Staré a nové svety

[lamont]

Všechno šlo více z kopce než na lanové dráze a vypadalo to tak, že Herr Doktor bude nějakým expertem alternativní čínské medicíny, neboť Lamont neměl tušení a ani zkušenosti s kreslením divných klikyháků na zem. Vypadalo to spíš tak, že tam dělá lajny kokeše než nějakou alchymii. Ještě k tomu všemu odstrčil fialového týpka a zřejmě kvůli tomu se ho chopila ochranka. Co ho ale ze všeho štvalo nejvíc, že mu to nikdo u telefonu nebral, což nechápal, neboť by se měl takhle v centru New Yorku dovolat všude. A to hlavně na krizovou linku. Už chtěl mobil někam zahodit a říct někomu, aby zavolal záchranku, neboť jemu to nikdo nebere, ale jak se otočil, najednou měl před očima tmu. Temnější než v nekonečné studni. Nedalo se to přirovnat  ani k tmě, kterou člověk vidí, když se probudí uprostřed noci. Cítil chlad, nicotu prostoru kolem sebe a chtěl otevřít oči, i když je už měl dávno otevřené. Uslyšel ale něčí hlas.
Oči se mu konečně probraly až po tom, co pocítil pichlavý chlad na svých lících. Ocitl se na vrcholu hory a všude kolem sebe viděl jenom studené barvy. Sníh, led, vánice, zamrzlé řeky, spalující chladný vítr a oslepující odraz od stříbrného slunce. Snažil se ohřát třením rukama o tělo, ale bylo to k ničemu. Pomalu začal ztrácet cit v konečkách prstů, až to přešlo na celé ruce a ke konci sotva cítil svůj vlastní dech v ústech. Když ho už začal obklopovat led, znova uslyšel ten povědomý hlas, který ho sem vtáhl. Byl to havran, ale o velikosti krocana. Nedivil se tomu, že mu bez nějaké tíže stojí na ruce, neboť chlad mu otupěl i všechny ostatní smysly. Chtěl se ho zeptal, kde to je, ale jeho ústa byla zmrzlá k sobě, takže nevydal ani hlásku, ani v momentě, co mu ohlásil jeho blízkou smrt.
Přiletěl na jeho druhou ruku druhý havran, který působil zcela jako zrcadlový opak toho prvního. Nemá tam co hledat? Není hoden? A jací vlci a pán? Nerozuměl už ničemu, co jeho uši slyšely. Ale pochopil, že se po něm chce odpověď. Pro něj to ale nemělo většího smyslu než se rozhodnout, zdali umře teď nebo později. Jenomže nemohl mluvit, nemohl vydat ani hlásku. A tak se podíval až do duše prvnímu havranovi oběma očima. Chtěl žít. Nechtěl nikoho zklamat. A vlastně tohle všechno byl jenom sen, že? Musel se probudit. Nechtěl umřít a všechno za sebou opustit. Musel něco vymyslet, neboť chlad se mu už dostával do hlavy. Zavřel tedy pouze jenom jedno oko. Oko, které bylo blíže druhému havranovi, který mu nevěřil, že to zvládne. A tím druhým propaloval havrana, jako by mu to oko nabízel na stříbrném podnose. Toť byla jeho odpověď.

________________________________________________
➤ Takeshi

"Ach, áno, šok. Si v šoku. Pochopiteľné. Ja som celkom zabu-" Začal hovoriť mýval keď si uvedomil, že Takeshi je úplne mimo, ale Aaron nemal v pláne vás tam nechať konverzovať. Predsa len, ten malý všivák mu prerušil jeho rituál. A kto vie koľko kamarátov si zo sebou priniesol?
"Tupé zviera, toto oľutuješ!" Skríkol Aaron nenávistne, jeho meč zažiaril bielym svetlom a potom širokým náprahom sekol priamo cez mývala. Alebo sa o to aspoň pokúsil. Namiesto otravného zvieraťa však rozsekol bar, ktorého drevený pult sa pod žeravou čepeľou roztavil ako maslo. To už mýval sedel na mohutnom luxusnom lustri, visiacim rovno nad templárskym rytierom. Takeshi videl ako tam ladne preletel. Svojimi labkami poriadne poťahal upínaciu reťaz, uvoľnil ju a s potmehúdskym úsmevom priskočil k Takemu. Aaron to schytal poriadne, ten luster musel vážiť najmenej stovku. Drahé sklo a spleť kovu spadli na jeho hlavu, čo ho celkom isto odrovnalo, a potom s obrovským rachotom na zem. Ligotavé kúsky skla sa rozleteli snáď po celej vile.
"Pozri, japončín, máme tak minútu kým sa tento dom nebude hemžiť templármi, anjelmi a bohvieakým iným svinstvom z riti Elohimovej! Jediné čo teraz potrebuješ vedieť, že ak ťa chytia, tak si kaput. Morte. Mŕtvy. Znova. Dnes už druhý krát. A z toho ťa nedostane nikto," vysvetľoval mýval ako najrýchlejšie to dokázal, no toto nebola vhodná chvíľa ani na jednoduché predstavovanie, "ja musím pomôcť tomu blondiakovi." Ukázal na Lamonta ležiaceho na zemi, ktorého tu jednoducho nemohol nechať napospas tým bastardom. Pravdepodobne ho to bude stáť život, ale ak zachráni aspoň jedného z nich, všetko to stálo za to.
"A teraz, ak sa cítiš k životu, tak heš! Zachráň sa!" Posotil ho mýval, pretože Aaron sa začal prebúdzať. Sám proti nemu nestál šancu, ale to ani novorodený avatar.

________________________________________________
➤ Lamont

Havran, ktorý do Lamonta vkladal svoje nádeje, rýchlo pochopil jeho gesto. A táto odpoveď mu stačila. Tento smrteľník preukázal svoju odvahu, o tom nemohol pochybovať ani Muninn. Vlky boli múdrejšie ako si sprvu myslel.
"Nevšedné, nevšedné..." Zhodnotil havran zamyslene a obzrel sa na svojho druha. Obaja mlčky súhlasili. Lamonta predsa len postavia pred Veľkého Otca. No nie bez obety. Havran na strane jeho otvoreného oka sa nahol k Lamontovi a neľútostne mu ho vyklal. V tej chvíli ho premohla neopísateľná bolesť. Akoby mu niekto do tváre zapichol ostrie dýky, tento pocit prenikol celým jeho telom. Mrazivý svet sa pred jeho zostávajúcim okom začal strácať a Lamont znova pocítil teplo. Mráz mu už nelepil ústa, teraz mohol pokojne kričať. Náhle mal dojem, že letí vesmírom pomedzi nekonečnými hviezdami, pred jeho zrakom sa mihali jasné farby dúhy a znova upadol do bezvedomia.

Lamont sa prebudil na celkom neznámom mieste. Stuhnuto ležal na studenej kamennej zemi zasneženej budovy. Nebola to obyčajná budova, naopak išlo o miesto vskutku kolosálne a grandiózne. Hala sa do každej strany rozliehala na stovky metrov a Lamont skoro nedovidel na jej oblačný strop, podopretý mohutnými a mocnými stĺpmi. No sláva tohto miesta už dávno vyprchala, mohutná hala bola v skutočne dezolátnom stave. Cez zrútený strop dnu presvitali lúče sviežeho ranného slnka a na prastarú popraskanú podlahu dopadal ľahký sneh, vytvárajúci na zemi jemnú vrstvu. Smiech a veselý spev mužov - bojovníkov - táto hala nezačula už dlhé stovky rokov. A možno ich ani nikdy znova nezačuje. Dlhé stoly, kedysi miesta veselia, stáli rozhádzané a prelámané, spoločne s kusmi zničeného stropu, ako kosti dávno mŕtveho zvieraťa. Vládlo tu ohromné ticho, mŕtvolné a neprirodzené tajomno, ktoré si Lamont nevedel vysvetliť.
Na vzdialenom vyvýšenom tróne sedel prastarý muž, no jeho statná postava hovorila o príbehu bojovníka, veterána stovky vojen a bojov. Na hlave mu sedel široký klobúk, jedno jeho oko bolo previazané páskou a zároveň sa hrdil dlhou bielou bradou. Z pliec mu visel roztrhaný plášť opotrebovaný časom a zarmútkom. Lamont v jeho tvári videl smútok zmiešaný s únavou, ale aj pevné presvedčenie. Napriek tomu všetkému sedel na svojom tróne hrdo ako kráľ. No teraz bol len kráľom ruiny. Muž povstal a zahľadel sa na Lamonta. Opierajúc sa o dlhú mocnú kopiju, pomaly k nemu vykročil. K jeho boku pribehli dva hrôzostrašné vlky a na oblohe vás sprevádzali havrany, ktoré Lamont už poznal.
"Priateľu. Vitaj v mojej Valhalle. Alebo aspoň v tom, čo z nej zostalo. Ódinom ma často nazývajú, ale to už isto vieš." Prehovoril mocným hlasom, hodným kráľa, z ktorého priam sršala nesmierna autorita. Starý muž si Lamonta pozorne obzrel a pohľad zastavil na jeho chýbajúcom oku.
"Tvoja obeť je pozoruhodná. Hovorí o tebe mnohé," prikývol mu spokojne a potom ukázal na svoje oko, "a zároveň mi hovorí o veľkej vzájomnosti. Ako som moje oko dal za múdrosť, tak si spravil aj ty. Pravda, pre múdrosť nie je žiadna obeta príliš prehnanou."
Ódin sa na chvíľu odmlčal a s povzdychom sa rozhliadol po zdevastovanej budove.
"Táto hala má dlhé spomienky." Poznamenal zádumčivým hlasom. "No pamäť toľkej slávy je už dávno preč."
Napokon sa znova zahľadel na Lamonta, zdvihol svoju kopiju a rúčkou prudko udrel do zeme, až sa z oblačnej strechy zosypali haldy snehu.
"Lamont Gerstner, si potomkom veľkého a slávneho rodu. Vo Valhalle som hostil generácie tvojich predkov. Minulosť je stratená, ale budúcnosť leží v neznáme. Chyby, ktoré sme spravili, je možné napraviť. Vidím to, viem to. Tvoja odvaha je príhodná skutočnému bojovníkovi. A moji spoločníci súhlasia. Otázkou je či dokážeš niesť bremeno mojej moci. Obstojíš voči nepriateľom Æsirov, mojej rodiny?"

[salma]
+
________________________________________________
➤ Cassandra

"Ani mne to nič nechytá. To bude tou búrkou..." Prehodila zamyslene Zo, ale vlastné slová jej nedávali zmysel. Nech ste sa ocitli v akejkoľvek búrke, stále ste boli len zopár míľ od Manhattanu, nie kdesi v divočine. Mohli ste len dúfať, že niekomu sa záchranné zložky podarilo zavolať.

Sal sa zmätene a na pokraji paniky motala kdesi na chvoste utekajúceho davu a vždy keď sa za ňou ozval rachot a iné zvuky deštrukcie, tak stŕpla, dúfajúc, že nejde o pištoľ alebo automatickú zbraň. Vždy si myslela, že v podobnej situácii by ozbrojencov poľahky odzbrojila, možno im vyrazila zbrane z ruky, možno ich jednoducho zložila na zem dvoma chmatmi, ale realita sa ukázala inak. Rozum ju hnal k dverám domu, ale jej srdce vravelo niečo iné. Tam vzadu boli stále nevinní ľudia; ľudia, ktorí potrebovali pomoc. A kto im mohol teraz pomôcť ak nie ona? Niekto určite zavolal polišov, ale koľko bude trvať policajná odozva, najmä v tej búrke? Salma napokon dorazila k dverám, no neprebehla cez ne. Všimla si, že v predsieni pozostali aj dve ďalšie ženy. Kde boli všetci tí nabúchaní chlapi?
"Slečna, čo sa to tam vzadu deje?" Vyzvedala Zo s obavami v hlase a Salma len pokrčila plecami. Sama netušila o čo ide.
"Niekto odpadol, potom sa spustila bitka a odrazu začala horieť podlaha..." To bolo najlepšie na čo sa Sal zmohla. Nemalo to síce hlavu ani pätu, no hovorila pravdu.
"Zostalo tam niekoľko ľudí. Myslím, že potrebujú pomoc." Dodala vzdorovito. Vedela, že sa tam musí vrátiť. Sal konečne nabrala odvahu - z nôh si rýchlo zosadila vysoké podpätky, kabelku hodila kamsi bokom a pokynula obom ženám, aby ju nasledovali.
Pri bare to bol hotový chaos. Tlejúca podlaha, rozseknutý bar, muž s rytierskym mečom, vznášajúci sa mýval a ten chlapík z obchodu, živý ako nikdy predtým. Neležal pred chvíľou ešte na zemi? Salma netušila ako má na túto situáciu reagovať, dokonca ani nevedela kto potrebuje pomoc a kto tu robí rozruch.

________________________________________________
➤ Aurora

Aurora sa rozbehla iným smerom ako ostatní, a to bolo zrejme rozumné rozhodnutie. Takto ju aspoň nikto neušliapal, a ktokoľvek tam sekal, strieľal či sa vás inak snažil pozabíjať, určite nemal záujem len o jednu osobu. V tejto mohutnej vile sa však nevyznala. Dvere po dverách mala dojem, že beží akýmsi labyrintom. Miestnosti viedli na chodby a tie zas do ďalších miestností. Po chvíli zbesilého behu sa jej konečne podarilo nájsť izbu, z ktorej viedol východ na zadnú terasu domu. Slobodu na ňu kričala cez presklenú stenu a odsúvacie dvere. No k dverám sa nedostala.
Vonku zahrmelo akoby sa svet samotný rúcal a izbu naplnilo ožarujúce svetlo blesku. Nie, to nemohol byť blesk. Svetlo nezmizlo, ale neustále sa blížilo. V tej chvíli stena vybuchla na milión úlomkov a Auroru oslepil jas hodný slnka. To ju donútilo spadnúť na zem.
Do miestnosti vstúpili dve vysoké postavy v ligotavej bielej zbroji. Aurora sa na nich nemohla poriadne pozrieť - nevysvetliteľne žiarili ako reflektory. Nad hlavami sa im vznášala svätožiara a vlastne nemohla posúdiť či sú mužmi alebo ženami. Nie, anjeli pohlavie nepoznali. Jeden z nich rozprestrel svoje široké krídla, ktoré náhle zaberali polovicu celej miestnosti, pristúpil k Aurore a podal jej ruku.
"Rád dorazil. Ste v bezpečí." Povedal zvláštnym dvojitým hlasom, ktorý akoby sa ozýval v jeho vlastnom tele. "Povedzte, vyznávate Slávu Ježiša Nazaretského?" Anjel venoval Aurore úsmev, ten si mohla vyložiť jednak ako úprimný, jednak ako výhražný. Títo dvaja museli byť nejakou legendárnou verziou jehovistov, ktorí zvykli zvoniť pri dverách.

________________________________________________
➤ Dwane

Dwaneovi sa podarilo dostať z toho najhoršieho a akoby zázrakom sa vyhnúť celej tej deštrukcii. Situácia pri bare sa neustále zhoršovala, niekoľko ľudí tam ležalo v bezvedomí a na hlavu toho magora sa práve zrútil ťažký luster. Ten mýval si tam veselo poletoval, zhováral sa s tým oživeným aziatom, a vlastne to celé nedávalo zmysel.
No náhle ním prenikol nevysvetliteľný pocit. Na chrbáte zacítil pohľad, ale nikoho tam nebolo. Väčšina ľudí sa z domu už dávno vytratila. Z ruky sa mu znenazdajky stratila cigareta. Nie, nespadla nikam. Medzi prstami ju držal kuriózny chlap, opierajúci sa o jeden zo stĺpov. Kde sa tam vôbec vzal? Tento muž musel Dwaneovi istým spôsobom pripomínať samého seba. Na hlave mu sedel vysoký cylinder, bol navlečený v zanedbanom čiernom fraku a na očiach sa mu leskli drobné okuliarky. No najhrozivejšia bola tá tvár. Tvár mŕtvoly, tvár kostry, bola to obnažená lebka. A nielen to. Celé jeho telo pripomínalo kostru, vrátane dlhočizných tenkých prstov.
"Kamoško, čo to fetuješ za hnus?" Prehovoril znechutene, cigaretu hodil na zem a poriadne po nej dupol. "Na túto párty potrebujeme niečo lepšie. Dovoľ mi." Zo svojho obleku následne vytiahol prekrásne pozlátenú a ornamentálnu cigarovú krabičku, otvoril ju jediným švihom prsta a Dwaneovi hodil mohutnú cigaru. Potom si aj on jednu položil do úst a luskol prstami. Obe cigary sa naraz zapálili.
"Lepšie ako tie tvoje sračky, čo? Bohovské dokonca?" Pousmial sa na Dwanea - a tento chlap neklamal. Ak si Dwane z cigary potiahol, preniesol sa do hotového neba. Bez pochýb to bol najlepší materiál v jeho živote.
"A to som ani nezačal s tou tvojou šťankou..." Poznamenal otrávene, pričom mal samozrejme na mysli Dwaneov rum. "Mám dobrú náladu, tak ti dovolím napiť sa z mojej fľašky." Chlap si poriadne potiahol z cigary, dym vydýchol rovno na Dwanea a v jednej ruke vyčaroval neoznačenú fľašku rumu. No voňal výborne... ale fľašku rýchlo stiahol z dosahu Dwanea.
"Ah, ah, počkať. Najprv spravíme dohodu. Tvoje meno za jeden glg. Dobrý obchod, nie?"

[aurora]

Bola to spleť chodieb a izieb.. jedna za druhou, otvárala som ich ako šialená no ani za toho boha som nedokázala nájsť východ. Ako ma však dobiehala únava, začal sa mi vracať aj zdravý rozum a ako taká kontrola nad svojim telom. No to som otvorila ďalšie dvere.. východ.. a moja panika a energia bola späť. Spravila som však sotva dva kroky a sklenená stena predo mnou "vybuchla".. a mňa to povalilo na zem. Ani som nevedela, či som v sebe mala niekoľko črepov alebo nie. Rukami som si kvôli svetlu kryla o či a tvár, a keď si moje oči trocha privykli, uvidela som.. niečo.

"Ten kretén mi tam dal nejaký fet.." Zamrmlala som si popod nos, vidiac dvojicu .. anjelov. Ako inak by som to aj. Dokonca sa ma aj spýtali, či niečo robím s Ježišom Nazaretským. A mne to vôbec nedávalo zmysel. Kto by sa ma pýtal takú stupidnú otázku?  No a ja som bez odpovedi len ostala civieť na anjelov, ako keby boli len výplodom mojej fantázie.. o čom sa snažím samú seba za každú cenu presvedčiť.

[takeshi]

Týpek z mečem tam začal sekat po mývalovi, což skončilo zničením baru, u kterého si ještě před chvílí užíval dobrého alkoholu a příjemné společnosti. Kdyby se jednalo o normálního mývala, zřejmě by celá akce skončila jeho smrtí. Takeshi ale moc dobře věděl, že se o normálního mývala nejedná. To mluvení ho celkem prozradilo.
Mrštně se vyhl, skočil na lustr a shodil ho tomu chlapovi na hlavu. Yep. Bylo po něm. Tohle nemohl přežít nikdo. Takeshi tam zůstal stát a s upřeným pohledem sledoval chlapa pohřbeného pod stokilovým lustrem. Cítil, jak na něj začíná přicházet nevolnost.
"Seriózně. Co se tady do háje děje?" zakřičel na mývala, který se mezitím přesunul k němu. "Proč mluvíš?! Přestaň mluvit, to není normální!" naložil mývalovi ještě jednu dávku svého nevyhnutelného mentálního zhroucení.
Takeshi by si nejradši potřeboval sednout, jenže mýval mu říkal, ať odtud vypadne, protože se to tam za chvíli bude hemžit biblickými postavami. Nejhorší na tom bylo, že už mu to ani nepřišlo jako naprostá hloupost. Proč by ho ale chtěli zabít andělé? Nebyli andělé ti hodní?
Ten chlápek pod lustrem se najednou začal probírat. Takeshi čapl první věc, která svým tvarem připomínala tyč, rychle přiskočil k borcovi a přetáhl ho s tím po hlavě nejsilnějším máchnutím, jaké ze sebe dokázal dostat.
Taky si všiml toho, že místo toho, aby utíkaly, z nějakého důvodu se sem vrátily tři ženštiny. Jedna z nich byla ta paní, na kterou neustále náhodně narážel. "Utíkejte!!" zapištěl jako největší opak hrdiny, zahodil tyč, přeskočil týpka a běžel přímo k těm třem ženám. "Všichni tady chcípnem!!" zařval z plných plic, když kolem nich probíhal ven.

[dwane]

Dwane koukal na to všechno co es tam dělo a nestíhal to všechno pobírat. Viděl hromadu filmů, kde se mezi sebou mlátila auta, lidi měli nadpřirozené schopnosti a ožívali staří Bohové. Ale ani v největším spálení v kterým kdy byl by ani ne vteřinu neuvažoval o tom, že by se to doopravdu mohlo stát. On studoval na doktora, všechno mělo mít svojí logiku a to tohle určitě nemělo. Rozhodl se potáhnou pořádně ze své cigarety, ale tu najednou v ruce neměl. Někdo vedle něj začal držkovat na to, že kouří špatný matroš. Tak tady se odehrává biblický souboj a někdo má tu drzost mu ještě brát cigarety?!
Tak poslouchej ty ha-
Dwane až teď spatřil, kdo si od něj vzal cigaretu. Celá ta bytost byla zvláštně elegantní, ale mrtvě elegantní. A podivně živě mrtvě. Než stihl jakkoliv jina zareagovat a začít třeba já nevím, panikařit a utíkat, tak držel v ruce fakt luxusní cigáro. V tuhle chvíli si Dwane řekl, že je konec. Umřel. A teď si bude moct vykouřit poslední cigaretu a pak se odebere k poslednímu spánku. A tak si jí aspoň pořádně užije. Dwane pokynul osobě, kterou považoval za smrt, na zapálení cigarety a dlouze potáhl. A určitě nelitoval. Tohle bylo přímo božský! Jestli takhle má odejít, tak měl možná jít už loni před tou debilní zkouškou z nervové soustavy. Na tu se učil fakt dlouho. Teď už by to všechno mohly vylepšit jedině dvě věci..a jednu z nich právě svírala osoba v ruce.
Dwane..Dwane Malone Jr.
Odpověděl Dwane a natáhl se směrem pro flašku. V půli se však zastavil a pohlédl na onu osobu.
..nepiju ale s někým, jehož jméno neznám.
Dostal ze sebe nakonec Dwane. Tady nešlo o to, že by se nebál. Byl podělanej až za ušima, srdco mu bušilo o sto šest. Ale měl pocit, že s tím vším už nic neudělá. A tak chtěl svojí poslední chvilku využít co nejlépe. Pokud mu osoba odpověděla, tak se napil.

[cassandra]

Ani Zo neměla signál. To Cassie nepřekvapovalo. Popravdě by jí víc překvapilo, kdyby signál měla. Rozhodně by to vyřešilo jejich momentální problém.
Každopádně dav se hnal dál. Opravdu tu byla spousta lidí, nedivila se, že už dovnitř nechtěli pouštět kde koho. No a na konci toho davu byla i jakási žena, která se ke Cassinu překvapení zastavila u nich. Cassie se zdálo, že žena vypadá...nerozhodně. Jako by nevěděla, za utíkat nebo se vrátit. Kdo ví z jakého důvodu. Jestli jen něco zapomněla...nebo někoho...nebo chtěla nějak pomoct. 
Zo se jí hned ptala, co se tam uvnitř děje. To by Cassie také zajímalo. Ze své pozice tady totiž neviděla nic. Jen slyšela ten rámus a cítila pach spáleniny. Podle ženy tam někdo zkolaboval, nastala rvačka a začala hořet podlaha. No...to vysvětlovalo ten smrad...a taky ten kravál. Musela to být pořádná rvačka jako. A aby toho nebylo málo, zůstalo tam několik lidí, co potřebovalo asi pomoct. Cassie se podívala na Zo. Věděla, že Zoe jakožto doktorka, která složila lékařský slib, má povinnost pomoci. Obzvlášť, pokud někdo odpadl...a také se mohl někdo při té rvačce zranit. No a pokud tam mezitím někdo umřel, tak to byla zase její práce. 
Tak jako tak se teď už žena zdála rozhodnutá se tam vrátit a pomoci těm lidem uvnitř.  
No a tak Cassie následovala neznámou ženu dovnitř, čehož popravdě hned trochu zalitovala. Překvapeně zamrkala a musela si rukou protřít oči, jestli vidí dobře. Nejen, že tam opravdu hořelo, bar byl z nějakého důvodu na dvě poloviny....pravděpodobně od meče toho chlápka ležícího pod lustrem, což byla další divná věc...a za tím barem ležel nehybně nějaký blonďák....ale navíc tam byl vznášející se mýval. Mýval nebyl v Americe nic neobvyklého...ale ti se rozhodně nevznášeli. Cassie viděla už docela dost divných a nepřirozených věcí. Přeci jen viděla duchy a pracovala v márnici. Ale tohle byla novinka. Co se tu k čertu dělo? 
Moc tomu nepomohlo, když se chlápek pod lustrem začal probouzet a asiat s tyčí ho majzl hned po hlavě, než se sám sebral, zapištěl, že mají utíkat a že tam všichni umřou a pak utekl pryč. 
"Huh?" Cassie popravdě absolutně netušila, co se děje. Kdyby si ale měla vybrat mezi tím, jestli věřit, že good guy je ten asiat s tyčí utíkající o život a nebo chlápek s mečem, věřila by víc tomu asiatovi. Kdo normální v dnešní době nosil meč? A jak vůbec přežil pád toho lustru. Musel mít alespoň metrák.
Nebudeme si lhát, Cassie měla nutkání popadnout sestru a utéct. Ani ne tak strachy jako spíš pro jistotu. Aby byla Zo v pořádku. Jenže by si asi vyčítala, kdyby alespoň nezkontrolovala stav toho mladíka za barem a on tu pak umřel, protože mu nikdo neposkytl první pomoc. A také věděla, že Zo by to cítila stejně. Jí tam ale pouštět rozhodně nehodlala. Povzdychla si. 
"Kdybych měla hádat, tak ten pod lustrem je bad guy. Jestli se probere, tak okamžitě uteč, Zo." pronesla směrem k sestře zcela vážně a sama se pak za ten bar spěšně, ale zároveň opatrně a pokud možno nenápadně vydala sama. Nechtěla se přibližovat k tomu chlápkovi pod lustrem, ani k tomu divnému mývalovi, natož je na sebe upozorňovat, a navíc na zemi byla spoustě střepů z toho lustru. Ne teda, že by měla něco proti mývalům...jen absolutně netušila, jestli je to hodný mýval a nebo vzteklý mýval, co by jí chtěl vyškrábat oči.
Každopádně jestli a jakmile se dostala k blonďákovi na zemi za barem, začala s takovým tím klasickým vyšetřením. Jestli dýchá, dokáže mu nahmatat tep, jestli jeho oči reagují na světla z jejího mobilu a tak podobně. Třeba byl už dead a Cass tak bude moct s čistým svědomím utéct domů jako všichni ostatní.

[lamont]

Nabídl své oko za svůj život. A havrani byli chytré bytosti. Jaký hlupák by se nezachránil za tak malou, ale zároveň zásadní oběť? Jestliže oko ho mělo vykoupit, klidně by mu dal i to druhé. Havran si vzal ale jenom to jedno, jako by se chystal spolknout velkou višeň. Bolest, kterou v ten moment prožil, nikdy předtím nezažil. Projelo to celé jeho tělem a nedokázal si představit, kolik čepelí by mu muselo projet kůží, aby ucítil alespoň zlomek té slastné bolesti. Znova viděl teplo, ale na místo mrazu pocítil teplo. Měl takový ten pocit nevolnosti, který člověk má, když je moc dlouho na kolotoči nebo na nejvyšším bodě houpačky. Tmu vystřídaly pestré barvy a unášelo ho to takovou rychlostí, že jeho křik zaostával někde za ním.

Probudil se, ale už bez svého oka. Zem byla chladná, neboť ji zakrývala pokrývka jemného sněhu. A to, co se zdálo jednou být velkolepou síní, bylo pustnou ruinou zachovávajíc střepy ze své zašlé slávy. Lamont neměl název pro místo, ve kterém se nacházel. Ale jestliže si spojil jedno s druhým, takhle zřejmě v jeho očích mělo vypadat nebe. Jenomže starý muž s autoritou krále a jizvami bojovníka ho vyvedl okamžitě z omylu. Nebyl v nebi. "Valhalla?" řekl si pro sebe s údivem, avšak nerozuměl ani setině, proč se na takovém místě nacházel. Havrani ale mluvili o osobě jménem Ódin. Ódin? Lamont si pomalu ale jistě vzpomínal. Při zmínce o očích se musel prsty ujistit, že ho skutečně ztratil. A pro jeho překvapení tam skutečně už oko nebylo. V tom se pletete, oko jsem nedal za moudrost. Chtěl jsem žít, proto jsem obětoval své oko, vytmavil to okamžitě samotnému bohu celého norského pantheonu.
"Muselo se tu hodně pít, slavit a hrát," přidal svoji poznámku o síni. Avšak nedělal si srandu, myslel to smrtelně vážně. Pro takovéto věci měl oko. Dokázal si představit, jak by tu chodily nádherné slečny a rozdávaly sladkou medovinu hrdinům své doby. "Co se stalo?" musel se nakonec zeptat, co způsobilo tu zkázu nad tímto nádherným místem. Když zmínil ale jeho jméno, stál chvíli zaražen. On znal jeho jméno. Ódin věděl, kým byl! Lamont musel uznat, že jeho sny byly hodně egoistické, když tam s ním takhle klábosil, musel si vypůjčit Bryanova slova, Všeotec zasraný Ódin.
Vyslechl si vysvětlení toho všeho kolem něj. A proč tam je. A co je jeho úkolem. "Rád bych řekl, že ano, ale nemám vůbec ponětí, kdo mohou být vaši nepřátelé," možná kdyby více studoval, tak by se jednoho dne dozvěděl, že by to mohli být ledový obři, ale i tak by byl daleko od pravdy. To, do čeho se měl pustit, převyšovalo fantazii kteréhokoliv člověka. Měl ale skutečně na výběr? Stál tu před tím nejvyšším a ten mu hodlal, dle jeho slov, propůjčit svoji sílu. "Avšak chci vědět, jak obstojím," nemělo cenu tu být pod pantoflí a třást se jako malý ratlík. Však před chvílí přišel o oko, aby tu byl. A to ani nevěděl, jestli už není dávno mrtvý. Možná mu někdo něco přimíchal do pití... ne, nepil nic alkoholického a všechno si kdyžtak přinesl sám. Nemohl vysvětlit nic. Mohl jenom přijímat.

________________________________________________
➤ Aurora

Anjelovi sa odpoveď - alebo skôr mlčanie - Aurory vôbec nepozdávalo. Od pohľadu vedel rozpoznať kto je skutočným kresťanom a kto nie, a Aurora nespadala do tej správnej kategórie. Ak niekoho neznášali viac ako kacírov, boli to neverci. Anjel by sa normálne o toto bezvýznamné dievča viac nezaujímal a jednoducho odišiel, predsa len, na pomoc ich privolal jeden z templárskych ochrancov a na tomto mieste ich čakala dôležitá úloha, ale... na Aurore bolo niečo zvláštne. Nie, nebola avatarkou, to by sa dozvedel okamžite. Ale dievča upútalo pozornosť niečoho alebo niekoho skazeného. Ak to bol boh, jeho plán mohol byť z tejto kacírky spraviť svojho posluhovača. A preto sa rozhodol neriskovať a dievča zabiť. Čo predsa lepšie otestuje jeho hypotézu?
Anjel náhle zo vzduchu vytiahol striebristú kopiju, ktorá žiarila ako slnko samotné, napriahol sa a pokúsil sa Auroru neľútostne prebodnúť cez krk. Zdalo sa, že príde koniec, ale anjel sa nemýlil. Aurora bola skutočne v hľadáčiku boha - konkrétne bohyne. A svoju nádej musela zachrániť za každú cenu. Miestnosť znenazdajky potemnela aj napriek oslnivému svetlu anjelov. Steny a strop sa zmenili na čiernu ničotu. Obaja svätí bojovníci sa zmätene rozhliadali po izbe, no nikoho nevideli. Anjel stiahol svoju zbraň a prešiel do obranného postoju. V rukách jeho kolegu sa objavil magický lampáš, ktorý mal postupujúcu temnotu udržať na uzde. Schmatol ho oboma rukami a žiaru posilňoval vlastnou svätou energiou.
"Božie svetlo je absolútne, démon!" Prehovoril anjel vypätým hlasom, pretože tma bola nezastaviteľná. Na lampáši sa začali objavovať praskliny a zdalo sa, že anjelovi vybuchne rovno v rukách. Anjelov spoločník s kopijou sa nezostal len tak prizerať a dvoma širokými pohybmi ruky vo vzduchu vytvoril svätý kríž, ktorý vyslal do čierňavy, v snahe preraziť ju a dostať sa z tohto smrteľného väzenia. No svetlo kríža pominulo rovnako rýchlo ako sa objavilo.
"Ako to...?!" Lampáš anjela v tej chvíli vybuchol a svet sa v priebehu sekundy premenil v ničotu. Aurora sa ocitla v tme. Ale nebola to len obyčajná tma ako keď v noci zhasneme svetlo. Táto temnota bola dokonalá a nezdolateľná, prastará, pôvodná. Aurora dokonca nevidela ani svoje telo. Netušila či sa vznáša vo vákuu alebo stále sedí v rovnakej miestnosti. Priestor a čas odrazu prestali dávať zmysel.

"Dievča, moja noc ťa zachráni." Prehovoril vzdialený hlas, ktorý akoby vychádzal zovšadiaľ. "Moja noc je nepreniknuteľná. Nekonečná. Vedz, že svetlo je tvojim nepriateľom. Svetlo ako svoje prijali tí, ktorí sú tmaví vo svojom vnútri," pokračovala neznáma žena, "ale v tebe vidím svetlo. A temnota navonok bude novým spojencom. Spojencom, ktorý ťa ochráni pred temnotou Yahweho svetla." Nech hovorila o čomkoľvek, nedávalo to zmysel, ale Aurore bolo jasné, že tí dvaja sa ju skutočne pokúsili zabiť.
"Tie bytosti neudržím nadlho. Musíš sa dostať ku mne. Musíš ku mne preplávať. Nasleduj tvoje svetlo. Rýchlo!" Vyzval ju ženský hlas a Aurora si uvedomila, že v temnote sa vskutku vznáša ako pod hladinou oceána, čo znamenalo, že ňou môže aj plávať. Ale akým smerom? O akom svetle to hovorila?

[salma]
+
________________________________________________
➤ Takeshi, Cassandra

Mýval po Takeshiho slovách urobil salto vo vzduchu a nahnevane vyceril sadu tesákov.
"To teda neprestanem! A ty môžeš hovoriť, opica drzá? Vráť sa naspäť na strom ak sa ti nepáči!" Vykrikoval nervózne na aziata, ktorého mimochodom práve zachránil pred istou smrťou v rukách templárov, a on si ešte dovolil spochybňovať jeho právo na hovorené slovo. No potom si znova spomenul, že tento človek si len pred momentom prešiel pravdepodobne traumatickou smrťou a potom sa ho pokúsil zabiť nejaký šialenec s mečom. Prikázal mu síce aby si zachránil svoj život, ale namiesto toho schmatol nejakú palicu a treskol ňou Aarona po hlave. Problémom bolo, že templárovi sa ešte pred pádom lustru podarilo obrniť svätou žiarou, ktorá fungovala podobne ako skutočná zbroj.
"Úplne zbytočné! Len si ho ešte viac nasral!" Stlačil zúrivo svoje labky v malé päste a keď videl, že na scénu sa vrátili tri ženy, uštedril si silnú facku do čela.
"Vy nie ste normálni, ľudia... treba vám to vysvetliť?! Vonku = život. Tu = SMRŤ!" Prečo sa vôbec pokúšal ľudí vždy zachraňovať? Ako mohol zachrániť niekoho kto dobrovoľne nabiehal do... vlastne, zbytočne nad tým polemizovať. Aj keď si to nechcel priznať, týchto hlupákov mal rád a nedokázal sa na nich vykašľať.

Zo vôbec nesúhlasila s návrhom svojej sestry, no Cassandru už nezastavila. Navyše bola mimoriadne zaujatá hovoriacim mývalom, premýšľajúc či nebude súčasťou nejakej holografickej projekcie. No tento cirkus sa nejavil ako film alebo divadlo. Tie zranenia boli reálne rovnako ako okolitá deštrukcia. Po prezretí Lamonta mohla Cass usúdiť, že je v podobnom stave akým si prešla ona cestou na oslavu - nedýchal a bol studený - čo ale znamenalo, že nemusí byť mŕtvy.
Akoby toho nebolo dosť, tri ženy neboli jediné čo sa vrátili. Cez chodbu sa šprintom prehnal Bryan Owens, pričom cestou stretol aj Takeshiho. No na svojho kamaráta teraz nemal čas. Zaujímala ho jediná osoba, a to Aaron. Templár sa otrávene vyštveral spod spadnutého lustru a pokúsil sa v rýchlosti zhodnotiť situáciu. Avatar mu unikal, ale cherubovia konečne dorazili. Úprimne pochyboval, že čerstvý avatar by bol schopný utiecť anjelom. Teraz sa mohol sústrediť na ten druhý úlovok, mladého blondiaka za barom.
"Toto je za Ashley!" Zrúkol Bryan a do templára vrazil celou svojou váhou presne ako vo futbalovom zápase. Na prekvapenie všetkých to Aaronom ani nepohlo. Stále bol obalený hrubou vrstvou svätožiary. Namiesto toho Bryana schmatol pod krkom a ako bábku ho prehodil presklenou stenou neďaleko baru. Zoe sa zmohla len na prekvapený výkrik, no rýchlo sa dala dokopy a spravila presne to čo po nej Cass chcela - vybehla von, ale nie pre svoju záchranu. Rozhodla sa pomôcť vážne zranenému Bryanovi.
Salma sa oslávenca pokúsila zastaviť alebo aspoň varovať, no nestihla tak urobiť. Bežal ako posadnutý. A oľutoval to. Teraz nastala jej chvíľa. Bryan spravil obrovskú chybu - útočil bez rozmyslu. No Sal mala lepší plán. Všimla si, že to podivné brnenie tvorené svetlom po údere Bryana na moment zablikalo. Dva riadne údery, a bol na zemi. Bleskurýchle pribehla k tomu chlapovi, päsťou mu kalkulovane uštedrila ranu do hlavy, svetlo sa zamihotalo a... Aaron druhý úder zablokoval zápästím a Salmu mečom bodol priamo do brucha.
"Smiešne." Zhodnotil Aaron tento zúfalý pokus a svoju pozornosť obrátil na mývala. Salma sa s hlbokým výdychom zvalila na zem a chytila sa za prudko krvácajúce brucho. Keď sklonila pohľad na zakrvavené ruky a šaty premočené krvou, z očí jej vyhŕkli slzy. Dofrasa... tak takto sa to skončí. Nedokázala ani zakričať.
Aaron následne dvakrát švihol mečom a vo vzduchu vyčaroval mohutný kríž. Ten mávnutím vrhol priamo na mývala. Sekundu pred zásahom sa náhle roztočil ako pílka a stal sa z neho akýsi svetelný kruh. Len tak tak sa zvieraťu podarilo uhnúť z cesty. Kríž preletel cez stenu a vyrezal do nej dokonalý otvor v tvare kruhu. Aaron sa otočil a prikročil ku Cass a Lamontovi.

________________________________________________
➤ Lamont

Lamontove slová prekvapili aj Ódina, Veľkého Kráľa samotného. Na tvári starého muža sa objavil podozrievavý pohľad. Nádej vystriedali obavy. Idylka pominula.
"Tak chcel si žiť. Rozumná obeta. Rozumná, ale potrebná." Odvetil zamyslene a obzrel sa na oblohu, kde lietali havrany. Hľadel najmä na Muninna. Je možné, že havrany nenasledovali jeho pokyny? Lamontovi mali dať možnosť získať moc - a teda aj múdrosť - za odvážnu obeť. Nie holý život. Vtedy sa odvaha pominula a existoval len pud sebazáchovy.
"Kiežby... kiežby som mal viac času na vysvetlenie. Pochopiť váhu toho čo žiadam nedokážeš. Nepriatelia sú blízko. Na každom kroku. Dokonca aj tu, s nami," pokračoval vo svojom potemnelom monológu, "a čoskoro ich stretneš vo svojom svete. Spoznáš ich podľa symbolu kríža a skazeného svetla." Tým mohol myslieť jedine kresťanov - koľko veľkých a mocných skupín sa na svete identifikovalo znakom kríža?
"Teraz ťa musím prebudiť, bojovník. Prines moju slávu na Zemi a Valhalla možno znova raz ožije. Možno sa stane tvojím domovom. A budeme hodovať a piť na veky vekov." Na tvári sa mu po prvý krát objavil slabý úsmev, no úsmev stále zaťažený úpornou temnotou. Potom zdvihol svoju kopiju, legendárny Gungnir, a hodil ju priamo do Lamonta. Gungnir poľahky vletel do jeho hrude a Lamonta znova premohla závratná bolesť. V tom sa však stalo niečo zlé. Niečo sa stať nemalo. Okolo Lamonta sa zhmotnilo niekoľko žiarivých bytostí s krídlami a tieto neznáme osoby schmatli kopiju. Začul zvuky boja, škriekanie jedného z havranov a vrčanie vlkov. A potom umrel.

Zobudil sa rovno pred barom, tam kde odpadol. Skláňala sa nad ním cudzia žena a ten magor s mečom to mal namierené rovno k nemu. Na zemi ležala a zomierala tá dievčina, ktorá mu vynadala na parkovisku. Karma? Zvláštne bolo, že bol celkom zdravý, no v hrudi stále cítil váhu tej kopije. No po zbrani nebolo ani stopy. Okrem toho mal silný dojem, že by dokázal dvihnúť horu a potom s ňou prebežať maratón. Bol to dobrý pocit.

________________________________________________
➤ Dwane

"Dwane, Dwane. Svoje meno by si nemal hovoriť len tak hocikomu. Hlavne nie mŕtvym, kamoško. Snáď nechceš prísť o dušu?" Zasmial sa muž schuti a poriadne si odpil z fľašky rumu. Reči o smrti a o kradnutí duší mu zrejme prišli náramne zábavné. A potom sa predstavil aj on.
"Baron, volaj ma Baron. Isto ti to niečo hovorí. Moje hobby sú dlhé prechádzky na pláži a smrť.... a... ach, áno, kopanie hrobov. To je vždy zábava." Pokrčil plecami ľahostajne a Dwaneovi znova ponúkol svoj rum. Ten bol rovnako bohovský ako cigara. Baron odrazu ustúpil o krok doľava a v tej chvíli priamo tam kde stál cez stenu preletel akýsi svetelný kríž.
"Táto párty ma začína nudiť," prehodnotil zamračene, hľadiac cez mohutnú dieru v stene, "preto ťa pozývam do môjho skromného baru." Baron mu nedal šancu odpovedať alebo protestovať. Za Dwaneom sa z ničoho nič objavila rakva, otvorila svoje náručie a loa mŕtvych ho nemilosrdne posotil dovnútra. Veko sa s rachotom zabuchlo a Dwane sa ocitol v temnote.

Keď sa rakva otvorila, Dwane už nebol vo vile, ale prepadol sa rovno do podsvetia, čo podporovalo jeho teóriu o predčasnej smrti. Ocitol sa v akomsi ošumelom a tmavom bare. Okolo stolov tu posedávali duše mŕtvych, ktoré hrali karty, pili alkohol, zhovárali sa alebo len tak spokojne odpočívali. Príchod Dwanea si nikto nevšimol. Baron pohodlne sedel pri bare, osvetlený jediným zdrojom svetla v tomto podniku. Akoby toho nebolo dosť, Dwane v ruke pocítil akýsi pohyb. To sa vlnila jeho palica. A potom sa premenila na hada. Had sa začal plaziť dlhou miestnosťou rovno za Baronom, ktorému vyliezol rovno do ruky.
"Vkusné." Pochválil palicu... alebo hada Baron a Dwaneovi pokynul aby si k nemu prisadol. "Vitaj v mojom svete. Nie je to nič moc, ale biznis je v poslednom čase... no, povedzme... mizerný. Cigara?" Otočil sa na Dwanea s úsmevom, pretože svoju prvú cigaru stratil vo vile. Tentoraz mu Baron ponúkal čosi celkom iné. Nebola to len obyčajná cigara. Nie, na tejto bolo niečo naozaj zvláštne.
"Moja vlastná značka. Lepšie nenájdeš, ver mi." Zazubil sa Baron veľavravne a natiahol ruku.

[dwane]

Už jsem ti říkal, že mám svojí zásadu ohledně pití. A já se fakt chtěl napít. Navíc, není to teď už jedno?
Odpověděl Dwane Baronovi na to, že by neměl jen tak někomu vykládat svoje jméno. Baron se k němu choval férově, nabídl mu rum výměnou za jméno, což byl pro Dwane dobrý obchod a tak ho přijal. Dwanovi jméno Baron něco říkalo, ale nedokázal si ještě vzpomenout na co. Najednou se ocitl v rakvi a později v nejhorším pajzlu, ve kterém kdy byl. Bylo tohle podsvětí? Tady měl strávit svůj posmrtný život? Rum, karty a cigára? Kdo by pak chtěl chodit do nebe? Dwane měl vždycky strach z předčasné smrti, ale nyní ucítil zvláštní úlevu. Bál se, že pak už bude jenom tma. Ale tohle vypadalo aji docela zajímavě.
Baron..
Zamumlal si pod vousy a následně sebou cukl, když se jeho hůl proměnila v hada a utekla mu k Baronovi. Až teď mu to všechno došlo. Už věděl o jakého Barona se jedná. Přeci jen vyrůstal na Haiti a zde byl furt velmi rozšířený jeho kult. Však i jeho babička mu o něm vyprávěla a dokonce se i jejich bývalý prezident nechal touto osobou inspirovat.
Baron Samedi..
Dostal ze sebe nakonec Dwane a prohlédl si ho odshora dolů. On byl ale nevěřící, tak proč se objevil zrovna tady? Můžou za to jeho prarodiče? Ano, stále žil v tom, že zemřel a jedná se o posmrtný život. Ani na chvíli neváhal a vyrazil ke stolu kde seděl Baron a přisedl si k němu.
Má to svoje..kouzlo..
Odpověděl Dwane a rozhlédl se ještě jednou po místnosti.
..a hlavně rum a cigarety. Nevěřil bych, že se budu po smrti stejně furt věnovat mým hlavním koníčkům..
Zkusil nakonec aji zavtipkovat Dwane a natáhl se pro cigaretu, kterou mu Baron nabídl. Neměl jí teď ovšem čím zapálit, takže buď marně čekal, nebo mu Baron opět pomohl a on spokojeně natáhl. Samozřejmě ještě kývl na důkaz díku, když cigaretu přijímal.

[aurora]

Moje oči sa zas raz upreli na anjela. Nevedela som tak úplne či to je precitnutie, alebo mi adrenalín zas raz začal pumpovať telom.. 
"Toto nie je sen hm? Ani halucinácia.." Zamrmlala som si, až príliš si uvedomujúc s akou jasnosťou som všetko videla. Mohlo to byť len chvíľkové osvietenie, precitnutie, ktoré na človeka príde nech už je v akomkoľvek podnapitom a zdrogovanom stave.. hlavne keď sa má stať niečo vážne. Napríklad keď telu hrozilo nebezpečie.. smrť. A ja som svoju smrť videla pred sebou. V podobe dvoch anjelov, ktorých existenciu som nevedela vysvetliť, no moja hlava sa to ani nepokúsila spraviť. Zhlboka som sa nadýchla, pripravená utiecť. Ušla by som? Asi nie.. no minimálne som to mala v pláne skúsiť.. no v tom? Tma. 

Najprv som si uvedomila, že v nej sedím. Bola .. nekonečná, dokonalá. Ako keby som sa nachádzala v naprostej ničote. Schovaná pred svetom a zároveň svet schovaný pred mojimi očami. Hrabla som pred sebou rukou, ktorú som nemohla vidieť. No.. ako keby som tú tmu pocítila na končekoch mojich prstov. A následne som započula hlas. Bol všade.. a zároveň nikde. Rezonoval a zároveň šepkal. Znel ako smiech dievčaťa, ktoré si v noci vypilo viac než malo.. znel ako zármutok vdovy, ktorá v noci plakala vo svojej už prázdnej posteli. Ako všetky starosti a slasti ktorými si človek mohol prejsť, ktoré prichádzali s odchodom posledných lúčov slnka. No ako som to len mohla vedieť? Popísať? Bolo to nemožné a na istý čas ma úplne ochromil. No len na krátky čas.
"Kto.. " šepla som.. no to bol zlý začiatok otázky.. ".. čo.." Skúsila som druhý krát, no zas som len zakrútila hlavou. Zatvorila som oči.. v podstate som nevidela žiaden rozdiel. A zas som ich raz otvorila, postavila som sa na nohy. Ak to teda šlo. Ani som si nebola istá či sedím, stojím.. alebo plávam. Či vôbec mám telo, alebo sa hýbem len svojimi "myšlienkami". Ak však mala byť tma mojim svetlom a mojim spojencom.. 

.. tak som sa do nej ponorila. Prijala ju. Nesnažila som sa ísť konkrétnym smerom. Nájsť najsvetlejší či najtmavší bod v tme. Jeden by mohol povedať, že som šla tade, kade ma vietor zavial.. za nosom, na základe nejakej mojej pohmútky, či nálady. Inštinktu.. Prestala som sa snažiť nad situáciou racionálne uvažovať. Možno aj pre to mi to teraz neprišlo ako úplný nonsens.

[takeshi]

Chtěl se odtud dostat co nejdál a zapomenout na to, že se cokoliv z toho kdy stalo. Bylo to ale vůbec možné, když hořel dům jeho nejlepšího kamaráda? Byla to přece jen Bryanova párty a měla být úžasná. Pravděpodobně se na to jen tak nezapomene. A když už jsme u Bryana, Takeshi se s ním málem srazil. Chtěl ho zastavit a říct mu, ať se tam nevrací, protože se tam dějí hrozné věci a mluví tam mývalové, jenže Bryan byl úplně mimo sebe. Nezastavil se ani na chvíli, aby se zeptal, jestli je Take v pořádku. Jako toho domu byla samozřejmě škoda, ale Takeshi moc dobře věděl, že Bryan má na účtu dost peněz, aby si mohl dovolit koupit další a pravděpodobně by si i potom žil jak ve vatičce.
Muselo v tom být něco jiného.
Přežití bylo důležité, ale stejně tak chtěl Takeshi, aby žili jeho blízcí. Nemohl Bryana nechat slepě naběhnout do toho podivného bordelu, a právě proto se rozběhl za ním.
Když doběhl zpátky do místnosti s barem, uviděl, jak Bryan skočil na podlustráka a dostal naloženo, jak zásobovací kamión. Takeshi skutečně neměl rád, když někdo ubližoval jeho kamarádům. Srdce mu bušilo o sto šest, zrychleně dýchal a cítil, jak se v něm probouzí hněv. Venku se znova začal zvedat vítr a na nebi se zablesklo.
Aby toho nebylo málo, tak ta ženská z obchodu na toho bojovníka taky naběhla a nechala si zarazit meč do břicha. Takeshi jí kromě několika prohozených slovíček vlastně vůbec neznal, ale bojovala s někým, kdo mohl za všechno, co se tu dělo. Vítr začal sílit. S někým, kdo ublížil Bryanovi. S blesky se najednou ozývalo hlasité hromobití. A podle Bryanových slov i Ashley. Takeshimu mezi prsty proletěl elektrický náboj.

Všechno to bylo skutečné. Raijin. Susanoo. Ten chlap s divným super mečem, se kterým vyčaroval kříž, co udělal díru do zdi. Chtěl je zabít. Takeshi uměl bojovat, ale to ještě neznamenalo, že je bojovník. Hlavně, jak by měl bojovat proti tomuto? Proč si ho vybral nějaký bůh? Vždyť se sám ani nedokázal pořádně postarat o sebe. Kromě své práce nedělal nic pořádně, všechno odkládal na později, k lidem se většinou nechoval hezky, pokud v tom něco nebylo pro něj. Chlastal, bral lehké drogy a měl sex s kýmkoliv, kdo se mu zalíbil. To neznělo jako recept na někoho, kdo by měl nést takovou zodpovědnost. Proč tu teď stál naproti někomu, kdo měl takovou moc?
Takeshi se nadechl a zavřel oči. "Susanoo no Mikoto." Nic z toho vůbec nedávalo smysl. Pravda však byla přímo před jeho očima. Sám jí už uznal. To že něčemu člověk nerozumí, neznamená, že to není skutečné. "Pomoz mi."

[cassandra]

CO TO SAKRA?!! TEN MÝVAL MLUVÍ!! To bylo šokující. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla, aby tenhle nový fakt, na který si bude muset zvyknout, mohla vstřebat a uklidnit se. Minimálně do doby, než se třeba náhodou probere zpátky v Uberu. Tohle všechno bylo tak šílené, že by víc smysl dávalo, kdyby to byl prostě jen sen...nebo spíš noční můra. Problém byl v tom, že se to všechno zdálo až moc reálné.

Každopádně se přesunula k odpadlému blonďákovi. Takhle z blízka to byl popravdě docela fešák. Ehm. Cassie ho prohlédla, aby zjistila jeho zdravotní stav. Nedýchal. A byl studený jako led. "...si na celú minútu bola studená ako mŕtvola. A prestala si dýchať." vzpomněla si na slova své sestry, když se probrala v autě po své nečekané návštěvě země mrtvých. Bylo možné, že se tomuhle mladíkovi stalo to samé? Probere se stejně jako ona nebo tu prostě jen ležel už moc dlouho? Snad se probere. Byla by ho škoda.

Mezitím se chlápek zpod lustru vyhrabal zpět na nohy. Po pádu takového lustru by měl mít minimálně něco zlomeného, jenže se zdálo, že je naprosto v pořádku. Alespoň fyzicky. Po psychické stránce se Cassie jevil jako magor. Což jen potvrdil, když prosklenou stěnou nedaleko místa, kde se právě Cassie nacházela, prohodil muže, který se ho snažil srazit k zemi jako se ve fotbale snaží obránci srazit každého, kdo má v ruce míč. Viděla Zoe, jak mu utíkala ven pomoct. No a pak ten chlápek dokázal svou psychózu znovu, když jen o pár sekund později probodl tu ženu, která se sem s nimi vrátila. Cassie si zakryla dlaněmi pusu, aby nevykřikla zděšením. 
Ten mýval měl pravdu. Nebily normální, že se sem vracely. Teď tu pravděpodobně všichni umřou. Přesně jak říkal ten utíkající asiat.
Ten chlápek si to vykračoval přímo k ní a ležícímu mladíkovi. A ten se v tu chvíli probral. Cassie na sobě ucítila jeho pohled. Pohlédla na něj a věnovala mu lehký úsměv. Měla pravdu. Opravdu se probral stejně jako ona. "Hello, handsome." pozdravila ho, než svůj pohled opět vrátila k muži, který kráčel jejich směrem, a její úsměv se tak opět vytratil, jak její výraz ve tváři opět zvážněl.
Netušila, zda si jde ten chlap pro ní nebo pro toho mladíka na zemi. Ale i tak se snažila ho sledovat a vyčkat na chvíli, kdy jí nebude věnovat pozornost, aby se mohla pokusit vytratit ze svého místa a dostat se ke krvácející ženě. Ta totiž podle té spousty krve, potřebovala co nejrychleji, pokud možno okamžitou, pomoc. S odvrácením jeho pozornosti by možná mohl pomoci ten asiat, co se rozhodl vrátit. Přeci jen ho praštil tyčí. 

Pokud se k ní nějak dostala, rozhlédla se po nějaké látce, kterou by mohla přitisknout k ráně. Jestliže nic nenašla, tak si prostě zkrátila své dlouhé šaty a použila to. "Nebojte. Bude to v pořádku." pokoušela se jí trochu uklidnit. Věděla, že nesmí upadnout do šoku. Zároveň s tím se pokoušela přesvědčit i samu sebe, že to bude v pořádku. Teď by se jí tu hodila pomoc Zoe, ta to s živými uměla lépe. Mrtví alespoň nekrvácely...a také na ní nezávisel jejich život, když už byli po smrti.
Doufala, že někdo zavolal záchranné složky. Avšak s tou opět sílící bouří venku si nebyla jistá.  A tak se pokoušela dělat, co bylo v jejích silách, aby ženu udržela naživu.

[salma]

Salmu pomaly, ale isto opúšťal život. Vždy si myslela, že smrť bude desivou skúsenosťou, no ona necítila žiadnu bolesť. Bolo to naozaj zvláštne, ten muž ju predsa načisto prebodol, dokonca snáď trafil viacero vitálnych orgánov. Tak prečo sa teraz nezvíjala na zemi a nekričala, a namiesto toho mala pocit ako každú noc vo svojej posteli, keď sa ponára do spánku? Možno to bola pravda. Smrť bola možno naozaj len spánkom. Spánkom, z ktorého sa nikdy neprebudí. Ale Sal si nepamätala kedy zaspávala s takým obrovským strachom. So slzami v očiach si spomenula na svojich súrodencov, ocka a dokonca aj mamu. Chcela toho toľko dokázať. A ona ich sklamala. Potom ju premohla silná únava. Chcela proste... spať. Postupne prestala vnímať čokoľvek sa okolo nej dialo. Zahmlene ešte videla ako sa jej snaží pomôcť tá žena z predsiene, dokonca ju ubezpečila, že bude v poriadku, ale Salma sa na odpoveď nezmohla. Naposledy vydýchla.

V tom sa však náhle začala dusiť a prepadla ju panika. Ležala v úplnej tme, vôbec nechápala čo sa deje. Ústa mala plné piesku, takže nemohla ani kričať a rovnako sa nemohla hýbať, takže bez rozmyslu začala okolo seba kopať, mávať rukami, trepať a vrtieť celým telom ako zmyslov zbavená. Neprestala kým sa nenadýchla čerstvého vzduchu a neuvidela prvé znaky denného svetla. To ju aspoň trocha upokojilo, no aby sa celkom zbavila toho strašného pocitu klaustrofóbie, musela sa spod zeme vyhrabať úplne. Prečo bola vôbec zahrabaná v piesku? A kde to bola? Nebo? Peklo? Podsvetie? Očistec? Nebodaj egyptské aaru?
Sal si posmrtný život teda predstavovala inak. Sedela v akejsi prekrásnej zelenej oáze uprostred nekonečnej púšte. Kam len dovidela, tam siahali duny a vlnité piesky. Bola tam sama. Na oblohe žiarilo prudké a agresívne slnko, presne také, aké si pamätala zo svojho domova. Naozaj sa mohlo jednať o aaru, egyptskú verziu neba. Z úst vypľula všetok piesok a oprášila si celkom zničené a potrhané šaty. Tie sa z nej skoro zosunuli a odhalili ju v Evinom rúchu. Po udalostiach dnešku sa ani nedivila. Párty, ten sympaťák Dwane, rozruch pri bare... a meč v bruchu. Skoro nič z toho nedávalo zmysel. Áno, pila s ním ten rum, ale úprimne, ktorý rum vás prinútil halucinovať o akejsi posmrtnej púšti? Musel to byť sen. Alebo nočná mora.

Keď sa prinútila pozrieť na svoje brucho, realita sa vrátila v plnej sile. Piesok okolo nej bol sfarbený do červena a zo zívajúcej rany sa znova vyvalil prúd krvi. Sal zhlboka prehltla a pokúsila sa vstať, no zbytočne. Nemala dosť síl. Doriti. Ako mohla umierať po druhý krát? A prečo odrazu začula revanie levov? Pohľad znova obrátila na oázu, ktorá bola teraz zaplnená desiatkami mohutných šeliem. Videla levy, leopardy, šakalov... a znova ju prepadol strach. Tie zvieratá nevyzerali priateľsky. Chceli ju roztrhať. Cerili na ňu tesáky, vrčali a ona sa na nič nezmohla. Kam by utiekla? Do tých bezbrehých pieskov? A v takomto stave?
"Vidím, že si stretla moje deti, smrteľníčka..." Prehovoril hrubý, monštruózny, ale zároveň elegantný ženský hlas. Z davu levov sa postavila... osoba. Salma ju vlastne nedokázala identifikovať. Celé telo tejto bytosti bolo ľudské okrem hlavy, ktorá boli levia. Jej vlasy boli bujnou hrivou, v očiach jej žiarila krvilačnosť a na Sal cerila diabolské tesáky. Teraz sa už nemusela báť levov a psov. Teraz sa mohla báť tohto mutanta, ktorý akoby vyskočil rovno z egyptských mýtov. "Slabá, drobná smrteľníčka." Uchechtla sa levia žena, prikročila k Salme a na jej brucho pritlačila bosú nohu. Sal vykríkla od neuveriteľnej bolesti a z úst sa jej vydral malý gejzír krvi. Boli to hrozivé muky. Skoro sa odpotácala rovno do bezvedomia.
"Ak sa mám priznať, čakala som od teba viac. Len tak mu nabehneš do meča, hlupaňa. Celý život sa mlátiš, biješ, myslíš si, že si v tom dobrá, a potom ťa niekto odrovná v priebehu sekundy. Hanebné, nemyslíš? Aký je to pocit? To zlyhanie. Bolí to? Na tele aj na duši?" Pokračovala v krutých slovách žena a znova ju kopla do boku. Salma nemala sily brániť sa. Namiesto bolesti a strachu ju premkol hnev. Chcela tú ženu schmatnúť a... a zmlátiť ju. Do krvi.
"Páľ do riti, ty všivavá levia huba..." Prehodila Sal pomedzi zuby nenávistne a svoje slová rýchlo oľutovala - žena ju jednou rukou prudko schmatla pod krk, dvihla do vzduchu a Sal začala lapať po dychu. Najprv sa chytila za krk a potom oboma rukami zúfalo udierala do ženy, ale jej sila bola nekonečná. Toľko svalov nevidela ešte na nikom!
"Sekh, myslím, že stačilo." Ozval sa ďalší neznámy hlas. Pochádzal od muža, ktorý sa opieral o jednu z paliem a... samozrejme nešlo o bežného človeka. Tento nebol levom, jeho zvláštnu psia hlava pripomínala šakala a líšku zároveň. No zachránil Salmu, pretože "Sekh" ju hodila naspäť na zem.
"Hah, práve ty aby si mi udával limity... to je čistá irónia, milý Set."

________________________________________________
➤ Lamont, Takeshi, Cassandra

Tá žena so zakrvaveným bruchom umrela rovno v rukách Cassandry. Zatvorila oči, vydýchla a viac jej nebolo. Ďalšia obeť tohto dlhovlasého šialenca. Na zarmútok ale nemala čas. Vila sa opäť ponorila do chaosu. Hostia, ktorí len pred chvíľou vybehli von do búrky, sa teraz vrátili do domu. V panike sa rozbehli do rôznych miestností a kričali čosi o bielych okrídlených bytostiach a ozbrojených mužoch na dvore. To znamenalo, že nebolo úniku. Dom sa vám stal pascou, smrteľným väzením.

Takeshiho pochyby boli opodstatnené. No musel existovať dôvod prečo si ho vybrali práve dvaja búrkoví kami, Raijin a Susanoo. Dokonca oňho bojovali! Získal priazeň nie jedného, ale rovno dvoch bohov. Obaja v ňom niečo videli. Niečo čo sám ešte nedokázal vidieť.
Aaron popravde nečakal, že sa ten avatar vráti. Dúfal, že sa oň vonku postarajú cherubovia. Teraz mu musel venovať plnú pozornosť. Aj čerstvo znovuzrodení kacíri dokázali byť občas nebezpeční. Všimol si silnejúcu búrku a vediac, že tieto hromy nie sú pričinením anjelov alebo rytierov rádu, získal istotu, že aziatovi svoju silu daroval jeden z búrkových bohov. Javil sa ako japonec, čo mohlo signifikovať niekoľko bytostí, no svoju voľbu napokon zúžil na dvoch - Raijina a Susanoo.
Napokon sa zdalo, že Susanoo svojho bojovníka vypočul, lebo do Aarona odrazu vletel blesk, ktorý sa spustil z oblohy a zatočil cez rozbitú stenu priamo do domu. Všetky svetlá vo vile zaiskrili a potom pominuli. Miestnosťou sa rozľahol silný smrad spáleniny. Aaronova mocná svätožiara zablikala, dokonca sa z neho parilo, no ten blesk ustál bez zranenia. Stál so zdvihnutým mečom a zhlboka dýchal. Malá nepríjemnosť.

Mýval sa však v rovnakej chvíli rozhodol využiť rovnaký trik ako Salma. Vo vzduchu sa roztočil ako malá vrtuľa helikoptéry a plnou silou vletel do Aarona. Templár preletel von oknom, rovnako ako Bryan. Jeho meč spadol na zem, no nezostal tam - jednoducho zmizol. Aaron vonku na trávniku spravil ladný kotrmelec a potom pokľakol. Namiesto meča sa mu tentoraz v rukách objavila žiarivá reťaz. Začal s ňou točiť ako kovboj so svojím lanom a potom ju vrhol priamo po Takeshim, v snahe spútať ho a zastaviť ďalšie blesky. Reťaz doň letela ako riadená strela.
"Chytaj!" Zakričal mýval a Takeshimu hodil do rúk drobnú ornamentálnu dýku. Nebol to meč, ale nič lepšieho po ruke nemal.

________________________________________________
➤ Dwane

"Čas letí keď ho zapíjaš rumom. Dokonca aj vo večnej krajine mŕtvych," poukázal rukou na duše posedávajúce v bare, "a niežeby sa mali kam ponáhľať... ale to nekonečno musia nejako zabiť. Relax, cigaretka, všetci sa tu máme fajn. Občas si nájdeš nejakú kosť, zabavíš sa, hodíme nejakú párty, živú hudbu, no neznie to dokonale?" Pousmial sa ako pochybný díler, ktorý sa mu snažil predať dovolenku v raji. Mnohí sa obávali, že podsvetie je miesto utrpenia a zla, no aspoň táto časť sa zdala pokojná a vlastne celkom príjemná. Ako sa občas hovorilo, nebo bolo jednoducho nudnejšie. Tieto duše sa donekonečna spíjali pod stôl a vôbec sa nemuseli obávať zlyhania svojej pečene, rovnako ako sa agresívni fajčiari nemuseli obávať o svoje pľúca a tí čo preferovali nezáväzný sex mohli celkom kašľať na pohlavné choroby.

Baron znova luskol prstami a tenká cigara v Dwaneových prstoch vzplanula.
"Lepšie ako moje cigary tu nenájdeš. Tieto balím a orezávam sám. Samozrejme je to len tripa, celé tabakové listy... ale musím ťa varovať," vysvetľoval Baron pôvod tejto dokonalej cigary, ktorá by sa dala nazvať umením, "je to domáca výroba."
Jeho slová sa dali pochopiť rôznym spôsobom, ale zrejme mal na mysli fakt, že tabak na jeho cigary pochádzal z podsvetia. A vskutku bola dokonalá. Niečo také Dwane ešte nikdy nefajčil. Cigara mala mierne trpkú až ostrú, ale výbornú príchuť. No keď Dwane vydýchol dym, ten sa náhle začal formovať do akéhosi zvláštneho tvaru. Potom sa z neho stali dve dymové ruky, ktoré sa vrhli na Dwanea. Nehmotné a zároveň hmotné ruky ho schmatli za krk a začali škrtiť. Baron sa uchechtol a dym rukou odohnal. Dwane sa znova mohol nadýchnuť.

"Občas sa v nich zabývajú nasrané duše." Poznamenal Baron akoby išlo o celkom bežnú záležitosť a potľapkal svojho spoločníka po ramene. Kým Dwane nabral dych, Baron z kabátu vytiahol hodinky na retiazke a pri pohľade na čas pokrútil hlavou.
"Toľko hodín? Zas ma bude moja naháňať... ešte stále nerozchodila tú šľapku čo som minule pobral na Kube. Kamoško, nikdy sa nechyť do tej pavučiny, zabije ťa to. A neutečieš tomu ani po smrti, ženy si ťa skôr či neskôr nájdu aj v podsvetí." Prehovoril s povzdychom a hodinky odložil naspäť do čierneho kabátu.
"Posledná vec. Prípitok na rozlúčku." Usmial sa náhle Baron zoširoka a zamávaním ruky k sebe zavolal priehľadnú barmanku. Toto chúďa pracovalo za barom aj po smrti. Ale mať Samediho za šéfa nemohlo byť tak zlé.
"Namixuj nám dva Mamine špeciály, Stéphanie. Extra silný pre môjho priateľa." Bol to ďalší drink, ktorého materiály pravdepodobne pochádzali z podsvetia. "Ver mi, za tento drink stojí aj umrieť."
Sympatická Stéphanie sa obratne pustila do prípravy koktejlu. Do pohárov okrem zlatistého rumu pridala aj kus prehnitého prsta zo zombie a oko nejakého zvieraťa. Začalo to vyzerať veľmi zaujímavo. Po chvíľke mixovania pred vás predsunula dva vysoké poháre. Baron jeden z nich vzal a ponúkol ho Dwaneovi na prípitok.

________________________________________________
➤ Aurora

Aurora musela na tomto mieste zabudnúť na všetky zásady a pravidlá reality. Kdekoľvek sa teraz nachádzala, nebolo to na Zemi. Možno ani vo vesmíre. Plávala pôvodnou ničotou, ktorá nepoznala formu, účel, pretože formu tejto temnote ešte nikto nedaroval. Ľudia mali vo zvyku prirodzene hľadať vzorce, v prírode i vo svojom živote. Ale tu neexistovalo žiadne logické usporiadanie. Len náhodná a neforemná masa nekonečnej čierňavy. Mala dojem, že plávala minútu alebo snáď niekoľko hodín, ba dokonca to mohol byť aj mesiac alebo celý rok. Prešla len zopár stôp? Alebo preletela na druhú stranu galaxie? Žiadnu z týchto otázok nedokázala zodpovedať. Až napokon sa na ďalekom obzore čosi objavilo. Najprv len náznak, potom tvar. Kruh. Forma. Svetlo. Biele svetlo. Cieľ. Varovanie ako maják pre lode. A svetlý kruh sa neustále približoval...

Bol to mesiac. Mesiac sediaci na tmavej oblohe, osvetľujúc čierny svet. Temnota ustúpila a Aurora konečne pristála na nohách. Priestor a čas znova začali dávať zmysel. No kam len dovidela, tam sa tiahla ničota. Existovala tu len jedna vec - mohutné teleso na oblohe. Okrúhly mesiac na oblohe sa stále zväčšoval a zväčšoval, až mala Aurora dojem, že jej pristane rovno na tvári. Oslnivý mesiac náhle zaberal celé jej zorné pole. Bolo to len zdanie, alebo ten mesiac skutočne žil, dýchal a pulzoval divokou nespútanou energiou?
Pred Aurorou znenazdajky z tmavej zeme vyrástli dvaja anjeli. Boli to oni, tí, ktorí sa ju pokúsili zabiť. No teraz nepredstavovali nebezpečie. Mali zatvorené oči, vôbec sa nehýbali. Obaja tvrdo spali a boli uväznení v akomsi tmavom väzení.
"Tieto bytosti pokúsili o tvoj život. Sú to anjeli. Bojovníci Elohima a Ježiša Nazaretského. Moji... a teraz aj tvoji nepriatelia." Ozval sa znova ten hlas, ktorý nebolo možné zaradiť do akejkoľvek logickej kategórie, ale pre ľudské zmysly sa najväčšmi podobal na hlas ženský. Mohol k nej prehovárať ten mesiac?
"Ich mená sú Vakiel a Janaphon. Obaja od narodenia až do smrti predurčení na jeden údel, službu pre jediného pána. Preto sú našimi nepriateľmi. Je pochopiteľné ak k nim teraz pociťuješ zášť. Ale prezraď mi - ak Vakiel a Janaphon nikdy nemali privilégium slobodnej voľby, je možné ich považovať za zlo? Myslíš, že si zaslúžia smrť?" Znela otázka hlasu, ktorý vychádzal z ničoho a zároveň odvšadiaľ.

[aurora]

Hýbala som sa vôbec? Nie že by som niekedy skúšala ťažké drogy.. ale takto nejak som si predstavovala dobrý trip. A nie, tieto myšlienky mi momentálne v hlave naozaj nechodili.. na nich príde rada neskôr. 
Nechala som sa unášať tmou a temnotou, až kým som v diaľke naozaj neuvidela svetlo. Stratil som pojem o čase a tak som si vôbec nebola istá, či to trvalo len veľmi krátku chvíľu, alebo hneď niekoľko večností. 
Svetlo sa stále zväčšovalo a zväčšovalo, až som rozoznala obrysy ako mesiac, a tento mesiac sa stále viac a viac približoval. Moje nohy sa dotkli tmavej zeme a ja som ostala stáť.. a on bol stále bližšie. 
No tento mesiac nebol len telesom, bola to bytosť, žijúca.. pulzujúca. Bol to ten mesiac, ktorý sa mi prihováral? Bola som obarená. Rozšírené zorničky a brada dobre že nie na zemi. Nedívala som sa naň zo strachom, skôr s nemým úžasom. A po tom som nevidela nič iné, len oslnivé svetlo mesiaca ktorý zaberal celé moje zorné pole, a dvoch anjelov, ktorý pomaly vyšli zo zeme. Teda.. nie nevyšli, boli vytiahnutý? Spali. Sotva sa hýbali. Ich hrude boli pokojné, vyzerali až mierumilovne. A ďalšie slová od neznámej osoby, ktorú by som si vedela typnúť tak maximálne na dievča.. alebo ženu, alebo zas dievča. Záležalo, ktorá tónina mi v uchu doznela ako posledná.
"Na svete nie je dobro a zlo, len rozdielny pohľad na vec." Povedala som, snažiac sa zaškúliť k mesiacu, no len som privrela oči a pozrela sa späť k anjelom.
"Z mojej strany pohľadu? Zaslúžia... nenastavím si krk len pre to, že niekto nemal na výber a bol stvorený ako niekoho nástroj. Nie som tak.. milá a sebaobetovavá." Moje vlastné slová by ma inokedy prekvapili, no keby že to zas raz rozoberem do mojej profesijnej roviny, nebolo to vôbec prekvapujúce. Jednoducho som k anjelom necítila empatiu. Mali ľudské črty, no nevidela som v nich ľudí. V mojich očiach boli len niekým, kto ma chcel zabiť. či už bezdôvodne, alebo za nejakým hlbším významom či cieľom. Na tom mi nezáležalo. Bol to môj život nie?

[lamont]

Žít nebo umrznout na neznámém místě? Volba byla v tu dobu jasná. I když se jednalo o prostý pud sebezáchovy. Nemělo to nic co do činění s hrdostí, pýchou, hero komplexem nebo nějakou podobnou nepotřebnou emocí. Mráz ho ubíjel a on si měl vybrat. A tak si vybral možnost, která ho přinesla k Ódinovi.
Bytost, bůh, který měl vědět všechno, mu ale nic nevysvětlil. Nedostal žádnou odpověď která by mu vysvětlila, proč tam je a co je jeho úkolem. A nebo jestli to byl všechno sen nebo skutečně umřel. Neřekl mu prostě zhola nic. "Líbí se mi ta možnost "možná"," pravil na ten výčet, čeho všeho by měl Lamont dosáhnout. Bylo mu jasné, že mu Ódin nevěří, ale zároveň asi neměl nikoho jiného, kdo by se o tuhle pozici hlásil. Vlastně Lamont do toho všeho spadl dost random, ne? Že?
Šedovous se nakonec stařecky a lišácky usmál a probodl ho. On ho probodl. A Lamont to cítil víc než ten mráz předtím. Bolest byla zcela jiná. Nestihl ale ani vykřiknout, neboť ztratil vědomí skoro okamžitě z toho návalu bolesti. Všiml si ale světla. Bytostí s křídly. A poslední co si pamatoval, tak bylo vrčení vlků a krákání havranů. Tma.

Probral se, trochu opocený a hned vedle dvou krásných slečen. Jedna se na něj usmála a i slušně pozdravila, ale druhá místo toho spadla na zem a krvácela z břicha. Co se to ksakru stalo?! "Vezmi ji a utečte!" zareagoval okamžitě na situaci kolem sebe a poručil Cass, aby se odtamtud dostaly. Lamont totiž měl více věcí na práci. A ta práce se jmenovala, to ještě nevěděl, Aaron. Pamatoval si ho jako toho pošinutého rádoby doktora, ale teď tu stál jako jeden z jezdců apokalypsy. Obklopen plameny a vypadajíc, že zřejmě udělá to samé jako udělal Sal Lamontovi. Chopil se tedy první věci, co měl po ruce. Flašku vína. Lepší než nic, no. Když už se Lamont odhodlal, že to tedy po něm mrskne a něco s tím vymyslí, tak ho najednou oslepil bílý záblesk. Na chvíli přišel i o sluch, protože byl poměrně blízko dopadu toho blesku. Flaška mu vypadla z rukou.
Nestihl nic udělat. Prostě tam stál a připraven... udělat něco. Cítil se ale moc dobře. Nic ho nebolelo. Ale cítil nesmírný tlak na hrudi. Na místě, kam ho bodl Ódin. Že by to nebyl sen? A tady ten týpek s hořící vilou mu to jenom potvrzovali. Lamont moc nepřemýšlel nad věcmi, když nemusel. A protože sám dělal různé triky ve svých show, tak poznal, když něco bylo předpřipravené a mělo to jenom působit "na oko". Ale tohle bylo reálné.
Všechno se tedy semlelo moc rychle, než by stihl cokoliv udělat. Nějaký potkan to vrazil do Aarona a vyhodil ho oknem na zahradu. "Jsi v pořádku?" otočil se na Cass a snažil se vymyslet, co by měl dělat. Jestliže ten overleveled týpek už nebyl blízko nich, tak měli šanci na útěk. Ale tlak na jeho hrudi byl stále. Pulzoval. Bylo to snad z toho šoku? Podíval se na Sal a na krev kolem ní. "Musíme odtud," ohlásil a opatrně vzal Sal do své náruče. I když byla možná mrtvá, nezasloužila si, aby uhořela v plamenech.