozhodla prijať. Setova kázeň bola zvláštne presvedčivá a opojná. Nemohla odmietnuť, jednoducho nemohla. Salma sa opäť ocitla v tieni Sekhmet.
"Tvoje meno."
"Salma. Salma Amari." Odvetila pevne s istou dávkou strachu a čakala nejaký príhovor od levej bohyne. Ale ničoho takého sa nedočkala. Namiesto toho na ňu Sekhmet pohuckala niekoľko levov. Pustili sa do nej ako hladné psy. Keď sa dlhočizné tesáky zabodli do jej kože, vykríkla hrôzou a pokúsila sa vstať, odohnať ich, no to ich nezastavilo. Nádejne sa obzrela po Setovi, no ten ju sledoval ľahostajným pohľadom. A potom sa na Sal vrhla aj Sekhmet, prehryzla jej krčnú tepnu. Krv vystrekla silným prúdom a Sekhmet sa usmievala.
"Salma Amari, od tejto chvíle až do tvojej smrti si otrokyňou v mojich službách." Svet potom sčervenel a napokon stmavol.

________________________________________________
➤ Lamont

Telo mŕtvej ženy sa náhle začalo nevysvetliteľne triasť. Lamont si bol celkom istý, že len pred chvíľou bola tá kočka naozaj mŕtva. Ale dnešný deň mal vo zvyku ponúkať jedno prekvapenie za druhým. Netrvalo dlho kým sa celé jej telo mykalo, akoby prepojené so živým elektrickým obvodom. Hlboký nádych a žena otvorila oči, v nich zdesený a zmätený výraz. Prevalila sa na bok a začala kričať. Nie, vrieskať. Nikto, kto sa prebudili z klinickej smrti, nemal toľko energie a elánu. Jej krik sa zmenil z ľudského na zvierací. Jej nechty sa predĺžili a zostrili ako britvy. Jej oči zožltli a dúhovky sa zúžili. Bol to desivý pohľad, pripomínajúc premenu na vlkolaka z hororových filmov. Niekoľko ozbrojencov si doprostred kruhu hostí vytvorilo koridor a na ženu namierili puškami, no zatiaľ boli rozhodnutí ich nepoužiť.
"Čo sa s ňou deje? Okamžite ju umlčte!" Prehovoril muž a do ženy ľahko kopol, aby si získal jej pozornosť. A to sa mu aj podarilo. Žena bleskovo schmatla jeho nohu, poriadne mu do nej zahryzla a ozbrojenec s bolestným výkrikom spadol na zem. Nebolo to len obyčajné kusnutie. V ústach mala kus čiernej látky aj s trochou zakrvavenej kože.
"Je tu ďalší! Ďalší avatar!" Hulákal muž ako zmyslov zbavený a snažil sa odsunúť čo najďalej od tej šialenej amazonky. Žena sa potom vyšvihla na nohy a ako divé zviera skočila na dvoch najbližších hostí. V tom ľudia znova prepadli panike a rozbehli sa na všetky strany. Predsieň sa ocitla v chaose. Siláčka schmatla zopár chudákov a odhodila ich niekoľko metrov do strany. Jednej slečne, ktorá sa motala v ceste, poriadne rozrezala tvár a napokon sa vrhla na teroristu ležiaceho na zemi. Brutálne ho začala biť, trhať, sám sa obrániť nedokázal. Cez masu hostí mu na pomoc pribehlo niekoľko kolegov, ktorí ženu schmatli za ruky a snažili sa ju premôcť.
V tomto rozruchu sa Lamontovi naskytla dokonalá šanca na útek. Vstupné dvere do domu boli neďaleko. Mohol zdrhnúť, preliezť plot a dostať sa na slobodu. Alebo mohol poriadne zatlačiť na bolesť v jeho hrudi a zistiť v čom naozaj spočíva darovaná sila Ódina.

________________________________________________
➤ Takeshi

Jeden z novorodených avatarov spravil rozumné rozhodnutie a Azeban tomu nechcel uveriť - on ho pre zmenu vypočul! A ten blesk bol perfektný, zdržal ich dostatočne dlho na to aby sa mohli spoločne vypariť. Vskutku, blesk udrel rovno medzi ozbrojencov, čo ich prekvapilo a zopár mužov sa kvôli dravému "výbuchu" vrhlo na zem. Ostatných strelcov oslepilo prudké svetlo. Takeshi započul vzdialené nadávanie Aarona a rozkazy na prenasledovanie. Najprv sa musel dostať cez dvojmetrový plot, ktorý by za svojho minulého života preliezal snáď aj dve minúty, no teraz sa jednalo o jednoduchší prospekt. Pozemky, na ktorých stála Bryanova vila, sa ťahali na niekoľko hektárov a veľkú časť z nich pokrývali rovné trávnaté plochy a kopce. Vhodné na šprint, ale nie na únik. Ak by sa Takeshiho rozhodol zamerať ostreľovač, nemal by sa kam ukryť. Mýval bežať nemusel, lebo sa ladne vznášal vzduchom. To bolo trocha neférové.
"Za mnou, hrdina!" Zamával labkou mýval a pustil sa smerom k tenisovému kurtu. Za ním sa nachádzal malý lesík, v ktorom ste mohli stratiť prípadných prenasledovateľov. Ale Azeban vedel, že to tak jednoduché nebude. Vedel, koho po vás Aaron pošle. A v tom sa objavila tá dobre známa biela žiara...
"Uhm, nepozeraj za seba! Len bež, bež!" Vykríkol Azeban zdeseným hlasom a pre istotu ešte zrýchlil. V hlave sa mu začal formovať plán ako anjelov stratiť. No počas úteku sa naozaj nemohol sústrediť.
"OoOoh, šípy! Cik-cáák!" Zvreskol mýval a vo vzduchu urobil niekoľko premetov. V rovnakej chvíli len centimeter od Takeshiho ucha presvišťal podlhovastý žiarivý šíp. Anjeli vás chceli zastaviť než sa vám podarí uniknúť do lesa a potom do ulíc.

________________________________________________
➤ Aurora

"Dcéra, ja..." Prehovorila žena, no vetu sa jej nepodarilo dokončiť. Aurora náhle započula trepanie mohutných krídel, akoby sa na oblohe objavil drak, ale nie, o veľkého lietajúceho jaštera nešlo. Boli to anjeli, ktorí prebíjali temnotu tohto sveta svojou žiarou, svojimi lampášmi. Tmavá obloha bola nimi zaplnená, museli sa počítať na stovky. Niekoľko z nich sa vybralo k Aurore. Neboli tu s dobrým úmyslom. Na mohutný mesiac vrhli svoje žiarivé reťaze a pokúšali sa ho spútať. Svet sa začal triasť, snáď sa rúcal v základoch. Viac ste stihnúť nemohli. Bolo načase vrátiť sa domov.
"Aurora Bianco! Ja, Nyx, v teba vdychujem moju vlastnú silu! Len pomocou mojej tmy porazíš temnotu tvojho sveta! A teraz kráčaj pod plášťom noci..."
Anjeli vrhli po Aurore svoje žiarivé reťaze, ale tie sa odrazili od mohutnej masy temnoty, ktorá sa objavila navôkol. Temnota v tom začala Auroru pohlcovať. Najprv prestala cítiť nohy, potom obe ruky a Aurora si uvedomila, že jednoducho zmizli. Celé jej telo sa strácalo kdesi v tme. Nebolo to bolestivé, ale isto desivé a príšerné. Aurora sa topila v čiernej smole, postupne umierala a nemohla uniknúť. Napokon z nej zostala len hlava, a potom sa konečne nadýchla čiernoty.

Prebudila sa presne tam kde odpadla. Anjeli ležali v bezvedomí na zemi a Aurora sa konečne mohla dostať na slobodu. No v tom vo vlastnom podvedomí začula hlas Nyx. Bol slabý, nejasný ale jej pokyny boli jednoznačné. Východ, cez ktorý chcela uniknúť, viedol do pasce, k ďalším anjelom a templárom. Hlas prehovoril aby sa obrátila, prebehla cez chodbu, potom niekoľko miestností a našla vchod do podzemia. Nyx jej na ochranu dočasne venovala plášť noci. Aurora si uvedomila, že ak stojí v tieni, stane sa celkom neviditeľnou. A to bolo v tejto situácii vhodné - do miestnosti okamžite vtrhlo niekoľko ozbrojencov, no Auroru si ani nevšimli. Okrem zvláštneho plášťa neviditeľnosti pocítila aj obrovskú silu, akoby vypila desať energy drinkov na jedno posedenie. Aj napriek tomu by nebolo rozumné proti ozbrojencom bojovať. Cesta do pivnice bola nebezpečná a vďaka Nyx vedela, že stretne niekoľkých mužov, no ak bude opatrná, nemôžu ju uvidieť.

________________________________________________
➤ Dwane, Aurora

Baron hovoril pravdu. Po asi tridsiatich sekundách sa na chodbe ozval zhon, hlasy dvoch mužov a zvuk vzdialenej konverzácie. Podľa všetkého niekoho hľadali. Dwane počul ako nohami rozrazili každé dvere na chodbe a postupne prezerali jednotlivé izby. Pomaly ale isto sa k nemu blížili. Zanedlho sa pristavili pri šatni. Dvere sa prudko rozleteli a miestnosťou preletel žiarivý lúč baterky, ktorý zastavil na zavesených šatách. Muž vyzbrojený automatickou puškou vykročil napred, chcel šatstvo prehrabnúť, ale...
"Kamoško, nikoho tu nenájdeš. Heš, heš." Ozval sa Baronov hlas kdesi za Dwaneom. Ak sa Dwane otočil, nikoho tam nevidel. Rovnaký trik ako predtým, ale tentoraz mu zachránil kožu. Po Baronovi pozostal len silný cigarový opar a trpká vôňa rumu. Oči muža náhle zbeleli a potom vykročil zo šatníku.
"Čisté, pokračujeme." Prehodil ku svojmu kolegovi. Obaja muži sa zakrátko pobrali z chodby a Dwane mal voľnú cestu k mohutným dverám vedúcim do podzemia. Alebo to bola pivnica?

Ak Aurora nasledovala hlas Nyx a Baron sa neprezradil, obaja ste sa stretli rovno pred týmito železnými dverami. Ku šťastiu boli otvorené, ale v tme ste nič nevideli. Na stene bol spínač, ktorý osvetľoval dlhé schody vedúce kamsi do útrob domu.

________________________________________________
➤ Cassandra

Bohyňa si pozorne vypočula odpoveď Cass a potom sa zoširoka usmiala. To mohlo byť dobré a zároveň aj zlé znamenie.
"Hm, hmm, hmmm..." Zachichotala sa Persefona tajomne a zamyslene hľadela na Cassandru. Z toho hlbokého pohľadu nebolo možné vyčítať nič. Persefona jej hľadela do duše. A Cass vo svojom vnútri cítila tie oči, tie prenikavé fialové oči. Bolo to vskutku nepríjemné, akoby ju ktosi obchytkával.
"Som polichotená, šedá myška. Hádes mal zrejme pravdu, keď spomínal tvoju pokornosť. A úctu. Možno v tebe našiel správnu osobu. Niekoho kto bude skutočným vykonávateľom jeho vôle." Prehovorila tentoraz už celkom vážnym hlasom, podišla ku Cass (Persefona merala vyše dvoch metrov) a teplým dotykom ju pohladila po líci.
"No kde si nabrala tie hlúposti o prekliatí? Never všetkému čo sa píše v príbehoch. Príbehy sú históriou a história je písaná víťazmi. Tými, ktorí nás zahnali a... zničili." Začala sa pýtať Persefona, no jej tvár náhle potemnela a o odpoveď viac nemala záujem. Teraz to bolo isté - bohyňa dokázala čítať myšlienky Cass. A nejakým spôsobom sa ju Cassandre podarilo nahnevať. "Prekliaty Elohim a jeho posluhovači. Kresťania, tak si dnes hovoria. Vraj náboženstvo... ale naozaj len malý prehnitý kult založený na zrade. A to si dovoľujú hovoriť o zrade ako o najväčšom hriechu. Ak by si sa tu ocitla ako kresťanka, tak máš pravdu, bola by si vyparená. A potom oživená. A rozmliaždená! A znova, znova! Trestaná na veky vekov, tak ako sa zradcom a hlupákom patrí." Hlas Persefony sa neustále zvyšoval, jej tvár zostarla, ozimela, skrivila sa a odrazu nebola tak krásna. Teraz z Persefony sálala nenávisť a z jej dlhých neupravených vlasov kvapkal jed. Zeleň na tróne zoschla, lístie zožltlo ako na jeseň a popadalo na zem. Komnatou mohutnej jaskyne začali pofukovať chladivé zimné vetry, ktoré sa plazili priamo pod jej šaty. Persefona sa tvárou starej ženy naklonila priamo ku Cass a jej studený dych ju mrazil na duši samotnej.
"Smrteľníčka, "chcieť" veriť v niečo je rovnaké ako neveriť v nič. Po matke si zdedila krásu, ale múdrosť tvojho otca nie, tá sa kdesi roztopila, ako sneh na jarnom slnku... nie, nie, chcieť veriť je horšie ako neveriť vôbec! Lebo aj neverca zastáva zorný uhoľ, a rovnako aj veriaci, ale ty... ty si na pomedzí, nerozhodná, zbytočná. Veríš vo všetko a zároveň v nič."
Jaskyňou sa v tom rozľahlo hlasité klopnutie. Vedľa tŕnistého trónu stál prastarý muž v čiernych potrhaných háboch. Mal smutnú ale láskavú tvár, dlhú bielu bradu a na hlave tmavú kapucňu. Persefona sa otočila a precitla. Pokľakla na zem a z očí jej začali tiecť slzy. Muž, celkom isto Hádes samotný, k nej podišiel a pohladil ju po vlasoch. Bohyni sa vrátila krása a vegetácia na tróne znova narástla do krásy.
"Budem rád, ak nevhodné správanie mojej manželke odpustíš. Persefona mu nie je na vine. Isto pochopíš, ak sa porozhliadneš po dnešnom svete. Tvojom svete. Perse je prírode veľmi vnímavá. A tak ako sa nedarí jednému, tak sa nedarí ani druhému." Prehovoril a pokúsil sa vysvetliť chovanie vlastnej ženy. Persefona sa postavila, vrátila na trón, ale ten pôvodný úsmev sa celkom vytratil.
"A isto máš vlastné otázky. Táto situácia je pre smrteľníkov zvyčajne veľmi chaotická a nezrozumiteľná. Povedz, ako ti môžem priniesť pokoj na duši?"

[aurora]

Táto.. bytosť chcela ešte niečo povedať no.. prerušil ju mohutný trepot krídiel. Trhlo mnou. Obzrela som sa po zvuku krídiel a všimla si anjelov, ktorý v momente zaútočili na mesiac. "Nyx" mi stihla ešte prehodiť zopár slov, popri čom sa už celý svet okolo nás otriasal a ja som zavrávorala na vlastných nohách.
Dala som ruky pred seba, taký reflex, ktorým som sa chcela ubrániť pred zlatými reťazami. Tie sa však odrazili od nepreniknuteľnej temnoty, ktorá sa okolo mňa objavila a.. obalila ma? Nechápavo som sa pozrela na svoje ruky, nohy.. ktoré zmizli, a po chvíľke som začala miznúť celá. 
"Č.. čo sa t..." Prišlo to až k mojim ústam..

Prebudila som sa na mieste, kde na mňa zaútočili anjeli. Tí boli obaja zložený na zem. Spali.. a ja som sa pristihla, ako sa krčím pri dverách, schovaná v tme. Nebola som však schovaná v tme, tma ma aj obklopovala v prapodivnom neforemnom "plášti", ktorý pohlcoval pomaly celé moje telo. Zrazu som stuhla, keďže som si uvedomila, že do miestnosti vošli nejaké divné špeciálne jednotky. Zamrzla som, očakávajúc, že po mne začnú strieľať no.. oni ma úplne prešli pohľadom. Nevideli ma?

Pomocou hlasu Nox, ktorý ma navigoval cez rôzne koridory som sa snažila vyhnúť všetkým mojim potencionálnym prenasledovateľom. Držala som sa v tme, ďaleko od svetiel.. a moje "niečo", mi v tomto výkone dosť pomáhaly. BOla som nervózna, to áno.. no moje telo začalo fungovať na taký úsporný režim prežitia. Nesnažila som sa nič pochopiť, nad ničím sa pozastavovať. Len som sa "hýbala" pomocou pokynov.. až som nakoniec dorazila do pivnicen, kde som sa takmer zrazila s ďalším mužom, v prapodivnom "fialovom saku."

Zas som raz zamrzla. Moźno ma tiež nevidel? Plášť z "tmy" sa mi roztrhal v oblasti tváre a ja som na neho vyjavila moje pomerne veľké oči, v ktorých sa miešalo prekvapenie a strach.
"T.. ty.. nie si s nimi.. že nie?" Spýtala som sa ho trocha trhavým hlasom. Bola som pripravená spraviť niečo.. skočiť? pravdepodobne utiecť. Necítila som sa na boj. Teda po fyzickej stránke som sa cítila vynikajúco, ale nejaká agresia bola momentálne úplne mimo mísu... a zas som si raz Dwana premerala. Černoch, fialové všetko.. palica a silný cigarový zápach. Nope, ten rozhodne nepatril ku jehovistom.

[dwane]

A Baron Dwanovi nelhal. Brzy se zde začali procházet dva cápci se slušným arzenálem. Dwane věděl, že nyní už není jiné cesty, než aby nehybně zůstal za kabáty a doufal, že si ho nevšimnou. V tu chvíli se ozval Baron, kterého však Dwane nikde neviděl. Bylo tohle součástí jejich dohody? Baron se zdál jako docela slušný pardál a Dwane by s ním určitě rád někdy zase popil a pokouřil, nechal so více přiblížit danou situaci a dokonce by si od něj vzal i pár rad do života. No, nad tímhle mohl Dwane přemýšlet jindy, protože vojáci naštěstí odešli. V tu chvíli vypadl z šatníku a utíkal směrem, kterým ho navedl Baron a ejhle..najednou před ním opravdu byla dost solidní kost. Tedy pokud jí byl schopný aspoň nějak vidět. Ale zrovna u ní byl schopný posoudit, že je dobrá kost už jen podle očí a částí tváře, kterou viděl. Dwane protočil oči, když se ho koc zeptala, jestli není s nimi. Sáhl do kapsy, vytáhl si cigáro a hůlkou si ho klasicky zapálil. Dlouze potáhl ze své cigarety a užil si ten nával nikotinu a ulevení jeho nervů.
Viděla jsi někdy černého anděla?
Odpověděl po dlouhé odmlce směrem k té holce. Je pravda, že on donedávna neviděl nikdy žádného živého anděla. Ale přeci byla hromada suvenýrů a podobizen a zbytečných knížek. A ŽÁDNÝ anděl tam nebyl černý, to si až potom museli začat oni upravovat.
Měli by jsme asi vyrazit..
Pravil Dwane když v rychlosti dokouřil cigaretu, kterou následně típl o zeď domu. Po tom všem co se tady stalo si tohohle už nikdo nevšimne. A tak bez rozsvícení světel vyrazil se svojí hůlkou kupředu. Do druhé ruky si dal mobil a rozsvítil si svítilnu zde. Přišlo mu to jako lepší nápad, než rožnout celé schodiště.

[cassandra]

Cassandra byla upřímně z celé situace hodně zmatená. Netušila, co si myslet ani na čem je. Jestli je Persefonin úsměv a chichotání dobré znamení nebo ne. Když se na ní zamyšleně zadívala, Cass měla pocit, jako by jí viděla až do žaludku nebo spíš do nitra duše. A že to nebylo vůbec příjemné. 
Jakmile jí Persefona nazvala šedou myškou přesně tak, jak se sama nazvala ve svých myšlenkách, došlo jí, že jí bohyně vidí nejen do duše, ale i do myšlenek. Připadala si, jako by před Persefonou stála úplně nahá. Jakoby nebylo nic, co by před ní dokázala ukrýt, ani kdyby se snažila. Zároveň s tím ale byla zmatená z toho, co bohyně říkala. O čem to mluvila? Měla být vykonavatelem Hádovy vůle? Co to vůbec znamenalo?
A opravdu byly příběhy o prokletích v Řeckých bájích hlouposti? Cass zkoušela nemyslet na ten jeden určitý příběh, co se jí dral na mysl. Ten o  najádě proměněné Persefonou v mátu. Sice s ní neměl nic společného, kromě té Persefony...ale to byl možná právě ten důvod, proč se jí dral na mysl. Rychle ho ale zahnala. Nebylo to popravdě moc těžké, jelikož Persefona vypadala, jako by jí popadlo PTSD a probudilo v ní hněv. 
Klela tam na nějakého Elohima a jeho posluhovače. Elo-kdo? pomyslela si Cassandra, jelikož jí to jméno vůbec nic neřeklo. Když ale Persefona zmínila, že ti posluhovači si dnes říkají křesťané, pochopila. Elohim byl očividně ten bůh...ten s velkým B. Takže i ten byl skutečný? Byli všichni bohové skuteční? 
Každopádně Cass souhlasila s tím, že křesťanství bylo dost...nedávající smysl v některých částech. Ne, že by byla expert na křesťanství. Ale moc mu nedodávali hodiny dějepisu, kde je velká část historie plná krvavých bitev za účelem cpát svou víru a jen tu ostatním národům.
Mezitím Persefona vysvětlovala, co by se jí stalo, kdyby byla křesťanka a stála tu před ní. Rozhodně to nebyla hezká představa. Nemluvě o tom, že jí tu Persefona začala čím dál tím víc nahánět strach. Začínala se měnit z příjemného jara či teplého léta až na krutou studenou zimu, jejíž dech jí mrazil až v kostech...i její duši. I když jí tam moc neseděl ten jed kapající z vlasů. Tak jako tak to byl dost děsivý pohled. 
A aby toho nebylo málo, řekla o ní víceméně, že je dumb, nerozhodná a useless. Tohle setkání s Persefonou šlo rozhodně od desíti do mínus deseti opravdu rychle a Cass netušila, kde se přesně stala ta chyba. Bylo to její vírou nevírou, jejími myšlenkami ohledně možného prokletí nebo tím, že si bohyně vzpomněla na křesťany? Ať už to bylo jakkoliv, zdála se být Persefona úplně bez sebe hněvem, což nemohlo být vůbec dobré. Cass se neodvažovala ani pohnout, natož promluvit. 
Naštěstí se ale objevila záchrana v podobě prastarého muže v černém. Vypadal smutně, ale laskavě. Jen pohled na něj Persefonu uklidnil. Cassandře došlo, kdo ten muž je. Sám Hádes. Cass popravdě netušila, co by měla dělat. Měla by se uklonit? Pokleknou? Sklonit hlavu? Pozdravit? Něco?
Než však stačila myslet dál, Hádes promluvil. Teď už dělat něco z toho nebylo moc na místě. Omlouval se za svou ženu a zároveň jí vysvětlil její chování. A Cassie pochopila. "Znečištění..." vydechla tiše s pochopením i soucitem. Ano, přírodu trápilo v dnešní době více věcí, ale tou nejhorší bylo právě znečištění. Tím by se možná dal vysvětlit i ten jed, který před tím bohyni odkapával z vlasů. 
Když se pak Persefona uklidnila natolik, že si odešla sednout zpět na svůj trůn, byla Cass vyzvána, aby se ptala. Cass přikývla. Hádes měl pravdu. Cassie opravdu měla otázky. Hned několik. Obzvlášť tu nejhlavnější. 
"Proč...proč tu jsem? Persefona zmínila něco o tom, že jste si mě vybral. Ale k čemu a proč zrovna mě? Má to co dělat s tím, co se dělo v mém světě, než jsem skončila tady?" začala se ptát Cass.

[lamont]

Tlak nijak neustával, ba naopak. Nezáleželo na tom, jakou silou na hruď bude tlačit, nikdy by nevyvinul takový odpor, aby něco ve svém těle zatlačil až na bod nuly. Rozhodně ne ránu samotného Ódina. Vlastně to bylo všechno strašně šílené. Nejdřív málem umrzl, pokecal s havrany a nakonec se dozvěděl, že je spásou pro Vallhalu. Bylo těžké tomu všemu věřit. Mohl mít jenom až moc bujný sen na fantazii. Ale nedávalo by to smysl. Proč by se hned po tak krátkém spánku cítil jakoby byl znovuzrozen? A ten tlak na hrudi. Muselo to spolu nějak souviset. Ta rána zřejmě tam stále byla. Ale ne na povrchu. Spíš někde v jeho těle. Možná i na... duši.
Lamont si ale dobře uvědomoval, že jeho filosofování v hořící vile se SWATem v ksichtu mu žádné důležité odpovědi nepřinese. Spíš to bylo naopak. Jak se z tak divoké párty stalo něco, co připomínalo akční film z Hollywoodské produkce? Nuže, ale vtom se začala klepat mrtvola předním. Tělo mrtvé ženy, kterou viděl vykrvácet. Kterou zabil ten okřídlený ohnivý týpek.
Začala se třepat víc než kdyby bylo zemětřesení, ale něco mu to připomínalo. Nemělo cenu něco zkoušet, třeba usoudit, že stále žije, neboť to nemohlo být možné. Ale připomnělo mu to situaci s Takeshim. Ten se taky třásl a před chvílí ho viděl, jak stojí živ a zdráv, jakoby nikdy neprožil epileptický záchvat. A to samé se dělo teď. Bohužel si toho všimli i ti, kteří by neměli. Nějací frajeři si to nakráčeli až do středu kruhu a snažili se to "řešit". Byli připraveni střílet. Mezitím se ale stihlo z mrtvého těla zrodit monstrum z půlky připomínající člověka, z druhé půlky lva. Lamont se naklonil dozadu, chtěl si udělat vzdálenost od té... bytosti. Ale věděl, že nějak ji vyprovokovat byl ten nejhorší nápad, ale ti frajeři zřejmě nebyli dvakrát chytří, protože do Sal kopli. A to zažehlo jednostranný masakr.
Nebyl ani tolik vystrašený, jako byl zmatený. Nic mu už nedávalo smysl a tlak na hrudi se proměnil na pichlavou bolest. Bolest otupovala jeho smysly a nutila ho myslet jednoduše. Nevěděl, co by s tím měl dělat, a panika okolních lidí mu moc nepřidávala. Když ale uviděl, jak Sal zhyzdila obličej jedné nevinné ženy, věděl, že musí taktéž odtamtud vypadnout. Nebylo možné, aby jí kladl nějaký odpor. Vzal tedy nohy na ramena a s rukou na hrudi odběhl někam pryč do vnitřku budovy. Někam, kam nikdo jiný neběžel.

[takeshi]

Zdálo se, že to s útěkem nebude tak jednoduché jak Takeshi doufal. Společně s mývalem se jim podařilo dostat dost daleko od těch ozbrojených vojáků nebo co vlastně byli zač, ale to neznamenalo, že jsou mimo nebezpečí. Po krku jim totiž šel někdo jiný. Někdo rychlejší a mnohem víc smrtící.
"Pravděpodobně to nepřežijem, ale chci abys věděl, že jestli mi budeš říkat hrdino, když utíkám, tak udělám všechno proto, abych si tě před tou smrtí ještě stihl vycpat!" Řekl ještě mývalovi, než se konečně rozhodl ukázat ten, kdo je teď pronásledoval.
Co se preciznosti týkalo, tak tam zřejmě byly nějaké mezery, protože se Takeshiho hlava nerozprskla jako vejce po dopadu na zem. Bylo to ale hodně těsné, protože mu andělský šíp proletěl těsně vedle ucha, což teda sama o sobě nebyla žádná super fun zkušenost, ale aspoň to znamenalo, že má ještě nějakou malou naději dostat se odtud. Takeshi se šípu samozřejmě lekl a jeho mozek na to reagoval tím, že tělu poručil uskočit do strany.
"Mývale, udělej něco!" zakřičel zoufale. Měl hrozné nutkání otočit se a zkusit se aspoň nějak bránit, ale tušil, že by to bylo k ničemu, jako proti tomu chlapovi předtím. Zkusil aspoň to stejné co předtím, protože nic jinýho zatím neuměl. Prudce mávl rukou k zemi a doufal, že někde za něj udeří blesk, co zpomalí jejich pronásledovatele.