Útočisko duší nechcených a prenasledovaných

[salma]
+
________________________________________________
➤ Cassandra, Lamont, Dwane

Na počudovanie celej skupiny, váš sprievodca Huginn nezastavil pri nejakej budove, ani nehľadal žiadnu konkrétnu ulicu - práve naopak, jeho pohľad smeroval nadol. Áno, jeho plánom bolo vojsť na jedno z najhorších miest, ktoré ste si dokázali predstaviť - do kanálov New Yorku. Rozhodne sa jednalo o zaujímavú taktiku; predsa len, utekali ste pred templármi, a nejeden pochyboval, že vás budú hľadať práve tam. Ale stoky prechovávali mnohé tajomstvá, a viaceré z nich viedli k nebezpečiu, a nie, nepatril k nemu len prenikavý a všadeprítomný smrad. Chvíľku ste sa zakrádali uličkami Manhattanu a podľa slov havrana ste sa mali nejakým zázračným spôsobom dostať až do Brooklynu. V rozumnom čase by to bolo možné s metrom, no Huginn zhodnotil, že podzemka sa bude hemžiť templárskymi posluhovačmi. A tak vám zostávalo len kráčať aj napriek tomu, že nikto z vás nebol v najlepšom stave. Zo a Cass sa stále spamätávali zo šoku, Lamont sa musel prebojovať hordou ozbrojencov, a Salma schytala niekoľko rán, ktoré by ju za normálnych okolností usmrtili.
Netrvalo dlho a Huginn našiel vhodný vstup do kanálov. Ulice boli jednoducho príliš riskantné. Havran vás uistil, že pozná podzemné cesty a spojnice, vedúce naprieč celým mestom, čo znamenalo, že v stokách strávite aspoň niekoľko hodín. Malo to svoje výhody, prinajmenšom vám nehrozila smrť na každom rohu.

Dwane musel podstúpiť rovnaké útrapy ako jeho traja kolegovia, o tom niet pochýb. Cesta z centra Queens do Brooklynu nebola o nič kratšia než tá z Manhattanu. Azeban pre istotu vošiel do prvého kanálového otvoru, ktorý sa mu podarilo po vašom odchode zo záložne nájsť. Na stretnutie s templármi či policajtmi sa dnes už nemal, to v žiadnom prípade. Radšej sa budete predierať špinavými a smradľavými stokami predsa, no nie? V kanáloch vás istotne čakalo niekoľko hodín pomalej a nudnej cesty. Azeban svojho spoločníka varoval pred "domácimi," no nikdy neupresnil o koho sa jedná. Možno mal na mysli bezdomovcov, ale vskutku, aký magický mýval sa obával zopár hladných žobrákov? V každom prípade, Dwanea ubezpečil, že cestu pozná perfektne; spoľahlivé cestičky vedúce cez podzemie mu boli verne známe, pretože v ňom prakticky býval. Niekoľkokrát ste prešli okolo tunelov metra, no mýval ho ako možnosť dopravy kategoricky vylúčil - z celkom očividných dôvodov.


Po približne troch hodinách trýznivej cesty tmavými, hnusnými stokami, ste konečne dorazili do svojho cieľa. Teda, nikto nevedel kde sa presne nachádzate, mohli ste to len odhadovať, no Huginn aj Azeban si boli istí, že stojíte kdesi v srdci starého známeho Brooklynu. Dvojica Azeban a Dwane na dohodnuté miesto dorazili skorej, no nebolo sa čomu diviť; avatar Barona Samediho sa predsa nestal zajatcom v rukách náboženských fanatikov, a okrem drobnej potýčky s agentom FBI a neskôr s policajnou helikoptérou sa zatiaľ úspešne a efektívne vyhýbal každému dnešnému problému.
Na štvoricu zajatcov po dlhej ceste doľahla nečakaná únava - boli ste síce nasýtení silou bohov, ale ak si to dáme dokopy, dnes každý jeden z vás prežil obrovský šok a potenciálne radikálnu deštrukciu svojho svetonázoru a vlastnej identity, náhlu ukrutnú smrť, boj s ozbrojenou a vplyvnou organizáciou, brutálne mučenie, stretnutie s démonom, ďalší boj na život a na smrť, útek cez kanále, a to všetko bez riadneho odpočinku. Také niečo sa podpísalo aj na najsilnejšom charaktere.

Napokon ste vošli do mohutnej podzemnej siene, ktorá kedysi mohla slúžiť ako vodná nádrž, no už dávno nefungovala. Po stenách sa plazili zhrdzavené potrubia a okolo hlbokej čiernej vody v strede sa ťahali visuté cestičky, obtiahnuté starými a labilnými plotmi. Nádrž dramaticky osvetľoval jediný lúč denného svetla, ktorý do podzemia vchádzal dierou v strope.
Salma si na vzdialenej strane nádrže všimla dve osoby. Teda, skôr jednu a pol. Snáď boli na vašej strane - mali ste tu niekoho predsa stretnúť. Huginn vedel presne o koho sa jedná a bez váhania sa k nim rozletel ponad hladinu vody, z ktorej Sal poriadne striaslo. Tá nádrž musela byť hlboká aspoň zo desať metrov; nedokázala dovidieť na dno. No, istotne tam nechcela spadnúť. A vŕzganie prastarého železného mostíka pod vašimi nohami rozhodne nepomáhalo.
Havran sa čoskoro vrátil aj s duom, a v tom si Sal uvedomila, že ten muž je Dwane. Sama tomu nerozumela, ale bez váhania mu vykročila naproti a vrúcne ho objala. Na párty ste prehodili zopár slov, no... rada ho videla. To bolo všetko.
"Som rada, že žiješ." Prehodila s úsmevom a potom sa ospravedlňujúco stiahla, možno to predsa len prehnala. Však ste sa prakticky nepoznali.
"To je barboi! A grécke drachmy! Oh, a levíča!" Kričal Azeban hurónsky, až sa jeho hlas ozýval nádržou, pričom drzo ukazoval na každého jedného z vás. Nedalo sa mu vyčítať, že sa z príchodu avatarov netešil. "Kde ste trčali, dofrasa? Skoro sme tu s mojím chlapcom vystáli dieru."
"Títo avatarovia prežili ťažké skúšky, a sčasti aj kvôli tvojmu zlyhaniu, Azeban." Odvetil Huginn prísne a mývalovi venoval zamračený pohľad. Azeban sa ohradil dvihnutými rukami.
"Dobre, dobre, takže ty takto, vranko... rozumiem. Zabudnime na to. Ach, ja som sa vám ľudia stále nepredstavil! Volajte ma Aze. Vcelku Azeban. Ale Aze je fajn, neurazím sa. A vitajte v mojom... ehm, skromnom domove!" Roztiahol mýval náručie a slávnostne ukázal na steny nádrže. "Nie tak celkom, toto je len vchod... on to vlastne ani nie je vchod, ten je... ukrytý. A tiež to nie je len môj domov..." Doplnil Aze v rozpakoch a v trápnej situácii sa odmlčal. Dávalo však zmysel, že svätyňa nepriateľov Elohima je dobre zamaskovaná, najmä uprostred mesta, ktoré prakticky držali pod svojou kontrolou.
"Dúfal som, že nás tu bude viac. V dohode dominovali viacerí Nesmrteľní. Raijin, Huehuecóyotl, Nyx..." Prehodil zamyslene Huginn, rozhliadajúc sa navôkol. Po avataroch týchto bohov však nebolo ani stopy. Bohvie kde sa zdržali - ak sem mali vôbec nasmerované.

[dwane]

Dwane ani pomalu nevěřil, že se dokážou dostat takhle daleko. Mýval se následně rozhodl pokračovat cestou ve stokách a kanálech města. Což bylo dost nechutný, ale na druhou stranu to Dwane chápal. Šli několik hodin a protože Azeban i Dwane byli docela společenský lidi, tak si sem tam něco mezi sebou prohodili. Prázdné ticho Dwane vyplňoval cigaretami. Dwane moc nevěděl, co si má představit pod pojmem místní. Byli v kanálech, takže bylo hodně variant. Mohlo se jednat o bezdomovce, krokodýli a nebo čtveřice želváků s krysákem. Po dnečním dnu Dwane nevěděl co je realita a co jen výmysl. Nakonec došli do větší síně. Azeban si to představoval asi jako když Společenstvo prstenu objevilo Morii, ale pro Dwane to furt byla stejná díra, jen trošku větší. A tak tam tak postávali a čekali zřejmě na ostatní. Dwane byl docela zvědavej kdo se objeví, doufal, že nějaká kočka. Po delší době čekání se na druhé straně síně objevilo pár osob. Dwane znejistil, nemohl si být jistý, jestli se jedná o jejich společníky, místní a nebo je objevili posluhovači kříže. No, brzy k nim doletěl mluvící havran, takže se očividně jednalo o jejich společníky. A jedna společnice Dwane moc potěšila.
Sal..
Dostal ze sebe Dwane s úsměvem když spatřil jeho starou známou z párty, o které si myslel, že jí už nikdy neuvidí. Objetí mu přišlo naprosto v pohodě.
..říkal jsem ti, že nejsi jen tak někdo..
Dostal ze sebe ještě Dwane, když se ho Sal už pouštěla. Následně ještě lišácky mrknul. Poté sjel pohledem všechny ostatní. Jednu holčinu absolutně neznal, ale blonďatý týpek byl barman z párty. To si nemohli bohové vybrat někoho škaredějšího? Na druhou stranu, mít v partě barmana nebylo nikdy na škodu!
Dwane..
Dostal ze sebe s úsměvem a podal ruku barmanovi. Následně se podíval na jejich další dvě společnice. Dwane je na párty neviděl, což bylo divný, protože to byly fakt kočky. Ta jedna mu z nějakého důvodu přišla povědomá, ale možná to byla jen náhoda. No a i když by ruku měla nabízet prvně slečna, Dwane se s tím nesral a prostě podal ruku i jim. Následně si zapálil cigaretu a čekal na další instrukce.

[lamont]

Skok z okna z několikátého patra budovy uprostřed hlučného Manhattanu se rozhodně zapíše mezi jeho jedinečné zážitky, u kterých nevěděl, zdali by se měl cítit jako borec nebo začít nosit pleny, když si na to vzpomene. Lamont byl už docela dost smířený se svým koncem, když padali jako šutr k zemi, ale Huginn prokázal, že je pyšným a zdatným havranem, takže místo dvou krvavých fleků na chodníku, tam stál Lamont v celku a havran, který letěl hledat zbytek. Netrvalo to nijak dlouho a všichni se sešli. Sal vypadala dost pochroumaně, ale žila, to bylo hlavní. Cass a její sestra se úspěšně skryly, takže se mohli všichni konečně přesunout do nějakého úkrytu, dokud se pěšáci Boha stále vzpamatovávali. Zřejmě neočekávali, že novorození avataři budou moct něco dokázat proti několik setleté organizaci. Lamont si nedovedl přesně představit, jak mohla skrýš utlačovaných bohů vypadat, ale z jeho vzpomínky na Valhallu neočekával žádný zlatavý palác s ohromnými mramorovými sochami a nekonečnými vodopády propadající se do oceánu obklopeného stříbrným tělem Světového hada. Ale když začali lézt do kanálu, ohrnul se mu nos, no, rád by se za něj chytil, aby ty sračky necítil, ale jednou rukou si musel přidržovat ránu na levém rameni, neboť byla stále dost cítit. Co si budeme, bodnutí kopím nikdy nebylo a nebude bezbolestná záležitost.
Během cesty Lamont nic neříkal a dával jednu nohu za druhou. Vedl je Huginn a byl jediným, kdo znal cestu do jejich úkrytu. Navíc konečně dostali menší pauzu na to to všechno nějak zpracovat. Během jedné noci se toho stalo až moc. Pro člověka minimálně. Zajímalo by ho, jestli se někdy budou moct vrátit ke svým životům. Možná někde na farmě, daleko od dění ve světe. Možná. Možná ne. Nedovedl si stále představit jak velká byla ta organizace, co je unesla. Ale jestliže každý věřící patřil mezi ně, tak zřejmě šli proti samotnému řádu světa. A ten je asi nenechá jen tak si někde pěstovat mrkvičky. A jestliže by je nechali, tak jejich bohové by jim asi neodpustili. Neumřeli ale? Co tedy mohou ztratit? Klid v duši zněl až moc slastně. Sice tedy Lamonta napadalo během tiché chvíle dost věcí, ale zároveň se stále ohlížel, jestli je někdo nesleduje. Templáři mohli být všude. A jestliže je nedovedl chytit Nicholas, zřejmě pošlou někoho strašnějšího, silnějšího. Vlastně to bylo celkem ironické, ne? Pro Nicholase byli odpadem. Ničím víc než nechutným švábem. A teď se plazili někde ve stokách. Jako ten šváb.

Došli poměrně do prostorné místnosti, ale co dávalo do své velikosti, tak ztrácela na své vznešenosti. Kovové potrubí, trosky po zábradlí a splašky z celého New Yorku. Zřejmě to bylo dobrým úkrytem, neboť by se o tomto místě dalo říct, že je nekřesťanské. A uprostřed (ne)velkolepé síně na ně někdo čekal. Ten mýval z té oslavy a Dwane, kterého ještě neznal. Bylo ale dobré vidět konečně někoho dalšího, kdo je nechtěl zabít, neboť se stali tím čím se stali zcela nedobrovolně. Došli až k nim a Sal se hned na Dwane zavěsila. Asi se znali? Z té párty? Nebo tam přišli společně? Moc to Lamonta nezajímalo, ale bylo to překvapující. Lamont rozhodně neměl náladu na nějaké objímání. Dozvěděli se jméno Mývala. Azeban. Netušil, co to jméno přesně znamenalo, ale znělo staře. Poznámku o barboiovi a celkovém chování Azebana Lamont odignoroval. Neměl už tolik psychických sil, aby se tu s někým dostával do konfliktu. Další zajímavostí bylo, že tady ta nádrž vlastně nebyl jejich úkryt, ale vchod do úkrytu. A schovaný! Huginn nakonec utrousil zajímavou poznámku. Nebyli všichni. Rozhodně jim chyběl Takeshi, ale z jeho slov usoudil, že jich byl o něco víc. Vyplatí se jim ale čekat? Mohou mít templáře přímo za zády.
"Lamont, těší mě," podal Dwanovi ruku a potřásli si. Nevypadal nijak zle, ale jeho outfit byl rozhodně výstřední. Lamont ale vypadal stokrát hůř. Byl od krve, potu a prachu ze sutin. Navíc měl druhou ruku svěšenou podél těla, neboť měl v rameni stále díru. Ale už ho tolik nebolela. Jakože stále to cítil a asi to chtělo ošetřit, ale už si nějak na tu bolest zvykl, takže to nebylo zas takovou přítěží. No, teď už je tedy čekalo jediné. Vejít do úkrytu.

[cassandra]

Cass čekala se Zo v té postranní uličce za jakousi restaurací. Věděla, že je Huginn dokáže najít stejně jako je našel v té budově. Nemusely se tedy vracet zpět na tu ulici a vyhlížet je. No a přesně tak se také zase opět sešli. Nejprve Huginn přivedl Lamonta a o chvíli později i Salmu, která údajně skočila z okna. Nutno říci, že byli oba zranění. Lamont měl díru v rameni a Salma byla samý šrám. Cass si uvědomila, že by asi dopadla podobně, kdyby se přecijen rozhodla před tím z toho okna vyskočit. Naštěstí ale měli na své straně dvě vystudované doktorky. Takže jakmile se dostanou někam do relativního bezpečí, tak by se o to dalo jistě nějak postarat. A kdo ví, třeba se jejich avatarská těla regenerovala rychleji. To asi nejlépe uvidí na Salmě a jejích šrámech. Tak jako tak si Cass úlevně oddychla, že to všichni zvládli.
No a pak se společně vydali za Huginnem do kanálů. Rozhodně to nebyl nejpříjemnější zážitek Casiina života a už vůbec ne nejvoňavější. Na druhou stranu ale už za svou kariéru cítila i horší smrad, takže se to přežít dalo. Hlavně tu ale nebyli ti fanatici. 
Cass netušila, jak dlouho jdou těmi kanály. Pár hodin určitě. Chvílemi po očku koukala po ostatních a především po Zo, jak na tom jsou. 

Došli až na místo, které kdysi asi bývalo vodní nádrží. Dnes z toho bylo ale jen poměrně creepy místo. No a na druhé straně tohohle creepy místa byly dvě postavy. Jedna lidská a druhá...well člověk to nebyl. Huginn jim letěl naproti a přivedl je k nim. 
Cass jednoho z nich poznala. Mývala. Mluvícího. Byla z toho ale trochu zmatená, protože ten muž, se kterým byl, rozhodně nebyl ten mochiboi, jehož jméno stále nevěděla. Buď někde kompletně změnil vizáž a nebo ho ten mýval někde ztratil...a nebo umřel, ale na to Cass nehodlala myslet. 
Sal očividně ale znala toho muže, který s mývalem přišel, jelikož k němu doběhla a objala ho. Kdo ví, odkud se znali. Jestli z té párty nebo už z před tím. Rozhodně se ale znali.
Mezitím, co se Huginn s Azebanem, jak se mýval představil, spolu bavili, představil se jim i ten muž, se kterým tam Aze byl. Dwane. 
"Cassandra." představila se i ona, když přijala nabízenou ruku.
No a podle Huginnových slov jim nechyběl pouze mochiboi, ale ještě další dva. Hádala, že to budou avatarové toho Huecosi a Nyx. 
Potom Cass stejně jako ostatní čekala na to, až se tedy vejde do toho opravdového úkrytu. Snad to tam bude útulnější než tady.

[salma]
+
________________________________________________
➤ Cassandra, Lamont, Dwane

Salma netušila čo ju napadlo objímať niekoho celkom neznámeho, no po posledných desiatich hodinách nedohľadného hororu jej to bolo celkom jedno. Konečne sa mohla ponoriť do inej emócie než akou bol hnev alebo strach. A obavy nemala len z templárov a ukrutného Nicholasa, ale aj zo samej seba. Pri tej potýčke sa prestala ovládať, stala sa divým zvieraťom, krvilačnou šelmou, a doteraz si nebola istá, čo presne na tej chodbe vykonala. Na mučenie si aj s nevôľou dokázala spomenúť, ale čo presne sa stalo potom? Niekto alebo niečo ich vyslobodilo, ona s Lamontom sa tým vojakom postavila, napokon ich zachránil havran... z boja pozostali v jej pamäti len nesúvislé útržky. Nenávisť, nekonečná zúrivosť, chuť... zabíjať. Áno, presne to ju vydesilo. Tá levia žena, Sekhmet, čo s ňou vôbec porobila? Premenila ju snáď na sprostého zabijaka? A bola vôbec skutočná, alebo len výplodom jej fantázie, výplodom chorej mysle? Tieto a mnohé iné otázky Salmu prenasledovali počas cesty stokami, a na jazyku jej neustále visela jediná otázka - naozaj tam niekoho zabila? Odpoveď poznal len Lamont. Možno, a možno nie. No chcela to riskovať? Prezradí jej vari, že vo svojej besnote niekoho zbavila života? Rébus krvi, ktorou bola vcelku pokrytá, by bol v takom prípade rozriešený. V každom prípade, Dwaneov úsmev ju aspoň trocha rozveselil. Bolo to jediné svetlo po dlhej temnote predošlého dňa.

Po tom ako sa všetci navzájom predstavili, Huginn vyletel na jedno z vyššie položených potrubí a zamával krídlom, aby zaujal vašu pozornosť.
"Lamont. Cassandra. Salma. Dnes ste boli, aj napriek nemilým okolnostiam, znamenitý. Veľkopáni si vybrali správne. Teraz vás prenechávam do vernej starosti Azebanovej. Dbajte na jeho slovo, lebo aj napriek tej papuli sa od neho naučiť mnohé môžete." Prehovoril havran, na čo mýval reagoval len tichým a urazeným "hej!" Huginn potom otočil pohľad na Lamonta.
"Bojovník, obávam sa, že Všeotec musel pobrať sa do skrytu - zradní anjeli nás objavili vo Valhalle, čakajúc na tvoju premenu. Ale nemaj obáv, pokyny isto dostaneš. Vedúci svätyne vám prezradí ako veľkopánov kontaktovať." Nejakého vysvetlenia sa mu muselo dostať, ale Huginn mal v tejto chvíli na mysli inú, dôležitejšiu prácu, a sám nemal na výber, lebo rozkazy svojho pána jednoducho nemohol odmietnuť. Avatarovia boli predsa v bezpečí, a jeho úloha bola splnená.
"A teraz sa s vami, priatelia, musím rozlúčiť. Ódin vyžaduje moje služby na inom mieste. Far vel." S týmito slovami vyletel ku stropu starej nádrže, kde sa nachádzala mohutná diera, a zakrátko zmizol v žiare ranného slnka.

Na divadelné pódium mohol konečne nastúpiť Azeban. Odchádzajúcemu Huginnovi len bezočivo venoval vyplazený jazyk; tá poznámka o papuli ho teda poriadne nasrdila. Najmä preto, že mal pravdu, bolestivú pravdu.
"No! Pohneme kostrami! Ešte aby nás tu tí zadubení križiaci objavili. Tí strčia svoje nosy do každej žbrndy, frasa." Posťažoval sa mýval, otrávene rozhodil rukami a potom svižne vyliezol na zahrdzavené zábradlie. Tam sa začal kymácať medzi mostíkom a hlbokou vodou.
"Teraz sa všetci ponoríme do tej studenej vody, a pôjdeme si zaplávať, čo poviete? Geniálny plán, Azeban! Dobre, na tri. Tri... dva..." Sprvu sa zdalo, že to bude jeden z jeho zlých vtipov, a Salma si ani nebola istá, či to mala považovať za humor alebo len ďalší prejav jeho teatrálnosti. Ak si chcel v tej brečke zaplávať, pokojne - nikto mu v tom nebránil. Ale tieto stoky jej stačilo vnímať čuchom a zrakom, nieto ešte aj hmatom.
"Jedna!" Zaručal mýval a bez okolkov čľupol do vody. Na hladine po ňom zostali len bublinky.
Keď sa neobjavil ani po dlhšom čase, Sal usúdila, že to mýval s tým plávaním myslel celkom vážne. Spoločne - a naraz - ste prišli na to, že vstup do svätyne sa zrejme nachádza pod vodou. Nečakali ste predsa, že vstup bude niekde rovno na očiach, najmä ak sa jej obyvatelia ukrývali pred organizáciou, ktorá ovládala veľkú časť sveta?

Azebana to čakanie na vás zrejme začalo nudiť, pretože sa znova objavil nad hladinou.
"Pri sto bohoch, kde toľko trčíte?! Je to len prefíkaná ilúzia! Nebojte, nebudete mokrí, ani sa neutopíte, ani nechytíte nejaký vírus, nič sa vám nestane." Mýval neklamal; ak ste sa tejto "vody" dotkli, váš mozog zaregistroval pocit vlhkosti a všetko naznačovalo, že sa jedná o obyčajnú vodu, no vskutku ste po nej nezostali mokrí. Bolo to zvláštne, strašidelné a bláznivé, ale nezostávalo vám nič iné, len mývala poslušne nasledovať. Touto ilúziou sa stále dalo plávať, takže ste nepadli rovno na tvrdé dno nádrže, ale zároveň ste nemuseli zadržiavať dych, jednoducho ste sa akoby vznášali vo veľmi vlhkom a mokrom opare, v modrej hmle, ktorú si vaše zmätené zmysly nedokázali vysvetliť. Spoločne ste sa zniesli do hĺbky iluzórnej vody, do temnoty a Azebana s malým lampášikom v ruke nasledovali cez niekoľko "zaplavených" tunelov, až ste vyplávali do ďalšej nádrže, do ktorej sa dalo dostať jedine touto trasou. Takto vchod do svätyne nemohol nájsť nikto - kto by sa predsa potápal kdesi v stokách, a potom ešte plával cez niekoľko kanálov pohltených do tmy?
Vstupná nádrž bola prastará, v zásade sa javila ako malá džungľa - steny boli pokryté machom a popínavými rastlinami, kde tam rástla tráva, dokonca aj kvety a nejeden strom, ktorého korene prerazili staré železné konštrukcie. Takto hlboko pod zemou, bez svetla, bez vzduchu, tieto porasty museli byť výsledkom nadprirodzena, ba aj mágie v blízkosti svätyne.
Azeban vás previedol k jednej zdanlivo celkom normálnej stene a na niekoľkých miestach labkou zatlačil do hrubého machu, potom otočil mohutným hrdzavým kolesom, ktoré kedysi slúžilo na reguláciu vodnej hladiny, a napokon zašepkal slová akéhosi zaklínadla. Na stene sa odrazu rozsvietil zo tucet doteraz neviditeľných symbolov, žiariac dúhovými farbami, stena sa s rachotom prepadla nazad a odsunula sa kamsi bokom. Pred vami zíval vstup do dlhého kanálu.
"Vitajte v Starom vale." Prehodil Azeban s úsmevom a zároveň trocha zahanbene, vediac, že ich svätyňa za moc nestojí. "Luxusný hotel to nie je, ale... je tu bezpečno. Je tu útulne. A pokojne. To musí za niečo stáť."

Cestou vchodovým tunelom ste dokázali rozpoznať, že jednoznačne ide o interiér svätyne - steny boli ovešané kabelážou a nad hlavami vám svietili žiarovky. Azeban vysvetlil prečo používajú osvetlenie elektrické, a nie magické. Anjeli, templári a iní posluhovači Elohima používanie mágie v meste podľa všetkého monitorovali, a ak niekde zahliadli čo i len výboj "nekresťanskej" mágie, na to miesto sa zhŕkli ako mravce na cukor. Občasná mágia hlboko pod zemou, za ochrannými pečaťami svätyne, nebola problémom, no aktívne vydržiavanie osvetlenia a iných magických nástrojov mohlo priniesť skazu.
Takisto ste sa od neho dozvedeli mnoho zásadných faktov týkajúcich sa Valu - viac o svätyni si môžete prečítať TU. Na konci vchodového tunela ste stretli dve prazvláštne bytosti, ktoré slúžili ako stráže; podľa slov Azebana išlo o domácich čiernych škriatkov. Pochodom cez chodby a miestnosti svätyne ste zahliadli mnoho rás, ktoré pre vás doteraz existovali len v rozprávkach. Niektorí z nich na avatarov vzhliadali, niektorí sa pred nimi ukrývali. Azeban poznamenal, že po nedávnej zlej skúsenosti s istým avatarom, vás tu viacerí obyvatelia nechceli ani vidieť. No prišli ste sem na pozvánku vedúceho svätyne, Medawislu, a jeho slovo bolo posledné, takže do cesty sa vám nepostavil nikto.
Prvé aj druhé poschodie svätyne sa samozrejme stále nachádzalo v stokách, no domáci si ich za dlhé roky prispôsobili - od pohľadu by ste nedokázali rozoznať, že kráčate kdesi naprieč starými kanálmi. Steny boli obohnané jednak hladkým maľovaným drevom, prípadne rôznymi látkami a závesmi, na zemi boli rozložené koberce, každé zákutie svätyne obývali kvetináče či voľne žijúce popínavé rastliny, a vnútrom svätyne sa rozliehala príjemná vôňa chutného pečeného jedla. Atmosféra Valu bola neporovnateľná s hrôzou New Yorských stok.

Mýval vás konečne doviedol do obytnej časti svätyne, kde ste vkročili do malého bytu. Skladal sa z dvoch hlavných izieb - z komnaty spoločenskej, kde sa nachádzal priestor na sedenie (a jedenie), niekoľko políc s knihami, malá kuchynka, zo dva staré obité gauče - a zo spálne, kde trónili skrine, mohutný drevený stôl so stoličkou a lampou, a štyri škaredé poschodové postele na sparťanský spôsob, rovno ako z vojenského táboru. Vo svätyni však nežili primitívne; elektrina fungovala temer všade, v drobnej kúpeľni tiekla voda a dokonca ste tu mali niekoľko radiátorov, ktoré efektívne odbíjali chlad hlbokého podzemia. Rovnako dôležité bolo aj vetranie vzduchu, takže nehrozilo, že sa tu udusíte vo vlastnom dychu. Mýval sa zdráhal prezradiť komu táto izba patrila pred nimi, no dovolil vám privlastniť si čokoľvek v nej nájdete, vrátane kníh a iných čačiek.
"Meda chce, aby ste si riadne oddýchli, a moje odporúčanie je rovnaké. Stretne sa s vami, ale ešte čakáme na ďalšiu kavalériu, tých vašich stratených kolegov. Takže dokiaľ sa tu neobjavia, máte fajront. Pospite, obzrite sa po svätyni, robte si čo chcete, ste predsa slobodní. Len opatrne, pojem "avatar" tu je akosi v súčasnosti na... veľmi tenkom ľade."
Azeban za sebou zabuchol ťažké oceľové dvere a vy piati ste pozostali sami. Dwane, Cassandra, Zo, Salma a Lamont, v celkom novom a neznámom svete. Sal si náhle uvedomila, že už niekoľko posledných hodín prakticky funguje na výparoch. Pri pohľade na posteľ ju uchmatla neskonalá únava, oči jej oťaželi a ona sa do nej zvalila, nech bola pohodlná alebo nie. Zaspala takmer okamžite.



Avatarovia sa zobudili približne o osem hodín neskôr. Azeban vás neprišiel vyzdvihnúť, čo znamenalo, že vaši spojenci ešte nedorazili. Stretnutie s Medawislou vás teda ešte nemuselo trápiť - teraz ste mali voľný čas.

[dwane]

Stalo se toho opravdu hodně a Dwane to moc nestíhal zpracovávat. Pochytil jména ostatních, ale byl si docela jistej, že se jich stejně bude muset všechn znovu zeptat. Azeban jim poté přímo před očima skočil do vody.
To mě poser..
Prohlásil Dwane, lehce se uchechtl a podíval se na ostatní. Nikomu se do té vody určitě nechtělo. Když v tom Azeban vykoukl a začal jim vysvětlovat, jak to funguje. A tak Dwane jenom protočil oči a rozhodl se tedy taky skočit. Byl to opravdu zvláštní pocit, jakoby opravdu skočil do nějaké tekutiny, ale není z ní mokrý.  Celou cestu nepromluvil. Pouze zíral na všechno a všechny, které potkal. Bylo to něco neuvěřitelného, připomínalo mu to knížky, které četl jako malé dítě. Různé dobrodružné fantasy a teď se to odehrávalo přímo před jeho očima. Pořád je tady varianta, že ho na té akci někdo pěkně zmastil a on teď někde leží totálně vymytej na hajzlu. Ale tuhle variantu už začínal pomalu vylučovat a sám tomu všemu začínal věřit. Azeban je dovedl do nějakého bytu, který tady mají všichni spolu sdílet. Očekával, že každý dostane aspoň vlastní pokoj. No co, méně pokojů znamenalo více společného převlíkání. Dwane bouchl svojí hůlkou o zem a jedna z lebek se otevřela. Zkontroloval hodiny a i když byl unavený jak pes, tak se ještě necítil úplně na spaní. Musel nad vším trošku přemýšlet a hlavně si musel dát už klidnou cigaretku. Tady jim totiž nebezpečí očividně opravdu nehrozilo. Dwane vytáhl z náprsní kapsy svého fialového obleku stříbrnou kovovou krabičku, která cvakla a vyjelo z nich několik cigaret.
Má někdo chuť na předvečerní procházku?
Nadhodil jen tak do davu. Samozřejmě trochu tišeji, protože Salma už se rozhodla, že je čas spát. On nevěděl, kdo z nich je kuřák a kdo nekuřák. Navíc věděl, že i spousty nekuřáků si během stresující situace, nebo jen tak svátečně, sem tam cigaretku dá. Proto jí nabídl do davu. Pokud mu to všichni odmítli, vyšel před barák, hůlkou si zapálil a vyrazil jen tak někam svatyní. Chtěl si to tu trochu projít a zjistit, jak tohle místo funguje. Navíc, doufal že najde nějaký tabák, či něco podobného. Musel se tu přeci někde prodávat alkohol a kuřivo?! Pokud někdo reagoval, že by se přidal, tak vyšel jen s dotyčným před byt, tam si stejně svojí hůlkou zapálil cigaretu. Po procházce a cigaretce před spaním se i Dwane odhodlal jít spát. Vybral si tu postel, která byla volná.

[takeshi]

Jak Mikew slíbil, vzal Takeshiho a Zoe rovnou na cestu do svatyně, kde by měli dostat příležitost potkat toho slavného Medawislu, o kterém jim pověděl Huehuecoyotl.
Takeshi si myslel, že věci snad nemůžou být horší, než to, co zažili do teď, ale když je Mikew začal táhnout smradlavým kanálem, rychle mu došlo, že všem útrapám asi ještě není konec. Držel se asi metr za Mikewem a šel vedle Zoe, které několikrát během cesty naznačil, že si není úplně jistý, jestli tuhle páchnoucí stoku přežije. Nejhorší na tom bylo, že si asi před dvěma hodinami pořizovali tohle oblečení. "Doufám, že v té svatyni bude sprcha." Řekl Zoe. Mluvil ale potichu, aby to neslyšel Mikew, protože třeba to pro něj bylo naprosto normální a jejich svatyně byla ve skutečnosti smradlavý kanál. Nechtěl tu urážet jejich domov nějakými trefnými poznámkami.
Veverčák je nakonec dovedl až k místu, kde se museli potopit do jakési iluze vody (pro přesnější informace odkazuju na Horoxův post nad tím Akiho. Nechce se mi to rozepisovat tak do hloubky, jako to dělal on.) a když se dostali přes ní, octli se přímo svého nového útočistě. (opět odkazuju na Horoxův post.)
Hned u vchodu je přivítali dva hlídači, kteří vypadali dost...Zvláštně, ale Takeshi to radši nijak nekomentoval, aby ještě nedostal na držku nebo něco. Navíc byl pořád dost zaskočený z toho, že plavali ve vodě, ve které mohl bez problému dýchat.
"Kachno!" zakřičel najednou Mikew. "Máš je tady!" dodal ještě, než se otočil na dvojici avatarů. "Mír!" naznačil na obou rukách peace sign, udělal tři kroky dozadu, pak se prostě otočil a někam zmizel.
Takeshi se na Zoe podíval pohledem, ze kterého doslova sršela nejistota. Nepředstavoval si, že je tady Mikew takhle ditchne a nechá je napospas osudu. "Oukej, co teď?" zeptal se.

[lamont]

Po potřesení si rukou a následným stažením jí k tělu, se Lamont musel znova chytit za svoji ránu na rameni a jenom tupě zíral do vlhké, zřejmě kovové nebo betonové podlahy a jenom na půl ucha poslouchal zbytek, tedy přesněji hlas Cass a Dwanea. Cestou tam se trochu uklidnil a protože se prostředí neustále měnilo, mohl svoji pozornost věnovat tomu, ale jak tam jen tak stáli a vlastně čekali, začínal si znova vzpomínat na to, co se stalo při jejich útěku. Vzpomínal na Nicholase. Na to, jak byl zavěšený. A hlavně na ty lidi, které zabil. Huginn je za to chválil, ale Lamont se necítil být někým výjimečným. Popravdě, cítil se dost pod psa. Chtěl zavřít oči a už na nic nemyslet. Hodit to za hlavu. Jenomže ty neznámé tváře za maskou ho neustále probouzeli. Kývl tedy jenom na souhlas Huginnovi. Dostával jakési tušení, že se tam něco zvrtlo, ale že přímo na Valhallu zaútočili andělé, to mu stále přišlo dost nereálné, ale bylo směšné, že to bylo možné. Naštěstí se ale Ódin zachránil, takže s ním mohl o tomhle všem ještě pokecat. Měl na něj hodně otázek.
Huginn je tedy musel opustit a na místo havrana dostali toho mývala, který tam byl s Dwanem. Moc ho neznal. Pamatoval si ho sotva z toho večírku, ale čím dál více mluvil, tím víc mu přišel jako někdo, kdo se snaží vytáhnout, ale nejde mu to. Když tedy někam odběhl a seznámil je potom s jeho plánem, asi jako zbytek skupinky, na něj stál tupě civět. Vážně si myslel, že skočí do té nechutné vody? Nikdo netušil, kudy to prošlo a hlavně co tím prošlo. Mělo to nějaké opodstatnění, takže když do té vody skočil a zůstaly po něm jenom bublinky, otočil se na ostatní a jenom se jich zeptal: "To myslí vážně?".
Nakonec se vynořil a začal nadávat, proč nikdo za ním nejde. Poté jim vysvětlil, že je to jenom iluze, a ta voda je jen "jako", takže když se jí dotknout, neměli by zůstat mokří. Lamont to tedy zkusil a ten zatracený mýval mluvil pravdu. Cítil tedy, že se stále dotékal vody, ale když ruku vytáhl, nezůstala na ní ani kapička. Bylo to zvláštní, ale jestliže si chtěli konečně odpočinout, museli tím projít. Následovat toho mývala. A tak se tedy i stalo, zřejmě. Lamont se ponořil do vody a nechal se unášet, snažil se kopat nohama, protože jeho rameno bylo stále ztuhlé od té rány, ale naštěstí to byla iluze a následování mývala s lampičkou bylo v této nereálné vodě celkem jednoduché. Vynořili se na druhém konci a ocitli se zřejmě v podzemním ráji. Všude zeleň a život. Konečně něco příjemného za posledních několik hodin. Vyšel tedy z té iluzionární vody a následoval jejich guardiana. Prošli nejprve kolem temných elfů a čím více se dostávali hlouběji do svatyně, tím více se střetávali s novými tvářemi. Rozhodně ne lidskými. Jakoby ožily dětské knížky, eposy a mytologické legendy a příběhy. Bylo to skutečně. Lamont už nemohl věřit ničemu. Mluvícího havrana ještě jeho lidská mysl dávala, ale vidět na vlastní oči jiné druhy bylo dechberoucí. Natolik, že Lamont na chvíli zapomněl na jeho trauma.
Dostali se tedy až do jejich útočiště, které mělo roušku tajemství okolo sebe. Lamont ale rozhodně neměl tolik energie, aby se začal vyptávat. Když uviděl postel, jediné, na co v ten moment myslel, bylo to, jak se do ní zaboří a vypustí duši. Doslova. Už nechtěl být v tom prokletém těle, které mu přinášelo jenom bolest. Jak jednoduché by to bylo, opustit svoji formu a nic už dál neřešit. A tak si vzal Azebanova slova k srdci a když je opustil, okamžitě sebou flákl do postele a usnul jako poleno.

Lamont se probudil zhruba po devíti hodinách, zřejmě jako poslední z avatarů. Nejprve netušil, kde se nachází, byl omámený spánkem, a všechny události ze včerejší noci mu spíš připadali jako sen, než realita. Ale když zahlédl ty totožné tváře a prostředí, do které došli, trefila ho realita tvrději než jakýkoliv kámen. Nebyl to sen. Jeho život pokračoval dál. Ale ne směrem, který by kdy očekával. Zvedl se tedy z postele a první, čeho si všiml, že dost smrdí. Nevěděl, k čemu by ten zápach měl přiřadit. Bylo to něco mezi potem a krví, ale celé to za tu dobu zkvasilo a vsáklo se do jeho oblečení. lamont si to tedy nakráčel do koupelny, kde si plánoval dát sprchu.

[zoe]

Zoe by určitě strašně ráda na Mikewa dorážela ohledně toho, jestli je opravdu veverka, ale nevypadalo to, že na něco takového bude čas. Nechápala totiž, proč by se za to styděl, protože bylo strašně moc naprosto cool. Kolikrát v životě má člověk šanci se zkusit skamarádit s veverkou?! Veškeré její otázky však musely aspoň pro zatím zůstat nezodpovězeny a i ona dokázala poznat, kdy je na něco nevhodný čas. A právě teď byl nevhodný čas na otázky o veverkách. Podle toho jak Mikew naléhal měli ve svatyni být už včera. A tak když Takeshi souhlasil, souhlasila i ona. Díky tomu se velice rychle jejich malá skupinka přesunula z příjemného prostředí rodinného podniku do... kanálů.
Na jejím obličeji byl sice trochu nedůvěřivý výraz, ale neřekla ani slovo. Přeci jen už se rozhodli Mikewovi jednou věřit, tak to mohli dotáhnout až do konce. Hlavně se cítila trochu provinile, že počáteční nedůvěrou k němu trochu ranili jeho city. Vypadalo to, že se jim fakt snažil už od včera pomoci a oni to jen nechtěně komplikovali. Dost možná se tak cítil i Takeshi, protože ani jeden z nich celou cestu nic neřekl. Vyměnili si mezi sebou jen pár dostačujících výrazů, které by se dali shrnout jako Takeshiho nespokojenost a snaha Zoe ho ujistit, že to určitě bude v pohodě. Když se však zastavili u vody, i ona si přestala být jistá že bude všechno v pohodě. Nejistě přešlapovala na místě vedle Takeshiho, pohled zapíchnutý do vody před sebou. Pokud to teda vůbec byla voda, protože očividně teď všechno bylo možné. Spolknula hloupý vtip o tom, že pořád není pozdě Mikewa zapnout a utéct. Cestu ven si určitě oba vryli do hlavy velice pečlivě. A taky se jí nelíbila představa, že se bude muset se svým vzácným pokladem na zádech potopit do vody, protože to by mu určitě neudělalo dobře. Nechávat ho tady ale taky rozhodně nebude. Chvilku hlasitě nesouhlasila, ale za předpokladu že jí Mikew několikrát ujistil, že se o vodu opravdu nejedná, nakonec ve svém nesouhlasením ustoupila. I tak se ale tajně někde vzadu smiřovala s tím, že většina věcí v jejím batohu zkratuje. Určitě část z toho dokáže zachránit, ale ne všechno. Jen ta představa jí strašně znervózňovala a to byla až do teď naprosto v klidu. Holt každý má svoje slabší místo.
Opatrně se nad vodu naklonila a pořád trochu nevěřícně se dotknula hladiny. Vypadala pořád docela nespokojeně a tak pomalu namočila celou svou dlaň. Když jí však vytáhnula zpět na hladinu, zůstala jen užasle koukat. Byla naprosto suchá. Pobaveně se tomu usmála. "Tak teda dobře." zahlásila a bez dalšího varování do vody skočila stočená v klubíčku s veselým vykřiknutím. Zbytek jejich cesty se nesl přibližně v tom samém duchu, protože hned jak Zoe zjistila že její vynálezy jsou v bezpečí, tak byla zase ve své kůži a všechno po cestě nadšeně okukovala nebo komentovala. Mohli jít jen pár minut nebo klidně několik hodin, nic by to na tom nezměnilo. Pořád by měla co říct. A tak ani netušila kolik času uteklo, když se Mikew konečně zastavil a to naznačilo konec jejich cesty.

No a tak se najednou z ničeho nic Zoe a Takeshi ocitnuli sami před dvěma podivnými... asi strážnými. Dívka se zmateně otočila okolo své osy, protože nechápala jak Mikew prostě zmizel. "Hej!" zamračila se nespokojeně a otočila se zpět na svého jediného věrného společníka. "Ehmmm..." vypadala na moment stejně zmateně jako on, ale nakonec se prostě jen usmála a pokrčila rameny. "Asi prostě to co až do teď. Budeme improvizovat." přitáhnula se k němu, aby mohla šeptat a on jí stále dobře slyšel. Nebyla si úplně jistá jestli chce, aby jejich rozhovor slyšeli... ti dva, ať byli cokoliv. "Třeba nás prostě nechají projít když se budeme tvářit dost sebevědomě. Jakože tady fakt patříme." opět si nechala svůj vtip se zapováním pro sebe. Co když fakt dobře slyšeli? Pak se ale s povzdechem narovnala a trochu zvážněla. "Asi prostě půjdeme dál a pokusíme se najít někoho trochu upovídanějšího než byl Mikew."

[cassandra]

Huginn k nim pronesl pár slov, rozloučil se a zmizel. "Sakra, na něco jsem se ho chtěla zeptat..." povzdychla si nad tím Cass. Hold někdy příště. Pravděpodobně jejich opeřeného přítele neviděli naposled. 

Azeban pak převzal vedení. Chtěl po nich, aby skočili to té nechutně vypadající vodní nádrže a sám do ní hopnul. Cass se objala rukama a trochu zbledla. Na vodu neměla z poslední doby zrovna příjemné vzpomínky. "Doufám, že ne." odvětila Lamontovi. Opravdu se jí nechtělo do té vody skákat. Bohužel ale bude muset, jelikož se pro ně Azeban vrátil. Ujišťoval je, že to bude v pochodě, že to ani není skutečná voda. Lamont to dokonce vyzkoušel na své ruce a opravdu byla pořád suchá.
No a tak se Cass zhluboka nadechla a skočila do té vody nevody. Při tom si v duchu pořád dokola opakovala, že to není voda a že se neutopí.
Chvíli jí trvalo, než se přemluvila, pokusit se nadechnout. Když tak ale udělala, skutečně se netopila. To jí trochu uklidnilo.
Dostali se až na místo, kterému říkal Starý val. Pravděpodobně ta svatyně, o které se mluvilo. Nejprve jí překvapilo, že tam měli elektřinu, což jim Azeban také hned vysvětlil. No a pak jí ještě víc překvapilo, když viděla místní obyvatele. Připadala by si skoro jak v nějaké pohádce, kdyby jí ještě před pár hodinami nemučili a nemusela pak procházet smrdutými kanály. 

Azeban je následně dovedl do nějaké ubytovny. Přesněji do velmi malého bytečku, kam se podle těch čtyř paland měla celá jejich pětice naskládat. A podle Azebanových slov jich tu bude později ještě víc, až dorazí ostatní. Když odešel, chtěla Cass alespoň zběžně ošetřit zranění Salmy a Lamonta...jenže než stihla říct jediné slovo, oba už tvrdě spali. No tak hold až ráno. 
Dwanovu nabídku odmítla. Místo toho, dotáhla Zo do koupelny, co tam měli, aby jí pomohla dostat z ní všechnu tu krev a sama se alespoň trochu opláchnout. Při tom se podívala, jestli tam není i nějaká lékárnička nebo tak něco. 
No a pak zaplula do jedné z postelí. Pokud možno také spolu se Zo. Potřebovala jí mít teď po tom všem u sebe. Netušila, jestli se jí povede vůbec usnout. Popravdě se usnout bála. Bála se toho, že když usne, otevře oči opět v té temné místnosti. Zoina přítomnost jí uklidňovala. Nakonec jí přeci jen ovládla únava a Cass tak usnula.

Když se ráno její mozek začal vzpamatovávat, uklidňovalo jí, že cítila Zo vedle sebe. A stejně tak, když viděla její tvář potom, co otevřela oči. Byla stále ve svatyni. Oddychla si. 
Vstala a po návštěvě koupelny se rozhodla podívat se, co to tu vlastně bylo za knihy, případně nějakou začít číst, pokud s ní nikdo nezačal nějaký rozhovor. Chtěla počkat na Zo, až se vzbudí, než se vydá tohle místo více prozkoumat, o hledání něčeho k jídlu ani nemluvě. Musela být ze všech těch událostí vyčerpaná. Proto jí nechala spát.

[takeshi]


"Improvizovat. Oukej, to zní dobře. Ale co budeme improvizovat? Vůbec nevím, kde teď jsme a s kým máme mluvit. Kdyby nás tady ta veverka aspoň nenechala." Postěžoval si a snažil se očima najít někoho, kdo by se k nim aspoň trochu měl. Místo toho se ale setkal jen se zmatenými pohledy přítomných. Někteří vypadali jako lidé, jiní jako zvířata. Byli všichni jako Mikew?
"Zoe, mám plán, ale nebude se ti líbit." Řekl najednou odhodlaně a na rtech se mu objevil zvláštní úsměv. Zvláštní říkám proto, protože v něm bylo najednou strašně moc různých emocí. Z odhodlání to přešlo do jakéhosi zaváhání a z toho zase do jistého smíření. Jak vůbec dokázal úsměvem ukázat tolik emocí? Asi nějakej bůh nebo něco. Oh, wait, haha. King of comedy.
"Kdo tomu tady velí?!" zakřičel najednou z plných plic, čímž kompletně podkopal celý plán s improvizací a čekáním na to, až si jich někdo všimne. Skoro jako by ztratil trpělivost čekat na to, až se něco začne dít a tak konal sám.

[lamont]

Když vcházel do koupelny, byla ještě zrovna prázdná. Zbytek jeho společníků zřejmě ještě spal nebo se někde poflakoval. Lamontovi to ale bylo jedno, neboť stále cítitl únavo ze včerejška. Stalo se toho hodně. Až moc pro jednoho člověka. Nevěděl, jakou myšlenku měl uchopit jako první. Párty, bar, blesky, těla, střelba, najednou únos, krev, další těla, kopí, mluvící havran, mýval a smrdutá stoka s podvodním vchodem. Zamotala se mu z toho všeho hlava a musel se opřít o umyvadlo. Při zdvižení jeho brady se mu otevřely dveře k pohledu na svůj vlastní, unavený obličej. V zrcadle neuviděl ale jenom rysy svých lícních kostí. Viděl tam i zbytek těla. Upocené a zakrvavené tělo. Kapky krve v jeho lehkém strništi a na různých místech jeho obnažené kůže. Z ničeho se mu udělalo zle. Skoro až nenávistně zapnul kohoutek, aby z něj začala téct proud vody. Hodil do plnícího se umyvadla své triko, které ze sebe serval, a udělal několik kroků dozadu. Následovalo za trikem zbytek oblečení, to ale pohodil na nějakou věc kolem, a šel přímo do sprchy. Bylo jich tam víc, takže se nějak nerozhodoval o tom, do jaké vstoupí. Spustil na sebe proud horké vody a omýval ze sebe všechnu tu nahromaděnou únavu. "Ksakru...", řekl unaveně a opřel se o kachlčiky sprchového koutku.

[zoe]

"To je přesně to, co budeme improvizovat." mrkla Zoe na Takeshiho vesele spiklenecky. Měla tím na mysli všechno z toho co vyjmenoval, ať už to kde se nachází nebo s kým si mají promluvit. Nevypadalo to, že by všechny tyhle otázky Zoe nějak trápily, podle jejího nadšeného úsměvu to brala pořád jako jedno velké dobrodružství. Stejně jako on se začala rozhlížet okolo, jestli se náhodou nemá někdo hlásit k tomu se jich ujmout. Ale jelikož to tak nevypadalo, ujal se iniciativy Takeshi. Zoe na něj chvilku zamyšleně mrkala, ale pak do něj vesele dloubla loktem.
"Blbneš? Proč by se mi to nelíbilo? Naposledy jsme spolu ukradli auto." zašeptala mu pobaveně a zhluboka se nadechla. "Dobrý den, jen bychom potřebovali poradit s pár věcmi!" začala Zoe společně s Takeshim křičet. Z pohledu kolem jdoucího to asi muselo vypadat děsně vtipně, jak tam ti dva stojí, křičí a vlastně ani nevědí na co nebo na koho. Ale byl to začátek. Dostali se už z horších věcí, tohle muselo být to nejmenší z toho všeho.